Naše Vánoce

 

Zítra máme první adventní neděli. Těšíte se? No, to je otázka. Jasně, že se těšíte, vždyť po tom uspěchaném roce, konečně všude zavládne klid a pohoda.

Již několik týdnů na nás Vánoce útočí ze všech stran, především ze všech marketů, supermarketů, hypermarketů a hobby marketů. Jen co obchodníci sklidili aktovky, pera a pytlíky na přezůvky, začali společně s dýněmi vybalovat Mikuláše, čerty a Santíky. Z televize se linou nostalgické reklamy plné pohody, štěstí, Coca Coly, Hery v akci, limitovaných edic pro udržení zdravých kloubů, a těch NEJ dárků pro naše nejmilejší.

U nás je to jasné, Ježíšek letos přinese robota. Zatím netuším, k čemu je přesně dobrý, ale v reklamě jezdí po zemi a sbírá peníze, tak to by se mohlo hodit.

Štěpánek se na Vánoce pečlivě připravuje již několik měsíců, Ježíškovi psal hned několikrát, aby na něj snad nezapomněl, a pokaždé na seznamu nenápadně něco přibylo. Společně jsme pak vyrobili adventní věnec a nakoupili ty správně barevné balicí papíry, které jsme přes balkon poslali tam nahoru, aby nám, nedej Bože, Ježíšek nezabalil dárky do nějakých zbytků, které by barevně neladili s ozdobením našeho stromečku. Celou noc pršelo, teď máme krásný toaletní papír, který ovšem neladí s obklady na stěně v naší nejmenší místnosti.

Každý rok, si všecko perfektně naplánuji:

-       Nebudu uklízet. Ježíšek se přeci narodil ve chlévě, takže nějaké to zrníčko prachu na   poličce ho určitě neodradí.

-       Napíšu si seznam dárků, co komu …

-       Dárky budu nakupovat už od konce prázdnin a zabalím je hned (pro případ nouze, mám internet)

-       Žádné nové ozdoby, už je nemám kam ukládat.

-       Upeču 4 druhy cukroví, víc ani Ň !!! a …

-       konečně upeču vánočku.

-       Podívám se na vánoční trhy do Norimberku.

-       Žádné SMS, vánoční přání pošlu poštou.

-       Salát nebudu míchat ve škopku, ale v míse a ke štědrovečerní večeři usmažím pouze   kuřecí řízky.

-       Letošní Vánoce budu odpočívat a užiji si co nejvíc pohádek.

-       Letos URČITĚ půjdu na půlnoční.

-       Žádné dostihy po návštěvách, příbuzné a přátele můžu přeci navštívit kdykoliv během roku.

A pak přijde realita.

Neuklízím. Tím mám na mysli vánoční tradici, pro mě nepochopitelného gruntování (příšerné slovo), kdy ženy šplhají po štaflích, aby smetly tu neviditelnou pavučinu nad knihovnou, pak honem seskočí ze třetího žbrdlínka a pokud si nezlomí nohu, ihned zakleknou, aby pod onou knihovnou vymetly neviditelné zrnko prachu, vyleští skleničky, které leštily minulý týden, vyženou ze spíže moučné moly, které tam nikdy neměly a ruce si dobrovolně nechají přimrznout k oknům. Tak tohle znám od maminky a proto to nedělám. Prostě žádný 'vánoční' úklid. Osvědčená metoda, které se již několik let (desítek let) poctivě držím. Uklízím totiž průběžně celý rok, takže není důvod lézt po čtyřech jen proto, že se blíží datum 24.12. Věřte mi, že Ježíškovi to vůbec nevadí, celá ta léta nás navštěvuje s železnou pravidelností každý rok, přesně 24.12. večer.

Na seznam dárků nějakým nedopatřením nedošlo, takže v prosinci běhám po ‚ócéčku‘ a v zoufalství podléhám reklamám na ty nejdokonalejší trapnosti a zbytečnosti. Tohle jsem si mohla ušetřit, kdybych dárky pořizovala už od konce prázdnin (třeba v říjnu, když byli moji hoši na hokeji). Při té nákupní horečce pořídím nové vánoční ozdoby, jsou tááák krásné a tyhle opravdu, ale opravdu nutně potřebuji.

Čtyři druhy cukroví mám již na začátku adventu, do štědrého dne jich uplácám ještě deset a pro jistotu všecky z dvojité dávky (mám hodně synů).

Do Norimberku už to letos určitě nestihnu (zase), ale Praha je přeci také krásná (zase).

Den před Vánoci láskyplně vypakuji manžela s nejmladším synem na Staromák, abych si já, sama doma, užila předvánoční pohody. Celé dopoledne strávím ve frontách na banány, mandarinky, čerstvé salámy, pomazánky a další vánoční laskominy, které zaručeně během roku nikde neseženu a zbytek toho pohodového dne vyplním balením dárků pro dvacet lidí. (Nééé, zase tolik synů nemám, ale přeci jen, mám velkou rodinu). Večer se nemůžu narovnat, což vlastně tak moc nevadí, protože špičku na jedli nasadí manžel.

Po té, co mi ráno 24. prosince, má drahá polovička rozmasíruje bolavá záda, jen tak pošolíchám mopem podlahu, abych se protáhla, utřu prach, vyklidím myčku, abychom večer měli na co naložit slavnostní večeři, uvařím si kafe, rozešlu všem, kteří nemají facebook nějakou nostalgickou vánoční SMS, připravím pár táců chlebíčků, od tchýně dovezu vánočku, salát umíchám ve škopku, jídelní stůl ‚obléknu‘ do slavnostního hávu, usmažím 10 kuřecích řízků, 10 vepřových řízků a 10 klobás (mám hodně synů), po nadílce pouklízím papír, který děti servaly z těch pracně zabalených dárků, vypiji si kafe, a o půlnoci  … mám půlnoc.

Na Štěpána přivítám celou širokou rodinu, Štěpánek oslaví svátek, Dominik narozeniny a zbytek vánočních prázdnin strávíme po návštěvách, protože kdy jindy se setkat s příbuznými a přáteli, než právě o Vánocích?

1.1.  konečně usednu k pohádce,  Mrazíka si opravdu nikdy ujít nenechám.

Víte, miluji ty NAŠE Vánoce a nepřeji si nic jiného, než aby za rok, byly na chlup stejné. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Není to totiž taková hrůza, jak to vypadá. Stihneme i některé vánoční tradice. Naší rodinnou tradicí jsou vánoční trhy na Staroměstském náměstí, které nikdy nevynecháme, v předvečer štědrého dne, společně, celá rodina, zdobíme stromeček, o štědrý den si pouštíme lodičky ze skořápek, rozkrojíme jablíčko, pustíme si koledy (opravdu jen pustíme, nechceme Ježíška vyplašit našim kvílením), u vánočního svařáku s láskou zavzpomínáme na ty, kteří již s námi nejsou, chodíme na procházky, hrajeme hry a hlavně, jsme spolu. Prostě si Vánoce určitě dokážeme užít.

Tak přátelé, šťastné a veselé …

Mořské myšlenky

Tohle studené, šedivé, smutné, uplakané podzimní počasí, to není nic pro mě. Pokud jste na tom podobně, pojďte se se mnou alespoň na pár minutek, než nám začne ten každoroční adventní stres, vrátit zpět do teplých, jasných, veselých, slunečních dnů.

Miluji moře. Jistě, vím, nedávno jsem psala, že miluji pomelo. Mám velké srdce, těch drobných životních radostí prostě pojme hodně. Tak např. jsem čokoholik, miluji čokoládu. Nemyslím tu fialovou, myslím čokoládu. O tom, ale třeba někdy jindy.

V momentě, kdy vystoupím z letadla, můj citlivý nos natáhne vůni moře, jsem ztracená, měním se v plážového povaleče. V plážového, NE v barového!

Můj muž tvrdí, že kdyby se konalo mistrovství světa ve válení na pláži, vyhrála bych já. Má pravdu!

Miluji moře, miluji X odstínů modré barvy, které dokáže namíchat, miluji zvuk, kdy vlny naráží na pobřeží, miluji odlesky sluníčka na mořské hladině, miluji slanou vodu na svém těle, fascinuje mě pohled na obzor. Vydržím hodiny sedět (raději ležet) na pláži a pozorovat, jak se někde v nekonečnu střetává tyrkysová voda s blankytným nebem, jsem ochotná vstávat v „nekřesťanskou“ hodinu, jen abych mohla pozorovat východ slunce. Neznám krásnější pohled, než vidět, jak se nad hladinu pomalu a ladně vyhoupne žhavá koule. V tu chvíli se rozzáří celý svět.

Časně ráno, když ještě všichni spí, natáhnu přes své spací tílko a kraťasy Pepínovu mikinu, (co na tom, že je delší, než mé pyžamo, v tuhle raní dobu je vážně zima, na parádu není vhodný čas), a letím na pláž. Většinou jsem tam sama, jen někdy potkám pár podobných šílenců (asi dva), jako jsem já.

Vytahuji foťák a fotím. Mám desítky, možná stovky fotek. Téměř stejných fotek, ale pochopte to, co kdyby tahle vlnka byla jiná, než ta předešlá? 

Fotím pořád, stejně jako můj muž. Jenže, on nefotí pořád stejné vlny, on fotí mě. Mě na písku, mě na lehátku, mě v moři, mě pod mořem (dobrá, přeháním), mě na molu, mě na kamenech, mě na střeše (nepřeháním), mě na houpačce….

Byla doba, kdy jsem z toho byla v rozpacích. „Buď ráda, že fotí tebe, víš, co je na pláži ženských?“ přivedla mě k rozumu kdysi má kamarádka.

Rozhlížím se kolem, ANO, žen je tady opravdu hodně. Vysoké, malé, štíhlé, boubelaté, snědé, bílé, modrooké, hnědooké, prsaté i ploché, drobné i plnější, krátkovlasé i ty s vlasy až pod zadek, v bikinách i zahalené v burkách …., prostě, co si kdo vybere a všecky se mi zdají krásné (dobře, tak téměř všecky).  Hm, fakt můžu být ráda, že fotí mně.

A jelikož je Štěpa synem svého otce, nehodlá v ničem zůstat pozadu. Co dělá táta, dělá i Štěpánek. Vytahuje ze své kabely tablet, namíří tu placku na mně a zavelí: „Mami, stoupni si sem! A dívej se na mě, nemůžu tě fotit, když pořád koukáš někam jinam! Budu fotograf, víš?“

„Nepůjdeme do aquaparku?“ vytrhne mě z mých myšlenek budoucí fotograf. Nechápu, proč bych se měla plácat někde u bazénů, když se přede mnou rozprostírá širé moře? Navíc, jedny plavky už jsem tam letos zničila … a nejen plavky.

„Jasně, jdeme, necháme maminku odpočinout“, zachrání mě manžel, ostatně, jako téměř vždy. Ví, že od moře se jen velmi nerada a neochotně vzdaluji.

Hurá, mám minimálně dobré dvě hodinky jen pro sebe a hodlám si je náležitě užít.

Zabodnu svůj pohled do vzdáleného obzoru, přefiltruji zvuky, které se k mým uším valí z lidského mraveniště, nechám si jen šplouchání tyrkysové vody a dovolím svým myšlenkám jen tak plynout ….

Zahlédnu chlapečka, který je mi povědomý. Ne, je jen někomu hodně podobný …

„Moje“ 2. A!  Co asi dělají mé děti, jak tráví prázdniny Kiki, Matoušek, Štěpánka, Adélka, Páťa, Sašenka, Pepík ….? Poslední týden školy jsme si o prázdninách hodně povídali. Někdo bude u babičky, někdo u moře, někdo na chalupě a někdo u počítače. Těšili se ale všichni.

„Já chci čůrat!“ opět mě vytrhne z mého snění ječící dítě. Sice české, ale naštěstí ne moje. S ledovým klidem (a troškou zlomyslné radosti) tedy přenechám jeho biologickou potřebu na starost jiné matce.

Vytahuji MP 3 a pouštím si do sluchátek oblíbenou hudbu, kterou jsem vlastně teprve nedávno objevila. Znovu se rozhlédnu po pláži, lidské mraveniště se rychle rozmnožilo. Tentokrát si hodlám vzít do svého „hledáčku“ muže. Dlouho a marně hledám nějakého TOP frajera, který by mě FAKT zaujal, a tak usoudím, že my ženy, jsme prostě hezčí. Když už se chystám zavřít oči a nějakého toho fešáka si alespoň představit, můj pohled zavadí o horu svalů. Zpozorním a uvelebím se tak, abych měla lepší výhled. Ramena, za která by se nestyděl ani Pepek námořník, na břiše pekáč buchet, ani gram tuku navíc, dokonale padnoucí plavky, pečlivý sestřih, uhrančivý pohled …. Tak přeci, alespoň jeden, říkám si. Ke které krásce asi patří? Pozorně se rozhlédnu.  Ale to neee! Mohlo mě to napadnout hned. Každý takový fešák, musí být gay, na to je snad nějaký zákon. Ztrácím zájem o horu svalů a pootočím hlavu směrem doprava.

„Ležel tam na pláži, jak vyvrženej vorvaň“, vybavím si okamžitě scénu s Evou Holubovou v jednom z mých oblíbených filmů. Přímo před mými zraky se do písku boří velryba …., a nahoře bez! Znejistím, lidské mraveniště se ale zdá být kupodivu v klidu. Rychle vyhodnotím situaci a zapudím myšlenku, uspořádat záchrannou akci typu „Zachraňte Willyho“ na pomoc velrybě do moře. Nějak podvědomě tuším, že bych se nesetkala s pochopením a slova díků bych také čekala marně. Nechávám tedy vorvaně napospas osudu a sama se vrhám do té nejbáječnější lázně světa, do moře.

            Ve chvíli, kdy slaná voda obejme celé mé já, zapomínám na svět na břehu, od lidského

mraveniště plavu co nejdál. Něco se pode mnou mihne a dotkne se mé nohy. „Úchyl!“ vybavím si další scénu ze stejného filmu. Nesmím tolik koukat na televizi.

Vlny ke mně donesou zvuk píšťalky. Otočím se, vidím pouze mraveniště, pak ale zahlédnu zběsile poskakující postavu, máchající rukama nad hlavou. Asi blázen.

Pomalu mi dochází (jsem blondýna), že jeho gestikulace je pravděpodobně určená mně, přece jen jsem trošku daleko od břehu. No jooo, snad se zas tak moc nestalo, tady nejsme v Austrálii, žralok mě tu snad nesežere.                     Přesto raději nasměruji své ploutve zpět ke břehu, nerada bych, aby nakonec museli tu záchrannou akci přeci jen organizovat.

Po kamenech se vydrápu na břeh, fláknu sebou na lehátko a nechám sluníčko, aby ze mě vytvořilo solnou homoli.

Po pláži kráčí modelka. Není ani vysoká, ani štíhlá, ani snědá, ani v bikinách, dokonce nepatří ani mezi nejmladší, ale její sebevědomí by jí mohla závidět i Simona Krainová. Vlasy stažené do uzlu, na očích sluneční brýle, oděná v lehkých plážových šatečkách, na nohou sladce růžové pantoflíčky a kolem pasu křiklavě zelený nafukovací kruh. V ruce drží selfie-tyč. Pár kroků před ní vykračuje mladý, fešný bodyguard (možná to nebude bodyguard, ale to nechám na fantazii každého z vás …). Modelka vyběhne na molo, udělá pár romantických selfíček (pouze ona a moře, bodyguard není pro focení s modelkou hoden) a sebevědomě si to štráduje zase zpět. Neznám jí, ale nenávidím jí, protože to mé sebevědomí právě spadlo k bodu mrazu.

Po celodenním únavném válení na pláži, potřebuje tělo malinko protáhnout a tak se chystáme na procházku. Štěpa chce do obchůdků, nutně totiž potřebuje koupit letadlo, já pro změnu toužím po pláži. Vyhrávám, jdeme se brodit pískem. Dovoluji moři, aby, krom kamenů, omílalo i mé kotníky. Je to tak příjemné. Krásný kamínek, ohýbám se a lovím nádherně zbarvený šutr. „Jé, mušle a další …!“ Ponořím ruce do vln, které zlomyslně odnáší zpět do moře předmět mého zájmu. Jenže, to už jsem zblbla i své chlapy a tak poskakujeme po pláži a lovíme mušle. „Už toho nechte, co s tím budeme dělat? Vždyť jich máme doma kýbl.“ Snažím se je vysvobodit z té, pro chlapy, asi nudné zábavy. Oba ale dobře vědí, že to nemyslím úplně vážně.

Když balíme domů, vyhazuji z kufru takové malichernosti jako např. šampon, sprchový gel, časopisy, domácí pantofle, kyblíček a lopatičku …, hlavně, abychom se s těmi mořskými dary vešli do povolené přepravní váhy. Vždyť si vezeme domů alespoň kousíček moře … 

PS: Váhu jsme překročili pouze o 1,5 kg. Chvilku jsem se bála, že budu muset u odbavovacího pásu vybalit kufry a zbavit se svých mořských pokladů, už jsem v duchu slyšela manžela, jak lamentuje „Já to říkal, to jsou ty tvé šutry …“, ale nic takového se nestalo. Stačilo vyloudit smutný pohled alá opuštěné štěně, zamrkat a drsný bulharský celník naprosto vyměkl.  

Bílej sajrajt

 

A je to tu zas, ten bílej sajrajt.

„Jééé, mamí, koukej sníh! Budou Vánoce, já jsem tááák šťastnej!“ raduje se Štěpa, jen co vystrčíme nos ze vchodu našeho ‚dýňového‘ paneláku. Já jsem šťastná o poznání méně. A zatímco se snažím trošku prohřát auto i sebe, Štěpa nadšeně poskakuje kolem a ometá ten sajrajt z oken.

Máme před sebou opět několik měsíců, kdy nás čeká boj s nástrahami zimní přírody.

Topení ve svých domovech zapneme na 5, své tělesné schránky nadopujeme vitamíny, zakuklíme se do péřových bund, chlupatých čepic a pletených šál a chopíme se hrabel, lopat a soli. Tedy, pouze někteří. My, panelákoví šťastlivci, jsme přeci jen určitých zimních radovánek ušetřeni.

Znám ovšem spoustu bláznů, kteří se dobrovolně lopotí do hor, aby se pak dali tomu bílému sajrajtu všanc, a ještě za to platí. Na nohy si nasadí fošny, kterým vznešeně říkají lyže a po tom bílém, studeném a kluzkém čemsi se řítí z kopce dolů, aby se vzápětí postavili do hodinové fronty a nechali se lanovkou zase vyvézt nahoru na horu. Z nosu, vousů, řas a čepic jim trčí rampouchy, ale oni se tváří, jako že jim to nevadí, že to tak má být a že jsou s těmi rampouchy vlastně odjakživa.

Mně neoblbnou, nevěřím jim to. Jen co sjedou se svými plechovými mazlíky o pár nadmořských metrů níž, už takovým nadšením neoplývají.

Silničáři jsou opět velmi překvapení, že po létě přišla zima a napadl sníh, tudíž nestíhají ty milimetrové závěje odklízet ani solit. A tak máme i my, kteří zimní radovánky, ani jiné adrenalinové libůstky nevyhledáváme, jedinečnou příležitost se také sklouznout. 
To vše pěkně v pohodlí a v teplíčku, na čtyřech kolech.

„Nó jo,“ slyším Davida, vlastně Dejvida, rodilého mluvčího, který u nás učí angličtinu. Česky umí jen pět slov: Nó jo, babička a Karel Gott. ‚Nó jo,‘ je z jeho repertoáru nejuniverzálnější a tak ho využívá nejčastěji. Je to nakažlivé.

Z českých řidičů má Dejvid strach i v létě, dokážu si tedy představit, jaké stavy hrůzy musí ten chudák asi prožívat při několikamilimetrové sněhové kalamitě v Polabské nížině.

Přemýšlím, jak se té sibiřské zimě vyhnout. Pár možností mě napadá.
Někoho hřeje láska, jiného mládí. Mně láska na pár týdnů odcestovala a mládí .... vlastně taky, natrvalo. Musím tedy volit jinou cestu. Cesta! 

Zavřu oči a už letím do …… Karibiku. Nepotřebuji nic, jen plavky, tílko, kraťasy a žabky. Sluníčko, teplo, pláže, moře, palmy …… Tak ne, tohle asi nevyjde, takže se vracím zpět na zem.

Mohu počkat na globální oteplování. No, to asi taky neklapne. Je sice rychlé, ale ne tak rychlé, jak bych já potřebovala.

Nezbývá, než na to jít se zdravým selským rozumem. Uvařím si svařák, zalezu pod deku a počkám na jaro.

„Kde je sníh?“ ptá se Štěpa, když ho vyzvedávám odpoledne z družiny. „Není, já jsem tááák šťastná,“ tentokrát odpovídám s nadšením já, ale v jeho očích vidím zklamání.

„Dojdeme do sklepa pro boby,“ nevzdává se Štěpa svého plánu jít o víkendu bobovat a s úsměvem mě poučuje: „Zítra je jedenáctého. Paní vychovatelka říkala, že určitě přijede Martin na bílém koni. To jako, že nasněží, víš, mami?“

 „Nó jo!“

PS: Příště se sejdeme raději zase u moře, co vy na to? 
       (Jasně, "Nó jo!")

Hlavně klidnou dovolenou

Začal nám listopad a mně je zima. Stále častěji se ve vzpomínkách vracím o pár měsíců zpět, kdy jsem se vyhřívala pod zářivými slunečními paprsky. Že jste na tom podobně? Tak na co čekáme?
Letíme k moři. Jen tedy, společnost nám tentokrát bude dělat jeden osmiletý hyperaktivec. Pokud máte odvahu, přidejte se k nám, o zábavu je postaráno.

Hlavně klidnou dovolenou …

Milé přítelkyně, můžete mi závidět, z dovolené jsem si totiž přivezla něco, po čem touží téměř každá z nás. Tedy, vlastně nepřivezla … , ale  … pěkně popořádku.

Mít hyperaktivní dítěte je očistec, to je asi leckomu jasné. Když se k hyperaktivitě přidruží ještě pár poruch, je slovo očistec naprosto nedostačující, ale žádné jiné, které by ho předčilo, mě zrovna nenapadá.

Pro představu, zkuste smíchat hyperaktivitu s opozičním vzdorem, šmrncněte to emoční labilitou a místo šlehačky nazdobte negativismem. Že vám to nějak nejde? Nevadí, výsledek vám prozradím. Vyjde vám stále poskakující, věčně naštvané, nespokojené, vzteklé, bručící a reptající dítě.(Výstižnější popis by byl daleko stručnější, ale použít termín věčně nasrané dítě, mi mé slušné vychování nedovolí.)

Tak něco takového máme již pár let doma a ať děláme, co děláme, naše dítě není nikdy s ničím spokojené.

Trávit dovolenou s takovým prudičem, vás chtě-nechtě donutí, vyždímat ze sebe maximum, aby i ta vaše dovolená, byla alespoň trošku klidná, pěkná, a abyste byli spokojení všichni, včetně toho neustále nas…pruženého mláděte.

Jistě, máte pravdu, JE to vyčerpávající.

„Honem, vybalte ty kufry, musíme rychle k moři!“ „Už je devět hodin, pudém?“

Nová mánie mého syna je čas. Nikdy ho nikdo neučil znát hodiny, přesto je již nějakou dobu ovládá a od té doby nás nesmyslně honí ještě o poznání víc, než dřív. Dostihy, ve které se dovolená rázem promění, doprovází ještě oblíbeným slovem „pudém?“  Kam !?! To je jedno, hlavně, že „pudém“ zase někam jinam, než se právě nacházíme. Jsme-li na pláži, chce k tobogánům, jsme-li u tobogánů, chce k hotelovému bazénu, jsme-li u bazénu, chce do jídelny, když jsme v jídelně, chce na pokoj ….. atd.

Donekonečna trpělivě vysvětlujeme, že času máme dost, jsme přeci na dovolené a určitě, opravdu určitě, stihneme vše, po čem jeho srdce prahne. To, po čem prahnou naše srdce, není v tuto chvíli vůbec podstatné, chceme přeci klidnou dovolenou.

Poskakující dítko nám sice vše odkývne (pochopitelně s bručícím doprovodem), na znamení, že on to přeci dobře chápe a v zápětí pronese: „Už je 17.40, co budeme dělat po večeři?“

Po jídelně kmitá rychlostí blesku a nakonec si ke stolu donese poloprázdný talíř, na kterém se smutně choulí několik kousků suchých těstovin. Nic jiného ho nezaujalo, ale hlavně, u jiných jídel se vytváří fronty a on přeci nemůže čekat, čekání zdržuje.

Zhltne svojí „porci“, doběhne celé rodině pro něco k pití, mamince donese čokoládovou zmrzlinu … hlavně šup, šup, nezdržovat, pudém.

Vydáme se tedy na prohlídku okolí.

„Jééé, molo!“ vykřikne nadšeně Štěpa a řítí se na prkna nad mořem. Už jen slovo molo ve mně evokuje romantické představy a vlastně vyvolává i krásné vzpomínky. Nic z toho se ale nepodobá uragánu, který se děsivě prohnal kolem mně, rybářům vyplašil makrely a racci se vyděšením zapomněli chechtat.

Další, z mánií našeho „hada“ je nakupování. Je naprosto lhostejné CO, hlavně něco.

Tak tady má opravdu příležitost. Mé srdce krvácí, chtěla jsem šatičky a kabelku a …

no, nevadí, hlavně klidnou dovolenou.

Wow, mamí, tady mají „majnkrafťáky“ … a želvy Ninja, …a taxíka … a tohle letadlo, to bych fakt potřeboval …“

Uzavíráme mezinárodní dohodu: „Dostaneš kapesné, kup si co ty chceš, ale víc ti nedáme.“ Klaplo to, alespoň na chvíli nemá našpulenou pusu a nebručí. Pochopitelně mu to vydrží pouze do chvíle, než zjistí, že toho nutně potřebuje mnohem víc a jeho finanční obnos je pro jeho potřeby naprosto nedostačující. Opět se zakaboní, našpulí pusu a reptá …

„Jůůů, aqvapark! Zítra půjdeme na tobogány, jo?“ rozptýlí jeho zklamání nový objev.

Po snídani tedy vyrážíme do ráje vodních kaskadérů. Štěpa odkopne pantofle a je v trapu. 
Za minutku už na nás mává z toho nejdelšího tobogánu, absolvuje několik jízd, ale protože nesnese pohled na rodiče, kteří jen tak nečinně a v klidu leží na lehátku, přiběhne škemrat: „Mamí, pojď taky, prosím“, vrhne na mě psí oči. Nedá se říct, že bych byla příznivcem adrenalinové zábavy, té mám mimochodem během roku se Štěpou víc než dost, ale když tak pěkně prosí … . Chceme přeci klidnou dovolenou.

Vybírám tu nejkratší, nejširší a dle mého úsudku nejbezpečnější klouzačku a za bujarého nadšení svého výjimečně se usmívajícího synka svištím dolů.

„Dobrý“, pronesu spokojeně po přistání do ledové vody, ale tam již není nikdo, kdo by ocenil můj odvážný výkon, jelikož Štěpán právě objevil další atrakce. Vyběhne do věže, která končí kdesi mezi mraky, skočí na klouzačku a do pidi bazénku ho vyplivne jakási žlutá nádrž, připomínající chladící věže mělnické elektrárny.  „Tak na tohle mě nedostaneš, jsem hrůzou polomrtvá, už jen, když to vidím.“

„A co tohle?“, ukáže na maxi – obr vanu, ve které se plácají lidi v obr nafukovacích kruzích. „Ne!“ Jeho pohled posmutní, pusa se našpulí … Koukám na borce, kteří právě absolvovali jízdu smrti, vypadají spokojení, ba dokonce nadšení. „Tak jo, ale jen jednou,“ vypadne ze mě slib, kterého lituji dřív, než ho dořeknu (hlavně klidnou dovolenou).

Pepíno vytřeští oči, „Zbláznila ses? Ty na to jdeš?“

Není cesty zpět, když něco řeknu, tak to platí. „Jasně“, odpovídám s hranou statečností. Štěpa se rozzáří. Popadnu tedy nafukovací dvojkruh a už šplháme do věže. Chvíli trvá, než se do kruhu správně a pohodlně usadíme, znuděná obsluha do nás kopne a …  AU! … jsme dole.

Své pocity jsem ani nestačila vnímat. Vydrápu se z maxi kruhu a nechápu nadšení svých předjezdců. Cítím bolest a tak po svém „AU“ začínám pátrat. Hlavu, ruce, nohy, dítě … všecko mám a zdá se, že i v celku. Pátrám dál. Plavky! Mé krásné plavky, jsou děravé, a to přesně … TAM.

Mému drahému začínají cukat koutky. Jsem naštvaná, ale jeho smích je nakažlivý, za chvilku se řehtáme oba. Jenže, plavky mě přeci nebolí, začínám se tedy opět pídit po příčině svého bolestného výkřiku. To už se ale Pepíno mlátí smíchy.

Drahé kamarádky, zde je prostor ke slibované závisti. Odvážím si sice z dovolené domů svá obvyklá    3 kg navíc, ale nechala jsem zde značný kus své prodloužené části zad. Myslím přesně tu, která se většinou sluníčku nevystavuje. No holky, není to báječné?

Hlavně klidnou dovolenou.

PS: Zcela vážně si pohrávám s myšlenkou, že tuto „kůru“ doporučím Ewě Farné, aby neměla boky jako skříň.

PPS: Bolestné je štědré, kabelky si nakonec odvážím dvě. 

Už je vám tepleji? Příště můžeme letět zase.