Před pár dny jsme si s mým žáčkem
povídali o tom, co máme rádi a hlavně, co děláme rádi. A tak nějak nám
z toho vyplynulo povídání o tom, co rádi neděláme.
„Rád hraju na klavír a chodím na balet,“
svěřil se mi Láďa. Byla jsem trošku překvapená. Čekala jsem koníčky jako
fotbal, počítač, tablet … „A taky rád neplavu,“
ještě honem vyhrkl. Teď už jsem byla překvapená hodně. Pro vysvětlení, Láďa
trpí poruchou vývoje řeči - vývojovou dysfázií a aby toho na něj nebylo málo, doma
nemluví česky. Dorozumět se s Láďou bývá občas oříšek, ale nakonec se
vždycky domluvíme a jeden druhého pochopíme. A tak mě Láďa nevědomky donutil,
zamyslet se nad tím, co ráda nedělám já.
Když už jsme u toho sportu, já ráda
nelyžuji. Jsem asi jediná
v téhle zemi, ale je to tak. Dodnes jsem nepochopila lidi, kteří se dobrovolně
pachtí kamsi do hor, kde je sníh a mráz (fuj), na nohy si připevní jakési fošny
a řítí se závratnou a životu nebezpečnou rychlostí z kopce dolů, aby se v zápětí
postavili do hodinové fronty na dopravní prostředek, který je zase vyveze
nahoru na horu. A ještě za to platí. (Hmmm, mám dojem, že se opakuji, tohle
už jsem na 100% někde psala a určitě to není tak dlouho).
Živě vidím davy protestujících demonstrantů
před naším domem, pro které jsou zimní sporty smyslem života. Omlouvám se,
nevytahujte transparenty, je to zbytečné. Právě teď jsem v našem druhém
bytě.
Také ráda nežehlím. Tady se určitě setkám s kladnějším ohlasem. Nežehlit
je prostě fajn. V pražském bytě zatím nemám ani žehlicí prkno a žehlit na
stole je ještě větší otrava, než žehlit na prkně. „Mami, tenhle byt je fakt
divnej“, houkne na mě Štěpa ze svého pokojíku. „Proč myslíš?“ „Já tady nikdy
nemám ve skříni žádné tričko, všecky jsou pořád v koši na žehlení. Ve
Štětí je to lepší.“ Pochopitelně, tam mám přeci žehlicí prkno. Ráda – nerada, písmenkování
musí na chvilku stranou. Na našem multifunkčním stole se na nějakou dobu
vystřídá noťas se žehličkou. Nyní je na programu činnost, kterou ráda nedělám a pro pořádek jí vzápětí
vystřídá další, ještě o poznání méně oblíbené domácí „hobby“.
Ráda nevařím. Vaření mě nebaví. Stát celé
dopoledne u plotny a patlat se s něčím, co rodinka během několika
minut zlikviduje …. Koho by to bavilo?
Ovšem
trendem dnešní doby je věta: „Rád/a vařím.“ Případně: „Miluji vaření.“
Všecka
média jsou plná vaření, pečení, smažení … Každá celebrita nadšeně vaří, na
každém televizním kanále se vaří. Vaří pan Pohlreich (to chápu), pan Babica (to
chápu o něco méně), vaří kluci v akci, vaří Jamie, vaří Ital, vaří Vendy,
vaří Dita, vaří Halina, Venca, Blažena, Miluna, Pepa, Tonda, Maruška … (to
nechápu vůbec). Vaří ve Snídani s Novou, vaří v Sama doma, každý
časopis pro ženy je z poloviny naplněn recepty a v každém
knihkupectví se regály prohýbají pod tíhou desítek, ne stovek, kuchařek …
Já
ráda nevařím a nestydím se za to.
Vařím jen proto, že prostě musím.
Ráda nečekám.
Čekání zdržuje. (Vida, už vím, po kom to Štěpa má). Někdy mám pocit, že my
lidé, tak nějak pořád na něco čekáme. Když chceme zhubnout, čekáme na 1. ledna,
v pondělí čekáme na pátek, také často čekáme, až bude svítit sluníčko, až
bude pršet, až nebude pršet, až nebude takové horko, až nebude taková zima, až přijde ta opravdová velká láska, až
přijde den, kdy konečně v našem životě využijeme xy + (48 – x) > x – 7y (24y + 6 – x2), až se objeví pan dokonalý, až bude vhodná
chvíle na …
Na
co vlastně? A která chvíle je TA vhodná?
Ale
ano, i čekat občas musím. V sámošce u pokladny, ve frontě na poště, na
tramvaj, nebo v čekárně u lékaře. Přiznávám, že čekat na Godota, bych ale nevydržela.
Ráda se
nehádám. Hádky jsou nedůstojné a ponižující pro obě zúčastněné strany. Hádky
mě vyčerpávají a unavují, kazí mi den a způsobují FAKT blbou náladu. Na dlouho! V hádce člověk často řekne něco, co ho později mrzí, ale už to nemůže vzít zpět. „Štěkající“ člověk je směšný. Funí, prská, ječí, rozhazuje rukama, nohama
a vůbec vyluzuje zvláštní zvuky a dělá divná gesta. Nebaví mě ani hledat argumenty
a obhajovat se. Proč? K čemu? Vím o smysluplnějším využití svého času. (Co
třeba vaření?)
Nooo, možná,
kdybych měla v pořádku hlasivky, tak bych občas někomu pořádně „vyprala
triko“. Jenže s mým přeskakujícím chraplákem ….
Ráda nedělám
věci jen napůl. Nikdy! Když už se do
něčeho pustím, jsem jako zakousnutý buldok. Prostě to chci a nejlépe teď hned,
protože ráda nečekám.
A
ze všeho nejvíc ráda nedělám to, co dělat
nechci, což ovšem není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo
zdát. Musím občas žehlit, vařit, čekat … a někdy se prostě MUSÍM i pohádat.
Jen
lyžovat nemusím.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jsem velmi ráda, že toho co dělám ráda, je mnohem víc.
Žádné komentáře:
Okomentovat