sobota 29. dubna 2017

Mé ztráty a nálezy

    

Stále něco zapomínám, ztrácím a pak pochopitelně hledám a občas i úspěšně nalézám.
  


    Když mi bylo asi 13 let, zapomněla jsem na koupališti svého osmiletého bratra. Upomněla mě až dobře mířená facka mé maminky, kterou provázel výkřik „Kde máš Petříčka?!“ Petříček byl malý zákeřňák, už dávno seděl v obýváku na gauči a se škodolibým úsměvem popíjel kakao a ládoval se palačinkami.

    Dítě jsem pak ve svém životě zapomněla ještě jednou. Tentokrát to už bylo mé vlastní dítě.         V době krátce po sametové revoluci, nebylo obvyklé jezdit s kočárkem po obchodě, kočárek i s dítětem se jednoduše ‚zaparkoval‘ před samoobsluhou (dnes nemyslitelné). Když jsem se, ověšená taškami, vracela domů z nákupu, hlodal mě zvláštní pocit: ‚Něco mi chybí, na něco jsem zapomněla.‘ Bydleli jsme tenkrát na opačném konci města, než byl jediný slušný obchod široko daleko, a tak jsem měla dostatek času přemýšlet. A pak, těsně před domem mi to došlo. KOČÁREK! (Kubí, promiň.) Sousedka posbírala nákup, který mi vypadl z rukou, a já vytvořila světový rekord v běhu na trase od domu k sámošce. Byl tam! Uf! Děkuji osudu, že můj opuštěný kočárek unikl bystrému oku tehdejší iniciativní 'domobrany' v uniformovaných šátcích a zástěrách a já tak neskončila v poutech naší Veřejné Bezpečnosti (vy,narození po roce 1991, čtěte Policie). Přiběhnout odkudsi k samoobsluze, drapnout zaparkovaný kočárek a prchat s ním pryč vypadá, uznejte, přinejmenším trošku podezřele. Můj pocit provinění přehlušila záplava naprosto nezvladatelných emocí, jako je láska a štěstí. Ještě tu noc jsem Kubíčkovi upletla nový svetřík. Ano, tenkrát se pletlo a já cvakala jehlicemi až do rána, abych svůj hřích odčinila.

    Zapomínání dětí, a to kdekoliv, je všeobecně poměrně častý jev. Znám spousty případů, kdy rodiče zapomněli své dítě např. ve školce, školní družině, nebo v hracím koutku nákupního centra. Já ne. Fakt! Já jsem si je vlastně jen, tak nějak, zapomněla porodit. Všecky tři. Nebýt mého gynekologa, který mě vždy 14 dní po očekávaném termínu násilím nahnal na porodní sál a sestřiček, které si z mého obrovského břicha udělaly trampolínu a se záviděníhodnou vytrvalostí po něm skákaly tak dlouho, dokud malého vetřelce nevypudily, asi bych je nosila do dnes. (Jen pro představu, nejstaršímu je téměř 28 let.)

    Seznam toho, na co zapomínám, nebo co jsem kdy zapomněla či ztratila, by byl nekonečný. Někdy se stane, že se zapomenu najíst. Když si vzpomenu, půlka prasete mi nestačí. Jindy zase zapomenu, že vařím a pak si musíme objednat pizzu. Občas zapomínám přijít na nějakou schůzku, nebo třeba na kosmetiku, či ke kadeřnici (další prostor pro omluvu – Danuško, promiň!!!). Jindy naopak přijdu, ale s dvaceti čtyř hodinovým předstihem. No a výjimečně se stane, že někde zapomenu sebe. Zkrátka, co si nenapíšu, nevím a někdy nevím ani to, co si napíšu.

    Svého času jsem běžně zapomínala a ztrácela peníze, lístky na obědy, deštníky, sešity, brýle, hodinky, kabát, boty, svetry, trika ....... a další druhy oblečení (to jsem ale byla hodně mladá).

    „Jednou někde ztratíš hlavu,“ říkávala mi maminka. Na její slova pochopitelně došlo. Hned několikrát ve svém životě jsem ztratila hlavu. Kupodivu musím říct, že tenhle zvláštní stav mysli a srdce, se mi velmi líbí. Ztratit hlavu znamená, ocitnout se ve stavu beztíže. Když mám ztracenou hlavu, sluníčko je zářivější, tráva zelenější, nebe blankytnější, jaro jarnější, lidé snesitelnější (i ti nesnesitelní), mé štěstí větší, mé problémy i můj zadek naopak menší … a vůbec – svět je veselejší a život krásnější. Když mám ztracenou hlavu, nejím, nespím, nic nedělám, a přesto hravě zvládnu vše, co musím i to, co nemusím. Prostě, něco jako bipolární pacient ve stavu mánie.

    Někdy má člověk ztracenou hlavu tak moc, že chce víc, ale bojí se to říct. A pak velmi rychle hlavu zase najde, ale zato ztratí lásku. I já jsem několikrát ve svém životě ztratila lásku. Některou jsem ztratila ráda a dobrovolně, jiná mi zlomila srdce. Svojí životní lásku, jsem ale nakonec úspěšně našla a zatím neztratila (mám jí podepsanou).

    Jsou tři věci, které hledám pořád , ale ve skutečnosti, jsem je ještě nikdy doopravdy neztratila. Mobil, klíče a brýle. Tak nějak se vždycky najdou. (Teď na 100% vím, že zítra ztratím mobil.)

    Ztratit i najít lze zkrátka cokoliv. Některé ztráty i nálezy jsou vtipné, jiné smutné, ale nic z toho se nestane náhodou. Každá ztráta i každý nález nás má něčemu naučit a někam posunout. Za poslední rok jsem toho ztratila poměrně dost.

    Ztratila jsem chuť ztrácet svůj čas s někým, kdo si ho nezaslouží. Ať už jsou to pokrytci, lháři, či manipulátoři. Ztratila jsem chuť se stále usmívat a chovat se s úctou k někomu, kdo nemá úctu ke mně. Ztratila jsem zájem přesvědčovat lidi o tom, že by se mohli pokusit podívat se na věc i z jiného úhlu pohledu a tím pádem jsem také ztratila chuť se na věci z jiného pohledu dívat já. Mám svůj úhel pohledu a u toho už zůstanu. (Tady trošku machruju, znám se.) Ztratila jsem chuť diskutovat s hlupáky a ignoranty. Vždyť to je ztráta času a ztráta vlastní energie a to jsou ‚věci‘, které ztrácím jen velmi nerada.

    A protože každá mince má dvě strany, a mé ztráty mě většinou poučí a donutí zamyslet se, tak vím, že jsem toho také pochopitelně hodně našla. Vím, že jsem v životě našla lidi a přátele, kterých si velmi vážím. Našla jsem a dělám práci, která mě baví a naplňuje, našla jsem to, o čem jsem přesvědčená, že má smysl. A konečně jsem také našla slovíčka ‚ne‘ a ‚nesouhlasím‘ a našla jsem odvahu je používat. (Se zájmen sleduji ty překvapené pohledy a reakce.)

    Možná, ještě stále nevím, co chci (jsem přeci žena), ale rozhodně vím, co nechci.
Než jsem tohle všecko v sobě našla, ztratila jsem hodně času. Ovšem, když už jsem TO konečně našla, rozhodně si pohlídám, abych to už nikdy neztratila.

Našla jsem sama sebe.
 -----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Před týdnem jsem ztratila klíčky od auta. Našla jsem je včera, v kapse džínové sukně, kterou jsem na sobě měla naposledy v listopadu. 

PPS: Pořád ztrácím čas čekáním (kolony, tramvaj, metro, čekárny, fronty apod.). S těmito ztrátami si ještě neumím poradit, tak kdybyste měli nějaký nápad … 

PPPS: Jééé, já zapomněla, že mám na plotně guláš !  Nevadí, bude Pizza. 

Žádné komentáře:

Okomentovat