První lokny

       My holky, býváme stále s něčím nespokojené. Tím myslím především samy se sebou. Na jiných ženách obdivujeme jejich šarm, charisma a sexappel. Líbí se nám to COSI, co z nich vyzařuje, a durdíme se na sebe, protože k nám příroda tak štědrá nebyla. Nelíbí se nám, že jsme příliš tlusté a to pak chceme rychle zhubnout, nebo (výjimečně) jsme naopak příliš hubené a potřebujeme nějaké to kilíčko přibrat. Malá prsa si necháváme zvětšit, velká naopak zmenšit, na zadku potřebujeme odsát tuk, na stehnech vyhladit celulitidu a na nohou odstranit křečové žíly. Také je nutné vymodelovat křivý nos, odstranit převislá víčka, vytrhat obočí a prodloužit řasy, nehty i vlasy. Máme-li vlasy rovné, chceme vlnité, máme-li vlnité, chceme kudrnaté, a když máme kudrnaté, chceme rovné. Blondýny chtějí být černovlasé, černovlásky zrzavé, zrzky blonďaté...  Vždyť vlasy jsou přece korunou krásy.

     A právě tady začíná můj letitý problém. Do vínku jsem dostala tzv. „tři chlupy pěti řadama“ neurčité barvy podobné myší šedi a pochopitelně rovné jako hřebíky. No uznejte, že s takovou výbavou, navíc v období pubertálního rozpuku, se moc parády nenadělá. Takže i já jsem přirozeně prošla různými životními fázemi, kdy jsem se urputně snažila přírodu ošálit a pořídit si nějaké ty lokny.

    V době, kdy mi bývalo sladkých „náct“ jsem se rozhodla, že nechci rovné vlasy jako hřebíky a nechci nosit myší odstín. Ze zápaďáckého katalogu OTTO jsem si tedy vystřihla obrázek modelky s účesem,   o kterém jsem byla přesvědčená, že je pro mě ten pravý a takto vyzbrojená vyrazila do nejluxusnějšího kadeřnictví v našem městě, s honosným názvem „HYGIE“. Zabořila jsem se do rozviklaného křesla a šedesátileté kadeřnici s fialovým přelivem jsem svěřila své trápení. Odbornice chápavě přikyvovala, jedním okem pohrdavě mrkla na předlohu toho, jak bych měla za hodinku vypadat a ihned se pustila do díla. Na mé hřebíky namotala pidi natáčky, pocákala mi hlavu jakýmsi smradlavým roztokem (pálilo to jako čert), a na celé dílo slavnostně nasadila kytičkovanou igelitovou čapku s gumičkou na okrajích. Cítila jsem se minimálně jako Helena Vondráčková a poslušně se nasoukala pod sušák. Neumíte si představit, jak moc jsem se těšila. To budou zítra holky ve škole čumět.

    Po dvou hodinách jsem opouštěla kadeřnictví ve své nové podobě, k nerozeznání od sousedovic pudla. Domů jsem dorazila nad ránem. Ne snad proto, že bych někde v baru bujaře oslavovala můj úžasný a nepřehlédnutelný nový image, nebo že by mě kolemjdoucí obdivně zastavovali a nemohli se vynadívat na mé čerstvé afro. Plížila jsem se těmi nejzapadlejšími uličkami města a snažila se být, pokud možno, neviditelná. Zbytek noci jsem pak probděla s hlavou pod sprchou a z očí mi kanuly krokodýlí slzy. Nepomohla ani sprcha, ani slzy. Bylo mi jasné, že tohle je absolutní konec. Konec mého mladého, nenaplněného života. Holky mě pomluví, kluci se umlátí smíchy, lidská smečka mě zkrátka odsoudí, zavrhne, vypudí. Život ztratil smysl. 

    Trvalo pár let, než mi došlo, že ať chci nebo nechci, rovné vlasy ke mně patří a kudrny na mém temeni rozhodně nejsou to pravé. Hrdě tedy nosím své hřebíky, a dávno jsem pochopila, že v loknách mé štěstí není.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Jen s tou myší šedí se stále nedokážu smířit. Přeci jen je dobré přírodě někdy, někde trošku pomoct nebo jí lehce oblafnout. Konec konců, ženy se rády zdobí a vylepšují už od nepaměti, tak proč měnit to, co je pro nás přirozené a po staletí prověřené?