Boty

                                           ... aneb sexuologem proti své vůli

    „Pane Nováku, vysvětlete prosím vašemu synovi, co znamená slovo vagína,“ s úsměvem osloví vychovatelka školní družiny pána, který, tak jako já, čeká před školou na svého potomka. Pan Novák zrudne, vykoktá něco jako omluvu a já si vybavím scénku z jakéhosi amerického filmu (na název si nevzpomínám), kde malý chlapec běhá po školce a pokřikuje: „Kluci mají penis, holky zase vagínu!“ Jsem šťastná, přešťastná, že paní vychovatelka tentokrát neoslovila mě. Dveře školní družiny se zavřou, aby se vzápětí zase otevřely. „Vy také, paní Danešová.“ No jistě, přeci Štěpa nezůstane pozadu. Pan Novák se s úlevou usměje a mezi námi probleskne jiskřička vzájemného porozumění.

    „Co je to vagína?“ Ptám se Štěpána cestou na tramvaj a v duchu už promýšlím další výchovný krok - na toto téma mám v hlavě pochopitelně naprosto vymeteno. „Neviiim,“ odpoví Štěpa bez rozmýšlení, „říkal to Franta.“ „Že to říká Franta, ještě neznamená, že to musíš říkat taky,“ vypustím ze sebe jednu z těch TOP trapných vět, které říkáme my rodiče, když si opravdu vůbec nevíme rady. Na žebříčku nejtrapnějších rodičovských hlášek, je tahle zcela jistě v první desítce. Jenže, já potřebuji získat čas na promyšlení strategického plánu, protože tady jde o vážnou věc. Jak mám asi dítěti s ADHD a poruchou chování vysvětlit, že vagína sice není sprosté slovo, ale přesto se při běžné komunikaci nepoužívá? Jak to mám vysvětlit dítěti, který má ten zvláštní dar, že i při vyslovení naprosto nevinného slova 'blbec', které všichni běžně používáme, se mu podaří pohoršit i partu dlaždičů v pruhovaných 'montérkách' na protějším chodníku?  „Už to prosím tě nikdy neříkej, jo?“ „Proč?“ „Protože jsem to řekla!“ (Skvělé, dnes mi to vysloveně jde - tahle hláška je na 100% v první trojce.) Bože (jsem ateista), proč si tyhle situace musím vždycky vyžrat já? Třetí syn a stejně pořád nevím, jak na to.

    „Jasně mami, já to chápu,“ kývá Štěpán horlivě hlavou, když dokončím svůj, pro tentokrát výjimečně velmi stručný, monolog. Těžko říct, kdo z nás si víc přeje, aby to už skončilo. UF, mám to za sebou. Zajímalo by mě, co z toho si opravdu zapamatoval, ale - zkoušet ho raději nebudu. 

    „Tak, jaký jste měli den,“ptá se manžel večer na zahradě po té, co si sedne na svůj oblíbený schod s hrnkem kávy v ruce. Chvíli váhám, ale pak zavolám Štěpu, který bosky poskakuje v trávě před chatou, ať se tátovi pochlubí, jak si dnes rozšířil slovní zásobu.

„Štěpi, řekni tatínkovi, co je to vagína.“

Štěpán zvedne hlavu a nevinně, bez jakéhokoli zaváhání vyhrkne: „BOTY.“ 

    Manžel vykulí oči, vrhne na mě nechápavý pohled a vteřinu rozpačitého hrobového ticha protrhne salva smíchu. Řev, který vyplašil veškeré ptactvo nejen na naší třešni, se nese celou zahradní kolonií a my tři se válíme v trávě.

    „Jsem fakt rád, že se neživíš jako sexuolog,“ ocenil později můj muž mé výchovné úspěchy.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Přísahám, že slovo „boty“ jsem ve své odpolední přednášce vůbec nepoužila. (A obávám se, že nyní ho ze svého slovníku úplně vyřadím.)

Když nic nemusím ...

... aneb jedno proflákané odpoledne

    Luxus v podobě volného odpoledne. Měla bych jít domů a trošku poklidit, vysát, vydrbat koupelnu, vyžehlit horu prádla, zabalit dárek pro tchýni k 70. narozeninám a napsat závěrečné zprávy na dva mé žáčky. Měla bych. Jenže nemusím. Ať žije prokrastinace! (Uf, to je zase slovo.)

    Nemusím dobíhat tramvaj a chvátat do družiny, úprkem na logopedii a cestou domů ještě honem nakoupit. Nemusím kontrolovat úkol z matiky a zkoušet Štěpu ze slovních druhů a násobilky. Nemusím, celá otrávená, sedět na hřišti a čekat, až se můj hyperaktivec vyřádí, nemusím hrát vlajky a vlajkové pexeso, ani hopsat v obýváku před X-boxem. Nemusím stát ve dvanáctikilometrové koloně na dálnici. Nemusím nikomu vysvětlovat, že není zdravé cpát se pořád rohlíkama a je načase ochutnat po dlouhé době zase jablko, banán, jogurt nebo třeba kuskus se zeleninou, protože rohlíkové období už mě nebaví. Přemýšlím, jaká "stravovací" období, už máme za sebou. Tak např. období palačinkové. Poznáte ho podle toho, že v lednici máte do zásoby namíchané řídké těsto a palačinkovou pánev zásadně neumýváte. Také období párkové nebo knedlíkové je celkem oblíbené. Za sebou máme i období popcornové, pizzové, čínsko-polévkové a nyní jedeme, už asi po sté, to nejoblíbenější – rohlíkové. Dnes ale nemusím svádět předem prohraný boj s vysvětlováním, že do rohlíku lze narvat i jinou náplň než je párek nebo šunka. „Fuj med, fuj sýr,“ ječí Štěpa pokaždé, když se pokusím o nenápadnou a nepatrnou změnu jeho oblíbených mňamek a dožaduje se svého párku. Jistě, jsem vlastně ráda, že nevyžaduje klobásu, suchý salám, bůček, hambáč z Mekáče a colu.

    Dnes odpoledne budu dělat jen to, co chci, rozhodla jsem se hned, jak za mnou zaklaply dveře 4. B. A já se chci projít. Poříčí, Příkopy, Celetná, Staromák … „Bloudím ulicí, barvu šedou nevnímám …" Vnímám blankytně modrý den, žhnoucí sluníčko nad hlavou, zelené stromy, rozkvetlé kytky v oknech pražských hotelů, ruch velkoměsta.  Vnímám barevný a pulsující život kolem sebe a přemýšlím, co bych mohla. 

    V parku naproti škole kvetou sedmikrásky a poletují motýli – mohla bych si lehnout do trávy a jen tak lelkovat, ale nemusím. U Labutě se líbají milenci (ti se mají). Já bych mohla… jít nakupovat, ale nemusím. Pán, na kterého cinká tramvaj, v běhu kontroluje hodinky - mohla bych jít okukovat Orloj pod lešením, je to lepší, než skákat pod tramvaj, ale nemusím. Paní v modrých květovaných šatech kouká do mobilu a hlasitě a šťastně se směje.  Já v mobilu jisto-jistě nic vtipného nemám, takže - mohla bych jít do kina na nějakou komedii, ale nemusím. U knihkupectví se shromáždila skupina turistů - mohla bych se k nim nenápadně připojit, nebo bych si mohla jít domů číst tu knížku, co mi půjčila Eva, ale nemusím. Prodavačka, které jsem platila zmrzlinu má krásně upravené nehty - mohla bych si zajít na manikůru, ale nemusím. U Paladia „vyrostla“ Kavárna POTMĚ – mohla bych zavolat na oční a objednat Štěpu na kontrolu, ale nemusím. Mohla bych si jít zabruslit, ale nemusím. Mohla bych si sednout na lavičku a krmit holuby, mohla bych zajít do KFC a narvat se křidýlkama, mohla bych jít pomalovat nějakou tu charitativní CIHLU, mohla bych na Smíchově tančit s Indiány, mohla bych …

    Bolí mě nohy. Ani nevím jak, sedím ve „své kafárně". Když budu chtít, můžu si něco čmárat, můžu pozorovat lidi, můžu číst noviny, můžu poslouchat muziku ze sluchátek, můžu se dát do řeči s fešákem u vedlejšího stolu a můžu si dát ten velký čokoládový zákusek. Ale nemusím. Také můžu zavolat bráchovi, dlouho jsme se neviděli. Zvoní mi mobil, automaticky začínám přehrabovat organizovaný chaos ve své kabelce, což pochopitelně vůbec nemusím. „Čau ségra, co děláš? Nedáme kafe?“

„Můžeme. Vlastně, MUSÍME! Právě sedím v kavárně a myslím na tebe.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Nic jsem nemusela a tak jsem nic nedělala. Nevěřili byste, jak moc jsem z toho všeho, co jsem nemusela dělat, unavená.