Písmenkování

 

Konec roku je takové zvláštní období. Těšíme se na to, co nás čeká v novém roce a přejeme si, aby začal co možná nejlépe.  A tak si dáváme různá předsevzetí a hodnotíme a bilancujeme rok, který právě uplynul.  Já si předsevzetí nedávám, nebyla jsem totiž obdařena dostatečně pevnou vůlí, abych je dodržela. Ráda se ale ohlížím za sebe. Něco se mi povedlo, něco méně a něco vůbec. Tak už to bývá. Co se mi povedlo určitě a z čeho mám velkou radost je Písmenkování. Takže, pokud chcete, pojďte se se mnou ohlédnout ...

Na začátku byla jen tak mimochodem pronesená věta mého muže „Měla by sis založit blog.“ Znáte to, jedním uchem tam …. Nevím proč, vůbec mě nenapadlo, že to myslí vážně.

„Líbí se mi tvé písmenkování,“ reagoval na Fb kamarád.

„Proč nepíšeš do novin?“ Ptala se mě kámoška po přečtení několika článků ….. 
Pořád nic, fakt.

A pak jsem odletěla na dovolenou a potkala tam Hanku. Hanka je šéfredaktorka jednoho populárního týdeníku.

Žádný ‚pisálek‘ mé výplody nikdy nečetl, a tak jsem jí naprosto neomaleně a drze podstrčila své čmáranice přímo pod nos. Ještě před pár lety bych si něco takového nedovolila, ale teď už jsem ve věku, kdy si nemůžu dovolit otálet, takže uznejte, že bych musela být blázen, kdybych toho setkání nevyužila. Dnes, po několika měsících, když si tu plážovou vzpomínku vybavím, si říkám, že jsem byla vážně drzá. Myslím ale, že se z nás staly přítelkyně a tak mi mojí troufalost už jistě odpustila. 

„Měla bys rozjet projekt ‚BB‘ – Blančin Blog,“ řekla Hanka, když se s nohama zabořenýma v písku, prokousala několika počmáranými papíry Štěpova sešitu A5. Svůj červený noťásek jsem s sebou totiž neměla, takže jsem si v pět ráno, čmárala na balkoně tak trošku jako v pravěku. Prostě propiskou na papír (pokud jsem se zrovna necourala po pláži).

Teď už to stálo za úvahu. Kolečka v mé hlavě se samovolně spustila.

No jo, blog, to se řekne. Nemám žádnou představu, jak by měl vypadat, jak by se měl jmenovat a hlavně, já nemám nejmenší tušení, jak se takový blog vlastně zakládá. Jsem počítačový analfabet.

‚PÍSMENKOVÁNÍ,‘ proletěl mi hlavou elektrický impuls. To je ono! Tohle slovo CHCI!

A protože já jsem já, když něco chci, chci to hned. Vlastně ne, teď hned, už je pozdě. Nažhavila jsem tedy mobil a ještě z plážového lehátka jsem poprosila ‚autora‘ toho krásného slovíčka, zda bych ho mohla používat (to slovíčko). Souhlasil, s jedinou podmínkou – chce být prvním čtenářem. Jupí, název tedy mám! A tak dřív, než své článečky zveřejním pro vás, projde zátěžovou zkouškou ‚zkušební čtenář‘. Když to přežije, vím, že je mohu poslat do světa. Občas podrobím zkoušce také Hanku a výjimečně i právníka. (To proto, že některé mé texty jsou prý pro někoho špatně stravitelné.)

Teď už zbývala opravdu jen maličkost – založit TEN blog.

„Nemám čas“, odpovídala jsem několik týdnů svému muži na dotaz, kdy už to spustím?
Přeci nepřiznám, že to neumím.

Když ale odjel Štěpánek na týden na prázdniny, padlo rozhodnutí – teď, nebo nikdy!

Kamarádka ze západu (Čech) mi přislíbila pomoc. Netušila chudinka co slibuje a do čeho se dobrovolně pouští, ale já jsem se díky ní, cítila pevná v kramflících. Vlastně v klávesnici.

„Vytvoř si účet,“ zní první pokyn.

„Já už účet mám. V Komerčce.“ 
„Aha, tak jinak. Jedeme krok po kroku,“ smích ve sluchátku (zatím smích).

Po dvouhodinovém telefonátu, jsme obě už naprosto vyčerpané, bez síly a bez smíchu, já navíc s double absťákem (došlo mi kafe i čokoška). Padáme na ústa (čti na hubu), ale nevzdáváme se. Jsme bojovnice, a tak věříme, že nakonec se dílo podaří.

„ Vlevo nahoře klikni na …..,“ slyším ze sluchátka další krok k úspěchu.

„Kde? Vlevo nahoře nic nemám,“ kvílím do telefonu. „Máš! Musíš to tam mít, když já to tam mám.“ „No jo, ty v Plzni to tam máš, ale já ve Štětí, to tu nemám.“ Ve sluchátku slyším zvláštní zvuk, ale nejsem schopná rozpoznat, zda se jedná o smích, nebo o pláč. Každopádně jde o projev zoufalství, o tom nepochybuji.

PROČ není na klávesnici ‚čudlík‘ s nápisem Blog? Zmáčkneš a je to!  Jak to, že na tohle Steve Jobs nebo Bill Gates dosud nepřišli?

Jen díky Kristinině psychické odolnosti, díky tomu, že to vypětí ustála, neomdlela a dokonce mi ani netřískla s telefonem (mohl by se někdo divit?), jen díky její trpělivosti, nakonec opravdu spatřilo světlo světa mé, a vlastně tak trochu i Vaše, PÍSMENKOVÁNÍ. 

Ano, s technikou jsem trošku na štíru. Tak mě napadá, že bych si přeci jen měla dát do Nového roku jedno předsevzetí - BUDU  SE  TECHNICKY  ZDOKONALOVAT! 

Přeji Vám úspěšný rok 2017