Holčičí dny

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Holčičí dny = RELAX   

Jsme tři. Janča, její dcera Míša a já. Moje dcera se holčičích dnů neúčastní, protože žádnou nemám. Holky jsou z Plzně, já ze Štětí, ovšem pomalu, ale jistě, se všecky přesouváme do Prahy. Já a Míša už jsme tu, Janča slíbila, že Prahu dobude během léta 2018. (Už je tu.)

    Poznaly jsme se v roce 2010 na dovolené v Egyptě a naše přátelství neskončilo s koncem naší dovolené. Setkávaly jsme se i po návratu, až se z toho postupně během let vyvinula tradice holčičích dnů  – aneb mužům vstup zakázán. (Zde platí jediná výjimka a to v případě, že nás naši muži mohou, na naše výslovné přání, někde vyzvednout).

    Holčičí dny jsou dny relaxační. Není to jen klábosení u kafe a běhání po obchodech. Jsou to dny, kdy se utrhneme od rodin, práce a povinností a tak si je hodláme opravdu užít. 
    Janča je vášnivá fanynka slevových portálů, takže jejím úkolem je, vyhledat cenově přijatelnou relaxaci, které se můžeme účastnit společně. Např. návštěva solné jeskyně je moc fajn a také jsme si oblíbily „rybičky“ v Thajském ráji v Celetné. Milujeme toulky Prahou. Rády poznáváme skrytá zákoutí, která jsme dosud neobjevily. Někdy jsou naše toulky úmyslné, jindy náhodné - to když hledáme podnik, do kterého máme voucher. 

    Nedávno se v našich hlavách zrodil nápad: naše dny budeme dokumentovat, vždyť fotky pořizujeme tak jako tak. Míšiným úkolem je fotit a mým úkolem pak je vložit vše sem, na blog. Zde se tedy dozvíte kde jsme co navštívily, viděly, snědly, vypily a také, jak jsme byly spokojené. 

    Doufáme, že se nám podaří inspirovat i ostatní ženy a maminky, protože „uzmout“ si občas trošku času pro sebe a navíc ho smysluplně a za co nejméně peněz využít,  je nejen příjemné, ale doslova nutné a možné i v Praze. 
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

9.

Vlakem na chatu

5. 8. 2019

   Občas k nám na chatu zavítá nějaká ta návštěva, obzvlášť teď o prázdninách o ně není nouze. Mám je ráda. Mám ráda všecky návštěvy, ať už jsou zdaleka nebo ze sousední zahrádky. Vždy objednám pěkné počasí a nachystám něco na zub.

   Telefon: "Ahoj Blani," rozjařeně švitoří Janča do sluchátka a informuje mě, že prý by se na mě s Míšou rády přijely podívat. Nemusíme se přeci scházet pořád jen v Praze, vždyť u nás na chatě pod Řípem (a nad štětskou papírnou), je také krásně.

„Vyzvedneš nás u vlaku, že jo,“ plánuje Jani natěšeně.

Z jejího nadšení jí rychle vyvedu. „To asi ne, už půl roku tady nemáme most přes Labe, takže cesta autem k nádraží trvá místo pěti minut, čtyřicet minut. Vylezete z vlaku a půjdete na přívoz. Já na vás počkám na druhém břehu.“

   Manžel se sice strachoval, jestli prý ty Pražandy vůbec trefí k přívozu, ale můj argument, že nejsou přece pitomý, nakonec shledal jako dostačující. Vše jsme do detailu domluvily, já naplánovala oběd v restauraci, napekla jsem kynutý meruňkový koláč (zase jedna příležitost, jak se zbavit několika kousků těch všudesepovalujících a blemtajících se oranžových koulí), nakoupila občerstvení, dala chladit melouna a něco dobrého k pití. 

V den „D“ si uvařím kafe, otevřu rozečtenou knihu a čekám.

   Telefon: „Blani, tomu neuvěříš, ale nám právě teď frnknul vlak přímo před nosem.“ Následoval výčet všech peripetií, které holky cestou z jejich domovů na Hlavní nádraží potkaly. Míšu vyhodili na Smíchově ze dvou vlaků, že prý na Hlavák žádný z nich nejede a tak utíkala rychle na metro. Janče vůbec nepřijela tramvaj č. 5, musela jet tedy jinou a přestupovat. Cestou z tramvaje k nádraží se jí na chodníku posrala (pardon) Lilinka a to přímo před očima, spíš tedy pod nohama, pomahačů a chráničů, takže s provinilým výrazem hledala ve své luxusní kabelce pytlík na hovínka a uklízela výkaly, a když už konečně, celá upachtěná zpocená a s jazykem na šatech, doklopýtala k pokladně, byla tam pochopitelně šíííílená fronta. „Ale to nevadí, za půl hodinky nám jede další,“ uklidňovala mě, nebo možná spíš sebe, Janča. To je v poho, hodinka sem, hodinka tam, vždyť na sebe budeme mít celé odpolko. 

Uvařím si kafe, otevřu rozečtenou knihu a čekám.

   Telefon: „Blani, ten vlak, co měl jet za půl hodinky, sice jede, to jako jo, ale ne z Hlavního nádraží, jede z Masarykova. Tak jsme tedy utíkaly na Masaryčku, ale tam nám někdo řekl, že jízdenky, které jsme si koupily tady na Hlaváku, z Masarykova nádraží neplatí. Takže my se tedy vracíme zase na Hlavák a počkáme na další vlak, ten jede za půl hodiny. Naobědváme se tady na nádraží.“ „Dobře, nic se neděje, oběd zrušíme, udělám vám něco rychlého k zakousnutí. Hlavně klid,“ to už jsem pro změnu já uklidňovala sebe. 

Uvařím si kafe, otevřu rozečtenou knihu a čekám.

   Telefon: „Tak co vám frnklo tentokrát?“ Ptám se se smíchem dřív, než vůbec pustím Jani ke slovu. „Já za to fakt nemůžu,“ ozvalo se zoufalé zakvílení, „nám ten vlak vážně zase ujel. On stál až v zadní části nástupiště, nikde žádná cedule s nápisem DĚČÍN. Než jsme k němu doběhly, rozjel se a byl pryč.“

„Vtip dobrej, ale na někdy jindy, dneska už se tomu nesměju. V kolik vás mám vyzvednout?“

Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, že opravdu, ale opravdu nejde o vtip. 

Uvařím si kafe, otevřu rozečtenou knihu a na posezení do sebe nasoukám plech meruňkového koláče.

   „No to si děláš p….?!?!“ zařval můj drahý, po návratu z práce, když na jeho otázku: „Tak co holky, jak se jim u nás líbilo a jak zvládly cestu přívozem?“ jsem popravdě odpověděla: „Na přívoz nedošlo, ony nezvládly ani cestu vlakem.“ Smál se dlouho.

   „No to si děláš p….?!?!“ zařval Janči drahý, když se nečekaně objevila mezi dveřmi o několik hodin dřív a odpověděla mu na nevinnou otázku: „Co tady děláš tak brzy, zlato?“

   Telefon: „Blani, tomu neuvěříš, já nemůžu jít ani nakoupit do Penny. Sali (manžel) se mě ptá, jestli tam prý sama trefím a už dvě hodiny tady řve smíchy.“

Uvařím si kafe, otevřu novou, ještě nerozečtenou knihu a řvu smíchy. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

8.

Chceme být krásné

9. 3. 2019 

Konečně. Konečně jsme se po dlouhé době zase všecky tři sešly.
Je to divné a vážně si nedokážu vysvětlit, čím by to mohlo být, ale v době, kdy každá z nás bydlela v jiném městě, jsme se scházely mnohem častěji než teď, kdy bydlíme všecky v Praze. Asi nějaký paranormální jev, či co. Každopádně, konečně jsme byly schopné domluvit si termín, který vyhovoval všem třem.

Tentokrát byl program jasný. Na Slevomatu (kde jinde, že?) jsme objevily Kurz sebelíčení od A do Z. Voucher nabízel možnost účasti až pro 3 osoby, což je nabídka přesně pro nás. Nebylo tedy co řešit, rozhodly jsme se bez rozmýšlení. A dobře jsme udělaly.

Sešly jsme se krátce před desátou na místě určení a k našemu překvapení jsme tam nebyly jen my tři. Na kurz se vypravila ještě jedna partička tří báječných „holek“, které se stejně jako my, rozhodly, konečně se naučit vybarvovat svůj vlastní obličej. My jsme tedy byly lehce v přesile, protože náš tým posílil tvoreček, který líčení pochopitelně vůbec nepotřebuje, ovšem musel na nás dohlížet. Je to sice „muž“, ale jednohlasně jsme mu udělily výjimku, účastnit se našich holčičích dní. Chivava Chicco. ♥

Paní Petra na nás byla dobře připravená a přivítala nás s úsměvem, dobrou náladou a nezbytnou kávou. 

A pak to začalo. Naučily jsme se:
- jak si vybrat správnou barvu make-upu (Toto je alchymie, kterou já osobně stejně nikdy pořádně nepochopím, ale i snaha se počítá.)
- jak a kam správně aplikovat tvářenku (Fakt jsem to do dnešního dne dělala blbě.)
- jak správně nalíčit oči a jaká barva stínů je pro nás vhodná (Tady se trošku pochlubím, barvy si volím dobře.)
- jak má vypadat obočí (Ani tady jsem nechybila, ale za to vděčím spíš kosmetičce, ke které chodím a která mi obočí tvaruje. Děkuji, paní Macková.)
- poznat, jaký štětec je na co vhodný (Noooo, tak vážení, do teď mi stačil jeden jediný na všecko, ale teď, po týdnu od absolvování kurzu, by mi mohl závidět kdejaký akademický malíř.)

Nebojte se, to se za chvíli zlepší.

Trocha nezbytné teorie ...

Hodně práce ...

 

HOTOVO :

Dvě hodinky uběhly, ani vlastně nevíme jak. Užily jsme si spoustu legrace, a dozvěděly se plno novinek. Nejdůležitější a nejkrásnější absolvent kurzu Chicco odcházel vyřáděný, vymazlený a spokojený. I my jsme byly spokojené, jen trošku hladové.
A protože už jsme z hladu začínaly dost bláznit, skončily jsme v naší oblíbené smíchovské restauraci, v Blázinci, kam jsme to tentokrát měly opravdu jen pár kroků. Přesněji, asi deset.

Příště nás prý čeká kurz na téma: Jak pečovat o pleť. To se taky hodí, že?

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

7.

    WAF-WAF a Urban Café

16.6.2018 - Každý náš holčičí den je povedený, ale tenhle byl úžasný. Počasí jak na objednávku, nálada super. A překvapivě jsme ani neměly žádný konkrétní plán na celý den. Jediné, co jsme naplánovaly byl oběd ve "waflárně", protože - v prosinci jsem dostala k svátku woucher, ale nějak nebyl čas ... až teď. Další plány nebyly, takže  jsme nechaly vše osudu a jely tam, kam nás první tramvaj zavezla. 

Sraz u Paládka se nám osvědčil a  když už tam jsme, vždycky se najde něco, co nutně potřebujeme. Míša třeba kraťasy a tričko. 

Pak už nás přepadl hlad, takže hurá na oběd do WAF-WAF  na Letné. Vybrat si tu můžete to, na co máte chuť. Chcete wafle, nebo lívance? Na sladko např. s Nutelou, ovocem, šlehačkou, oříšky, Tofife ..., nebo raději na slano s vejcem, slaninou, šunkou, chilli papričkou, Mozarelou, špenátem ...? Výběr je veliký a každý si tu určitě najde to pravé.

Posilněné vydatným obědem jsme sedly na první tramvaj, která přijela a jely někam ..... Pak jsme přestoupily na autobus a zase jely .... 

Při čekání na autobus se ovšem Míša rozhodla, že už nechce mít na sobě šaty, že chce ty nové kraťasy a tričko, které si pořídila v Paladiu. Na pořadu dne byla tedy změna outfitu. 

Nejprve je nutné odstranit cedulky. Nevěřili byste, jak špatně to bez nůžek jde.

Hotovo, šup do kraťasů a ... jééé, už jede autobus.

Zbytek přeměny proběhl v MHD. 

A dostaly jsme se na Hanspalku. 

Dostala jsem od své (budoucí) snachy selfie tyč, tady je příležitost jí vyzkoušet.

Procházka byla báječná, probraly jsme všecko co bylo potřeba (a že toho zase bylo) a hele - tramvaj. Nějak jsme se ocitly Na Poříčí. První kavárnu, která se nám připletla do cesty, bereme útokem. A tady v Urban Café se nám opravdu líbí. 

"Tu domácí limonádu, tu si dáme!"

Den se povedl, je čas vyrazit domů. Ovšem, člověk míní a auto mění. Tento víkend tedy zůstávám v Praze.

Bez brzdové kapaliny do toho nesednu.

---------------------------------------------------------------

Já vím, chybí holčičí dny s číslem  4, 5, 6. Budou, doufám.  Jen musím najít fotky, odkazy a čas.   

---------------------------------------------------------------

3.

Solná jeskyně, muzeum kávy a balkánská restaurace

19. 4. 2017 - Tentokrát jsme udělaly něco pro naše zdraví a uvelebily jsme se v  solné jeskyni v Korunovační ulici. Relax to byl vážně báječný, mé hlasivky si lebedily a musím se přiznat, že jsem se na krátký čas přenesla do říše snů (naštěstí jsem ani nechrápala, ani nemluvila ze spaní). 

Před usnutím jsme stihly pochopitelně i povinné foto.

A protože za rohem je muzeum kávy, byl náš holčičí den tentokrát i s kulturním zážitkem. Pro kávomilce a milovníky všech těch starých dóziček, plechovek, kávomlýnků a všemožné historické "veteše"-  báječný zážitek. No, posuďte sami: 

Vedle muzea je pochopitelně i nádherná kavárna. Na posezení a šálek kávy nám bohužel nezbyl čas, protože nám všem už dosti hlasitě kručelo v břiše a tak jsme pospíchaly na oběd. Ten nás tentokrát čekal v balkánské restauraci Underground - restaurant na pražských Vinohradech. 

 Chutnalo nám moc a porce byla tak veliká, že jsme ani vše nesnědly. 

-------------------------------------------------------------------------------------

2.

Rybičky Garra Rufa a indická kuchyně

Při prvních holčičích dnech, jsme neplánovaly, že naše zážitky budeme zveřejňovat.  

25.2.2017 jsem poprvé strčily své nohy do akvárka v Thajském ráji  v Celetné a do rybiček jsme se doslova zamilovaly. Je to příjemná relaxace, při které můžeme klidně klábosit a nikoho tím nerušíme. Po "proceduře" jsme si ještě pochutnaly na výborném čaji a vyrazily jsme do indické restaurace.  

Miluji indickou kuchyni a především jejich placky čapátí, ty jsou pro mě TOP. 

Bohužel, tady https://www.punjabitadka.cz/blank-mainPage  nám opravdu nechutnalo. Placky byly na spodní straně spálené a noc jsem strávila v té nejmenší místnosti našeho bytu. 

Ani nevím proč, ale tady jsme téměř nefotily.

Zato bezpečně vím, že sem se určitě nevrátíme. 

------------------------------------------------------------------------------------------------

1.

Dalo by se říct, že někde na začátku tradice holčičích dnů stál tento příběh.  V té době jsem ještě neměla ani nejmenší tušení, že i já budu někdy bydlet v Praze.  Dnes to tedy bude spíše "čtecí". Od příště už budou v hlavní roli především fotky. 

Na Žižkovskou věž

   Dvacetiletá dcera mé kamarádky vylétla z hnízda. Jelikož se jí ale Plzeň zdála k jejímu rozletu příliš malá, nasměrovala svá křídla přímo do matičky stověžaté. Sehnala si práci, pronajala si malý byt v Malešicích a k velkému překvapení své matky se z ní stala samostatná žena.

   Vzhledem k tomu, že jsou holky ze západu (původně) a já ze severu, je Praha ideálním místem našich občasných holčičích dýchánků. A protože má Michalka ten nový byt, prostě ho musím vidět. Navíc jsme se setkaly naposledy před rokem, máme tedy co dohánět a co vyprávět, vždyť za ten rok se toho stalo tolik. Domluvily jsme si „randíčko“ na naprosto neoriginálním místě, klasicky „pod ocasem“ (to je přeci jasné, k Míše zatím netrefím).

Přemýšlím, jakou pozornost Michalce do nového domova dovézt. Už to mám, nějakou bytovou vůni. Vybrala jsem mojí oblíbenou levanduli (To, že kromě pomela, moře a čokolády miluji také levanduli, je tím pádem asi jasné. Jo a taky hortenzie a růže a narcisky a fialky..) 

„Jé, já mám na levanduli alergii“, uštědří mi Michalka ledovou sprchu hned na uvítanou. Chápete to? Jak může mít někdo alergii na mou oblíbenou levanduli … ? No dobře, nedá se nic dělat, vůni tedy vrazím do ruky její matce. „Janičko, ty snad alergii nemáš?“ (řekni prosím, že ne!!!).

    V metru u eskalátorů si uvědomím, že jsem si zapomněla cvaknout (lístek – samozřejmě). Otočím se a v tu chvíli do mě někdo vrazí. „Do prdele!“, zakleje holka zírající do mobilu. „Hledá Pokémony,“ dostane se mi stručného vysvětlení.   ???

    Byt je opravdu malý, ale krásný, moderní, útulný, pro mladou ženu ideální. Pochopitelně nechceme sedět celý den v bytě (i když je krásný, moderní a útulný) a tak přemýšlíme, kam se vydáme. „Kousek odsud je Žižkovská věž,“ padne Michalky návrh, „a můžeme se projít parkem, ten je tady taky nový a moc pěkný.“

Cesta pražskou pouští

    Opravdu i park je krásný, sice celý do kopce, ale čert to vem, vždyť je pouhých 35°C, troška pohybu nemůže být na škodu. Z kopce teče voda (ze mě taky), děti tam skotačí, maminky odpočívají v trávě … Odpočívají! … Na konci parku je …. N I C …. … silnice ani cesta neexistují. „To je v poho, fakt, projdeme tou cestou (tou co neexistuje) a tam navazuje silnice,“ uklidňuje mě Michalka. Jsem velmi skeptická, ale nezbývá mi, než jí věřit. Riskuji, svěřuji svůj život do rukou mladé, nezkušené ženy a vydávám se společně s její maminkou, cestou necestou. Ocitáme se někde mezi  hlubokým lesem a pouští, ve vzduchu se tetelí 35°C, pod nohama prach, před námi bagr a dva mladí, hodně mladí, stavbaři s mobily v ruce. Lopaty odpočívají v trávě opodál. Prý hledají Pokémony.  ???  Svět se zbláznil!

    V žabkách a letních šatečkách (bez helmy a pracovní obuvi!!!), procházíme „stavbou“.

„Až se budeme celé upachtěné, vyřízené, žíznivé, hladové, na pokraji života a smrti, plazit zpět, ti mladíci se umlátí smíchy“ uvažuji nahlas. „To ani náhodou, raději se budu prodírat tím křovím, než bych se vracela zpět touhle cestou!“ statečně mi odpovídá Míša. Kolem nás profrčí Messenger na kole. „Hurá, ta „cesta“ asi vážně někam vede,“ radostně vypísknu. Znamená to, že civilizace je nadosah.

    Po nekonečných deseti minutách se před našimi zraky vynoří další bagr. Hýbe se, to znamená, že v něm sedí živá bytost. Je to tady - fata morgána, proletí mi hlavou. Holky ale vidí totéž a za bagrem se vynoří opravdová cesta, na cestě autobusová zastávka. V tolik štěstí jsem už ani nedoufala. „Autobus nám jede za půl hodiny,“ zdrceně hlásí Michalka. Za půl hodiny tu možná bude autobus, ale už tady nebudu já. Vydáváme se na další pochod, tentokrát již ale civilizovaně, po chodníku.

    Něco se mnou není v pořádku. Když nevidím fata morgánu, prožívám dežaví. 

Přede mnou stojí dům, o kterém jsem asi před rokem četla v jedné knížce. Není to TEN konkrétní dům, jen jsem si ho při té četbě přesně takto představovala. Je to vůbec možné? Kniha byla z prostředí Afghánistánu (miluji kromě pomela, moře, čokolády, levandule ….., také literaturu „zahaleného ksichtu“ – jak jí nazval můj manžel), takže nemůžu pochopit, jak je možné, že ten dům stojí na pražském Žižkově. Ano, takhle daleko jsme se PĚŠKY!!! dostaly z Malešic. Na druhé straně ulice se zjeví žena. Je oděná do dlouhé sukně a široké blůzy, na hlavě klobouk z 19. stol. „Určitě jsme se tou necestou vrátily v čase,“ konstatuji. „Myslíš, jako pan Brouček?“ chytne se hned Janča (je učitelka češtiny). „Ano, přesně to myslím.“

Vražedná tramvaj

    Tramvaj! Utíkáme (i já), ať nám neujede, co kdyby další jela až za půl hodiny? Naskočím, cvaknu lístek a usadím se. „Tak, a teď můžeme jet klidně až do depa,“ pronese Janča.

 „Vystoupíme až ve chvíli, kdy uvidíme žižkovskou věž,“ napadne mě geniální plán a obě holky nadšeně souhlasí. „Konečná stanice, prosíme, vystupte,“ ozve se záhy z reproduktoru. Cože? Jely jsme jednu zastávku! …. Opravdu konečná? Vypadneme z tramvaje a všecky tři doslova řveme smíchy. Janičce se téměř splnilo její přání, chtěla jet přeci do depa…

    Další tramvaj nejede až za půl hodiny, ale k našemu velkému nadšení, již za dvě minutky. Při nastupování si všímám řidičky, která vypadá dost hrůzostrašně, ale říkám si, že to může být tím vedrem, je prostě unavená. „Ta řidička vypadá jako Hepnarová,“ pronese vyděšeně Jana. „Hmmm, a kdo to je?“ „To byla masová vražedkyně, která v sedmdesátých letech úmyslně najela náklaďákem na tramvajovou zastávku a zabila …… „ hrůzou na malý moment přestávám vnímat „…jako jediná žena v té době, byla odsouzena k trestu smrti,“ slyším závěr Janina vyprávění. OMG a s jejím klonem sedíme v tramvaji !?!? Jsem rozhodnutá na nejbližší zastávce vystoupit, i kdyby se výstup na věž rovnal výstupu na Mount Everest (bohužel netuším, jak blízko jsem pravdě).

Věž pokořena

    Vystoupíme z tramvaje, obloha zatažená, padá na nás voda. Vytahuji deštník, neboť jako jediná z nás tří jsem vybavená do nepohody. Rázem ale pršet přestalo. Zdá se nám to divné, zvedáme oči k obloze, rozhlížíme se kolem … v dálce nám „mává“ kropící vůz. (Jsme DVĚ blondýny).

    Cesta k Žižkovské věži od tramvajové zastávky vede, no jistě, do kopce. A pro zpestření našeho výletu je téměř celá rozkopaná, po ní jezdí jakýsi buchar, nebo tak něco a dělá šíííílený randál. Teď už jsem v klidu. Přeplazila jsem se pouští, vrátila se v čase, vydržela slejvák kropícím vozem a přežila jsem jízdu s masovou vražedkyní… mě už nemůže vůbec nic rozhodit.

    Pod věží je restaurace s názvem Miminoo. Hlady šilháme a tak nám nezbývá, než doufat, že v nabídce nemají pouze dětské přesnídávky a Sunar. Posilněné těstovinami, lívanci a cafe latte, hravě pokoříme nejvyšší stavbu našeho hlavního města (tím výtahem jsme opravdu vyjet musely, schody jsme                                                                          nenašly).

    Až pojedu příště na návštěvu k Michalce do Prahy, rozhodně si neobléknu šaty. Natáhnu na sebe tepláky a na nohy nasadím pohorky. Třeba pak taky najdu Pokémony.