To je výzva

   Novoroční předsevzetí si nedávám. NIKDY! Důvod je prostý, nikdy ho nedodržím. Už pár dní po 1. lednu nevím, že nějaké předsevzetí bylo a tak jsem si dala celoživotní předsevzetí, že si žádná předsevzetí dávat nebudu.

   Jenže taková výzva, to je jiný level. Dobře, přiznávám, že jsem v sobě měla tři skleničky červeného vína, i když víno nepiju. NIKDY! (Jojo, já vím, nikdy neříkej nikdy.) Bolí mě po něm hlava. Tentokrát mě ovšem nebolela. Divné.

   Takže vůbec nevím, jak se to v tom baru semlelo, ale kývla jsem. Za normálních okolností bych to pochopitelně neudělala, ale ty bestie zrádné (čti kolegyně), využily mé slabé chvilky. Bude to prý legrace, jen to zkusím, vlastně o nic nejde. A aby své argumenty patřičně podpořily, prstíkem ukázaly na „objekt“, který mě prý dovede k vytouženému cíli. Mladý, fešný, tmavovlasý, úsměv jak z reklamy na zubní pastu … Kdo by odolal? I já jsem jen člověk. Podlehla jsem. 

   Přihlásila jsem se hodiny italštiny. Já. Já, která se dodnes nebyla schopná naučit ani anglicky.

 ---------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Přeji Vám šťastné prožití vánočních svátků a v roce 2020 ať ve zdraví, s nadhledem a hravě zvládnete všecky výzvy, které se vám připletou do cesty.

Per favore, ti avevo avvertito.

Těším se na... (to budete koukat)

   Zděnek Svěrák ve filmu Vratné láhve říká, že je vítací typ. Tomu já rozumím. Já jsem totiž těšící typ. Miluji těšení se. A tak se pořád na něco těším. Třeba dovolenou si vůbec nedokážu představit bez půlročního těšení se.

   Těšení pochopitelně patří i k Vánocům a k celému adventnímu času. Když jsem byla malá, těšila jsem se na dárky, které dostanu. Teď, když už jsem velká holka, se také těším na dárky, ale pro změnu nejvíc na ty, kterými obdaruji své blízké.

   Na advent a Vánoce se těším už od října. Ne snad, že bych patřila k těm bláznům, kteří mají v říjnu vánočně vyzdobený byt i zahradu a poslouchají koledy, to zase ne. Právě tyto aktivity jsou pro mě tradicí a patří až k době adventu, na který se těším.

   Tradice mám také hodně ráda a také se na ně těším. Kromě zdobení našeho obydlí, pečení cukroví, pořizování dárků a objednávání letní dovolené, je to u nás od „pradávna“ hlavně vánoční NEúklid.

   Jediné, co jsem ochotná v tomto krásném adventním čase udělat je naprosto běžný úklid, tedy vysát a utřít prach. A přesně to jsem šla dnes vykonat do pokoje svého syna. Vyzbrojená vysavačem a prachovkou jsem rozrazila dveře dětského pokoje. Jenže abych mohla utřít prach, musela jsem nejprve odstranit všecky ty pastelky, šroubováky, matičky, lego kostky, obaly od bonbonů a tyčinek, izolepy, a podobné klukovské nezbytnosti, pro které já nemám sebemenší pochopení, ze všech povrchů, které jsem měla v úmyslu vánočně vydrhnout. A abych mohla vysát, musela jsem ze země odstranit všecky ponožky (no vida, pak že je žere pračka), trička, boxerky, pet láhve, obaly od nevím čeho… no zkrátka, na druhý konec pokoje jsem se musela nejprve prosekat mačetou.

   A pak, když jsem se na pokraji svých sil, úspěšně prodrala až k psacímu stolu, do pokoje vstoupil manžel. „Tak když už jsme v tom uklízení (MY?!?!), můžeme taky odtáhnout tu postel a vyluxovat i pod ní,“ navrhl můj drahý zcela nevinně. Než jsem stihla zaprotestovat, že rozhodně nemám v úmyslu nějaký šílený předvánoční úklid, postel stála uprostřed pokoje. Pohled, který se mi naskytl, vám popisovat nebudu, přišla bych pravděpodobně o většinu přátel, ale s jedním úkazem se pochlubit musím. Na zdi za postelí nám rostla pravá tužková baterka. Pár minut jsme stáli v údivu nad tím zázrakem, následně jsme dalších několik minut horlivě diskutovali, co s TÍM provedeme. Po další čtvrt hodince jsme se jednohlasně usnesli, že baterku necháme svému osudu.

   Jsem si jistá, že jsme se rozhodli určitě správně. Mám totiž naprosto jedinečnou možnost ročního těšení se na příští Vánoce. Možná za rok za postelí sklidíme autobaterii. 

Jak já se těším!

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Přeji Vám krásné vánoční svátky, kterým předchází šťastné adventní těšení se.

Ten (ne)vychovaný kluk

   

   Nastupovali jsme do výtahu. My tři a slečna v růžové čepici, o které vím jen to, že bydlí někde nad námi a má dva psy.

„Tak ten je váš, tenhle kluk,“ pronesla slečna v růžové čepici a podívala se směrem k našemu synovi, který okamžitě zrudl. Nic by mě nemohlo vyděsit víc, než právě tahle věta, jen tak, zdánlivě ledabyle, hozená „do placu.“ Vyměnili jsme si s manželem pohledy a v očekávání hrůzy, která, dle našich předpokladů, musela následovat, jsme se neochotně přiznali k vlastnictví tohoto předpubertálního exempláře.

   Scénář, který se během těch několika málo vteřin odehrál v mé hlavě, by se dal přirovnat k hororu. Co provedl? Nepozdravil, podrazil jí nohy na schodech před barákem, šlápl na krk a ukradl tašku se žrádlem pro psy. Nebo ho možná viděla machrovat mezi spolužáky před školou, nebo jí nepustil v tramvaji sednout a na nové kozačky jí hodil svůj ošuntělý stokilový batoh, nebo já nevím – kouřil u popelnic? To jsou nervy. Hlavou se mi proháněly šílené myšlenky a tak jsem si v duchu připravovala reakci na zatím nevyslovený seznam stížností.

   „On je opravdový gentleman, víte to?“ řekla ta slečna v růžové čepici.

Zděšení vystřídalo nepochopení. Opět jsme si s manželem vyměnili pohledy. V takové informaci jsme se nedokázali dostatečně rychle orientovat.

„Myslíte TOHOHLE kluka?“ ukázala jsem prstem na syna. Uvědomovala jsem si, jak nesmyslně ta otázka zní, žádný jiný kluk s námi ve výtahu přeci nebyl.

„Ano, toho myslím,“ odpověděla nevzrušeně slečna v růžové čepici. „On vždycky tak hezky pozdraví, podrží mi dveře, pustí mě do výtahu, pomáhá mi s pejsky. On je prostě skvělý.“

   Nepochopení vystřídal údiv. Překvapení. Příjemné, milé, báječné, úžasné překvapení. Vždyť tenhle kluk je náš kluk. Kluk s ADHD, kluk s poruchou chování. Lidé ho většinou řadí do škatulky s nápisem spratek, nikoli gentleman.

   A tak se na povrch rychlostí blesku vyhoupla pýcha. To je pocit!

„Děkujeme vám,“ loučili jsme se se slečnou, když anonymní hlas z výtahového reproduktoru ohlásil třetí podlaží.

„Nemáte vůbec za co. To vy jste si ho takhle vychovali.“

Áááách, jen těžko můžu dostat lepší vánoční dárek.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Stydím se. Stydím se za to, že jsem automaticky očekávala kritiku. Vždyť přeci vím, že mám doma báječného kluka a taky moc dobře vím, jak ho vychováváme.