Je to normální?

 

 Asi jako každý z vás, tak i já nemám pouze veselé a vtipné prožívání svého života.

I kolem mě se dějí věci, které se mi nelíbí, které mě trápí, které bych raději neviděla, neslyšela, neprožila, změnila. To je asi normální.

À propos – normální…

V posledních několika letech se poměrně často setkávám s otázkou na tzv. NORMÁLNOST. Vlastně, spíš ji ‚slýchám‘ za mými zády, ale jsou i tací, kteří mi celkem nevybíravým způsobem do očí řeknou, že nemám normální dítě. Těžko říct, co je příjemnější. Většinou jsou totiž podobné poznámky adresovány směrem k mému nejmladšímu synovi.

Mám dítě s psychiatrickou diagnózou. NO A CO?

Moje dítě si svojí diagnózu nevybralo, ani my, jeho rodiče, jsme mu jí nevybrali a nikomu z nás se s ní nežije zrovna dobře. I přes to, dokážeme být šťastní a žít život tak, jak se nám líbí. Právě proto se stále pozastavuji nad konstatováním typu „On není normální“, případně nad otázkou, zda je normální.

A protože je můj syn dítě školou povinné, jeho normálnost se tak, zcela logicky, nejčastěji řeší ve škole. Navštěvuje normální ZŠ, je totiž zcela normálně inteligentní.

Pouze jeho chování, se díky jeho hendikepu, liší od chování zdravých dětí.

Např. na začátku tohoto školního roku můj syn nevěděl, že na výtvarnou výchovu budou mít jinou paní učitelku, než měli v první třídě. Nikdo mu to neřekl, nikdo ho na to nepřipravil a náhle přišla do třídy paní učitelka, kterou neznal. Zdravé, tzv. „normální“ děti se bez problémů přizpůsobí. Ne tak Štěpán. Jeho mozek zaznamenal změnu v programu a vyhodnotil, že něco je špatně, jinak, než by mělo být, jinak, než jsem zvyklý, jinak, než očekávám. A bylo zle. Štěpán odmítl pracovat, plácnul sebou o zem a dožadoval se maminky …… Vydržel tak celou vyučovací hodinu. Je tohle normální? Jasně, že není!     A protože tohle není normální, je potřeba ho patřičně potrestat, aby příště věděl, že se má chovat normálně. Tak byl Štěpa „odměněn“ pětkou z výtvarky. Vždyť přeci nepracoval, tak to je snad normální.

Podobný scénář nastává, když je unavený, myslím psychicky unavený. Unavit Štěpánka fyzicky, je téměř nemožné, ale psychicky unavený bývá často už po druhé vyučovací hodině. Mozek opět vyhodnotí situaci – už nemůžu, nechte mě být.

To, ale ve škole nejde, musí přece pracovat, jako ostatní děti. A je to tady …. lítá všecko, co peří nemá – penál, tužky, učebnice, židle, lavice a bohužel i vulgarismy.

Ve školní jídelně se také umí dobře předvést. Většinou za to může fronta, kterou nesnáší 
(on totiž k smrti nerad čeká), nebo někdo předbíhá, nebo má jiný oběd, než na jaký má chuť, nebo je tam prostě jen moc lidí …. A je tu scéna – leží na zemi, ječí, volá maminku, nadává, i sprostě.     Nevím, proč to dělá. Věřte mi, nebo ne, ale my mu doma opravdu nedáváme lekce vulgarit. On v tu chvíli prostě musí, potřebuje ventil. (Tenhle fakt, ale pochopí jen málokdo, popravdě, téměř nikdo.)

Ó ta senzace, už zase ten Štěpán dělá scénu. Je tedy potřeba probrat jeho nenormálnost, protože on prostě není normální.

Normální asi nebude ani to, že ve svých osmi letech vezme do ruky kladivo, hřebíky a vodováhu a přesně si vyměří, kam který hřebík zatluče. Pokud se náhodou netrefí, popadne kleště, hřebík vytáhne   a jede se nanovo. Když pak o zatloukání hřebíků vypráví, máte pocit, že mluvíte se stavebním inženýrem.

Také, úplně normálně, jako tisíce jiných kluků na vesnici, honí slepice u babičky na dvoře. Jenže i toto se může zdát leckomu nenormální. Je mi líto lidí, kteří mají natolik smutný vlastní život, že se baví sledováním cizích dvorků. Ale, pro ně je to zřejmě normální, tak je za to neodsuzuji.

Když si večer odcházím zabruslit, stojí Štěpa na balkoně a úplně normálně řve na celou ulici „Mamí, miluju Tě!“  Naproti tomu umí stejně hlasitě zařvat „Jsi hnusná máma, já tě nenávidím!“ Tuhle větu ze všeho nejraději používá pochopitelně ve škole, nebo tam, kde je nejvíc lidí. Zkrátka, neumí normálně zpracovat své emoce a bohužel, zde platí přímá úměra, čím více diváků, tím větší divadlo. Pojí se to s jeho diagnózou, ale vysvětlujete to pořád někomu, když normální lidé to odmítají pochopit.

Tak mě slovo „NORMÁLNÍ“ provází již několik let.
Nedalo mi to tedy a povolala jsem „strýčka Googla“, který mi to vysvětlil takto:

normální = běžný, obvyklý, pravidelný, průměrný !!!

Před několika dny jsem absolvovala přednášku o aspergerově syndromu. Do učebny vpochodoval asi čtyřicetiletý „sympaťák“, kterého byla hned plná místnost. Během přednášky se nám svěřil: „Jsem ADHD jako prase. Na mé ZŠ všem učitelkám ještě dnes vstávají vlasy hrůzou na hlavě, když jen zaslechnou mé jméno. Choval jsem se jako hovado, válel jsem se po zemi, řval jsem, že je zabiju, sprostě jim nadával….“ 

Okamžitě si mě získal, byl tolik podobný mému synovi. 

Základku přetrpěl a dnes je

to vysokoškolsky vzdělaný, milý a empatický člověk. Bezpochyby si je vědom toho, že nemůže řvát na lidi, že je zabije a také ví, že se nemá válet vzteky po zemi.

A hlavně, je to člověk, který se snaží pomoci dětem, které to potřebují, dětem, které jsou jiné než „normální“, dětem, které nejsou průměrné. Je prostě jeden z mála, kdo je neodsuzuje, naopak se snaží je pochopit a pomoci jim s integrací.

 „Co je podle tebe normální?“ zeptala jsem se svého studenta. „Nudný“ vyhrkl bez přemýšlení.       „Myslíš si, že jsem normální?“„Nééééé, vy jste dobře cáklá!“

Tak tomu říkám vyznamenání (upřímně, trošku jsem se bála, že odpoví kladně).

Pochopila jsem ale, že můj syn opravdu není normální. On totiž NENÍ průměrný, tak jako ti všichni, kteří se rochní ve své normálnosti. On je výjimečný.

A já, i přes všecky ty trable, starosti, scénky  a nenormálnosti, které s ním prožívám, i přes ty pohrdavé pohledy okolí a urážlivé poznámky na naší adresu, jsem hrdá, že jsem jeho máma.

PS: Protože mě pojem NORMÁLNÍ opravdu pohltil, požádala jsem tentokrát o spolupráci studenty prvního ročníku SŠ obalové techniky, obor informatika a položila jsem jim otázku
                „Co je normální?“

               Zde je 10 nejčastějších odpovědí:

        -       nikdo není normální a nikdo není nenormální

        -       pořád stejný

        -       obyčejný

        -       nevýjimečný

        -       nudný

        -       nezajímavý                                                              
-       ten, kdo nepřekvapí

        -       není vtipný

        -       je to standard vytvořený lidmi

        -       kamarádský

           A ještě dvě bonusové odpovědi:

        -       žít

        -       stabilita vesmíru

Ano, 16ti letí studenti vědí, že pojem „normální“ znamená pro každého z nás něco jiného 
a že normální, je prostě žít. 

To, co je normální, neznamená hned špatné, stejně tak to, co normální není.

Tímto bych chtěla celé třídě poděkovat za ochotu a paní učitelce na Občanskou nauku za spolupráci a prostor, který mi poskytla. Děkuji, jste (ne)normálně báječní!