S migrénou do oblak

 

Dovolená by měla být příjemným obdobím, kdy nic nemusíme. To proto, aby si především naše hlava mohla odpočinout. Ale abychom nic nemuseli, musíme nejprve zařídit milon věcí. V práci musíme zařídit vše tak, aby firma za ten týden bez nás nekrachla, musíme zařídit hlídání domácích mazlíčků, někdy i včetně dětí, musíme sehnat někoho, kdo se postará o zahradu, musíme do našich kufrů naházet pár zbytečností, které sice vůbec potřebovat nebudeme, ale co kdyby. A pak také musíme odjet, případně odletět. I já chtěla odletět. Moc jsem chtěla odletět. Moje hlava ale odletět nechtěla. Vlastně, nejen hlava.

„Nějak mě bolí břicho,“ posteskla jsem si u kafe kamarádce, dva dny před odletem. Za pár minut už jsem seděla v ordinaci. Jednorázová antibiotika na zánět močových cest a je po problému. „Pořád mě bolí to břicho,“ fňukla jsem manželovi večer před odletem. Dvě a půl hodiny v Motole, nová atb. - nevadí, pořád je to lepší řešení, že mít zkažený odlet, nedej bože celou dovolenou.

Ráno jsem se necítila úplně dobře. Ten pocit znám už několik let velmi důvěrně. Věděla jsem, že o slovo se hlásí migréna, ale nechtěla jsem té bestii dovolit, aby převzala moc nad celým mým já. Dneska NE! Mám přeci své léky. Zobla jsem si a za hodinku mi bylo o poznání líp. Získala jsem dojem, že tu neviditelnou, ale zákeřnou zmiji mám pod kontrolou. U odbavení už jsem si tak jistá nebyla a hodinu před odletem už jsem věděla, že tohle prostě nedám. Bolest, závrať, budu zvracet, omdlím… Cestou z toalety jsem odchytla dva lidi v uniformě. Zatímco slečna mě vedla zpět k manželovi, pán mě ujistil, že už volá samaritány. Znám pochopitelně význam toho slova, ale i přes to, si má tepající a v tento okamžik naprosto nemyslící hlava představila mnichy. Takové ty, co občas na Andělu u metra, zabalení v prostěradle s kapucou, rozdávají letáčky. Přitížilo se mi. „Nebojte, to jsou lékaři,“ uklidnila mě slečna, když si všimla mého zděšení a usadila mě na sedadlo vedle manžela, který už také ve svém mobilu hledal lékařskou pomoc. Pozdě. Než jsem stihla omdlít, z gatu, který měl za hodinu sloužit k nástupu do našeho letadla, se vyřítili tři záchranáři. Abych byla přesná, tři velmi (VELMI !!!) pěkní záchranáři. (Pamatujete si na ty hasiče, když nám před lety málem shořela chata? Mám já to ale štěstí.) Jak jsem tak upadala do kómatu, stihla jsem ve zpomaleném záběru a za závojem šedé mlhy vnímat, jak všecky ženské od getu C1 až po gate C11 ztuhly. A fešáci si to namířili přímo ke mně. (HEČ!) Usmívali se, svlékli mi bundu, změřili mi tlak, pečovali o mě a nakonec si mě odvedli do sanitky. Šla jsem skoro sama, nejsem přeci žádná padavka.

Když jsem se, už v sanitě, probrala, skláněl se nade mnou mladý lékař: „Jak vám je, paní Danešová?“ Jsem v nebi. Tak ne, ještě ne. „… ale nebojte se, my jsme před letadlo zaparkovali sanitku. Bez vás určitě neodletí.“ Hmmm, pěkní, milí a ještě vtipní. „Na Sicílii? No tam je krásně. To si určitě užijete krásnou dovolenou,“ snažil se mě rozptýlit další ze záchranářů. „A proč jen na týden? Vy byste si zasloužila na dýl. Zahradu může přeci zalejvat nějaký milenec, ne? Já bych zalejval. Ale teda, když jsem viděl vašeho manžela, to já bych se asi bál.“ (Tady si dovolím odbočit od tématu. Opravdu nechápu své mladé, krásné, ale stále singl kolegyně. Aničko, Lucko, Jitko, HOLKY!!! -  jak vidíte, chlap se dá sbalit i v kómatu a s kapačkou v žíle.) Už ani nevím, že mi něco bylo, ležím v sanitě a nahlas se směju. Tihle tři uzdravují už jen tím, že jsou.

Když mě pak, sice vrávorající, ale vysmátou, předávali chvilku před startem manželovi, ten úlevně pronesl: „Tak máš natankováno a můžeme do oblak.“

Marušce se NE neříká, aneb s kamerou za zády

 Také máte ve svém životě někoho, komu chtě-nechtě, neumíte říct NE? U mě mezi takové lidi určitě patří paní učitelka Maruška. O Marušce už jsem na svém blogu psala mnohokrát, takže někteří z Vás ji jistě „znají“.

Někdy na podzim, zrovna když jsem dostala předvánoční nákupní horečku, mi v kabelce zazvonil telefon. Na tom by nebylo nic divného, kdyby … kdyby nevolala Maruška. Rovnou, bez skrupulí, na mě vypálila důvod jejího telefonátu. V momentě, kdy vyslovila slova „natáčení a ČT“, jsem věděla, že: „PROBOHATOHLEURČITĚNE!“ Nechtěla jsem ale odmítnutí vyslovit rovnou, a tak jsem si jako zástěrku, vzala alespoň krátký čas na rozmyšlenou. I kdybych si vzala roky na rozmyšlenou, nebylo by mi to nic platné. Marušce se zkrátka NE neříká. A navíc, natáčení někdy, kdoví kdy… to je za dlouho a bůhví, co bude. A tak jsem nakonec kývla a ve víru všedních předvánočních starostí na to vzápětí zapomněla.

Jenže za pár dní zazvonil telefon znovu. Neznámé číslo, scénárista, schůzka, příběh, schůzka, produkce, režisér, schůzka, natáčení, natáčení, natáčení … a už jsme se vezli. Mnohokrát jsem to všecko chtěla ukončit, ono totiž není úplně snadné „jít s kůží na trh“, obzvlášť jedná-li se o neurovývojovou poruchu, pro kterou, ani v dnešní době, veřejnost nemá zrovna pochopení. Pan režisér byl ale velmi vnímavý, nenutil nás do ničeho, co by nám bylo nepříjemné a chápal, že vracet se v myšlenkách a ve vyprávění do minulosti a znovu prožívat nepříjemný příběh prostě nechceme. Tolik let se snažíme, aby na to všecko Štěpán zapomněl, a tak o minulé škole doma vůbec nemluvíme. Proč taky? Máme pocit, že to všecko zůstalo někde daleko za námi. Natáčecí štáb je ale parta velmi veselých a hlavně vtipných chlapíků, a i když právě tohle v příběhu vidět není, byla s nimi švanda, takže se nám natáčení nakonec i líbilo.

Á propos švanda – tak ta největší nastala v momentě, kdy před naším domem zaparkovala dodávka ČT a jakýsi místí „zpravodaj“ vložil její fotku na stránky města se slovy: „ČT ve Štětí“. Diskuse, která se pod příspěvkem strhla nám vážně polechtala bránici. A protože se v našem městě pohybuji opravdu pouze sporadicky, ani jsem netušila, kolik zajímavostí k natáčení tu máme. Tak třeba nové podzemní kontejnery (vůbec netuším, kde tu jsou), feťáky (o těch povědomí mám, ti se přehlédnout nedají), rekonstrukci náměstí (zase další beton?), ukrajinské uprchlíky (potřebují spíš klid, než kameru), nebo nějakou problémovou paní (tak tady možná trefili hřebíček na hlavičku, ale zase tolik problémů snad nedělám). Padala i témata jako vražda, šikana, revitalizace. To vše si jistě pozornost ČT zaslouží, tak snad příště. Někteří diskutující se pod příspěvkem nezapomněli ještě vzájemně pourážet a vykázat do patřičných míst, prostě vše proběhlo přesně tak, jak to má na FB být.

Byť se nám do tohoto projektu původně vůbec nechtělo, nikde jsme o tom neříkali a snažili se natáčení co nejdéle udržet v tajnosti, teď už to neutajíme. Nakonec jsem ráda, že jsme na tuto několikaměsíční spolupráci kývli, už jenom proto, kolik skvělých lidí jsme poznali. Jak se tedy žije s ADHD a poruchou chování? Popravdě, žádná hitparáda.

Na "náš" díl, s názvem Smíšené poruchy, se můžete podívat zde: Klíč