Hurá do Řecka - díl 2.

 

Téměř čtyřhodinový let s rouškou na obličeji není zrovna to, po čem by komerční turista toužil, ale s vidinou následné dvoutýdenní válečky na pláži, to není až taková hrůza. QR kódy, bez kterých prý Řekové nikoho do své země nepustí, jsme pochopitelně téměř nepotřebovali. Pouze při výstupu z letadla jsme zamávali papírem před očima jakémusi „asiúředníkovi“ v teplákách.
„Tak jsme tu, teď už se nemůže nic stát,“ oddychla jsem si, když jsme z pásu sundali všecky naše kufry.
 
Hotel je ohromný a z větší části zatím prázdný. Aby taky ne, je začátek července, jsme mezi prvními turisty.
„Vybalíme až večer, teď půjdeme hned k moři,“ plánuje nedočkavě Štěpa.
Tak ne. Recepční nás usadil do křesílek a tři hodinky nás nechal zchladit.

„Říkali ve zprávách, že prý se tu na nás těší,“ zase se ozve načuřený Štěpán.

„To by asi souhlasilo. Turisty tu dlouho neviděli, tak se pan recepční potřebuje tím pohledem na plnou recepci nabažit.“ (Byli jsme tam sami).
 
Bydlíme. Teď už bude jen pohoda, teď už se nemůže nic stát.
„Ááááúúúú, vříská Štěpán se šnorchlovací maskou na hlavě (kompenzuje si absenci roušky) a z nohy mu teče krev. Docela dost krve. Hodně krve. Nesnáším pohled na krev, dělá se mi špatně a tohle vypadá odhadem tak na dva stehy. Hlavně žádnou paniku.
„Na doktora zapomeň, musí ti stačit léty a třemi dětmi prověřená maminkovská péče.“
Táta drží, já operuji. Poufoukám, vyčistím, zalepím náplastí s dinosaury a uklidňuji pacienta:
„Prosím tě neřvi, jizev máš za ty roky víc než de Peyrak a budeš tu řvát kvůli škrábnutí.“ Když jsem se patřičně vžila do role lékaře – chirurga, s úsměvem jsem ještě pacientovi zakázala další den koupání. To aby rána nezmokvala.

„Úúúááá, co tu jako budu dělat? Já se chci koupat a taky šnorchlovat a chci na tobogány. To tady fakt nemusím bejt, objednej mi letadlo! Jedu domu! Blbý moře, blbý šutry, blbý šnorchlování …“
Nasimulovala jsem hovor s leteckou společností a „objednala“ letadlo.
„V Praze na letišti si tě vyzvedne brácha,“ s ledovým klidem informuji pacienta, který se během mého telefonátu zázračně rychle uklidnil.
„Promiň mamííí, já nechci domů, mě se tady líbíííííííí ….“
Vymýšlíme náhradní plán, sháníme autobusovou zastávku a jízdní řád. Improvizace je mé druhé jméno.  
 
Výlet se vydařil, rána vypadá dobře, teď už se nemůže nic stát. Večerní procházka po pláži je báječné zakončení dne. Moře se trošku vzteká, vlny zaplavují pláž až k lehátkům. Hopsáme mezi nimi a vyprávíme si, co se nám líbilo na výletě a kam se ještě vypravíme.
„Au!“ zařve zase Štěpán a od jeho nohy moře odnáší ohromnou, ovšem očividně mrtvou rybu. „Kousla mě ryba.“
„Nemohla tě kousnout, je mrtvá.“
„Tak mě kousla mrtvá ryba,“ ječí a ukazuje na své zranění, pro změnu na druhé noze. Teče mu krev. Jen trošku, ale teče. Manžel drží, já operuji. Pofoukám, vyčistím, zalepím náplastí s dinosaury (de Peyrac by zbledl závistí). Teď už je téměř jasné, že jsem se minula povoláním.
„Na žádnej vejlet zejtra teda nejedu,“ varuje mě Štěpán se slzami na krajíčku.
„Neboj, krveprolití už bylo dost. Teď už se nemůže nic stát. Zítra se vrhneme do napěněných mořských vln.“
 
Druhý den ležím na pláži a zírám do těch napěněných vln. Včera jsem Štěpánovi slíbila, že se do nich dnes vrhneme, jenže to zatím není možné, jsou až příliš velké. Beach boy nás pustí maximálně tři metry od břehu, dál ani krok. A tak zatímco já se kochám a rozjímám, Štěpán se šel vrhat alespoň do bazénu.
 
Z rozjímání mě cosi vyrušilo. Kometa. V džínách, tričku a botaskách. Vypadá na kluka a nanejvýš na osm let. Za kometou spěchá schvácená paní v šatech. Ta vypadá na maminku. Než se maminka uvelebí na lehátku, kometa se houpe na vlnách. V džínách triku a botaskách. Když se vynoří, je ho okamžitě plná pláž. Lítá, skáče, válí se v moři, v písku, radostně výská, cáká na mámu i na všecky kolem. V mé hlavě se zběsile spustí siréna a hystericky se rozbliká červené světlo s nápisem „POZOR ADHD!!!“
OUUU, zaúpím v duchu.
 
Pozoruji toho kluka jak je hned tu, hned tam, teď v moři, pak na pláži, a vzápětí zase na molu. Kouknu na maminku, pokud zůstane v klidu, je to jasný. Mámu ADHD dítěte něco takového nemůže rozladit.
„No, ty zase vypadáš,“ pronese klukova máma s ledovým klidem.
„Aspoň ty boty sis mohl sundat. Půjdeš teď na recepci jako prase.“
Plesk, švihne sebou kluk do vln a mámu už ani neslyší. V tomhle zběsilém tempu vydrží ještě asi hodinu, pak se vyválí v písku a bez varování usne. Teď už nepochybuji.
 
„Jooo, jasně, že je ADHD, jak to víte?“ diví se maminka, když si druhý den povídáme na pláži. Jen si tak pokrčím rameny.
 
Moře se vzteká čím dál víc a já s nevolí přijímám fakt, že letos si v moři asi nezaplaveme. Již několikátý den nad molem vlaje červená vlajka, plavčík bedlivě sleduje všecky „přeskakovače“ vln a nepustí je dál, než pár metrů od břehu. Snažím se o vnitřní klid, aspoň mám víc času na čtení. Přírodě neporučíš. A bohužel, ani lidem. Alespoň některým.
 
Vnímám chaos, který náhle ovládl vše kolem. Odložím knížku (zrovna teď, když je to tak napínavý), právě v momentě, kdy se kolem mě mihne další kometa. Tentokrát to ale není kluk, tahle kometa je starší a místo džínů má oranžové plavky. V jedné ruce plovák, v druhé záchranný kruh. Na molu pobíhá několik mužů a ve vlnách daleko od břehu se občas mihne jakási hlava a mávající ruce. Záchranář hází kruh, ale moře mu ho vrací zpět, tonoucí nemá šanci jej zachytit. Nezbývá, než se vrhnout běsnící přírodě do náruče. S napětím sleduji tu scénu, která se mi vůbec nelíbí, a přemýšlím, co dělat. Nedělat nic se zdá zatím nejlepší. Na molu je lidí až dost a vrhat se do vln je nesmysl. Čekám. Stejně jako desítky lidí kolem mě. Po několika minutách vidím, muže na molu, kteří konečně vytahují tonoucí se paní z moře. To se ale nechce vzdát. Jako náhradu chce záchranáře.
 
Sleduji jeho boj o život. Není nikdo, kdo by pomohl, moře nám ho občas ukáže a hned zase pohltí. Na vhozený kruh nedosáhne, vlny ho nesou pryč.
Běžím k plážovému baru a žádám barmanku o pomoc pro záchranáře. Chvíli trvá, než pochopí, nakonec ale sáhne po telefonu. Ve chvíli, kdy se opět otočím směrem k moři, zahlédnu záchranáře plavat ke břehu. Za chvíli už kráčí po pláži. Vyčerpaný, potlučený, ale živý. Na pláži se strhne potlesk. Nejraději bych ho objala. Ta úleva.
 
Vždycky se může něco stát.
 
 -------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Pominu - li vyhořelou elektriku a návštěvu hasičů u nás na chatě hned první den prázdnin, bazén, vyvalený ze své konstrukce, všecka ta zranění a dovolenkové zážitky, tak jsme vlastně měli celkem klidné prázdniny.

Hurá do Řecka - díl 1.

Když Eva zjistila, že i letos odlétáme na dovolenou, zcela upřímně zajásala: 

"No,bezva, to si zase počtu, to zase budou story".

Já opravdu vůbec netuším čím to je, ale je fakt, že většina našich nečekaných a často i nechtěných zážitků nás potká právě na dovolené. Ty letošní začaly již dlouho před odletem, a to s příchodem pandemie. Je zbytečné popisovat, jak to nejen v naší zemi vypadalo, tu dobu máme všichni v čerstvé paměti. Jelikož byla situace taková, jaká byla, usoudily jsme, že nejlepší bude, dovolenou zrušit. V cestovní kanceláři byli ale jiného názoru a rozhodně si nemysleli, že je to až tak dobrý nápad. A aby nás o tom přesvědčili, vyšroubovali storno poplatek do závratných výšin. Takhle bohatí opravdu nejsme a tak jsme byli nuceni svůj báječný nápad přehodnotit. Mé sympatie k CK ochladly. Nastala doba ledová.

S napětím jsme sledovali zprávy, abychom se dozvěděli, kdy se kde otevřou či naopak zavřou jaké hranice, zda mají letecké společnosti dostatek letadel, pilotů a peněz, aby nás bezpečně přepravily tam i zpět, jaké podmínky platí pro vstup do dané destinace a také jaká mají opatření, kolik náklaďáků mrtvol denně nasypou do hromadných hrobů, zda mají obchody stále zásobeny potravinami, nebo už to místní stihli vyrabovat, jestli turisty v případě nákazy nechají pojít někde ve sklepení, či umírají důstojně na pláži pětihvězdičkového hotelu, obklopeni fešným zdravotním personálem ve skafandrech a podobné praktické informace. Pod rouškou noci se mojí noční můrou stal můj vlastní obličej, opálený rouškovým motivem.

Když už bylo téměř jasné, že odletíme, nastala doba žhavá. V hlavě se mi honilo asi milion otázek na téma, co bude když… a chtěla jsem na ně odpovědi. Žhavila jsem proto dráty ať už telefonické či emailové. I v tomto případě měli v CK jiný názor. Buď nevěděli, nebo mi pro jistotu neodpověděli vůbec. Tuším, že asi tak po dvacátém telefonátu a třicátém emailu jsem se naopak já stala noční můrou všech zaměstnanců cool centra CK.

Pár týdnů před odletem vypadala situace nadějně a my jsme se začali dokonce těšit.

Šest dní před odletem jsem urgovala pokyny k odletu. Když už jsem si je vydupala, bylo nutné vyplnit dotazník, na jehož základě nám měly být vystaveny QR kódy, bez kterých nás prý na území Řecka nepustí. Vyplňování nefungovalo. Volala jsem do CK (pokořením magické stovky jsem přestala telefonáty počítat). Nevěděli. Zjistí a zavolají zpět. Tak prý nemám dotazník přepínat do češtiny. Je nezbytné vyplnit ho v původním znění (bez titulků). Cca. po hodině jsem s neskrývanou pýchou odeslala poslední vyplněný dotazník v anglické verzi.

Dva dny před odletem přišly na email očekávané kódy. Pro mě a pro Štěpu. Manžel nedostal. Volala jsem do CK. Nevěděli. Není to jejich věc, jedná se o záležitost Řecka. Ale zjistí a zavolají zpět. (V tento okamžik už jsem se zase přestávala těšit.) Tak prý nevadí, že mám jen dva kódy, mám být ráda, že přišly alespoň dva. Nebyla jsem ráda.

Den před odletem ze zoufalství píšu email do Řecka, jaký že to máme problém.

Patnáct hodin před odletem jsem se vypravila do pobočky CK. „Co s tím jako máme dělat?“ ptala jsem se paní za přepážkou. Nevěděla. A nezjistila.

Asi po čtvrt hodině marného přemýšlení co s tím, se ozval Štěpán:

„Mami, kontrolovala jsi SPAM?“

„No jistě, nejsem přeci pitomá.“

„OK,“ vzal Štěpán moji odpověď na vědomí a dál se věnoval své nové knížce, kterou jsme mu původně koupili, aby neprudil na pláži, kdyby tam náhodou nebyly české děti. Za dalších patnáct minut se, jen tak mimochodem, ozval znovu.

„Hele, mami, kontrolovala jsi taky HROMADNÝ?“

„Ne! Tam chodí jen reklamy na LIDL, tam nekoukám,“ odsekla jsem, už malinko podrážděná a znechucená z té neřešitelné situace. Jen tak pro jistotu, snad abych ho přesvědčila, že HROMADNÝ jsou fakt na nic, jsem vytáhla z kabelky mobil …

…“Vážení cestující, vítejte na palubě letadla Boing 737, společnosti Smartwings. Připoutejte se, prosím. Po celou dobu letu jste povinni chránit svá ústa i nos rouškou, (protože) náš let je nekuřácký.“

Naše poklidná dovolená právě začíná. Teď už se nemůže nic stát, takže: 

"Hurá do Řecka!"

 

To be continued

---------------------------------------------------------------------------------------

PS: Odpověď z Řecka mi přišla, až když jsem už týden ležela na řecké pláži.

Prázdniny s Emou

Prázdniny jsou o pohodě, teple, sluníčku, radosti, koupání, cestování a také setkávání. Máme za sebou nouzový stav, kdy jsme sice měli takové „jakoprázdniny“, ale neměli jsme ani pohodu, ani teplo, ani sluníčko, ani radost a už vůbec jsme nesměli cestovat, ba co víc, většinou jsme se nesměli ani setkávat. Rozhodla jsem se tedy, že si tohle všecko o prázdninách vynahradíme.

Nějaké to cestování už máme za sebou, teď přišlo na řadu sekávání. Pozvala jsem k nám na pár dní sestřenici Petru s dcerou Emičkou. Emička je krásná, čtrnáctiletá slečna s očima jako studánky, se srdcem na dlani, neskrývaným obdivem ke všemu, co řekne či udělá její tatínek, rozkošným, stále ještě dětským smíchem, který je v naprostém protipólu s jejími radikálními politickými názory a s Aspergerovým syndromem.

Já jsem se těšila, že si s Petrou pořádně pokecáme a Štěpán se těšil, že bude mít na pár dní parťačku. Jen můj muž byl zděšen. Při představě, že bude mít doma tři ženský, byl výjimečně rád, že musí chodit do práce. Domů chodil večer, opekl mamuta na ohni, zeptal se, jaký byl náš den a upadl do bezvědomí.

Zatímco on pracoval, my jsme si užívali pohodu, teplo, sluníčko a koupání. Velmi brzy jsem zjistila, že zabavit návštěvu není žádný problém. Návštěva bavila mě. A co víc, bavila každého, kdo se byť jen lehce mihl v blízkosti naší zahrady. Emička vesele pobíhala po trávě, chytala brouky, řádila se Štěpánem v bazéně a hlavně si s každým moc ráda povídala. Jen občas se schovala do stanu, aby si četla, nebo aby měla klid na telefonování s kamarádkou. Ve chvíli, kdy se v její blízkosti objevil někdo neznámý, spustila svůj seznamovací rituál. „Já jsem nejmladší dcera Jiřího XY a Petry XY. Můj táta je umělec…, táta říkal …, táta dělá…, táta má rád…, táta nemá rád…, táta se zlobí když …, a nadává když ….“ Emička je zkrátka kouzelná. A upovídaná. Hodně upovídaná. Děsně upovídaná. Prostě ukecaná. A úplně stejně jak je ukecaná, je taky upřímná.

Vzala jsem obě holky do obchodu své kamarádky Eriky. Zaprvé, abych jí pozvala na večerní grilování a za druhé, aby se holky mohly pokochat těmi rozkošnými vílami, skřítky, svíčkami, hrníčky, cedulkami, obrázky, mejdlíčky, polštářky, obrázky, zkrátka cetkami, kterých my holky nemáme nikdy dost a kterých má Erika plný obchod.

„Přijdu i s pejskem,“ přijala Erika pozvání.  

„Jéé, ty máš pejska?“ zaradovala se Ema.

„Mám, francouzského buldočka,“ pyšně pronesla Erika.

„Fuj, ty nesnáším. Já mám ráda jen velký psy, malí jsou zákeřní,“ vykřikla Ema s neskrývaným opovržením a spustila přednášku o tom, jaký je rozdíl mezi malými a velkými psy. Navázala pak plynule na naši současnou politickou scénu a pochopitelně na tátu.

Ani při večerním grilování jsme nedostali moc šancí popovídat si s někým jiným. Emička nás zásobovala historkami ze školy, nebo s kamarádkou, a hlavně jsme se dozvěděli, jaký názor má táta a pochopitelně i ona, na naše minulé i současné politiky, že táta nemá rád Karla Gotta a doslova nenávidí Vánoce. Když jsme společně vše dopodrobna prodiskutovali, vysloužili jsme si ocenění:

„Ty jsi nejlepší strejda, ze všech,“ udělila Ema titul Mírovi.

„A ty jsi mooooc hodná teta,“ vysloužila jsem si ocenění já. 

Pak se obrátila k Erice a tím nejlaskavějším tónem pronesla:

„Ty jsi zlatokopka, co má šmrnc.“

Výbuch smíchu, který následoval se nesl napříč všemi zahradami a nebral konce. Jen Ema nerozuměla, čemu se to vlastně smějeme. Smáli jsme se dlouho a toto ocenění už asi nic nepředčí. Nejlepší grilovač, který náleží mému muži, mu ale trošku závidím.

Další den jsme se vypravili na výlet. Naším cílem byl hrad Kokořín, ale nakonec jsme stihli i mělnický zámek. Dětem se hrad líbil, ale v tom horku se jim na zámek už nechtělo. Přemluvit se nechaly až pod příslibem návštěvy zámecké cukrárny, což pro nás matky zase takový problém nebyl, protože kafe přijde k chuti vždycky.

 

Prohlídka zámku se nakonec líbila všem, jen pan průvodce se očividně těšil, až skončí. Emička ho soustavně bombardovala otázkami, na které neznal odpověď.

“A kdo to je na tamtom obraze, vedle toho, který jste nám ukazoval? A proč je tamten obraz poničený? A na co je tohleto?“ 

Štěpána pro změnu přepadla silná touha provozovat svůj nový fotografický koníček a to i přes to, nebo možná právě proto, že je zde fotografování zakázáno. Běhal za panem průvodcem a pořád se ptal, jestli si může vyfotit tohle a taky tamto. Po několika minutách byl průvodce z našich dvou mimoňů úplně mimo a po celou dobu prohlídky si hlídal pozici, kde je on a kde jsou mimoni. Jakmile se jeden z nich přibližoval, pan průvodce prchal.

„Děti, podívejte se, támhle u cukrárny sedí majitel zámku, kníže Lobkowicz, kterého jsme viděli při prohlídce na tom obraze,“ upozornila jsem Emičku a Štěpána a v bláhovém domnění, že jdou za mnou, jsem bezstarostně vešla do cukrárny. Když jsem se pro ně vrátila, abych zjistila, kde se obě děti zapomněly, našla jsem Emu v družném hovoru s panem knížetem.

„Já vám moc děkuju, že jsem si mohla prohlídnout váš zámek. Je vážně pěknej. Můj táta je umělec, moc dobrej umělec, zasloužil by si ocenění. Můžete se k nám přijet podívat na jeho dílo …,“ švitořila vesele a Štěpán jí za zády zadumaně přitakával. Zavětřil příležitost, ale zeptat se na fotku si netroufl. Ovšem podpis, to by mohlo projít. Vytáhl svůj cestovatelský deníček a s panem knížetem si domluvil malou soukromou autogramiádu. Pan kníže nejprve ohromeně seděl a nevěřícně zíral, ale po chvilce se do hovoru s dětmi zapojil.

„Mami, já jsem ho pozvala k nám,“ pyšnila se radostně Ema už s plnou pusou opatlanou od jakéhosi kakaového zákusku. Petra zděšeně vykulila oči: „Zbláznila ses?!?! To budu muset uklidit …!“

Prázdniny jsou o pohodě, teple, sluníčku, radosti, koupání, cestování a také setkávání. My jsme se např. setkali (a kdo ví, možná ještě setkáme) s knížetem.

Dny s Emičkou byly možná trošku náročnější, ale jinak byly přesně takové, jaké mají prázdninové dny být.

--------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Ema prý zapomněla říct panu knížeti adresu. Petra zajásala, nemusí uklízet.

O čtyři dny později jsem se na zámku v Chlumci nad Cidlinou nečekaně setkala s hrabětem Kinským. Tentokrát už bohužel bez Emičky i bez Štěpána. 

PPS: Pan Jiří Jan Lobkowicz oficiálně neužívá titul kníže, ale princ. Ovšem uznejte, že kníže zní mnohem romantičtěji. 😊