ADHD na JATKÁCH

"Kdybych neměl ADHD, nikdy bych nedokázal vytvořit naši company, nikdy bych nezaložil Jatka78.
Kdybych neměl ADHD, nikdy bych nezačal sportovat ani malovat.
Mám ADHD a díky němu dokážu TVOŘIT.
UNAVIT sám sebe, ale i své okolí.
Mám ADHD a díky němu dokážu NIČIT sám sebe, ale i své okolí.
Mám ADHD a díky němu dokážu ZNIČIT sám sebe, ale i své okolí.
Já sám hledám řád v chaosu.
Já sám hledám radost v chaosu.
Já sám hledám úsměv v chaosu.
Občas ale cítím, že mi exploduje mozek, a pak jsem sám.
Nechci být sám, chci být s Vámi."
- Rostislav Novák ml.

     foto: Jakub Jelen

Seděla jsem tam, v hledišti holešovických Jatek 78, se svým desetiletým „hadem“ po mé levici a bez dechu jsem zírala na osm šílenců běsnících na jevišti. Emoce ze mě stříkali do všech stran. Vlastně se divím, že si nikdo nestěžoval, že jsem na něj vylila kýbl slz, nebo ho poprskala při výbuchu smíchu.

V hledišti sedělo i mnoho dětí. Všecky sebou šily, vrtěly se, poposedávaly, protahovaly se, poskakovaly. Štěpán nebyl výjimkou. Nebo možná byl. Vrtěl sebou ze všech nejvíc. Vypadalo to, jako by seděl na židli polepené napínáčky. Chvilku na ní hopsal, pak se protahoval, válel se nejprve na mém rameni, pak na tátově rameni, aby se vzápětí svezl pod židli, protože ho přeci svědí něco na noze a nedá se to vydržet. Rozčiloval se, že ještě neumí dobře anglicky, hroutil se z toho, že slovům nerozumí a propukal v hurónský smích, když se během představení cítil šťastný. Slovům možná nerozuměl, ale tomu, co se před ním odehrávalo, porozuměl dokonale.

I mě představení pohltilo. Pohltilo mě tak moc, že jsem nebyla schopná vnímat cokoliv jiného (tedy, krom svého ADHaDa – majitelé stejných exemplářů jistě chápou). Nedokážu si vysvětlit, jak je možné pouhým pohybem, téměř beze slov, vyjádřit takové množství emocí. Je to pro mě nepochopitelné, ale já nejsem ADHD. Kdybych byla, pravděpodobně bych to pochopila.

                         Foto: Jakub Jelen

Po prvních několika minutách se mi po tvářích koulely slzy, aby je v zápětí vystřídal smích, později bezmoc, lítost, vztek, smutek, radost a nakonec úleva a naděje. Během několika desítek minut jsem znovu prožila posledních 10 let svého života. Deset let života s naším nejmladším synem. Života s ADHD.

Paralelně s dějem, který se odehrával před mýma očima, jsem sledovala mně tak důvěrně známý film.

Náhle jsem opět držela v náručí to věčně nespokojené miminko, které se nedalo upokojit, ani uspokojit žádnými běžně prováděnými praktikami. Nakrmený, přebalený, v zavinovačce, s dudlíkem či bez, v tichu, v postýlce, v kočárku, v náručí… Sílu jeho hlasivek by mu záviděl kdejaký operní pěvec. Řval.Tolik probdělých nocí, kdy jsem netušila, co je špatně. Proč?!?

Znovu jsem viděla mé stále se vztekající, nikdy se nesmějící, ale soustavně někde šplhající ba dokonce visící batole. Slyšela jsem obdivné pochvaly kamarádek, maminek stejně starých dětí, jak žasnou nad jeho obratností. Ano, v tomto věku byl ve vývoji napřed. Za jakou cenu? Za cenu mého totálního vyčerpání. Proč?!?

Cítila jsem na sobě ty soucitné pohledy rodičů ve školce, když můj syn každé ráno předvedl hysterickou scénu, že tam nepůjde a odpoledne pro změnu scénu, že nechce domů. Záviděla jsem ostatním maminkám, kterým jejich děti radostně skákaly do náručí s tím, jak moc se na ně těšily, a vzpomínala jsem, jak přesně toto dělávali moji starší synové. Ten nejmladší ale ne. Proč?!?

Slyšela jsem ty odsuzující poznámky rodičů na dětském hřišti, když se něco (cokoliv), nevyvíjelo tak, jak můj syn chtěl, jak si to představoval, jak byl zvyklý, nebo jak to podle něho mělo být. Tu scénu nikdo nechápal. Vlastně ani já ne. Cítila jsem ho, jak mě tahá za ruku, kope a příšerně ječí, kdykoliv jsem se na ulici zastavila s někým známým na kus řeči. Viděla jsem, jak se vracíme zpět, když jsme náhodou přešli silnici přes jiný přechod, než byl zvyklý. Jak se hroutí, když zjistil, že venku roztál sníh a on ho ještě chce. A aby mi dal svůj protest patřičně najevo, boty letěly do silnice. PROČ?

Znovu jsem prožívala ten zmatek a zároveň úlevu, když mi v dětské psychiatrické ambulanci oznámili diagnózu. „Váš syn má ADHD.“

TAK PROTO!

Znovu jsem se svým synem absolvovala nekonečný kolotoč různých vyšetření a terapií, hledala informace, rady, pomoc a zoufale toužila po porozumění.

V té změti těl, v tom uměleckém vyjádření, jsem náhle pochopila všecky ty nečekané exploze, výbuchy bez varování, záplavy nezvladatelných emocí, pocity vlastního selhání, zklamání, vnímání křivdy a nepochopení. Pochopila jsem i všechen ten chaos v tobě i kolem tebe. Pochopila jsem tvá slova. "To ne já, to ta moje hlava."

PROMIŇ

A pak jsem opět seděla v ředitelně základní školy a od těch nejpovolanějších s nadějí očekávala fundované informace, rady a návrhy řešení, jak mému synovi pomoci. Místo toho jsem ale stále dokola slyšela: „Nemáš normální dítě, nepatří na běžnou ZŠ, zavři si ho do ústavu, měla bys chodit kanálama, málo ho biješ, měla bys ho pořádně seřezat…“ běželo mi v hlavě jako zaseknutá gramofonová deska.

Možná jsem vzlykala nahlas, cítila jsem na sobě pohled svého muže, jenže představení se řítilo dál a stejně tak můj soukromý film.

Viděla jsem, jak spolu s manželem vedeme naše sedmileté dítě do pavilonu dětského psychiatrického oddělení FN v Motole. Na přání školy. Nesouhlasíme s tím, ale už vážně nevíme kudy kam. Zůstane tam sám. On poprvé ve svém životě zůstane bez rodičů, sourozenců ... sám. Já se poprvé ve svém životě hroutím. Psychicky i fyzicky. Cítím manželovy ruce, které mě chytají.

Prožívám nesmírnou radost, když nám po měsíci ošetřující lékařka oznamuje, že náš syn na jejich oddělení přeci vůbec nepatří, a hned poté vztek a bezmoc, když slyším třídní učitelku, která se pohoršuje, že měsíc je málo. Vidím, jak násilím vláčí mého plačícího syna po školní chodbě, vidím modřiny na jeho rukách.

Na jevišti byli všichni stejní. Proměnili se. Měli stejné kostýmy, ničím se nelišili.

„Mami, proč mají všichni stejné šaty?“ šeptal mi Štěpa.

Toto je řešení!!! Najít takové místo! Najít pomoc pro naše dítě.

Stála jsem před ZŠ na pražském Zlíchově a už zase brečela. Tentokrát jen tiše. Úlevou. Tady bude náš syn spokojený a šťastný. Tady nás neodsoudí.

Slzy vystřídal smích, radost, naděje …

Opustila jsem své zaměstnání, svoji rodinu, své dospělé děti, náš domov a zabalila kufry.

Každý z nás musel jinam.  My se Štěpou do Prahy, manžel do zahraničí. Ne snad proto, že by nás opouštěl, ale naopak proto, aby nás podpořil. Naše role se nyní striktně rozdělily. Jeden se postará o finanční stránku, druhý o všecko ostatní.

      foto: Jakub Jelen

Klape to, funguje to. Jsme tým.

Rovnováha, kterou v závěru, bez jakékoliv opory, drželi na svém pohyblivém a nestabilním jevišti umělci, byla obdivuhodná. Napětí v sále by se dalo krájet a byl by slyšet špendlík, kdyby ho někdo upustil na zem. Tahle závěrečná scéna je synonymem naší současné situace. Balancujeme, držíme rovnováhu, ale stále jsme v napětí, jak to všecko dopadne.

Prozatím jsme všecko špatné ustáli, našli jsme pomoc, máme kolem sebe skvělou rodinu a báječné přátele, a jako bonus výbornou paní učitelku. Máme podporu.

Prozatím jsme v rovnováze a máme naději.

Nejsi sám, jsi s námi.

==============================================================

PS: Rosťova rodina se s diagnózou smířila, sžila a „poprala“. Obdivuji jeho maminku, protože moc dobře vím, že prožívala dlouhé období, které bylo nejtěžší především pro ni. Nesmírný obdiv má ale pochopitelně sám Rosťa, který mi dává naději, že i můj syn bude přes všecky své problémy jednou šťastný.

PPS: Štěpa momentálně vyměnil Jirku Krále, Kovyho a všecky ostatní „jůtůbery“ za Rosťu. U nás teď frčí červená čepice.

PPPS: Až dosud jsem se domnívala, že všecky špatné zážitky jsem dávno nechala za sebou, že jsou dávno zapomenuté. Díky představení Cirku La Putyka vím, že zatím ne tak úplně. Některé jizvy se ještě občas rozšklebí.

Kruté uvědomění

Už je tady zase ten říjen. Měsíc, ve kterém, již několik let, začíná vánoční sezona. V obchodech už to jede naplno a my pomalu plánujeme co všecko je potřeba zařídit, poklidit a objednat, kolik druhů cukroví letos napečeme a o jaké dárky napíšeme Ježíškovi.

Opět jsem kapánek pozadu. Teprve včera jsem uklízela letní obutí a nějak jsem nemohla najít své plážovky. A pak jsem si vzpomněla …

Okradli mě.

V Turecku na pláži.

Krádež je hřích.

Nepřišla jsem o peníze, ani o doklady, ani o osušku, dokonce ani o Štěpu. Přišla jsem o boty. Mé milované bílé plážové najky s čudlíkama ve stélce, jsou pryč.

A tak se večer vracím z pláže do hotelu bosa.

„Ať jí zčernají nohy!“ pomstychtivě přeji neznámé hříšnici, která odkráčela v mých plážovkách, když capkám po hotelové dlažbě a v tom je uvidím - černé nohy. A támhle ještě jedny a další. Rozhlédnu se kolem. Černých nohou je plný hotel, plné Turecko.

Ráno zmateně hledám, než si uvědomím, že mé oblíbené střevíčky už vlastní někdo jiný, ale pak vklouznu do žabek a vyběhnu na pláž přivítat další dovolenkový den. Přeci si nebudu kazit těch několik málo dní u moře ztrátou jedněch starých pantoflí.

Chvilku si fotím vlnky, chvilku se ráchám a chvilku jen tak sedím a civím do dálky na bílou pramičku, když se najednou na hladině zaleskne něco, co tam tak úplně nepatří. Vypadá to jako kamínky z mých žabek, říkám si v duchu a dál se kochám pohledem na blankytný obzor. „Ty jsou moje!“ spontánně se mi vydere z hrdla a už se chystám skočit do vln, zachránit mé poslední boty, které s sebou mám. Pozdě. Zhouply se na vlně a jsou fuč. „I ty? Víš, že krádež je hřích?“ pronesu zklamaně směrem k moři, které si rozjařeně šplouchá, jako by se nic nestalo.

A tak se ráno vracím z pláže do hotelu bosa.

Sedím na balkoně s šálkem pravé turecké kávy z automatu a přemýšlím. Sluneční paprsky se odrážejí od mořské hladiny, která spolykala mé poslední obutí a v tom mi to dojde.

To uvědomění je kruté.

Jediné, co na mě ještě stojí za hřích, jsou sluncem, mořem a větrem ošlehané, několik let staré, prošlapané pantofle.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Já mám tedy jasno, o co si napíšu Ježíškovi. Nové letní botky jistě za hřích nestojí, tak snad mi nějakou dobu vydrží. 

Jen si tak trochu škatulkovat

Děláme to všichni. Posuzujeme, hodnotíme, odsuzujeme, zařazujeme, třídíme - škatulkujeme. Reagujeme tak zcela přirozeně na základě našich zkušeností, informací, charakteru i momentální nálady a psychického rozpoložení. Plníme své pomyslné „škatulky“, které si – čistě pro pořádek - polepíme těmi „správnými“ nálepkami.

Takové to první, více viditelné škatulkování, začíná často už ve školce. Dětičky se sice dělí na holčičky a chlapečky, ale také na andílky, smíšky, mračouny, vzteklouny …..  Ve škole už jsou pak o level výš - např. šprtky, žalobníčci, sígři, nevychovanci ba dokonce spratci. Sousedy třídíme na drbny, otravy, bručouny, prudiče.  V zaměstnání se pak naše škatulky mění většinou na „schopný, či neschopný“.

Během života naše škatulky občas promícháme, někdy je můžeme i vyprázdnit, abychom je mohli opět začít plnit. Je to taková dospělácká obdoba hry „Škatulata hejbejte se“. Přestěhujeme- li se do nového bytu, staré sousedy ze škatulek vysypeme, abychom si udělali prostor pro ty nové. Nastoupíme-li do nového zaměstnání, uděláme totéž. Své uvolněné škatulky vyčistíme, možná vyměníme nálepky a jedeme dál.

Čůzy a ty ostatní

Kamarádka Jana má např. škatulku s nápisem ČŮZY. Je plná ženského fotbalového klubu, který trénuje její přítel. Myslím, že taková škatulka se zcela určitě dá pochopit, obzvlášť když vím, že je to myšleno s lehkou nadsázkou a humorem.

I já mám pochopitelně své škatulky a mám je vzorně popsané. Mé škatulky jsou ozdobeny např. těmito nápisy:

MÁM RÁDA - ta je hodně veliká a hodně plná, jsem takový lidumil

NORMÁLNÍ - tam jsou všichni ti nudní, pro které my nenormální, nejsme dost dobří

OPTIMISTA - ta se hodí, když mám depku

HMM, DOST DOBRÝ - Cococo? Vy občas nejuknete na příslušníky opačného pohlaví? 

ADHD - jéje, ta je narvaná!!!
HYSTERKA - koment netřeba

LHÁŘ - ani zde koment netřeba
F-TIPÁLEK - má oblíbená škatulka

DEBIL - no co, vy ji snad nemáte?

HELMAŘ - jejich krédem je "Nepůjdu hlavou proti zdi" a pro kariéru jsou schopni obětovat i přátelství

SKVĚLÝ/Á, BÁJEČNÝ/Á, HODNÝ/Á ,  - také poměrně nacpané škatulky

BARBIE
FILOZOF

SYMPAŤÁK

VYHNU SE!

ŘEDITEL ZEMĚKOULE 
... atd.

VIP nemůže být každý

A pak mám také jednu VIP škatulku. Je na ní nápis MILKA. Správně tušíte, že tím nemyslím tak úplně čokoládu, vlastně, vůbec tím nemyslím čokoládu. Jde ovšem opravdu o VIP škatulku, jež skrývá pouze jediného "obyvatele". V říjnovém čísle časopisu Moje psychologie vyšla zajímavá anketa, ve které se ptaly našich známých osobností, která Češka je inspiruje. Pochopitelně jsem se také zamyslela. Nemusela jsem ale  dlouze přemýšlet a okamžitě jsem věděla, kdo inspiruje mě. Uznávám, že je zvláštní, že mě dokázala inspirovat osoba, na které jsem nenašla jedinou pozitivní vlastnost (já se vážně snažila). Paradoxně jí ale opravdu děkuji za to, že je, a že je taková, jaká je a to i přes to, že svým chováním dokázala ublížit mnoha lidem ve svém okolí. To právě ona mi ukázala, kým nechci být a na jakou úroveň nikdy neklesnu. Inspiruje mě k tomu, být stále lepší, stále na sobě pracovat. Do této „její“ škatulky se už nikdy nikdo nedostane. Je zkrátka VIP.

Jistěže mě inspirovaly i ženy, které upřímně obdivuji a které mají spousty pozitivních vlastností. Jenže, těch je poměrně víc, takže nemají svojí VIP škatulku. Musejí se mačkat v jedné z těch škatulek s nápisem: ÚŽASNÁ, BÁJEČNÁ, SKVĚLÁ, PRIMA KAMARÁDKA … apod. A to je dobře!

Jsem proklepnutá a zařazená

Nedávno mě mé zdravotní neduhy přivedly do ordinace neurologa. Neurolog neuroticky pobíhal po ordinaci, z jeho sandálů na mě vykukoval palec klubající se z ponožky, chrlil na mě jednu otázku za druhou (neurolog, ne palec), sotva jsem stihla odpovídat a proklepl mě od hlavy po paty. Doslova. Jeho ocelové kladívko létalo vzduchem a míhalo se mi před očima, které měly za úkol jej sledovat, a sem tam mě někde kleplo. Tu do kolena, tu do loktu. Moje končetiny, stejně jako kladívko, také nekontrolovatelně létaly vzduchem a pan neurolog byl nadšený. Takový případ tu asi dlouho neměl, prolétlo mi mou čerstvě proklepnutou hlavou.

 A pak to přišlo. Škatulka.

„No, vy jste ten typ ženy, který si myslí, že všecky ty škatulky (!!!) s léky, které se válí babičkám na nočním stolku, se vás netýkají. Myslíte si, že právě tohle vás určitě mine,“ ohodnotil mě pan doktor. „Jste přesvědčená, že zdravá strava a bylinky to všecko zvládnou a vyléčí. Zapomeňte na to! Uvědomte si, že už jste v nějakém věku.“ Diagnóza „stará“ mě opravdu nepotěšila. Co si budeme nalhávat, doktor mě naštval. „Jo a vy jste ze Štětí, jo? No, to já vím kde to je.Tam máte tu papírnu. Já tam kdysi znal nějaké XY, neznáte je? “ vesele pokračoval neurolog v komunikaci a při tom vypisoval zprávu, recept, žádanku na EEG, zvedal telefony, úkoloval sestřičku, a co já vím, co ještě všecko. Po chvíli mě přesunul do vedlejší místnosti, kde mě předal do péče sestřičky a odešel, aby se vzápětí vrátil: „ A jestli si myslíte, že až si přečtete příbalový leták těch léků, že je nebudete brát, tak to se mýlíte. Budete! Protože musíte!“ uzavřel naše první setkání a zavřel dveře. Ordinaci jsem opouštěla s vědomím, že neurolog si mě zařadil do škatulky s nápisem „STARÁ BIO ŽENA“, což není až tak úplně pravda (určitě nejsem BIO a už vůbec se necítím stará) a tak, abych se mu pomstila, zařadila jsem si ho do škatulky „ADHD V DOSPĚLOSTI“, což nemusí být vůbec pravda. A má to!

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Léky jsem poctivě brala tak dlouho, až se projevil jejich vedlejší nežádoucí účinek – zánět šlach. Šest týdnů jsem chodila s ortézou na ruce. Tak se snad raději stanu tou BIO ženou. Klidně i starou, ale pohyblivou.

PPS: Nedávno jsem si „pořídila“ novou škatulku. Koncem školního roku jsem byla na návštěvě u své kolegyně. Nejen, že mě okouzlil její nádherný byt v domě z počátku minulého století, ale okouzlil mě i její manžel. Je to takový RENESANČNÍ ČLOVĚK.