Novinky z Novy

Novinky z NOVY

Téměř celé léto jsme „neviděli televizi“. A pak, koncem srpna, když jsme čekali, až nám nejstarší syn vrátí svého malého brášku z prázdnin, jsme zmáčkli čudlík.

„Ahoj, jsem tvá vagína“ neslo se náhle naším bytem. Kafe mi zůstalo viset v krku a mému drahému se zvědavě natáhly uši i oči směrem k obrazovce.

„Co je to za program, okamžitě to přepni, je dopoledne a za chvíli se vrátí Štěpánek!“, napomínám chlípníka.

„Co blázníš, vždyť to je Nova“, brání se. „Aha, a toto je co?“ „To nevím, každopádně moje vagína na mě právě mává z Novy“, dusil se smíchem.

Napjatě jsme tedy sledovali, co nového se po tak dlouhé době dozvíme.

A dozvěděli jsme se:

-      že Marcel, který tak hrozně přibral, není obézní, jen těhotný. Vlastně těhotná.                         (Chudák Marcel.)    

-      že díky Lenoru se můžeme celý týden válet v posteli. 

       (Jako omluvenka do práce zřejmě postačí účtenka za aviváž.)

-      že táta měl pravdu, když říkal, že ke spokojenému životu budeme potřebovat peníze.               (To asi jen mně nikdy nic takového táta neříkal, škoda.)

-      že úplně klidně se můžeme utírat do psího ručníku, protože – „Můj ručník je i jeho ručník.“ 

       (Nemám psa, jen manžela a dítě a do jejich ručníku se taky občas klidně utřu, protože  jejich ručník je i můj ručník.)

   

    -  že s novou aplikací Letgo můžeme vyfotit, sdílet a prodat všecko, co už nepotřebujeme 

       (Zkusím zpeněžit jednoho mazlíčka s ADHD, třeba se někdo   chytne.)

-      že v kloubech frčí červená a s kamzíkem doskáčeme, kam potřebujeme 

       (Od té doby, co si má kamarádka při skákání z třetího schodu zlámala nohu, zásadně neskáču. Nikdy a nikam.)

-     že poctivá limonáda je pro poctivé cyklisty. 

      (Od té doby, co si má kamarádka – ta stejná, zlomila při pádu z kola ruku, zásadně jezdím pouze v autě. Taky poctivě, ale bez limonády.)

-     že pokud se nám na tváři vyrojí barevné pupence, nejde o pubertální akné, ale s největší pravděpodobností jsme „chytli“ skittlsničky. 

       (Když jsem byla v pubertě já, říkalo se tomu beďary, ale ty většinou nebývaly barevné. Doba holt pokročila.)

-      že jsem žena a úplně klidně můžu rozhodnout třeba zápas. Pochopitelně, pokud používám ty správné vložky. 

       (Nikdy jsem žádný zápas nerozhodla, ale teď aspoň vím, čím to je.)

-      že ani jako žena už nemáme jistotu, jestli „je to naše“. Ovšem pokud máme ten správný mobil, vlastně toho správného operátora, pak se bát nemusíme, protože „Mobily, to je naše!“ 

       (V době, kdy jsem čekala své první dva syny, jsem byla šťastná, že mi do paneláku zavedli pevnou linku, tak doufám, že jsou vážně moji. U třetího syna, si mohu být naprosto jistá, to jsem už měla mobil i správného operátora.)

-      že každé 2 sekundy se u nás sní jedny Horalky od Sedity. 

       (Ráda bych poznala toho, kdo se s nimi tak cpe. Horalky jsem měla naposledy asi před dvaceti lety.)

-      že jíst, pít, smát se a taky zakousnout se do šťavnatého steaku můžeme jen s Coregou.           (Pokud se nebudeme cpát Horalkami, možná nebudeme potřebovat Coregu. A možná taky jo!)

-      že díky Prostamolu UNO se můžeme cítit mnohem lépe 

        (Hned zítra si ho pořídím.)

-      že s Emirates můžeme letět do Dubaje

        (Tak, to asi jak kdo.)

-      že do Říma nemůžeme letět s pocitem kávy v puse 

       (S pocitem kávy v puse poletím třeba i do Dubaje.)

-      A POZÓR -  že můžeme vyhrát EUROJACKPOT a procestovat celý svět.

Uvědomili jsme si, že jsme opravdu rádi, že tohle všecko můžeme, ale taky nemusíme, protože máme možnost volby a že nám ta televize vlastně vůbec nechyběla.

A protože máme možnost volby, zmáčkli jsme čudlík ….

Nepoučitelná

 

Moje kamarádka se nedávno rozhodla, že zhubne.

Vlastně ne, rozhodla se už před několika lety. Jenže znáte to, člověk se jednou rozhodne, jde do toho naplno, pořídí si váhu, permici do posilovny, eliptikal, rotoped, kolo, brusle, tepláky, botasky, vyhází všecky čokolády, sušenky, Nutely, marmelády a salámy, upraví jídelníček podle Havlíčka … a pak to nějak vyšumí …

Emilka je zrovna v období, kdy do toho jde naplno a tak jsem svolila, že jí v její snaze podpořím. Nakonec, dát dolů nějaké to kilo se může hodit i mně.

Slovo dalo slovo, jde se na in-line. Po třech minutách jízdy se Emilka zastaví, stáhne brusle a na patách se jí vyvalí krvavé obr puchýře. Odbelhá se zpět na lavičku a v našem hubnoucím plánu pokračuji sama – když už jsem obutá…

„Nevadí, zítra vytáhneme kola“, uklidňuje sebe i mně Emilka. „Ani omylem, já a kolo? Nikdy!“

Druhý den se scházíme znovu, do party nám přibyla Emilky jedenáctiletá dcera.

A zatímco holky osedlaly své bicykly a rozhodly se dát si zahřívací kolo, já se chystám nazout si své botičky na kolečkách.

„Teto, ty brusle si snad ani nenazouvej!“ fňuká najednou vedle mě Adélka. Nechápu, kde se tady vzala, před vteřinou byla 500 m přede mnou. „Maminka si asi zlomila ruku.“ Jen vteřinku přemýšlím, jestli nejde o špatný vtip (včera puchýře, dnes už rovnou zlomená ruka?), pak ale odhazuji své brusle pod vedlejší lavici a v poklusu žádám kohosi, ať mi je pohlídá. Na odpověď nečekám.

V dálce vidím Emilku sbírající se ze země, vedle zastavuje auto, řidič nabízí svojí pomoc. S vděkem přijímáme úschovu kola a pospícháme na parkoviště. Opatrně nakládám potlučenou Emilku do auta a řítím se s ní na chirurgickou pohotovost. „Pane Bože, prosím, ať mě to tak nebolí!“ sténá mi v autě a z očí se jí koulí slzy, za které by se nestyděl ani krokodýl. Lituji jí a trpím s ní, její ruka mi roste před očima do mega rozměrů.

„Ten řidič byl fešák, viď?“ vypadne z Emilky mezi vzlyky. Nechápu, co všecko je ženská, trpící bolestí, schopna vnímat. (Ale uznávám, byl to vážně fešák).

Ruka je zlomená a potřebuje narovnat, zní verdikt sloužící lékařky.

Tak u toho já opravdu být nemusím. Trošku zbaběle se potichoučku vytrácím z ordinace, ale i přes zavřené dveře to rovnání slyším. (Já a kolo? NIKDY!)

Na chodbě přemýšlím, co všecko už měla Emilka za ta léta svého hubnutí poraněné.

Určitě nohu (puchýře nepočítám), to když sportovně seskočila ze třetího schodu. Týdny musela být v klidu a nosit ortézu, kterou pořád sundávala a v klidu nikdy nebyla.

Svalovou horečku, to když se zamilovala do posilovny. Nebyla pak schopná vstát z postele, natož se jakkoli hýbat, přesto se ploužila po bytě i po městě a starala se o rodinu, o firmu, o všecko ….  

Krční páteř, už si nepamatuji proč (určitě sportovala), ale pamatuji si, že límec si pořád sundávala a v klidu opět nebyla.

Otřes mozku. Ten měla sice z autonehody (kterou nezavinila), ale v nemocnici podepsala revers a druhý den už byla doma, aby se mohla starat o rodinu, o firmu, o všecko …

Ležet v posteli, to není vhodný program pro Emilku, protože když nebude fungovat Emilka, přestane se točit svět.

A protože chci, aby se svět ještě nějakou chvilku točil, výslovně jí zakazuji jakýkoliv sport!

PS: Dvakrát týdně vozím Emilku do Prahy do ÚVN a s napětím čekám na verdikt. 

Operace bude, nebo nebude? 

A Emilka? Ta už plánuje rychlo-chůzi, protože na ní prý ruce nepotřebuje.

Mami, nebuď trapná!

 

 „Tamhle ten plavčík po mě pořád kouká“, svěřuje se nám (mně a své mamince) šestnáctiletá Verunka. Okamžitě zbystříme – obě!

Věk – 18+, pleť – opálená, vlasy – tmavé, postava – sportovní, oči – veselé, úsměv – filmový, ramena – široká, zadek – pevný, velikost nohy – 42, k snídani měl ………

Po bleskovém, ale důkladném double rentgenu uznáváme, že „to by šlo.“

Chlapec je očividně místní seladon.

„Jo, ten by šel“, schvalujeme tedy Verunce její prázdninový objev, který na ní může oči nechat.

S kafíčkem v ruce (jdeme zrovinka od plážového baru) se uvelebujeme na lehátkách v první řadě, abychom měly nerušený výhled, a netrpělivě čekáme, co se bude dít.

Mladý Mitch Bjukenen (nevím přesně, jak se to píše) se nejprve ladně projde po pláži, náhodou kolem našich lehátek, aby se přesvědčil, zda je svým novým objevem sledován a patřičně obdivován. 

Je, (a nejen jím). Spokojeně se tedy vrací na svou základnu.

„Teď začne paví tanec“, utrousím směrem k Verunce.

„Cooo??? A to je jako co?“ vytřeští na mě nechápavě své modré oči. „Dívej se.“

Představení začíná. 

Mitch provede na pláži pár posilovacích a zahřívacích cviků, naklepe stehna, protáhne bicepsy, hodí směrem k Verunce svůj filmový úsměv a skočí do divokých a bouřlivých vln. Plavat tedy umí, to musíme uznat.  

Když se ujistí, že diváci, plni očekávání věcí příštích, ani nedutají, popadne prkno a vrhá se zpět do vln. „Ouuu!“ jásáme ohromené jeho uměním. Vlastně, jásáme jen my dvě, starší a zkušenější.

„Nechte toho!“ stydí se za nás Verunka. Nechápeme, čeho máme nechat? Nic neděláme, jen se díváme (a usmíváme).

Když Mitche omrzí prkno, hbitě přesedlá na vodní skútr. Předvede pár skoků ve vlnách, „práskne do koní“ a je v trapu.

Trošku zklamané využíváme nucenou pauzu k občerstvení. Dopijeme kafíčko, dojíme zákusky, vymácháme nohy v moři a než se nadějeme, Mitch kolem nás prosviští rychleji, než dnešní vítr. Ne na skútru, po svých. Kousek od nás, blížící se uragán vyvrátil slunečník, který se řítí k zemi. S napětím čekáme, jak to dopadne.

UF! Stihl to, zachránil slunečník i dámu pod ním. Údivem jsme zapomněly dýchat.

„Je vážně dobrej“, pronese Verči maminka a zatleská. 

„Mami, nebuď trapná!“

Mitch sklidí obdiv všech kolem ležících diváků (divaček) a spokojeně, s tím svým filmovým úsměvem na tváři, odchází, aby si odpočinul a nabral síly.

Dlouho mu to nevydrží (zjevně je hyperaktivní). Ještě jsme se nestačily vzpamatovat z jeho hrdinského činu a už se řítí směrem na molo. Zvědavě zvedáme hlavy z polohy „zajímá mě jen sluníčko“ do polohy „zajímá mě Mitch“.

„Co chystá?“ zní moje, spíše řečnická otázka, hned si na ní sama otázkou odpovídám. 

„Snad nehodlá skákat z mola do těch rozvášněných vln?!?!“

Hodlá.

„Maminka“ hbitě sahá po foťáku a cvaká. „Ježiš, mami, nebuď trapná!“ opakuje, již po několikáté, Verča svojí prosbu. Trapná, nebo ne, novinářské sklony vítězí a Mitch je při svém luxusním skoku „uloven“ do digitální krabičky. KRÁSNÁ fotka!

Pro velký úspěch je potřeba číslo zopakovat. Užíváme si to – Mitch, Verunka, my dvě a s námi půlka pláže (ta dámská, pochopitelně).

„Já mu tu fotku ukážu“, nadšeně vyhrkne maminka.

To už se o Verunku pokouší mdloby. „Mamííí, nebuď trapná!“, kvílí nešťastně.

Zabralo to! Mitch je záznamem svého „pavího tance“ okouzlen a žádá si fotku poslat na svůj Fb profil.

Mitch a Verunka se stali přáteli 
(a mamííí už není trapná).

PS. Veunka chtěla prozradit, jak jsem poznala, že začne „paví tanec“.

Veru, to je mé tajemství. :-) 

Hvězdičky

Ano, já vím, že je září, a že škola právě začala. Jenže, v době, kdy jsem psala toto písmenkování můj blog ještě neexistoval, a tak mi dovolte trošku zavzpomínat a vraťte se se mnou na chviličku o pár měsíců zpátky, do doby, kdy jsem se loučila se "svojí" 2.A.

Hvězdičky

Otáčím další stránku kalendáře, konec června, v pátek začínají vytoužené prázdniny.

„Neměla bych začít držet dietu?“, uvažuji, bohužel nahlas (nedávno mi ve zkušební kabince ulítl knoflík u mých letitých kalhot). „Už zase? Není to zbytečné?“ slyším potutelný úsměv v hlase svého chotě. Hm, má pravdu, je to zbytečné. Stejně si z dovolené místo suvenýru vozím vždy minimálně 3 kg navíc, tak se tím teď zabývat nebudu, to má čas až po návratu.

Konec školního roku, mozek začíná bilancovat. Proč teď? Proč nepočká na leden?

Odněkud z hloubky vytáhne citát, jehož autora si již dávno nepamatuji:

„Někteří lidé vstoupí do našeho života a rychle z něj zase odejdou. Někteří v něm nějakou dobu zůstanou a zanechají stopy v našich srdcích.“

Do toho mého života vstoupilo před deseti měsíci 18 pidi lidiček, celá třída něžných princezen a malých rošťáků. Postupem času se z nich přirozeně staly „moje děti“.

Deset měsíců v jejich přítomnosti uběhlo ani nevím jak, a tak píši své první a možná i poslední „Vysvědčení“. Nééé, není to klasické výzo, kde jsou čtyřky z matiky a dvojky z chování, to pochopitelně přenechám třídní učitelce. (Nikčo, buď shovívavá!)

Na mém hvězdičkovém vysvědčení se vyskytují předměty, jako je: Kamarádství, Pořádek v lavici, Domácí příprava, Aktivita v hodinách … apod. Ani hodnocení není stejné. Pět hvězdiček neznamená kouli, pět hvězdiček je TOP! Čím větší počet hvězdiček, tím lepší výzo.

Hned je mi jasné, že všichni dostanou plný počet. Proč taky ne, vždyť jsou to přeci super děti.

„Je to spravedlivé?“, opět slyším drahou polovičku. „Já nevím, není to jedno?“ „Myslím, že není!“ Tak jo, budu alespoň trošku spravedlivá, vybavím si najednou poslední lavici u okna. Tam udělím za „Pořádek v lavici“ jen čtyři hvězdičky. Čtyři?

Za binec, který denně všichni přeskakujeme, igelitové pytlíky, obaly od čehokoliv, víčka od pet lahví …., tak tři. Tři? A co to věčně vylité pití, rozdrobené sušenky, kůrky od chleba … Dvě! … shnilé ovoce v lavici, ulepkaná podlaha ještě před první hodinou … Jednu, ale tím končíme! Bez hvězdičky nenechám nikoho!

„Já nemám tužku!“ slyším v myšlenkách Naty. „Paní učitelko, nemůžu najít pero“, pokračuje další den „a to, které jste mi půjčila, se také ztratilo.“  „Zapomněla jsem úkol… a taky učebnici. Nemůžu najít lepidlo ani nůžky…“

„Paní učitelko, já mám hlad, nemám svačinu“, nešťastně mi oznamuje a v očích se jí lesknou slzičky. Běžím do kabinetu a dělím se o své pomelo.

Miluji pomelo. Zásadně se o něj odmítám dělit. Tady ale není na zásady prostor, jde o život. Přidávám ještě drobné na housku ve školním obchůdku. Za jednu hvězdičku je „Domácí příprava“. 

„Jééé, to je jednoduchý, to já přeci umím, tohleto!“, nadšeně jásá moje Kiki při matice. O hodinu čtení mi pak položí hlavičku do klína, nechá se hladit a tiše poslouchá své spolužáky.  Už nepláče, neutíká z hodin pryč a „kníká“ pouze výjimečně. Dokáže statečně přijmout i dvojku, když se jí náhodou něco malinko nepodaří, dokáže si stoupnout před celou třídu a zazpívat, dokáže prohánět Matouška po třídě, když jí vyvede nějakou lotrovinu … Je báječná! Počet hvězdiček je jasný. Stejně jako u Matyho, Adélky, Pepíka, Sašenky …….

A tak „sázím“ jednu hvězdičku za druhou a říkám si, že se na ty prázdniny zase až tak moc netěším. Hlavou mi letí spousta společných zážitků, hodně smíchu, sem-tam nějaká slzička … Nechci se loučit s mými dětmi. Byly v mém životě pouze pár měsíců, ale jejich stopy v mém srdci zůstanou navždy. 

Uvědomuji si, že jsem měla štěstí, na děti i na učitelku. Být asistentkou v takové třídě je prostě radost. Moje 2.A ..

Poslední výzo, poslední hvězdička, bulim.

Až je rozdám, odvážně vykročím vstříc dalším lidem, kteří chtějí vstoupit do mého života. Vlastně, už se těším.