Kam s ním ?

Nerudovská otázka.  Je to problém, když nevíte, kam se starým slamníkem, že? 

V dnešním smutném 'vánočním' příběhu , který by se mohl odehrávat v nějaké anonymní škole, kterou nikdo z nás neznáme, se ale nejedná o slamník.
Jenže, čistě hypoteticky, mohlo by se stát...

„Nemáš normální dítě, nepatří na běžnou základní školu! Bejt tebou chodím kanálama.“

Sedím v ředitelně ZŠ a z úst zástupkyně ředitele poslouchám slova, která mi ženou slzy do očí. Slova, která jsou adresována mně a mému dítěti. V místnosti je tolik lidí, vedení školy, třídní učitelka, výchovná poradkyně, preventistka, školní psycholog, vlastně moji kolegové …… Marně čekám na slova zastání, marně čekám na alespoň náznak pochopení.

Oni mají jasno. Jsem špatná máma, nemám normální dítě. Porodila jsem dítě s diagnózou ADHD, jsem vinna.

Přestávám vnímat, propadám se kamsi …….

Kdo jsou, že můžou soudit, jaká já jsem máma? Šli se mnou alespoň kousek cesty? Vědí, co všecko máme za sebou? Kolik vyšetření, rozhovorů, terapií, cestování, beznaděje … slz…?  Nemají nejmenší tušení, ale domáhají se trestu.

Trestu za to, že mé dítě je jiné. Empatii a lidskosti na vysokých školách bohužel neučí.

„PROČ?“ ptám se nahlas. „Proč můj syn pokopal svojí paní asistentku? Co je příčinou, co tomu předcházelo?“

Romské spolužačce shodil penál. Asistentka mu chtěla pomoci penál sebrat a on jí napadl. Sedmiletý kluk? Vždyť proto má asistentku, aby právě podobným situacím předcházela, případně zabránila, letí mi hlavou, možná jsem to řekla i nahlas, už nevím.  „Dobře, to určitě neměl dělat, ale proč shodil ten penál? Co bylo impulsem, příčinou?“

„Nemám čas tady pátrat po nějakém impulsu a příčině, tohle si on prostě nesmí dovolit! Je agresivní a nepatří na běžnou základní školu!“ Dostane se mi odpovědi od zástupkyně, když svůj dotaz na příčinu afektu mého syna zopakuji již po několikáté.

„Pak s tím ale nemůžu nic udělat a zamezit případnému dalšímu ataku, když neznám příčinu. Víte-li alespoň něco málo o ADHD a přidružených poruchách, jako je např. opoziční vzdor, pak vám musí být jasné, že příčina je to první, co musíme zjistit. Mohl být unavený, mohlo ho něco rozčílit, někdo se mu třeba posmíval, nebo mu také někdo něco shodil, nevím. Někdy je velmi těžké vypozorovat spouštěč, ale teď musíme zjistit, kde je problém,“ snažím se z posledních sil vysvětlit důležitost pátrání po příčině ataku speciálním pedagogům, psycholožce a odborným pedagogickým pracovníkům.

„Nepřemýšlela jste o SVP?“ Pronese svůj dotaz školní psycholožka. Když se z toho nesmyslného dotazu vzpamatuji, odpovídám, že nepřemýšlela, protože můj syn do SVP nepatří. Je mu 7 let, je v 1. třídě, má ADHD a podezření na Aspergerův syndrom. „Mohl by jít do Speciální školy,“ vysloví další ze svých ‚odborných‘ návrhů a já nevěřím vlastním uším, neboť můj syn nemá snížený intelekt, spíše právě naopak.  

„Za takové chování ho můžeme vyloučit ze školy“ konečně promluví pan ředitel.

Opravdu? Tak to si budu muset ověřit, pochybuji v duchu o této informaci. Ale teď už nemám sílu, nemám sílu reagovat, odpovídat, vnímat. Mé vysvětlování, mé prosby o pochopení, mé snahy o to, podívat se na věc i očima dítěte s ADHD, …..  vše je zbytečné, cítím se vyčerpaná. Kdyby byl povolen trest smrti, už bychom stáli na hranici, napadá mě. Vzdávám to, alespoň pro tento okamžik. Nechám se ‚kamenovat‘ a čekám, až mě ‚propustí‘.

„Kde je vlastně Štěpova asistentka, proč není tomuto jednání přítomna?“ ptám se ještě. „Ta si musela vzít dovolenou, byla u lékaře a má na nohách velké modřiny“ dostává se mi, pro mě trošku zvláštní, odpovědi.

V hlavě se mi točí kolečka na plné obrátky, mám tisíce otázek ….  Co teď? Co je nejlepší řešení? Co se dělá v takové situaci? Kam se mám obrátit? Kdo mi poradí, pomůže? Co bude s mým dítětem? Co bude s námi ….. ?

Psychický nátlak v ředitelně byl tak silný, že místnost opouštím s vědomím, že jsem matkou přinejmenším lidské zrůdy, vyvrhele lidstva a že asi brzy omdlím. To ale nemůžu, do konce pracovní doby je ještě několik hodin a pak ….

„Jsi na něj moc měkká, měla bys ho občas seřezat“, přichází další nášup, tentokrát už v mém kabinetě, od třídní učitelky, speciální pedagožky. Nevím proč, ale v hlavě mi náhle naskočil citát pana Wericha: „Pánové a dámy, s blbejma nikdy nediskutujte. Jednak je to ztráta času, a jednak jim tím prokazujete laskavost, že je berete na vědomí.“

Paní učitelka o poruchách chování neví vůbec nic, to je mi jasné. „Seřezat takové dítě, je kontraproduktivní. Ukazovat mu, že problémy se řeší násilím a agresí, je nevýchovné, obzvlášť u dítěte s jeho diagnózou“, snažím se ještě naposledy o vysvětlení, i když vím, že zbytečně. Ano, pane Werichu, JE to ztráta času.

Krizová situace, psychiatrička nás přijímá ihned. Po dlouhém jednání jsme se shodly, že nejlepším řešením bude hospitalizace v nemocnici. Žádné SVP, ani jiný výchovný ústav prý nepřipadá v úvahu. Láme mi to srdce, ale nezbývá, než souhlasit, v dané situaci je to nejlepší řešení. Alespoň se vyloučí, nebo potvrdí dlouhodobé podezření na AS. Paní doktorka nedoporučuje, aby se Štěpán v této situaci do školy vracel, nechává nás tedy doma.

Čas využívám k hledání vhodného psychiatrického oddělení. Jako první mě napadají Bohnice. Nedávno jsem byla na konferenci o ADHD, kde přednášel i primář Dětského oddělení v Bohnicích. Jeho přednáška se mi velmi líbila, Štěpa by byl tedy v dobrých rukách. „Bohužel, my se tady specializujeme na teenagery, takže umístit tak malé dítě k nám nedoporučuji“, odmítá mě záhy pan primář. Dobře, nevzdávám se, hledám dál. Další pražská nemocnice: „Bere léky?“ „Ano, bere,“ vyjmenuji seznam léků, které užívá. „ A proč bere tohle, proč nebere tamto?“ „No, to já nevím, nejsem psychiatr, jsem matka.“ „Tak my mu je tady vysadíme, bude mít vojnu, oni se ti kluci tady srovnaj.“ Aha, tak si tam rovnejte jiné kluky, mého ne.

Hledám dál. „My jsme plní, nemáme volná místa.“

Cítím se jako v pekle a poprvé ve svém životě jsem schopná pochopit lidi, kteří si sednou na koleje. Přesně vím, jak se asi cítí. Naštěstí nepatřím k těm, kdo se jen tak vzdává a to i přesto, že situace, ve které se nacházíme se mi zdá být momentálně neřešitelná. Škola Štěpu nechce, jejich jednání bylo ponižující a urážlivé, pomoc tedy čekat nemohu, spíše naopak. Vhodnou nemocnici najít zatím nemůžu, radu mi nikdo neposkytne, v PPP poradit také neumí. Jak se žije v takové situaci? Kam s ním? 

Už týden jsem nejedla, nespala, celé noci brečím manželovi na rameno. Ani on si neví rady.

„Ano, my bychom ho přijmout mohli, ale až po Vánocích, pokud chcete čekat,“ dostává se mi konečně kladné a milé odpovědi, když se dovolám do FN v Motole.

Pocity, které se ve mně mísí, jsou koktejlem radosti z toho, že jsem konečně uspěla a smutkem z toho, že můj malý syn bude muset na několik týdnů do nemocnice, kde bude sám, bez nás. Z mého pohledu naprosto zbytečně, ale škola na tom trvá.

Prožíváme nejsmutnější Vánoce, kdy naše radost a pocity štěstí jsou pouhou přetvářkou. Maskou, kterou jsme si nasadili, abychom nepokazili svátky rodině a hlavně Štěpánkovi.

Začíná příprava na Štěpův pobyt někde …. Někde, kde nebude máma, táta, bráškové, babička …… Někde, kde jsou jen cizí lidé v lékařských stejnokrojích, cizí děti, cizí postel, žádná láska, žádné mazlení.  Štěpánek to nechápe, vůbec nerozumí tomu, PROČ musí odjet z domova, proč nemůže bydlet pořád s námi.

 V autě je napětí, které by se opravdu dalo krájet. Štěpánek se ke mně tiskne, sedím s ním vzadu, abychom si užili poslední společné chvilky, na dlouhou dobu. „Maminko, vrátíme se, já chci jet domů, nechci tam,“ prolomí hrobové ticho Štěpa.

Proč je nemocnice pro děti tak ponurá? Proč mám při pohledu na šedivou budovu ještě stísněnější pocit, než dosud? Čas se tady zastavil v padesátých letech minulého století. Tady mám nechat své malé dítě?

Štěpa odevzdaně sedí na posteli, která mu byla přidělena a mlčí. Když opustíme pokoj, vyběhne za námi. „Tati,“ řekne potichu, další slovíčka mu očividně zůstala viset v krku, nemůže mluvit. Ještě chvilku, ještě chvilku, než mu zmizím z dohledu, pak se mi podlomí kolena a uvolní se mé dosud zadržované emoce. Propukám v hysterický pláč, manžel chytá moje padající tělo. Tohle škole nikdy neodpustím. Určitě se všecko dalo řešit jinak, stačilo chtít. To, co se ve skutečnosti ve třídě stalo, se už nikdy nedozvíme. Štěpánek ví, že udělal něco špatně, ale neví si s tím dost dobře rady. Na dotazy odpovídá „já nevím,“ nebo „já si nepamatuji“. A škola, ta nám pravdu neřekne.

Štěpánek nakonec strávil v Motole čtyři týdny. Při jeho propouštění nám ošetřující lékařka řekla, že vlastně neví, proč jsme jim ho tam dali, že jeho problémy se při dobrém pedagogickém vedení dají velmi snadno řešit. 

Paní učitelce se čtyři týdny zdály málo, má prý zjištěno, že tam měl být déle. Velmi si vážíme její přejícnosti, ale my jsme skromnější, čtyři týdny nám opravdu stačily. 
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Je až děsivé, jak jednoduché by mohlo být, zasáhnout do osudu jednoho dítěte, jedné rodiny, a ze dne na den jim převrátit jejich životy vzhůru nohama, nemyslíte?