sobota 9. června 2018

Proč si nekupovat plavky v centru Prahy

 aneb jak jsem prošvihla hysterickou scénu



Co na tom, že mám o dvě kila víc než vloni? Co na tom, že mi na stehnech přibylo několik nových dolíčků? Co na tom, že jsem (zrovna od včerejška) zase o rok starší? Léto je tu coby dup, a to je ten správný čas, pořídit si nové plavky. Asi před dvěma lety, jsem tento nápad dostala až koncem srpna a byl to vážně docela problém. Shánět plavky na sklonku léta není úplně nejšťastnější řešení. Po těchto špatných zkušenostech, jsem se rozhodla, že letos se takovému stresu vyhnu. Červen je na plavky ten správný čas.



V jedné opravdu velké prodejně oděvů, v tom opravdu nejcentrálnějším centru Prahy, přesně tam, kde to turistickým ruchem doslova tepe, mi jedny padly do oka. Když, asi po hodince a půl, sladím správnou velikost vršku se správnou velikostí spodku (tohle je vážně problém, protože nemám zrovna velikost S, která se, nevím proč, dá sehnat vždycky), radostně se rozeběhnu směrem ke zkušebním kabinkám. Cestou přiberu ještě klobouk, protože ten se u moře vždycky hodí a co kdyby mi zrovna slušel? K dispozici je bohužel pouze jediná volná kabinka, ve které se na zemi kupí ohromná hromada triček, spodního prádla a pochopitelně plavek. Zřejmě dáma přede mnou měla stejný nápad, jen si po sobě nestihla uklidit.

Váhám jen nepatrný moment. Ve chvíli, kdy zbystřím davy, které se chystají o to jediné volné místo svést lítý boj, je rozhodnuto. No co, já to uklízet nebudu, říkám si a triumfálně zapluji mezi hromadu plavek, které mi tam nachystala má předchůdkyně. (Znáte to – Kdo dřív přijde …) V kabince se krátce pokochám svým výběrem a už se vidím na pláži.  Nedočkavě ze sebe shodím svršky, když v tom se prudce rozhrne závěs: Asi  jsem si tady zapomněla nákup,“ informuje mě rozjařená paní a ponoří se do hory textilu, jenž tam asi zapomněla společně se svým nákupem.

T o t o   j s e m   v á ž n ě   n e č e k a l a !

„Já jsem tady nahá,“ nesměle špitnu směrem k ohromné plavkové hromadě, zcela neschopná jakéhokoli pohybu. „No a? Dyť ste hezká,“ odpoví mi hromada. 

A n i   t o t o   j s e m   n e č e k a l a !

S velkou lítostí si uvědomuji, že tenhle kompliment si, v této chvíli, nedokážu patřičně vychutnat. Naivně totiž čekám, že se závěs okamžitě zatáhne, paní vyděšeně vykulí oči a vykřikne: „Jééé, nezlobte se, promiňte, omlouvám se,“ nebo tak něco. Nic z toho se ovšem nestane. A tak tam stojím, jak mě pán Bůh stvořil, tři děti vymodelovaly a zub času ohlodal a zírám na ty davy, které se ještě před minutou praly o „mojí“ kabinku. Už se neperou. Taky zírají. Všichni. (Ne vždy platí: Kdo pozdě chodí ...) Tu vteřinu hrobového ticha, tu vteřinu, která trvá tisíc světelných let (jooo, já vím, že to není jednotka času, ale nic delšího neznám), náhle přeruší výkřik: „Mám ho!“ Z podprsenek vykoukne rozčepýřená kštice se šťastnýma očima a závěs se konečně zatáhne.

Chci být neviditelná. Chci se zahrabat do ohromné plavkové hromady pode mnou. Chci hystericky křičet! (Mám na to právo.) Chci se propadnout do Austrálie, nebo aspoň do stanice metra Můstek. A nechci žádné nové plavky, ty staré jsou vlastně ještě docela dobré.

Nemám nejmenší tušení, jak dlouho jsem tak stála, na odiv pražskému turistickému ruchu. Nemám ani tušení, proč jsem neječela, proč jsem nehysterčila, proč jsem paní neumlátila kabelkou, proč jsem neomdlela? Proč jsem vlastně nevyužila tak báječnou příležitost dát volný průtok svým negativním emocím a nezachovala se konečně jako pravá nefalšovaná hysterka? Vždyť já bych si to tak báječně užila.

Jedinečnou příležitost jsem prošvihla a vylézt mezi turisty? NIKDY! 
Sedím zhroucená, v té "své" vybojované kabince, mezi podprsenkami, které nikdo nechce a čekám na zavírací dobu.  

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Ani červen není na plavky ten správný čas. Příště zkusím leden.

PPS: Všecky mi byly malé. (Ty podprsenky).

sobota 26. května 2018

Tajemství dámské kabelky - aneb moje kabelka má ADHD

Žena bez kabelky snad ani není žena. Kabelka je naším základním vybavením, bez kterého nemůžeme existovat. Přiznejme si to, milujeme je. Malé, střední, velké, do ruky, nebo přes rameno, hnědé, černé, červené, žluté či modré, jednobarevné i strakaté, zdobené, vyšívané, s korálky i zcela bez ozdůbek, elegantní i tak trošku praštěné …. Jsou naší součástí.




„Prosím tě, podrž mi kabelku,“ oslovila jsem kolegyni a vzápětí na ní hodila zavazadlo mých všedních dní. Jana zrudla, prohnula se v pase, podlomila se jí kolena, oči vylezly z důlků a z posledních sil tiše hlesla: „Šmarjá, co všecko tam nosíš?“

Vybavení garsonky
Všecko. Moje kabelka, by při trošce fantazie, mohla být klidně taková malá garsonka. „Mami, mám žízeň, nemáš něco?“ škemrá Štěpa ve frontě na poště. Vsunu ruku do kabelky, vytáhnu vodu. „Paní učitelko, já potřebuju smrkat,“ fňuká cestou do knihovny Fíla. Jistě – vsunu ruku do kabelky, vytáhnu balíček kapesníčků. "Blani, bolí mě hlava, nemáš prášek?" smutně na mě kouká kolegyně. Co bych pro ní neudělala, vyčaruji kouzelnou pilulku. „Mamííí, mám hlad, nemáš něco?“ „Jasně, že mám,“ sáhnu a vytáhnu müsli tyčinku. „Jééé, fuj, já jsem od tý tyčinky opatlanej, nemáš na to něco?“ Žádný problém, vždycky mám něco. Je libo vlhčené ubrousky? Deštník, parfém, svačinu, tužku, kalendář, pár kostiček lega... . (Opravdu lego???) Cokoli, na co si vzpomenete. Když vyvinu trochu snahy, jistě najdu i improvizované prostředky IPCHO (Improvizovaná Protichemická Obrana). Snad jen samopal mi chybí.

Protože výraz mé kolegyně mluvil sám za sebe a dost mě vyděsil, i mně začalo zajímat, co všecko ve skutečnosti ve své kabelce nosím. A tak jsem jí obrátila dnem vzhůru:
Peněženka, doklady, mobil, klíče – jsou základním vybavením, bez kterého nelze vyjít z domu. Bez mobilu tedy občas, zcela neplánovaně, vyjdu (to když ho zapomenu). Klíče - ty jsou u mě kapitola sama pro sebe, neb mám svazek klíčů od štětského bytu, svazek klíčů od barrandovského bytu, svazek klíčů z práce, klíče od auta a v létě přibývají ještě klíče od zahrady.

Co tu máme dál?
Balení Migralginu – nutné pro přežití v džungli ZŠ, láhev s vodou, brýle (bez nich nepřečtu ani číslo tramvaje), zápisník (když neslouží paměť…), krabička žvýkaček (hele, druhá), vlhčené ubrousky (vynález století), balení papírových kapesníků (dvě …no, tak tři), deštník, knížka (pouhých 200 stran), látková nákupní taška z Ikea, (zajímavé, když stojím v Albertu u pokladny, nikdy jí nemůžu najít), hřeben a zrcátko (tak to je snad jasný), parfém (no comment), rtěnka (aha – dvě, jééé – tak ne- tři), krém na ruce (opravdu jen jeden), šátek (co kdyby se ochladilo?), powerbanka (dnes bez ní nelze žít), věrnostní kartičky do obchodů (je jich asi tisíc, nevím sice na co přesně slouží, ale všude je po mně chtějí, tak je raději nosím), müsli tyčinka (jedna), náhradní silonkové ponožky (co kdyby, přeci nebudu chodit s dírou), notes (nutně potřebuji, kdyby mě náhodou někde něco napadlo), tužka (čím bych do toho notesu asi psala, že?), dva igelitové pytlíky (HA! vždyť to říkám, prostředky IPCHO), kostičky lega (já ale vážně nevím, kde se tam vzaly, moje teda nejsou), sluneční brýle (zcela nezbytné), rukavice (já vím, je skoro léto, ale nedávno ještě byla zima). A propos léto! V létě občas přibudou v mé kabelce, krom klíčů od zahrady, ještě boty. Ráno, když běžím do práce, jsou tam žabky, odpoledne, když běžím z práce, jsou v kabelce baleríny (podle momentální venkovní teploty).

Něco musí pryč
Dobře, uznávám, že ve své kabelce toho nosím asi moc. Můžu to trošku zredukovat. Částečně už se o to postaral Štěpa, který se po vysypání mých pokladů vrhl na její obsah s výkřikem: „No mami, ty kostičky šíleně dlouho hledám a ty si s nima hraješ?“ Lego je tedy vyřešeno, bylo zabaveno. Odkládám také rukavice, bez těch se v květnu obejdu. Obětovat můžu i jedno balení kapesníčků, jedno balení žvýkaček a jednu rtěnku. Nebo klidně dvě, ať nejsem za fiflenu. Taky ty igelitové pytlíky nepotřebuji, v případě chemického poplachu mě stejně nezachrání.


Říká se, že kabelka prý o ženě mnohé vypovídá. Ani snad nechci vědět, co všecko by navykládala o mně ta moje. Nejsem chaotik a vždycky jsem si myslela, že jsem ten typ člověka, kterého chaos neovládne. Jenže …
Dřív (před deseti lety) u nás měla každá maličkost své místo. Když někdo otočil třeba jen kytku na polici do jiné pozice, okamžitě jsem to poznala, nesnesla jsem ani kávovou lžičku jen tak bezdůvodně položenou na kuchyňské lince, nebo obrázek, který visel mírně nakřivo. Nemyslitelné!!! A pak přišel Štěpa a s ním ADHD a já dostala „lekci“. Ani jeho dva, dnes již dospělí bratři, mě za celé své dětství + pubertu nevyškolili tak, jako on a to vyrůstali společně. Štěpa na rozdíl od svých velkých bratrů vyrůstá na styl "jedináček", ovšem NIKDO nemá kolem sebe větší chaos, než právě on.

Nejsem bordelář, jsem jen tolerantní
Postupně jsem se tedy naučila tolerovat nejprve všecky ty kostky, autíčka, mašinky, koleje, plyšáky, lego a puzzle, které se sice válejí po celém bytě, ale nikdy si s nimi nikdo nehrál.  Později pak k tomu všemu přibyly mapy, jízdní řády, jízdenky, lžičky, skleničky, hrníčky, talířky, mističky a obaly od č e h o k o l i v, které se použité povalují nejen na lince, ale především někde (všude) v dětském pokoji, většinou přikryté mikinou, trikem, případně nazdobené ponožkou. TOP specialitou jsou u nás ale baterie, hlavně tužkové. Nevím jak je to možné a kde se vlastně berou, ale máme je opravdu po celém bytě. Vlastně po obou celých bytech. Ať šlápnu kamkoli, vždycky šlápnu na nějakou tužkovou baterku, a tak jsem se je už naučila nevnímat, jsem k nim tolerantní. Toleruji také omatlanou kliku, na kterou se přilepím pokaždé, když chci NÁHODOU vstoupit do dětského pokoje (z důvodu zachování svého duševního zdraví tam moc často nechodím). Toleruji i ponožky pod postelí. Někdy je tam schválně nechávám dost dlouho, aby uzrály a taky aby se stihly pomazlit se všemi plyšáky, pet lahvemi, drobky, kůrkami od pizzy, kelímky od jogurtu, pavouky, šváby a štěnicemi. Ano, pustila jsem chaos do svého života, ale tohle, to bych tedy nečekala. Moje kabelka podezřele připomíná dětský pokoj mého syna (jen obsah je jiný). 
Mám pro to pouze jediné rozumné vysvětlení - moje kabelka má ADHD!!!           (Všecky moje kabelky mají ADHD).

---------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Moje kabelka je „mé výsostné území“. Asi o mně opravdu něco vypovídá, ale mám jí ráda a mám ráda svůj kabelkový chaos (nechci používat slovo bordel), protože je prostě MŮJ! Je to vlastně takový zmenšený holčičí pokojík.

PPS: Totéž, co je pro mě moje kabelka, je pro mého syna jeho pokoj. Ano, hodně o něm vypovídá (JE TO BORDELÁŘ!!!), ale je to jeho výsostné území a on tam bývá rád. Je to vlastně taková zvětšená klučičí kabelka.

PPPS: Tohle musím mít na paměti, až zase vstoupím do jeho pokoje!!!

sobota 12. května 2018

Škola tak trošku italská


Když se touláte Neapolí, láká vás spousta hradů, kostelů, muzeí a památek, stovky restaurací, cukráren a pizzerií, velké kopce zmrzlin, které zkrátka musíte ochutnat ...    a Lemoncello.  Lákadel je tolik, že jeden neví, kam se vrtnout dřív. Konec konců, o tom jsem psala minule. Málokoho ale napadne, jít se podívat třeba do školy. Popravdě, ani nás by to nenapadlo. Jenže naše cesta do Neapole byla především služební, takže návštěva školy zkrátka byla na programu dne. Tak vstávat, tašky na záda, jdeme se "vzdělávat". 

Ovšem, pokud čekáte reportáž o tom, jak se učí v Itálii, asi vás zklamu. Nevím. Nikdy jsem v žádné italské výuce nebyla. Do školy jsem jen zlehka nakoukla a o to, co jsem zahlédla se s vámi dnes podělím. Dnešní písmenkování je opět spíše obrázkové, protože má slovní zásoba není zdaleka tak výstižná, jak bych potřebovala. 




Něco málo z historie 

Státní střední umělecké škola - Liceo artistico statale, sídlí v budově bývalého kláštera, jehož stavba byla dokončena v roce 1649, po bezmála čtyřiceti letech.  Najdete jí ve spleti uliček starého centra, v sousedství kostela, se kterým tvoří monumentální komplex Svatých Apoštolů.



Historie kláštera je poměrně zajímavá. Z vyprávění profesorů školy (přesněji, z překladu jedné naší šikovné, italsky mluvící kolegyně) si toho ovšem moc nepamatuji, protože Italové mluví tak moc rychle a hlavně pořád, že bylo velmi těžké soustředit se na promítaný film a překlad a zároveň vypustit z hlavy pronikavý, a mmch. velmi sexy, hlas pana profesora. Takže pouze stručně to, co mi uvízlo v hlavě:  
Koncem 17. stol. Neapol postihlo zemětřesení, které klášter zničilo. Prý byl ale velmi brzy opraven. Na počátku stol. devatenáctého pak sloužil jako kasárna pluku Real Napoli. Od roku 1860 byla v klášteře vybudována továrna na tabák, ve které se vyráběly slavné neapolské doutníky. (Já je neznám, ale to je asi tím, že jsem zapřísáhlý nekuřák). A konečně v druhé polovině 20. stol. byl klášter přestavěn na střední uměleckou školu, která v něm sídlí dodnes. 


Přiznávám, že pro mě (a asi nejen pro mě), je jak vybavení, tak především výzdoba školy tak trošku netypické, ale někteří kolegové tvrdí, že na spoustě našich škol to prý vypadá podobně. 
Tak nevím, posuďte sami:

                                 Ve třídě







Na chodbě






Před každou toaletou je jakási improvizovaná "kancelář" s telefonem. U některých stolů dokonce sedí hlídači, či úředníci - chcete-li, a cosi zapisují. (Ty jsem si fotit nedovolila.)


V ateliérech















-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Talent se studentům upřít nedá, jsou opravdu nadaní a šikovní. 
A jakkoli "zvláštní" se nám škola zdála, studenti i profesoři byli usměvaví a vypadali spokojení. A o to přeci jde, ne? 

sobota 28. dubna 2018

Napoli není na poli


Když jsem nedávno Štěpána připravovala na skutečnost, že odlétám na několik dní do Itálie, okamžitě sáhl po atlasu. Neapol nenašel, zato našel Napoli. "To je ono, Neapol je Napoli," vysvětluji zasvěceně, leč pro jeho doslovné chápaní, ne úplně šťastně. Reakce na sebe pochopitelně nenechala dlouho čekat, můj syn si vážně myslel, že letím na pole. Jenže Napoli, není na poli!



Tak jako je (má milovaná) Roudnice nad Labem městem pod Řípem, je Neapol městem pod Vesuvem. A stejně jako je Roudnice vystavěná do kopce směrem od řeky, je i Neapol vystavěná do kopce směrem od moře. Tady ovšem veškerá podobnost obou měst končí. Zatímco Říp je sopka již dávno vyhaslá (naštěstí), je Vesuv sopkou dosud činnou. To byl další kámen úrazu. Celých pět dní prožil Štěpán ve stresu a strachu, že už se nevrátím. Riziko bylo zjevně ohromné - buď spadne letadlo, nebo bouchne sopka. Nakonec bouchl Štěpán. Ve škole. Já měla přeci jen víc štěstí, než Štěpova škola a učitelka, všechny číhající hrozby mě minuly a to včetně jakéhokoli výbuchu. 


Z Vesuvu je Neapol jako na dlani

Někde jsem se dočetla (už si nepamatuji kde), že J. W. Goethe v jakési euforii nad krásami Neapole zvolal: "Kdo viděl Neapol, nemůže být nikdy smutný."
Jestli opravdu nikdy, to si tvrdit netroufám, pravdou ovšem je, že při návštěvě města pod Vesuvem, na smutnění čas není. I když ... 

"A nikdo nás tu nevítá," povzdechl si smutně kolega krátce po přistání, když jsme opouštěli neapolské letiště. Jeho "smutnění" bylo prvním a zároveň posledním, které nás v Neapoli potkalo a pochopitelně bylo myšleno s nadsázkou a lehkou ironií. Ale - kdo ví? Možná očekával transparent s názvem naší školy, nebo alespoň skromnou tabulku s jeho jménem. Nic z toho se nekonalo, přesto jsme do hotelu dojeli bez ztrát a v plném počtu. 


Výhled z Castel dell'Ovo


My ze 3.A ... 

Město mnoha tváří
Rozhodnete-li se navštívit metropolitní město regionu Kampánie, máte desítky, možná stovky možností, okukovat nepřeberné množství památek, hradů, kostelů a muzeí. Věřte, že na své si přijde každý, ať už jste milovníci starověku, středověku, válečných období, či jakékoliv jiné doby staletí minulých. Mezi dominanty města bezesporu patří pevnosti střežící přístav i město, Castel dellOvo a Castel Nuovo. Na pahorku Vomero se pak vypíná Castel Sant'Elmo, z kterého je opravdu nádherný výhled na město i stále hrozící vulkán.


Castel dell'Ovo


Má maličkost a Castel dell'Ovo




Castel Nuovo


Castel Sant'Elmo




Castel Sant'Elmo

Pokud jste obdivovatelé náboženských staveb, pak tady jste na tom správném místě.   S troškou nadsázky by se dalo říct, že na každém náměstí, v každé ulici, dokonce i v té nejzapadlejší uličce, narazíte na nějaký chrám, baziliku či kostelík. V žádném jiném městě jsem neviděla takové množství kostelů, jako právě v Neapoli. Např. na náměstí Pizza del Gesu Nuovo sousedí jezuitský kostel Chiesa del Gesu Nuovo s bazilikou Basilica di Santa Chiara.

Chiesa del Gesu Nuovo

Chiesa del Gesu Nuovo

Za vidění určitě stojí Metropolitní katedrála Santa Maria Assunta. Jedná se o monumentální katedrálu a sídlo arcidiecéze města Neapol. (Tohle vím od tetičky Wikipedie).


Katedrála Santa Maria Assunta

Doslova z každého koutku města na vás dýchne historie a umění, mísící se s vůní pizzy, capuccina, zmrzliny a italského likéru Lemoncello, který jsme pro jistotu pili při každé kávové zastávce. Doporučuji! 

Pizza se prý v Neapoli "narodila", takže pokud si jí právě tady nedáte, jakoby jste v Neapoli ani nebyli. Objednaly jsme si každá jinou (bylo jich hodně) a navzájem jsme si dávaly ochutnat. Dopadlo to tak, jak by se dalo předpokládat. Poslední večer už nikdo z nás nemohl slovo Pizza ani slyšet, natož jí vidět, nebo dokonce sníst. K poslední večeři ve městě pizzy jsme si s kolegyní objednaly salát a kuřecí křidélka. 

Čas na capuccino a Lemoncello

Objednali jsme si snad všecky druhy pizzy 

Během našeho pobytu jsme si stihli prohlédnout několik neapolských hradů, kostelů, muzeum v paláci Capodimonte, projít se jak velkými a luxusními ulicemi, např. honosnou třídou Via Toledo, tak i nejzapadlejšími a nejšpinavější mi uličkami Španělské čtvrti a některé z nás stihly i zabloudit v místních katakombách. To vše a jistě mnohem víc, můžete v Neapoli vidět a zažít. Vyjmenovávat zde všecko, není v mých silách. Za prvé jsem navštívila pouhý zlomek všech neapolských "lákadel" a za druhé, si všecky ty názvy a informace o tom, co jsem viděla většinu pamatuji pouze částečně, nebo pomíchaně, anebo vůbec. (To bude asi tím Lemoncellem.)




Shopping
Tak na to vážně nebyl čas. Nicméně jsem zaznamenala, že v Neapoli najdete mnoho tržnic, malebných obchůdků i velkých nákupních center. My nakoupili v obchodech  OVS a Carrefour, které byly pár kroků od hotelu. 


Vesuv a Pompeje
Štěpa si moc přál, abych mu přivezla Šikmou věž. Sice chápal, že Neapol je trošku jinde než Pisa, má přeci ten atlas, ale ... "Mami, ty jí seženeš," vkládal do mě naděje. Koupila jsem Vesuv. Tedy jen model, pochopitelně, zato přímo na vrcholu. To je bezesporu stylovější talisman, obzvlášť, když jsem se tam opravdu doplazila. 

Ten pravý Vesuv se vypíná do výšky 1 281 m. nad mořem, asi 20 km od Neapole. Je to jediná dosud činná sopka Evropy, která v době našeho výšlapu chrlila pouze turisty a nepatrný, opravdu téměř neviditelný čmoldík z útrob svého kráteru.  Jestliže vás přestane bavit pobíhat po městě, vydejte se na výlet. Z vlastní zkušenosti vám doporučuji, vypravit se na vrchol v časných dopoledních hodinách. Kolem 10. hodiny se davy dychtící nahlédnout do sopečného kráteru, nápadně podobají davům, dychtících po grilované klobáse na vrcholu Řípu, v době tradiční Řipské pouti. 


V první třetině cesty na Vesuv ani moc nefoukalo. Ve vyšších polohách 
už to byl místy fičák.

Pohled do kráteru

Heslo naší výpravy: Pózička - selfíčko. 


Sopka pokořena, to se musí oslavit - Lemoncello opět v akci.


Když už jednou vážíte cestu do Neapole, Pompeje vynechat nemůžete! Ani my nemohli. Toto starověké město, které bylo po výbuchu Vesuvu v roce 79, po staletí zakonzervováno pod několikametrovými nánosy popela a prachu, nás všecky okouzlilo. Obdivovali jsme, jak vyspělá civilizace zde žila před dvěma tisíci lety. V celém městě byla poměrně důmyslně vybudovaná kanalizace a domy, které lemují široké římské ulice se ještě dnes pyšní okapy, zachovalými stropy, mozaikovými podlahami, nebo zdmi zdobenými freskami. Nádhera! 


Pompeje dokáží okouzlit

2 tisíce let stará kanalizace ...

... a okap






Nevěstinec










Kochat se takovou nádherou bych vydržela dlouho, ale všecko má svůj konec. Stihla jsem ještě proběhnout místní tržiště před hlavním vstupem do Pompejí a tam, v jednom nenápadném stánku, jsem jí uviděla - Šikmou věž. 
Přeci nezklamu důvěru, kterou do mě můj syn vložil. 



Máme je doma obě - sopku i věž. 

Štěpa má tedy svoji Šikmou věž a už ví, že Neapol je Napoli a není na poli. Co ale ještě neví, že Neapol může být také Naples. Říkat mu to raději nebudu.


Tahle cesta byla služební. Je tedy jasné, že na programu byla také návštěva školy. Do ní možná nakoukneme příště. 

---------------------------------------------------------------------------------------------     
PS: Vyrazíte-li do Neapole, je dobré mít:
-někoho, kdo město alespoň trošku zná a ví, kde co hledat, kam se vydat a jakou dopravu k tomu využít. (My měli paní ředitelku.)
-někoho, kdo umí dobře italsky. (My měli kolegyni Petru z italské třídy naší školy.)
-někoho (a to je nejdůležitější), kdo umí fakt dobře číst v mapách a perfektně rozumí své navigaci (My měli Káču, třídní z 5.B.)
-nebo 3v1 - někoho, kdo ovládá první tři body. (Možná takový jedinec existuje.)
-a bonus - někoho, kdo skvěle ovládá disciplínu "pózička - selfíčko" a je ochoten vás to trpělivě učit po celou dobu pobytu. (My měli Janču, třídní ze 4.A)

Teď už můžete směle vyrazit.

PPS: Některé fotky jsou z "oka" kolegyně Káči. Já prostě nevidím to, co vidět mám a když už to náhodou zahlédnu (zcela výjimečně), většinou v tom místě zrovna stojí davy německých turistů a rozhodně nevypadají, že by během následujících 24 hodin měly projevit pochopení pro mé umělecké sklony a to vyhlídnuté místo chtěly opustit. Takže - díky Káčo!