čtvrtek 25. června 2020

Nic netrvá věčně


„Někteří lidé vstoupí do našeho života a rychle z něj zase odejdou,
někteří v něm nějakou dobu zůstanou a zanechají stopy v našich srdcích.
My už pak nikdy nejsme stejní.“
(neznámý autor)


Tenhle citát mám ráda, je v něm mnoho pravdy. Mým životem prošlo lidí poměrně hodně. Většina z nich jím jen tak proplula, aniž bych je jakkoli zaznamenala, někteří se ho lehce dotkli, jiní chvilku pobyli a jen ti nejlepší zůstali, případně zanechali stopy v mém srdci.

Většinou si sami rozhodujeme o tom, koho v našem životě chceme mít. Jednáme tak na základně zkušenosti, jaké stopy nám dotyčný vyšlapal do našeho srdce a s přibývajícími roky se tak většinou naučíme obklopovat se lidmi, kteří jsou našemu srdci drazí. Alespoň v mém životě už tomu tak je, ale pochopitelně ne vždy tomu tak bylo.

Snad se mnou budete souhlasit, když řeknu, že mezi prvními lidmi, kteří vstupují do našeho života, tedy do života dítěte, aby ho nějakým způsobem ovlivnili, bývá, kromě rodiny, také učitel. V českém školství spíš učitelka. Především první roky školní docházky je učitelka pro dítě klíčovou osobností. To ona vytváří budoucí vztah dítěte ke škole a ke vzdělávání vůbec. To díky učitelce chodí v prvních letech děti do školy rády, či nerady. Její působení by se tedy nemělo soustředit pouze na předávání vědomostí, protože právě paní učitelka se společně s rodiči stává pro dítě nepostradatelným průvodcem, který mu ukazuje tu správnou cestu a dokáže jej vhodně motivovat. Její role je tedy v životě dítěte poměrně zásadní.

Ne všecky děti mají na svojí první paní učitelku štěstí. Několik „smolařů“ znám a patří mezi ně i můj syn. Nástup do první třídy neměl zrovna šťastný, ač jsem se snažila sebevíc. Vědoma si jeho hendikepu, snažila jsem se vybírat školu opravdu zodpovědně. Uvědomovala jsem si, jak moc je toto období v jeho životě důležité a jak moc ovlivní jeho vztah ke škole na další roky. Přesto se nám to zkrátka nějak nepovedlo. Naštěstí, „někteří lidé vstoupí do našeho života a rychle z něj zase odejdou“. Tihle „sprinteři“ se tak pro nás často stávají sice tvrdou a mnohdy drahou, ale přesto dobrou životní lekcí.

Štěstí se na nás nakonec usmálo. Pochopitelně jsme mu museli jít trošku naproti, ale tentokrát jsme už nabrali ten správný směr. Možná svou roli sehrál i osud, to já nevím, ale v ten správný čas nám do života vstoupila PANÍ UČITELKA. Zůstala nejdéle, jak jen to šlo, po celou dobu prvního stupně a zanechala výraznou stopu nejen v srdci mého syna, ale i v tom mém. Chápavá, laskavá, obětavá, s pochopením pro lidskou jinakost, se zdravým nadhledem, vytříbeným smyslem pro humor a stále usměvavá. I když musela mít často "nervy v kýblu", nikdy mi to nedala najevo, byla vždy profesionální. Já vím, zní to až neuvěřitelně. Taky by vás zajímalo, na čem jede? Tak prý zatím jen na čokoládě. 


Určitě to často neměla jednoduché, tím jsem si jistá, ale vše ustála s důstojností a elegancí sobě vlastní. Vlastně si uvědomuji, že za celé čtyři roky jsem nikdy nebyla v ředitelně. Je to zvláštní, protože si velmi dobře vzpomínám, jak jsem před čtyřmi lety v předešlé škole sedávala v ředitelně častěji, než ve vlastním obýváku. Po každém takovém sedánku jsem se hroutila, nejedla jsem, nespala a probrečela i několik hodin. Dnes, s odstupem času, mi průběh všech těch "schůzek" připadá spíš nedůstojný a komický. Zjistila jsem, že to jde i jinak a díky přístupu paní učitelky Marušky začal Štěpán zase rád chodit do školy.          I když, v páté třídě už je to s tou láskou ke škole zase trošku slabší, ale tady bude na vině spíš pučící hormonální bouře, než paní učitelka.

Nic netrvá věčně. Od září čeká Štěpána 2. stupeň a NAŠÍ paní učitelku povinnosti o mnoho krásnější a sladší. Miminko. (Prý si to přesně takhle načasovala kvůli mým úpěnlivým prosbám, aby vydržela do konce 5. třídy, za což jí budu navždy vděčná.)

Oběma ze srdce přeji, aby do těch jejich srdcí vstupovali pouze lidé, kteří v něm zanechají ty nejcennější a nejláskyplnější stopy.
Vlastně, přeji to vám všem.

pondělí 30. března 2020

Doba fialková a můj první fialkový sirup



Neexistuje jiné slovo, které bychom v posledních týdnech slyšeli častěji, než slovo koronavirus. Slyšíme ho ze všech stran na ulici, v televizi, v rozhlase, čteme o něm v novinách, dokonce i sociální sítě jsou tímto slovem zahlcené. Slovo, které většina z nás nikdy před tím neslyšela, nám všem náhle, bez varování, obrátilo životy vzhůru nohama. Po tolika týdnech negativních zpráv už trudomyslnost doléhá i na mě a to si myslím, že nejsem žádná padavka. Prostě potřebuji také pozitivní, obyčejné a veselé informace. Chci zase vidět fotky vašich plných talířů, kafíček a dortíků, chci vidět, jaká krásná místa jste navštívili a sama chci cestovat, chci chodit do práce, nakupovat v kteroukoli denní dobu, zajít si s kolegyní ve středu před italštinou na oběd do indické restaurace, navštěvovat svoje přátele a hlavně své dospělé děti, běžet na třídní schůzku...

Nechci si už nabírat rohlíky v igelitových rukavicích, nechci přemýšlet, kdo se skrývá pod tou rouškou, která mě právě pozdravila (a byla to tahle rouška, nebo ta vedle?), chci zpět obyčejný život. Zatím to nejde, tak alespoň „ladím“ na pozitivní myšlení. Třeba fialkově.



Máme zahrádku plnou fialek. Tedy, měli jsme, než jsem je natrhala do hrnce.
Moje maminka fialky milovala. Vždy na jaře jsem jí s láskou nosila velké, vlastně malé, pugétky těchto nádherně voňavých kytiček, které tam u nás, rostly v tuto jarní dobu snad všude. Maminka milovala jejich barvu i vůni. K MDŽ jsme jí s bráchou, v drogerii na náměstí, kupovaly lahvičku tehdy velmi oblíbených „Živých květů“, jak jinak, než s vůní fialek.

U nás na zahrádce by se mamince líbilo. Naše zahrada je fialkami posetá. Já vím, byla - než mě napadlo udělat fialkový sirup. Má prý blahodárné účinky. Je dobrý proti kašli, protože obsahuje látky, které podporují vykašlávání. To se v této době opravdu hodí. Také se používá při bolestech hlavy (to vážně ocením) a při neklidném spánku. Sirup můžete užívat jen tak, na lžičku, nebo si z něj udělat lahodnou limonádu. Kdo mě zná tak ví, že já jsem levandulová, fialkový sirup je má premiéra, ale proč nezkusit něco nového. Jdeme na to:

Až oškubete všecky zahrady a stráně v okolí, stačí vám cca 40 g kvítků, vložte květy do hrnce a zalijte 1 l. převařené vychladlé vody. Nechte stát 24 hodin pod pokličkou. Po vylouhování tekutinu přeceďte, přidejte 1 kg cukru a cca 20 min. povařte. Ke konci varu ještě přidejte šťávu z jednoho citronu, nejlépe BIO (nebo lžičku kyseliny citronové), to kvůli konzervaci. Teď sirup změní barvu. Hotovo. Naplňte do skleniček a pak už si jen pochutnávejte.

Přiznám se, že jsem čekala trošku fialovější barvu, můj sirup má spíš barvu ovocného čaje, ale nevadí, je výborný.

Pokud rádi mlsáte, můžete zkusit třeba cukrové fialky. Květy potřete rozšlehaným bílkem a namočte v moučkovém cukru. Rozložte na plech a nechte usušit. Tuhle mlsku zkusím zase příště.

Z fialek lze vyrábět spoustu jiných dobrot, např. je můžete přidat i do medu, nebo si vyrobit fialkový olej, tinkturu anebo si je jen tak namíchat do salátu, či s nimi ozdobit odpolední svačinku. Zkrátka, co kdo chcete. 



Dobrou chuť a hodně zdraví. 



sobota 21. března 2020

Když Corona zavře školy ...




Neumím šít roušky. Vlastně, neumím šít vůbec nic. Vlastně, ono mě šití nikdy nešlo a tím pádem mě to nikdy nebavilo a nebaví. Co mě ale baví, je občas si tak trošku „zapísmenkovat“. Jen tak lehce, nezávazně si zalaškovat s písmenky, to mě baví.
A tak, když už se mě asi třetí kamarádka pod rouškou únavy a vyčerpání (s tou rouškou je to doslovné) a na pokraji zhroucení zeptala, jak to teď, v téhle koronavirové době dělám se Štěpánem s tím učením a následně jsem na podobný dotaz narazila ještě v jedné ADHD skupině, napadlo mě si zapísmenkovat právě na toto téma. Třeba to některým rodičům pomůže, nebo je to alespoň v něčem inspiruje. Takže takhle je to u nás:

Na prvním místě je PRAVIDELNOST a DŮSLEDNOST. To je alfou a omegou úspěchu a přes to „vlak nejede“.

Vyčlenili jsme si pravidelný čas, kdy usedáme k učení, u nás je to 9 hod. dopoledne. Končíme většinou kolem jedenácté. Zařazujeme pochopitelně přestávky, protože sedět dvě hodiny v kuse u učení nevydrží nikdo, natož můj negativistický ADHaD s opozičním vzdorem. Štěpán si sám vyrobil "domácí" rozvrh hodin, kterého se držíme. On má pocit, že si sám určil, co a kdy se bude učit a mě je jedno, jestli začne matikou nebo vlastivědou. Podmínkou bylo prostřídat všecky předměty s tím, že dva předměty denně stačí. Trvala jsem pouze na tom, že vždy bude matematika nebo ČJ. Takže jeden den má např. Mat. a VL., druhý den ČJ a PŘ, třetí den zase Mat. a AJ. Zkrátka ČJ a matika jsou základ a ostatní předměty přidáváme na střídačku. K tomu jsme zařadili program ČT - UčíTelka. Na tom také trvám. Nejen proto, že ČJ pro 5. ročník tam učí moje kolegyně, ale hlavně proto, že mě tenhle narychlo spíchnutý projekt nadchl. Myslím, že se vážně povedl. Vyberu samozřejmě čas, kdy se vyučuje jeho, tedy 5. ročník. Přestávky mezi prací zařazuji podle toho, jak je unavený, cca 15 - 20 min, ale pak opět zasedne a jedeme dál.

Neustoupím, nikdy! Ze zkušenosti už vím, že jakmile jednou polevím, bude to zkoušet příště zase a čekat, že mě opět „zlomí“. Výlevy typu: „Jak to, že dneska nemůžu, když včera to šlo a nevadilo ti to,“ si ráda odpustím.

Je také velká spousta možností, jak využít k vysvětlování a procvičování internet. Když není Štěpán sto pochopit, co mu vysvětluji já, využiji YouTube. Na ten nedám dopustit. Na procvičování je možné využít třeba profláknutý Školákov, nebo Déčko , Umíme matematiku, Umíme česky, apod. Využívám také spoustu knížek, které doma máme, na AJ a VL třeba i ALBI tužku, nebo hry jako je TicTak BUM, KrisKros (na ČJ). Ráda mám také výukové Puzzle s násobilkou, mapou ČR apod. Podobných vzdělávacích her je opravdu velké množství. Určitě něco vymyslíte, protože své dítě znáte nejlépe vy a vy víte, co ho zaujme. Zkoušejte.




Odpoledne, v rámci pracovního vyučování, pokud nám počasí přeje, trávíme na zahradě. Štěpán je rozený kutil Tim, takže pořád něco vrtá, zatlouká, natírá, montuje apod.

Jasně, že to u nás není pořád idylické. Tomu by snad nikdo nevěřil, vlastně ani já ne. Hlavně ze začátku byl Štěpán naštvaný, prskal, odmlouval, vrčel, nechtělo se mu, byl vážně na zabití. Vysvětlila jsem mu, že tahle situace nejsou prázdniny, že je to opatření, abychom se udrželi všichni zdraví a že má pouze dvě možnosti:
1) Buď bude hnusný, nepříjemný a protivný, budeme se hádat a oba se na sebe navzájem zlobit a pak tedy budeme mít každý ten společný den zkažený. Navíc se vztekáním mu to zabere mnohem víc času
2) Nebo se uklidní, v klidu vypracuje co má, zabere mu to o mnoho méně času a budeme všichni v klidu. Odpoledne si můžeme zajít na zahradu, nebo hrát hry, může na počítač a vůbec si může dělat co je mu příjemné
"Rozžvejkal" si to a co myslíte, že si vybral?


Pracuji jako asistent pedagoga, takže si velmi dobře uvědomuji, že mám teď určitou výhodu a mohu s ním být doma. To spousta z vás nemá. Nicméně čas, který si na vaší domácí výuku vyčleníte, může být i odpoledne. Prostě si to přizpůsobte tak, jak vám to vyhovuje. Nedá se nic dělat, zvládnout to musíme.

Hlavně se nestresujte, pokud nezvládnete vypracovat všecka zadání, určitě se nic nestane. Jde spíše o to, aby děti procvičovaly a to co už umí, upevňovaly. Pokud paní učitelka uvidí, že se snažíte a neflákáte to úplně, pak jistě nějaké nedokonalosti a neúplnosti pochopí a odpustí. Mějte na paměti, že tahle situace je těžká pro nás všecky. Po dětech se chce, aby se učily, po nás, abychom to s nimi zvládly a po učitelkách, aby to zvládly s námi se všemi. Důležité ale je tuhle situaci ustát. Využijte toho, že máte (někteří) víc času pro své děti a snažte se ho využít co možná nejplnohodnotněji. Povídejte si, čtěte pohádky, nebo třeba pečte společně perníčky na Velikonoce - no vidíte, hned máte pracovní vyučování.

Přeji vám všem hodně pohody, pevné nervy a především HODNĚ PEVNÉ ZDRAVÍ.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Zapomněla jsem zmínit vyučování online. To je velká výhoda, tam to mají rodiče téměř bez práce. 

pondělí 23. prosince 2019

To je výzva


   Novoroční předsevzetí si nedávám. NIKDY! Důvod je prostý, nikdy ho nedodržím. Už pár dní po 1. lednu nevím, že nějaké předsevzetí bylo a tak jsem si dala celoživotní předsevzetí, že si žádná předsevzetí dávat nebudu.


   Jenže taková výzva, to je jiný level. Dobře, přiznávám, že jsem v sobě měla tři skleničky červeného vína, i když víno nepiju. NIKDY! (Jojo, já vím, nikdy neříkej nikdy.) Bolí mě po něm hlava. Tentokrát mě ovšem nebolela. Divné.
   Takže vůbec nevím, jak se to v tom baru semlelo, ale kývla jsem. Za normálních okolností bych to pochopitelně neudělala, ale ty bestie zrádné (čti kolegyně), využily mé slabé chvilky. Bude to prý legrace, jen to zkusím, vlastně o nic nejde. A aby své argumenty patřičně podpořily, prstíkem ukázaly na „objekt“, který mě prý dovede k vytouženému cíli. Mladý, fešný, tmavovlasý, úsměv jak z reklamy na zubní pastu … Kdo by odolal? I já jsem jen člověk. Podlehla jsem. 
   Přihlásila jsem se hodiny italštiny. Já. Já, která se dodnes nebyla schopná naučit ani anglicky.

 ---------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Přeji Vám šťastné prožití vánočních svátků a v roce 2020 ať ve zdraví, s nadhledem a hravě zvládnete všecky výzvy, které se vám připletou do cesty.
Per favore, ti avevo avvertito.

sobota 14. prosince 2019

Těším se na... (to budete koukat)


   Zděnek Svěrák ve filmu Vratné láhve říká, že je vítací typ. Tomu já rozumím. Já jsem totiž těšící typ. Miluji těšení se. A tak se pořád na něco těším. Třeba dovolenou si vůbec nedokážu představit bez půlročního těšení se.


   Těšení pochopitelně patří i k Vánocům a k celému adventnímu času. Když jsem byla malá, těšila jsem se na dárky, které dostanu. Teď, když už jsem velká holka, se také těším na dárky, ale pro změnu nejvíc na ty, kterými obdaruji své blízké.
   Na advent a Vánoce se těším už od října. Ne snad, že bych patřila k těm bláznům, kteří mají v říjnu vánočně vyzdobený byt i zahradu a poslouchají koledy, to zase ne. Právě tyto aktivity jsou pro mě tradicí a patří až k době adventu, na který se těším.
   Tradice mám také hodně ráda a také se na ně těším. Kromě zdobení našeho obydlí, pečení cukroví, pořizování dárků a objednávání letní dovolené, je to u nás od „pradávna“ hlavně vánoční NEúklid.
   Jediné, co jsem ochotná v tomto krásném adventním čase udělat je naprosto běžný úklid, tedy vysát a utřít prach. A přesně to jsem šla dnes vykonat do pokoje svého syna. Vyzbrojená vysavačem a prachovkou jsem rozrazila dveře dětského pokoje. Jenže abych mohla utřít prach, musela jsem nejprve odstranit všecky ty pastelky, šroubováky, matičky, lego kostky, obaly od bonbonů a tyčinek, izolepy, a podobné klukovské nezbytnosti, pro které já nemám sebemenší pochopení, ze všech povrchů, které jsem měla v úmyslu vánočně vydrhnout. A abych mohla vysát, musela jsem ze země odstranit všecky ponožky (no vida, pak že je žere pračka), trička, boxerky, pet láhve, obaly od nevím čeho… no zkrátka, na druhý konec pokoje jsem se musela nejprve prosekat mačetou.
   A pak, když jsem se na pokraji svých sil, úspěšně prodrala až k psacímu stolu, do pokoje vstoupil manžel. „Tak když už jsme v tom uklízení (MY?!?!), můžeme taky odtáhnout tu postel a vyluxovat i pod ní,“ navrhl můj drahý zcela nevinně. Než jsem stihla zaprotestovat, že rozhodně nemám v úmyslu nějaký šílený předvánoční úklid, postel stála uprostřed pokoje. Pohled, který se mi naskytl, vám popisovat nebudu, přišla bych pravděpodobně o většinu přátel, ale s jedním úkazem se pochlubit musím. Na zdi za postelí nám rostla pravá tužková baterka. Pár minut jsme stáli v údivu nad tím zázrakem, následně jsme dalších několik minut horlivě diskutovali, co s TÍM provedeme. Po další čtvrt hodince jsme se jednohlasně usnesli, že baterku necháme svému osudu.


   Jsem si jistá, že jsme se rozhodli určitě správně. Mám totiž naprosto jedinečnou možnost ročního těšení se na příští Vánoce. Možná za rok za postelí sklidíme autobaterii. 
Jak já se těším!

------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Přeji Vám krásné vánoční svátky, kterým předchází šťastné adventní těšení se.

neděle 1. prosince 2019

Ten (ne)vychovaný kluk


   



   Nastupovali jsme do výtahu. My tři a slečna v růžové čepici, o které vím jen to, že bydlí někde nad námi a má dva psy.
„Tak ten je váš, tenhle kluk,“ pronesla slečna v růžové čepici a podívala se směrem k našemu synovi, který okamžitě zrudl. Nic by mě nemohlo vyděsit víc, než právě tahle věta, jen tak, zdánlivě ledabyle, hozená „do placu.“ Vyměnili jsme si s manželem pohledy a v očekávání hrůzy, která, dle našich předpokladů, musela následovat, jsme se neochotně přiznali k vlastnictví tohoto předpubertálního exempláře.
   Scénář, který se během těch několika málo vteřin odehrál v mé hlavě, by se dal přirovnat k hororu. Co provedl? Nepozdravil, podrazil jí nohy na schodech před barákem, šlápl na krk a ukradl tašku se žrádlem pro psy. Nebo ho možná viděla machrovat mezi spolužáky před školou, nebo jí nepustil v tramvaji sednout a na nové kozačky jí hodil svůj ošuntělý stokilový batoh, nebo já nevím – kouřil u popelnic? To jsou nervy. Hlavou se mi proháněly šílené myšlenky a tak jsem si v duchu připravovala reakci na zatím nevyslovený seznam stížností.
   „On je opravdový gentleman, víte to?“ řekla ta slečna v růžové čepici.
Zděšení vystřídalo nepochopení. Opět jsme si s manželem vyměnili pohledy. V takové informaci jsme se nedokázali dostatečně rychle orientovat.
„Myslíte TOHOHLE kluka?“ ukázala jsem prstem na syna. Uvědomovala jsem si, jak nesmyslně ta otázka zní, žádný jiný kluk s námi ve výtahu přeci nebyl.
„Ano, toho myslím,“ odpověděla nevzrušeně slečna v růžové čepici. „On vždycky tak hezky pozdraví, podrží mi dveře, pustí mě do výtahu, pomáhá mi s pejsky. On je prostě skvělý.“
   Nepochopení vystřídal údiv. Překvapení. Příjemné, milé, báječné, úžasné překvapení. Vždyť tenhle kluk je náš kluk. Kluk s ADHD, kluk s poruchou chování. Lidé ho většinou řadí do škatulky s nápisem spratek, nikoli gentleman.
   A tak se na povrch rychlostí blesku vyhoupla pýcha. To je pocit!
„Děkujeme vám,“ loučili jsme se se slečnou, když anonymní hlas z výtahového reproduktoru ohlásil třetí podlaží.
„Nemáte vůbec za co. To vy jste si ho takhle vychovali.“

Áááách, jen těžko můžu dostat lepší vánoční dárek.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Stydím se. Stydím se za to, že jsem automaticky očekávala kritiku. Vždyť přeci vím, že mám doma báječného kluka a taky moc dobře vím, jak ho vychováváme.

sobota 14. září 2019

To je můj bagr!


Na pláži si hraje asi tříletý Tomík. Je to takový živější klučík, který pořád mluví, všecky kolem sebe úkoluje a "je ho všude plno". Tomík má mámu a tátu, bráchu, ségru, bratrance a sestřenici, velký kyblík s obrázkem a hlavně, má bagr. Děti společně budují „lázně“ pro Tomíka, který nadšeně nosí do vydlabané jámy vodu z moře a zkušeně organizuje stavební práce. „Dělej, doneš taky vodu, nošte vodu, hulá!“ jásá Tomík a nemá problém podělit se o své hračky s dětmi ze své tlupy.


Tomíkův bagr láká i cizího mrňouse. Malý kudrnatý vetřelec z cizí tlupy využije momentu, kdy má Tomík plné ruce práce s kyblíkem plným vody, popadne bagr a peláší s ním pryč. Tomík se narovná, odhodí kyblík, nafoukne pusu a bojovně zkříží ruce na prsou. Zbystřím. Očividně se schyluje k pravé nefalšované batolecí bitce. „Tomíku, nic se neděje, jsi opravdu šikovný, že půjčíš klukovi svůj bagr,“ zakročí Tomíkova maminka a zvrátí tak vývoj událostí. „On ti ho za chvíli vrátí.“ No dobře, když to říká máma. Tomík splaskne a svůj bojový postoj změní v postoj „jsem ve střehu“.

Celou scénku sleduji z bezpečí svého plážového lehátka, pěkně schovaná za časopisem a jsem vážně hodně ráda, že mám tuto výchovnou etapu svých tří synků už dávno za sebou. Náhle mám možnost vidět celou situaci dvojím pohledem. I já učila své děti, že se mají umět podělit a svůj bagr půjčit ostatním. Ovšem za pár let už bagr mých dětí nebyl jen plastový, na mechanické ovládání, za pár „kaček“. Byl elektronický, na dálkové ovládání, za hodně kaček. „Ale já ho nerozbil, to Venca. Já mu ho půjčil,“ plakal syn a utíral si nos do rukávu. „Dobře ti tak, máš být na své věci opatrný a nepůjčovat to nikomu, když víš, jak je to drahé. Vencovi je teď jedno, že tvůj bagr je rozbitý,“ změnila jsem nečekaně svoji výchovnou strategii, absolutně netušíc, jaké zmatky se asi odehrávají v hlavě mého synka.

Pozoruji načuřeného Tomíka, jak svádí vnitřní boj sám se sebou, a napadá mně, že se mi líbí sousedovo auto. Možná bych se v něm mohla povozit, až se vrátím z dovolené domů. Ale soused, stejně jako teď Tomík, by asi nebyl moc rád. Ani já bych nebyla moc ráda, až bych se pak následně povozila ještě v autě policejním. Vlastně, neznám nikoho, kdo by byl rád, že si kdokoliv, kdo jde zrovna kolem, půjčí jeho auto, telefon, pračku, nebo třeba bagr.

Tomík se nečekaně vymrští, rozeběhne se směrem k mrňousovi z cizí tlupy, popadne svůj bagr a peláší zpět do bezpečí. Se šťastným smíchem a vítězným pohledem v hnědých očkách s ním plácne vedle „lázně“, kterou vydlabal se svojí tlupou. Čapne kyblík a s pokřikem „Nošte vodu,“ se rozeběhne směrem k moři. Mrňous okamžitě spustí sirénu zabudovanou ve svých hlasivkách, která probudí spící vorvaně vyvržené na pláži, odvrátí pohledy kochajících se pánů od polonahých slečen, vytrhne nudící se dovolenkáře z příběhů svých knih a sobecky strhne pozornost pouze na sebe.  No a? Tomík je spokojený. Bagr zase konečně parkuje tam, kde má parkovat a ten cizí mrňous, ať si klidně vříská.

------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Sousedovo auto jsem si nepůjčila, nemůžu ho najít. Buď si ho už půjčil někdo jiný, nebo ho soused přede mnou schoval. (Nooo, a taky jsem trošku srab, nesnáším vřískot sirén.)

sobota 3. srpna 2019

Šťastná letí(m) k moři



Poslední týdny, myslím ty týdny před letními prázdninami, jsem cítila, že potřebuji vypnout. Ne něco, sebe. Únava střídala vyčerpání, bolesti hlavy přecházely v migrény, běhala jsem z ordinace do ordinace, polykala spousty prášků na bolest a fungovla pouze ze setrvačnosti, případně na pohon kafe + čokoláda. CVAK, zaznělo v mé hlavě 28. 6. v 9 hodin dopoledne, když poslední žáček ze 4. A konečně svíral v ruce své vysvědčení. Pomyslný čudlík v mé hlavě přepnul do polohy OFF. Dočkala jsem se, nastala má soukromá dvouměsíční doba temna.

„Nic po mě nechtějte,“ upozorňovala jsem svojí rodinu s dostatečným předstihem, aby jim bylo jasné, že o prázdninách nevařím, nepeču, nenakupuju, nemeju se, neplatím složenky, neodpovídám na žádné nesmyslné otázky, vlastně, raději na vůbec žádné otázky, nezalévám zahradu (no, tady jsem ochotná udělat výjimku) a hlavně NIKAM se nepřesouvám autem. Nechci nikam jezdit, nechci řídit a nechci do Prahy. Jsem OFF.

„Vezměte Hartla k moři,“ naskakoval mi stále dokola v mém vypnutém mozku plakát visící snad v každé stanici metra či velkém knihkupectví. Proč Hartla? Já mám přeci připravenou novou Šťastnou. A taky jsem si včera koupila „Mojí psychologii“ a zakázala jsem si otevřít ji dřív, než v letadle, které mě ponese do teplých krajin. Já tedy beru k moři Šťastnou a to hned dvakrát. Ta bude šťastná.

I já jsem šťastná, že letím k moři. Krom Šťastné se mnou opět letí i ADHD. Na tom jistě není nic divného, tahám ho s sebou už 11 let, jenže tentokrát jsem si kromě předpubertální verze (zde se momentálně hodí termín malé ADHD) přibalila i verzi dospěláckou (tedy velké ADHD). To dám, ujišťuji se, jsem přeci zvyklá. Navíc velké ADHD má svojí manželku, takže to se mě v podstatě netýká. Já budu ležet na pláži a civět do nekonečného obzoru. A hlavně – MÁM VYPNUTO! Jsem OFF, jsem šťastná a letím k moři.

„Beru si s sebou počítač a taky nabíječky a telefon a tu knížku o tý babče drsňačce. Jo a taky si přibalím míček a lehátko, hlavně masku na šnorchlování, tu fakt nesmím zapomenout a taky tu síťku na lovení. Mám si vzít powerbanku? A taky si musím ještě zabalit …,“ mlelo bez přestání týden před odletem malé ADHD. Co jsem říkala – nic nového, jsem zvyklá.

Cestou na letiště se Štěpán, tedy malé ADHD, doslova vetřel do auta k tetě, protože jet s rodiči je vopruz, to je jasný. A taky se strejdou (velké ADHD) bude legrace. Legrace v jejich autě byla asi velká, což jsme s manželem poznali ve chvíli, kdy na kruhovém objezdu jezdily stále dokola. Po zaparkování na GO parkingu Emilka vystoupila a omdlela. K terminálu jsem jí pro jistotu nechala přepravit v jiném GO autě, než jel zbytek posádky jejího vozu, aby se před odletem dala alespoň trošku do kupy.

„Ta delegátka je moc pěkná,“ spustí opět malé ADHD, jen co vystrčí nos z letadla. „Jmenuje se Bára. Musím se s ní vyfotit.“
„Podej mi ten mobil. Tenhle ne, ten druhej! A napiš email tomu Nonákovi, já pak zavolám do firmy …“ úkoluje velké ADHD na pláži svojí manželku a kdybych se nechala, tak by zapřáhl i mě.
„Kdo jde se mnou na tobogány?“
„Volala jsi tomu Ing. Hudečkovi?“
„Plaveme až k bójkám, jo mami?“
„Nepřišla platba za tu zakázku číslo …!“
„Mami, tati, teto, Terko, pojďte si se mnou házet!"
„Zlato, zapiš si to telefonní číslo na účetní, budu ti ho diktovat …“
„Jooo a pojede slečna delegátka zítra s námi na ten výlet?“
„Volali z FÚ, musíme dořešit to DPH.“
„Jestli slečna delegátka nepojede, tak já taky nikam nejedu.“ 
„Objednala jsi  minulý týden ten materiál?"  
 Tady to voní , tudy určitě šla před chvílí delegátka,"  nadšeně jásá Štěpán v hotelové recepci, otevře dveře do atria a proti němu opravdu kráčí Bára.
Pfff, snad je to oba další dny přejde, neztrácím naději a snažím se být optimista.

Cestou na pozůstatky z doby antické velké ADHD opět žhaví dráty:
„Pane Nováku, smlouvu vám pošlu příští týden, teď jsem na dovolené,“
zatímco malé ADHD balí slečnu delegátku: „ Sedím v autobuse za Bárou!“
„No ta platba ještě nepřišla!“ rozčiluje se velké ADHD a nechává volný průběh svým negativním emocím.
Ani jsem nestihla vypozorovat, kdy vlastně přepnul můj mozek zpět do polohy ON.
„Mám na stavbě ještě tři lidi …“
„Domluvil jsem si se slečnou delegátkou na čtvrtek focení…“



„Štěpáne, aspoň ty buď chvilku ticho,“ nevydrží manžel a už po několikáté se snaží zavřít pusu tomu menšímu.
„Jooo, dyť jo. Dyť už mlčím,“ slibuje malé ADHD aby vzápětí vychrlilo další otázku:
„A tati, můžu se tě na něco zeptat? Jaký mám IQ?"
„No to je blbec,“ informuje nás velké ADHD o úspěchu posledního telefonátu a nadále řídí provoz své firmy i manželky.

                                                   P R Á S K!  (Výbuch.)

Neudržela jsem své nervy pod kontrolou a na povrch vypluly tentokrát mé negativní emoce. Tak vida, jde to. Malé ADHD si konečně našlo kamaráda a po zbytek dovolené jsme ho viděli jen u jídla a velké ADHD omezilo provoz své improvizované dovolenkové kanceláře na nezbytné minimum.

OFF!
Jsem šťastná, byla jsem u moře a přečetla jsem Šťastnou.