sobota 11. listopadu 2017

Pohádka

 aneb o Šípkové Růžence a jiná scifi





    Před pár dny, jsem se naprostou náhodou, zamyslela nad tím, jak asi vznikají pohádky. Bylo to ve chvíli, kdy mi má druhostupňová švagrová (druhostupňová proto, že je to manželka mého bratrance, nikoli bratra), poslala – citát. (?)
Zněl asi takhle: „Život není pohádka. Když o půlnoci ztratíš střevíček, jsi ožralá. Ne princezna.“

    Omyl! Když já o půlnoci ztratím střevíček, jsem ožralá princezna a v tu chvíli, život JE pohádka. Právě v TU chvíli se cítím mladá a krásná a sexy, s dokonalým účesem i líčením, s řasami jako mrkací panna (spíš jen mrkací) a džíny, co mě škrtí v pase, jsou přeci překrásné, skvěle padnoucí šaty. Střevíček jsem ovšem neztratila, protože ty zatracený kozačky, které mě stály půlku výplaty, si sama, bez cizí pomoci, prostě nesundám - zřejmě jsem si nevědomky pořídila zcela nový typ značky „Lamkové zlaté Hromnice“, takže je naprosto nemyslitelné, abych je kdekoliv ztratila. Princezna spící na hrášku je nuda. Princezna spící v kozačkách, to je jiný level.

    A pohádka pokračuje. Ráno. Přes noc mě kdosi zlý (sudička, čaroděj, kráva Milka – nehodící se škrtněte) začaruje a z princezny se stávám kouzelnou ježibabou. Tak, kouzelnou asi ne, ale ježibabou určitě. Svět se točí, s kozačkami na nohou, oděná jako chytrá horákyně, účesem, za který by se nestyděla ani top modelka osmdesátých let, řasenkou na čele, rtěnkou přes půlku obličeje a fialovými kruhy pod očima, prolétám sluneční soustavou a končím v černé díře. (Tohle náhodou dobře vím, protože jsem nedávno, naprosto nedobrovolně, absolvovala ‚scifi školení‘ jednoho žáčka ze 3. B. Měl na to i odborný pastelkový nákres.)

    Probouzím se s hlavou v míse. Toaletní. Kdesi v mléčné dráze zahlédnu prince, který mě sice odmítá políbit - asi ještě nenastal ten správný čas, ale na čelo mi láskyplně připlácne studený hadr a uvaří mi jakýsi lektvar. Podle barvy, zápachu i chutě odhaduji, že se jedná o odvar z babského ucha, myších tlapiček, hadích ocásků, muších křidýlek a pavoučích nožiček - ani na kafe ještě nenastal ten správný čas. Nyní potřebuji už jen 100 let spánku. Přibližně po 100 minutách (!!!), mě ze zakletí vysvobodí ostrý zvuk, dobývající se do mé komnaty. Žádný princ prodírající se trnitým, krvelačným křovím. To manžel v dětském pokoji právě přidělává tu polici, o kterou ho prosím už druhým rokem. TEĎ nastal ten správný čas – na polici, na kafe i na polibek. Za radostného jásání poddaných (tady nám musí stačit Štěpa), vděčně políbím svého prince vysvoboditele a odcházím vládnout - do kuchyně. Vzhledem k mému kulinářskému umění je mi jasné, že odtud na beton pochází romantické závěry většiny pohádek „ … jestli neumřeli, žijí do dnes“. My zatím žijeme.

    Zazvonil zvonec, jdu otevřít. Vladař ze sousedního království, v teplácích a s pivním odérem vyhrožuje vyhlášením války, pokud okamžitě nepřestaneme vrtat. Je neděle, on má po šichtě a chce v klidu koukat na fotbal a … pohádky je konec. (Nemusím ani koukat do křišťálové koule, abych pochopila, že zítra tou černou dírou proletí on. Jen si škodolibě troufám tvrdit, že já jsem kouzelnější ježibaba.)

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Do analýzy pohádky O Sněhurce a sedmi trpaslících se snad raději pouštět nebudu. 

sobota 28. října 2017

Blbě

    „Dobrý den, přispějte prosím na opuštěné pejsky,“ osloví mě žena hned při výstupu z metra. O pár kroků dál vybírá pán na vozíčku příspěvek pro hendikepované a na rohu ulice prodává slečna nějaké klíčenky na podporu už ani nevím koho. Proplétám se mezi nimi a s díky odmítám. To, že jsem se naučila konečně říkat ne, je moc fajn, jinak bych asi přišla brzy na buben, ale ten pocit provinění, ten u mě stále přetrvává. Pořád čekám, kdy se ho zbavím. Ovšem situací, kdy se z jakéhokoliv důvodu cítím provinile, divně, zvláštně, zkrátka blbě, je stále víc než dost.


    
    Nedávno jsem zjistila, že jsem v běhu času, tak trošku opožděná. Na přelomu září a října ještě stále vystavuji tvář sluníčku a chytám jeho poslední hřejivé paprsky, kochám se barvami nadcházejícího podzimu, zdobím byt, zahradu i školní třídu kaštany, dýněmi, kukuřicí. Pak ale vstoupím do obchodu a z regálů na mě mává Santa Claus a u pokladny vrazím do dámy v kozačkách a kožešinovým límcem kolem krku. Takže, zatímco já si užívám babího léta, okolní svět už slaví advent. Takhle to mám pořád. V srpnu mám léto a sháním plavky, přitom na pultech obchodů září oranžové dýně a vlněné svetry. Když pak chci dýni, odnáším si v tašce soba. Kdo by se necítil blbě?

   Tak trošku blbě se cítím, když si myslím, že máme konečně, aspoň chvíli ‚klid‘. Štěpa dlouho neměl záchvat, učení mu zatím jde, já mám prima práci a skvělé kolegyně, smířila jsem se s víkendy v kolonách na dálnici, s neustálým balením kufrů i s manželstvím na dálku a vůbec, jsem přesvědčená, že se máme vlastně celkem fajn. A pak zajdu na kafe s kamarádkou. Má krásnou, zdravou rodinu, krátce vdanou dceru, čeká první vnouče, syna na právech, dobře situovaného, milujícího manžela a ona sama má vlastně docela pěknou práci. Jenže – všecko, ale fakt úúúplně všecko je – no, řekněme na prd (práce, dovolená, manžel, děti, kafe, čokoláda ….).
Jo, cítím se provinile a blbě, protože mám pocit, že mé starosti jsou banální a vlastně mě nic netrápí.

    Provinile, nebo blbě, se cítím taky když:
-nestihnu uvařit (dobře, někdy se mi nechce)
-nepustím v tramvaji sednout mladíka, který kouká do mobilu a potřeboval by si k tomu sednout
-na zahradě nic nedělám, sedím a píšu
-na zahradě pořád něco dělám a nic nenapíšu
-zapomenu se Štěpou trénovat logopedii
-příšerně se přecpu, nebo
-sprásknu celou tabulku čokolády (jasně, že hned potom jsou mi malé všecky džíny)

    Tak trošku provinile se cítím taky:
-když si během měsíce koupím už třetí tričko (svetřík, botky …)
-když se Štěpovi nepovede den ve škole
-když se mi nechce ... (doplň, co se ti hodí)
-když si pořídím novou rtěnku a až doma zjistím, že mi vážně vůbec nesluší
-když v nemocnici vyplavím půlku oddělení a pak se z postele dívám na sestru, jak tu katastrofu   likviduje
-když daruji někomu k narozeninám láhev vína, kterou jsem nedávno dostala (doufám, že od někoho   jiného)
-když chci chvíli klid a tak dovolím Štěpovi „pařit tablet“ víc, než je zdrávo
-když lehce (fakt lehce !!!) odřu blatník u auta
-když sama (jasně, že potají) sním všecky ty úžasný čokoládový pralinky
-když sedím s kámoškou u kafe, zatímco můj muž je se synem u zubaře
-když máme k večeři Káefcéčko, místo salátu a celozrnné bagety

    Zkrátka, malinko provinile se cítím vždycky, když mám pocit, že nejsem tak úplně dokonalá, jak bych chtěla být. Jsem tlustá, jsem mlsná, jsem líná, jsem marnotratná, jsem špatná řidička a co víc, jsem špatná matka……… Takže pořád.

    Asi nejhůř z toho seznamu provinění nesu, že nikdy nebudu dokonalá matka. To, že se snažím zcela zbytečně, jsem ale pochopila teprve docela nedávno. V horkých červnových dnech jsme se Štěpou vyrazili na jednu známou pražskou plovárnu. Na trávník jsem rozprostřela své pracně uvolněné svalstvo, léta pěstovanou celulitidu a po třech dětech značně znavená prsa, sváděná zemskou přitažlivostí a vypustila jsem Štěpu do volného prostoru. Když jsem si na tom „svém území“ udělala potřebné pohodlí, zvedla jsem na okamžik oči od knížky a nenápadně jsem se rozhlédla kolem. Zmocnila se mě panika. Nějakým nedopatřením jsem se ocitla ve společnosti, která na několik příštích let negativně ovlivní mé sebevědomí. Všude, kam jen mé oko dohlédlo, se vyskytovaly modelky vážící sotva 45 kg a kolem nich se batolily dětičky v luxusních plavečkách zn. Next. Soudím, že všecka ta mláďata byla adoptovaná, případně půjčená, jinak si takové množství dokonalých ženských tvarů, bez jediného gramu tuku navíc, nedovedu vysvětlit. A co víc, všecky na 100% musely být vítězkami soutěže „Matka roku“. Jejich děti (myslím ty adoptované i ty půjčené) způsobně svačily okurky, jablka a bezlepkové pečivo, pily čistou vodu a čůraly zásadně na cizí deky. Matky držely v jedné ruce mobil, druhou rukou si barvily obr rtíky na rudo a třetí rukou aranžovaly sebe i své „andílky“, aby mohly čtvrtou rukou pořídit to NEJ letní selfíčko. Když se pak přiřítil Štěpa v plavkách s Mimoněm (z KIK), s párkem v rohlíku v jedné ruce a zmrzlinou v druhé a zahalekal, že až to sní, skočí si ještě pro malinovku, ale nejdřív nutně musí na wecko, mé sebevědomí spadlo do Vltavy. Zase jsem se cítila blbě.

    Blbě se asi občas cítíme všichni a na boj proti CÍTÍM SE BLBĚ, má každý z nás jiný recept. Někdo brečí ve vaně, někdo jde běhat, někdo sedne do letadla a zaletí se ohřát do teplých krajin, někdo vymete všecky bary, hospody a pajzly v okruhu deseti kilometrů, někdo vyplení manželovu kreditku a někdo pěkně od plic pošle matky roku … k šípku. Já bych to nejraději řešila variantou s letadlem, ale to mi bohužel nedovolí ani čas, ani plat a tak mám variantu číslo 2: natáhnu si teplé ponožky a zahrabu se do peřin s knížkou, kafem, čokoškou a svojí depinu si pořádně užiju.

 ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Rozhodla jsem se pro nový recept proti „CÍTÍM SE BLBĚ“. Vyhrabu se z peřin a jdu uvařit oběd, ať rodina vidí ... (Co vlastně?)
PPS: Nebo ne. Vyhrabu se z peřin, zapnu "Gustíka", hodím do něj kapsli oblíbeného café Au lait, rozbalím čokoládu a vrátím se zpátky - do peřin. (Rodina ještě spí, takže by stejně nikdo neocenil,  jaké oběti pro ně přináším.) 
PPPS: Jo a opravdový mistr jsem na „CÍTÍM SE TRAPNĚ“.

sobota 14. října 2017

Lovec

    Každý muž by měl být alespoň trošku lovec. Zaprvé to má dáno už tak nějak geneticky a zadruhé, my holky to máme rády.


    S klidným svědomím můžu říct, že můj muž je lovec. Tak především ulovil mně. Osm týdnů mi denně psal desítky eSeMeSek a opatrně kladl návnadu, než mě lapil na první rande. Před tím ovšem musel vyvinout značné úsilí a zapojit čich zkušeného stopaře a lovce, neboť mé telefonní číslo jsem mu nikdy nedala. Bylo to někdy krátce po 2. světové válce, mobily se nosily na zádech, počítač znali pouze ve Slušovicích a slovo facebook by vás nejspíš urazilo. Se mnou, jako bonus zcela zdarma (no, až tak zdarma to nebylo), ulovil dvě mláďata mužského pohlaví. Uznejte, že takový úlovek, prostě nemohl přenechat lovci z jiné, nedej Bože, nepřátelské tlupy. Z mláďat vychoval jak jinak -  lovce.

    Před rokem se k nám na zahrádku nastěhoval krtek. Nemám vůbec nic proti krtkům, ale když naše zahrádka začínala pomalu vypadat jako tunel Blanka (výstižné jméno pro tunel), z mé tváře se velmi rychle vytrácel úsměv. Likvidaci nechtěného nájemníka jsem pochopitelně pojala čistě žensky. V bojové náladě, přesvědčená o svém vítězství, jsem vtrhla do obchodu a skoupila veškeré plašiče, dýmovnice a šíleně smradlavé, ale zaručeně fungující odpuzovače a s nadějí jsem se chytala každé rady typu „zničte krtka“. Odpuzovače fungovaly spolehlivě. Dva týdny jsme nemohli na zahrádku, takže krtek mohl naprosto nerušeně „fárat“ dál. „Ten prevít je snad nezničitelný“, posteskla jsem si. A to je přesně ten správný čas pro lovce. Můj lovec popadl třílitrovou zavařovací sklenici, vytipoval si krtkovu nejfrekventovanější promenádu, a s hrdlem umístěným přesně ve výši krtkovy trasy mu tam tu sklenici „zabudoval“. Celý ten vynález přikryl starým linem. Za dva dny byl krtek uloven -  živý. Takhle jednoduché to je. Krtka jsme nesnědli, odnesli jsme ho daaaleko do pole.

    Krátce po té, co jsme si pořídili zahrádku, se projevila má alergie na vosí bodnutí. Nic příjemného a tak jsem se opět vypravila na nákupy. Tentokrát, jsem se zaměřila na lapače vos. Opravdu se o nich nedá říct, že by byly vrcholem designérského umění, ale přeci jen – vypadají alespoň trošku „koukatelně“, co si budeme povídat, jsem estét. Můj lovec vyrobil totéž z pet lahví, jen s tím rozdílem, že jeho lapače jsou zadarmo (stejně jako past na krtka) a opravdu, ale opravdu nevzhledné, nevkusné, vlastně naprosto hnusné. A zatímco do hezkých, koupených lapačů se chytí v průměru tři vosy denně, do vyrobených hnusů z petek jich ulovíme stovky (tak ne, ale desítky určitě).

    Zatím poslední lovecký počin se odehrál v naší ložnici. Teď si dovedu představit vaší lačnou zvědavost v očích, ale zde vás zklamu, opravdu žádné pikantnosti z našeho milostného života nebudou! Přeci jen, nemůžu na nás prásknout úplně všecko. 

    Náš klidný literární večer narušil vetřelec. PLESK! „Svině jedna“! Utržila jsem ránu novinami do mého odhaleného kolena (dobře, lehká erotika), zděšením mi spadly brýle i brada. „Promiň miláčku, ale ta moucha mě fakt leze na nervy.“
„Moucha?!? Jaká moucha?“ nevycházím z údivu. To už můj drahý, hnán loveckými pudy, skáče z postele, máchá kolem sebe novinami a za ním padá k zemi svíčka (klid, nebyla zapálená- literární večer, vzpomínáte?), budík, půlka knihovny, má krásná, právě kvetoucí orchidea … grrr, naše společná fotka (svatební), záclony (vlastně, ty ne -  žádné nemáme).

   Po půl hodině je po všem. Ložnice už není ložnice, ale vypleněné nepřátelské území, vyřízený  Pampalíny na mně vrhne vášnivý pohled, „zatančí“ vítězný tanec a spokojeně upadá do kómatu. No nic, tak v klidu dočtu kapitolu.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 PS: Přemýšlím, jak bych mu tu náročnou loveckou práci usnadnila…. 
Už to mám! Zítra vyrazím na nákupy a koupím mucholapky. Nebo raději ne, mucholapky jsou nechutné - brrr a navíc, neuspokojí loveckou vášeň mého muže. Myslím, že obyčejná plácačka na mouchy zcela postačí a zabiju tím dvě mouchy jednou ranou:
1) lovec může nadále lovit
2) nepřizabije přitom půlku rodiny (čti manželku)
3) ušetříme za nové vybavení ložnice
Takže, tři mouchy jednou ranou. Hmmm, ani já nejsem špatný lovec. 

sobota 30. září 2017

Proč nepíše?

    Krásná a úspěšná novinářka z velkoměsta, podlehne svéráznému kouzlu drsného „vlka samotáře“. Počáteční nedůvěra nenápadně přejde v nesmělé oťukávání, jež záhy vyvolá oboustrannou touhu, která logicky vyústí v nekontrolovatelnou vlnu vášní. Příběh jako vystřižený z filmu Krokodýl Dundee. Jen newyorskou redakci nahradila redakce pražská a místo australské buše tráví milenci společné chvilky na samotě u lesa.



    Dlouho jsme se neviděly. Celé tři měsíce. Za tu dobu se mnohé událo, máme si toho tolik co říct. Tři hodiny u drinku a jediné téma – chlapi. Vlastně chlap. Jeden jediný. Jistě, vždyť o to jde, o toho jediného, toho pravého, toho prince na bílém koni.  Má kamarádka se přes léto zamilovala. Prožívá doslova milostnou bouři. Její mozek v nadměrné míře produkuje dopamin, oxytocin, adrenalin a co já vím, co všecko produkuje zamilovaný mozek (nebo vlastně srdce?).  Láska z ní stříká na hony, štěstím téměř omdlévá a bez mobilu nejde ani na záchod. Co kdyby zrovna napsal, nebo dokonce zavolal? Když jede přeplněnou tramvají, její šťastná aura nemilosrdně sráží k zemi všechny závistivé spolucestující, a když běží po ulici, pod nohami jí rozkvétá louka plná sedmikrásek.

    „Dundee“ je Marťan. Dundee má ďábelsky uhrančivý pohled, je charismatický, romantický, pozorný, laskavý, vášnivý, chápavý, přátelský, vtipný, statečný, něžný i drsný, pracovitý i roztomile líný, otevřený a přitom tajemný. Dundee je neprozkoumané území, kterému je třeba přijít na kloub. Jen … nepíše.

     „Proč mi nepíše?!?! Když jsme spolu, je to tak intenzivní, tak opravdové, tak živočišné, ale když se musíme odloučit – nepíše. Mně se stýská už při loučení, ale jemu se začne stýskat až ve středu. No, chápeš to?!?“ naříká jindy sebevědomá a ambiciózní redaktorka nad skleničkou drinku a očima přemlouvá mobil, ať už konečně pípne.

    Nechápu. Jasně, že to nechápu. Jsem z Venuše, ne z Marsu. Dobře vím, že my holky, chceme od každého Dundee nejen všecko to, o čem jsme si právě povídaly, ale ještě několik nepatrných drobnůstek, které žádného opravdového Dundee nijak nezatíží, a my pak budeme naprosto spokojené. Možná.

Tak třeba:
-aby nás občas překvapili drobným dárkem (např. novým SUV, šperkem, botičkami, kabelkou…           i kytka, či čokoláda opravdu stačí)
-aby s námi mluvili
-aby nás poslouchali, když mluvíme
-aby nás na veřejnosti vodili za ruce
-aby nekoukali po dlouhonohých prsatých Venuších, když si za ruku vedou NÁS
-aby nás občas pohladili
-aby nás pochválili, když přijdeme od holiče a necuchali nám pořád ten nový účes
-aby nás jen tak mimoděk, zcela nezištně, políbili
-aby si pamatovali datum našich narozenin a den našeho seznámení
-aby nám masírovali chodidla
-aby se tvářili, že žádná „madla lásky“ nemáme
-aby nám o víkendu udělali snídani do postele
-aby nám uvařili kafe
-aby nás nechali občas (1x týdně?) zaběhnout s holkama na kafíčko a oni zatím připravili večeři
-aby se s námi podělili o domácí práce (třeba žehlení, praní, nakupování, vaření, mytí oken, vysávání, vytírání – ostatní už zvládneme samy)
-aby opravili kapající kohoutek (TEĎ, ne za půl roku)
-aby si nás vzali (v posteli i na radnici –HNED, ne za půl roku)
-aby nám věřili, když nás bolí hlava
-aby nežárlili
-aby trošku žárlili
-aby pochopili, že Patrik Swayze se nám prostě FAKT líbí
-aby na nás obdivně hleděli, i když jsme právě na zahradě, v teplákách s vytahanými koleny a hlínou za nehty
-aby nám říkali, že nás milují
-aby byli oholení a voněli
-aby nebyli žádní šampóni
-aby nám imponovali a měli všeobecný přehled O VŠEM (o sexuologii, celebritách, jaderné fyzice, Ordinaci v růžové zahradě, sociální psychologii, programování naší pračky, laktační psychóze, historii (čehokoliv), výchově dětí v jakémkoli věku, esoterice, UFO …)
-aby nám posílali něžné, láskyplné esemesky, když jsme zrovna v práci, ve frontě u pokladny, na třídní schůzce, u zubaře – prostě pořád. Zkrátka, ABY NÁM PSALI !!!

 No vidíte, vždyť je to tak jednoduché.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: A také chceme, aby všichni Dundee věděli, že tohle všecko, není pro nás až tak moc důležité, protože my holky jen chceme, aby nás jednoduše MILOVALI.

PPS: „A víš, co je na tom nejhorší?“ dopije svůj drink má zamilovaná přítelkyně a vrhne na mě nešťastný pohled.
„Nevím,“ odpovím popravdě a intenzivně přemýšlím, co z toho všeho, co právě prožívá, může být hrozné, nebo dokonce nejhorší.
„Že mě štve, že mě to štve!“ 

sobota 16. září 2017

Šťastné děti = šťastná máma



    Říká se šťastná máma = šťastné děti. Nelze jinak, než souhlasit. Jenže, ono to vlastně může  být i naopak.

 „Teto, podívej, co jsem nám přinesla do Štěpova domečku,“ natahuje ke mně ruku desetiletá Michalka a pyšně mi ukazuje látkové srdíčko, které sama šila. Štěpa se okamžitě rozzáří jako červencové sluníčko a utíká pro hřebík a kladívko, aby mohl novou ozdůbku do dětské zahradní chatičky pověsit.

    Vůbec si nejsem jistá, jestli i já mám takový vliv na svého muže. Jak se lidé, kteří se mají rádi (nebo ještě lépe, kteří se milují), navzájem ovlivňují, vidí především jejich okolí. Ti dva, zasažení svým krásným vztahem, si to většinou vůbec neuvědomují. Máme tři syny a tak mám nejednu příležitost pozorovat, jak se moji „chlapečci“ vedle svých lásek mění.

    Jakubův život byl několik let jeden velký mejdan. Jakub nevynechal jedinou příležitost k oslavě čehokoliv. Slavil narozeniny i svátky své, celé rodiny i všech svých kamarádů, slavil Nový rok (to je jasné), MDŽ, Velikonoce (ty měl obzvlášť hodně rád), 1. Máj, příchod Cyrila a Metoděje, upálení mistra Jana Husa, Den vzniku samostatného českého státu i VŘSR (tady malinko přeháním, ale opravdu jen tady). Oproti tomu, málokdy dával průchod svým emocím a citům a s maminkou se přišel pomazlit naposledy asi tak v pěti letech. A pak přišla Štěpánka. Štěpánka je něžné stvoření, sluníčko, které rozzáří kdejakého bručouna a inklinující k vytváření tepla domova. Radostné oslavy Dne vzniku samostatného českého státu zcela jistě neodpovídají její představě o příjemně stráveném večeru. Když dostala Štěpánka od Ježíška štěně, její emoce rozněžnily celou naší rodinu, včetně její hlavy, o Jakubovi ani nemluvím. Bydlení s mladším bratrem vyměnil tedy Kuba za bydlení se Štěpánkou, na velkolepé ohňostroje k výročí výstřelu z Aurory rychle zapomněl, svojí lásku objímá a líbá při každé příležitosti a září štěstím, protože má Štěpánku. (Občas mu zbude políbení i pro starou matku.)

    „Už tam nejdu!“ rozčiloval se Dominik po té, co absolvoval první fotbalový trénink. Bylo mu asi 7 let. Podobně to dopadlo i s tréninky kix-boxu a dalšími (zaručeně těmi pravými) sporty, v průběhu jeho dětství. Fiaskem skončil i každý můj pokus nakrmit Dominika čímkoliv, co se jen zdánlivě podobalo něčemu, čemu se říká zdravá strava. Tím myslím vědomě nakrmit. V patnácti letech vymetl dvě dávky vanilkových rohlíčků ze špaldové mouky a třtinového cukru tak důkladně, že tu třetí dávku jsem před ním musela zamknout. Až když jsem prozradila, že rohlíčky byly špaldové, spustil kritiku, že byly fakt pěkně hnusný. Stejně tak by se nikdy nikomu nepoštěstilo spatřit Dominika umývat nádobí, nebo třeba jen vyklidit myčku. A pak přišla Míša. Míša je fitnes trenérka, výživová poradkyně a smysl pro pořádek má v krvi stejně tak, jako lásku k mučícím přístrojům, kterým honosně říká posilovací. Dominik si tedy pořídil běžecké kecky a ke kafi si na talířek nandá fazolové brownies. Když jsem byla poprvé u Dominika a Míši na návštěvě a viděla na vlastní oči svého syna umývat nádobí, musela jsem požádat o sklenici vody, abych neomdlela. Dominik umývá nádobí, věší prádlo, chodí do fitka a září štěstím protože má Míšu.

    Krátce po té, co jsme na zahradě postavili chatu, projevil Štěpánek veliké přání. Chtěl by taky takovou chatičku. Zanedlouho tedy naproti té naší, vyrostla ještě jedna, o poznání menší chatička i s mini záhonkem. Něco na způsob - TADY JE ŠTĚPÁNKOVO! V chatičce se pomalu kupila auta všech možných barev, tvarů a velikostí, hromadily se tam kyblíčky, lopatky, dětské zahradní nářadí, krabice s kostkami, vodovky, omalovánky, hry, stříkací pistole, luk, prak, dětská skládací židlička … Toto, naprosto nezbytné, vybavení chatky padalo ještě nezasklenými okýnky ven, dveře nešlo dovřít a o mě se, při pohledu tím směrem, pokoušely mdloby.

     A pak přišla Michalka. Michalka je desetiletá holčička, přesně taková, po jaké jsem toužila každé své těhotenství (až po třech pokusech jsem pochopila, že má touha nestačí). Michalka je krásná, milá, něžná, chytrá, výtvarně nadaná, dobře vychovaná, modrooká, s dlouhými blonďatými vlasy … ano, ano, ano - ztělesnění mých těhotenských tužeb existuje. A jako bonus Michalka disponuje něčím, čemu se říká přirozená autorita. Pod jejím nenásilným a láskyplným „velením“ se Štěpova zabordelená chata, během jednoho odpoledne, proměnila v útulný domeček. Štěpán vyklízel, uklízel, rovnal, natíral, zametal, přitloukal, leštil… a co víc – dělal to dobrovolně a tatínek, pod lehkým tlakem Štěpána (rozuměj silným, neodbytným pruzením), zasadil okna a vybudoval mini terásku. Být na zahrádce, když tam není Michalka je „mami fakt pruda!“ Když není na zahrádce Štěpa, Michalce prý ukápne i slzička. Naštěstí se letošní prázdniny opravdu vydařily a času, který jsme trávili na zahrádce, bylo víc než dost. A tak Štěpán běhal za Michalkou, Michalka za Štěpánem, občas přibraly do party i další děti a o zážitky bylo postaráno. Štěpán září štěstím, protože má Michalku a já zářím spokojeností, protože v chatičce je konečně uklizeno.

Žasnu, jak ty „naše holky“ mění ty naše kluky – k lepšímu, pochopitelně – a jsem šťastná, protože každá máma je šťastná, když jsou šťastné její děti. ♥ ♥ ♥

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- 

PS: Jen si tak říkám, kde já dělám chybu?

PPS: Před chvílí mi volal Dominik. Svěřil se mi, že si chtěl koupit drona, ale nakonec prý pořídil nový vysavač. 

sobota 2. září 2017

Hurá, škola!

     


    Konec prázdnin, období, které většina rodičů nedočkavě vyhlíží už od začátku července. Aby ne. Vždyť ti malí hadi (čti děti) potřebují už nějakou tu disciplínu, pravidelnost a řád jako sůl. Přes prázdniny nám dětičky tak trošku zvlčely, ale – koho by bavilo je pořád peskovat, ať si ty zuby vyčistí pořádně, ať si umyjí ruce aspoň před jídlem, ať zavřou pusu a jedí, ať konečně chvíli mlčí, ať nám řeknou něco pěkného, ať už laskavě vypnou ten fejsbůk a jůtůb a koukají mazat do postele, ať nesedí pořád doma a vypadnou na chvíli ven, ať už mažou domů a neflákají se po nocích s tím floutkem od sousedů, ať …

    Také sehnat hlídání na dva měsíce pro ten náš ‚pytel blech‘ je dost velký problém. Babičky jsou dnes většinou nehlídací - jasně, když do důchodu mají ještě 20 let (zlaté časy, kdy babičky byly babičkami, jsou nenávratně v … trapu), družiny jsou zavřené (co ty vychovatelky přes léto dělají?) a na tábor toho našeho kluka fakt nikdo nedostane, protože tam je zákaz počítačů, tabletů i mobilů a stejně, i kdyby zákaz nebyl, tak tam není wifina, a to je fááákt pruda. A jíst, jíst by už taky měly něco jiného, než jen Mekáče, Káefcéčko, párek v rohlíku, buřty, pizzu a langoše na koupálku (zlatá školní jídelna), jenže kdo to má uhlídat, když jsou ty děti pořád samy doma (no, někdo je živit musí, to se nedá nic dělat). Zkrátka, je nejvyšší čas, aby ‚to všecko‘ nabralo zase ten správný směr. A přiznejme si to, už nás taky trošku svrbí jazyk  - „Tak, co bylo dneska ve škole?“

    Mě konec prázdnin až tak netěší.
Většina lidí se v tomto období vrací domů a kufry vybaluje, my naopak balíme. Zase. Ten největší kufr narveme k prasknutí (plus několik desítek tašek různých velikostí) a vydáme se na nonstop ucpanou dálnici. Opouštíme to „naše“ malé, průmyslové a vlastně zcela nemalebné, betonové městečko pod Řípem, které, nevím proč, máme pořád rádi a přesouváme se do velkoměsta. Uteklo to.

    Když jsem 30. června zamykala pražský byt, měla jsem v hlavě dlouhý seznam toho, co všecko musím doma stihnout. Dva měsíce – to hravě zvládnu - všecko.

    Tak především:
-       hodlám si užít své dospělé syny, jejich slečny a ‚našeho‘ Jerryho (Jerry je zkušební vnouček značky Yorkšírský teriér).
-       rozhodně si užiju zahrádku. Trošku jí ‚vyšmuchlím‘, pohrabu se v hlíně, zasadím nové kytičky, budeme se koupat, grilovat, oslavovat a válet se na terase.
-       oběhnu úřady a zařídím vše, co je potřeba. Třeba novou občanku: „Tak se tady posaďte do kabinky, já vám udělám snímeček,“ zaskočí mě paní úřednice zcela nepřipravenou k jakémukoliv zvětšňování. OMG, to jako myslí vážně? Myslí. Když jdu s holkama na kafe, tak se připravím, to je jasné, že bez fotky se to neobejde, ale když se ženu na úřad, s focením vážně nepočítám. Že  musí být na OP i fotka, jsem zkrátka nějak pozapomněla a poslat ‚selfíčko‘ prý nejde. Tak dobrá, stejně občanku nikomu neukazuju, v baru mi už nějaký ten pátek nalijí bez problémů (škoda),  takže jestli mám, nebo nemám pomalovaný obličej, není vůbec důležité.
-       dojdu si na všecky preventivní prohlídky. To v mém věku už trošku času zabere.
-       objednám se na kosmetiku, nehty a k holiči a následně tam nezapomenu přijít. (Zapomněla jsem.)
-        odletím s rodinou na dovolenou. Nevařit, neprat, neuklízet, jen ležet, smažit se na sluníčku, ráchat se v moři, chodit na výlety a nechat se hýčkat manželem a synem – aspoň jednou v roce na to snad mám nárok. No, ve skutečnosti to až taková idyla není (ještě pořád s námi cestuje i ADHD) ale co, těším se moc.
-        navštívím všecky kamarádky (nebo ony mě) – to je HODNĚ důležité!!! Musím stihnout 
kafe s: Erikou (několikrát), Evkou (několikrát), Aničkou a Lukášem, Janou, Pavlínou (několikrát), Romanou, Mári, Renatkou, Dianou (několikrát), Šárkou, Lubkou (na dlouhou dobu naposledy, za velkou louži se jen tak nedostanu), Markétou, Vlastou, Alčou, Martinou, Vlaďkou… (Vlaďku jsem nestihla, ale přibyla Kamila - několikrát.)
-       rozhodně se vrhnu na tu hromadu knížek, které se mi tak nějak nepozorovaně nakupily na nočním stolku (procházek kolem knihkupectví je stejně nebezpečné, jako procházet kolem obuvi) a trošku s ní zahýbu. Na to se dost těším, to si užiju.
-       a hlavně, (!!!) hlavně musím opravdu důkladně uklidit štětský byt, protože během školního roku na to zkrátka není čas.

  Tohle všecko stihnout byla opravdu fuška, ale můžu na sebe být pyšná, zvládla jsem všecko a tak se vlastně v  klidu můžu přesunout na Barrandov a spokojeně zajásat - HURÁ, ŠKOLA!  
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Jen tedy - s tím úklidem to tak úplně neklaplo. (Dva měsíce jsou zkrátka málo.) Sice v jedné reklamě pořád slibují, že „Trivágo udělá práci za nás,“ ale asi jí dělá za někoho jiného, za mě určitě ne.

PPS: Za 10 měsíců budou zase letní prázdniny, období, které nedočkavě vyhlížím už od začátku září – tak třeba …

sobota 19. srpna 2017

Plážová architektura

... a štěstí pana Bagra




    Posledních několik dní, v těsné blízkosti našich lehátek – ano našich, chodíme výhradně sem – parkuje ‚bagr‘. Tedy, on je to spíš pan Bagr. Pan Bagr je starší pán, má šedivé vlasy, modré plavky a dětskou lopatičku. Pan Bagr je milý, tichý, nevrčí, nemluví, nerozumí. Usmívá se a hrabe.

    Když jsme poprvé přišli na pláž, byla téměř rovná, sem-tam se vypínal nějaký kopeček, připomínající zmenšeninu Řípu, nebo se naopak skrývala jáma, naplněná mořskou vodou. Taková pláž je krásná, ale o prázdninách poněkud nudná. 

    A tak se moji hoši rychle pouští do díla. Během několika málo okamžiků vyrose na pláži první hrad s vlastní vodní nádrží, okolo hradby, vesnice i protékající říčka, přes kterou vede lávka. Jak už to tak s hrady bývá i u toho našeho se náhle zastavují turisté a obdivně ho okukují. Děti tahají tatínky z lehátek a škemrají o vlastní stavbu, maminky chystají kyblíčky a lopatičky. A protože se tatínkové za žádných okolností nechtějí nechat zahanbit, začíná se pláž postupně měnit ve staveniště. Z rodičů se dočasně stávají architekti, stavitelé i umělci a dětičky radostně poskakují a … a pan Bagr hrabe.

 
  Bohužel, všecka ta krásná díla se vždy přes noc kamsi vytratí. Ne, že by je snad spláchlo moře, ale ti co neumí budovat, umí alespoň dokonale demolovat. Nevadí. Máme alespoň jedinečnou možnost, být každý den svědky nové a zcela originální plážové výstavby. Nyní už se ovšem nejedná pouze o hrady, z písku se zde vyrábí auta, sochy opalujících se maminek a jiná umělecká díla. A pan Bagr spokojeně hrabe.

    Ve chvíli, kdy se většina umělců rozhodla spláchnout celodenní dřinu a užít si zasloužený odpočinek ve vlnách, prochází plážovou výstavní síní animátoři hotelu. Rozhlíží se kolem a z jejich tváří lze číst nadšení. V zorném poli jim uvízne pan Bagr. „Are you an architekt? It´s beautiful! It´s very beautiful!!!“ vykřikují rozjařeně animátoři. Pan Bagr nesměle sklidí bujaré ovace, na oplátku se usměje, mlčí a hrabe.


    Druhý den odpoledne se pláž zaplní dětmi všech národností v čele s místními animátory a vypukne velká stavební akce. Před našima očima, doslova jako houby po dešti, rostou hrady a hrádečky, věže a věžičky, domy a domečky, potoky a potůčky… Pláží se nese dětský smích a švitoření ve všech možných jazycích, děti pobíhají, cákají, plácají, modelují a budují, rodiče konečně odpočívají ......
.....a pan Bagr je šťastný. 


--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Bavilo mě pozorovat, jak se udusaná pláž mění v miniaturní městečko. Bavilo mě pozorovat, jakou radost dělá dětem obyčejný písek a chvilka času, kterou jim rodiče věnují, chvilka času, kterou tráví opravdu společně. Bavilo mě pozorovat, jak je pan Bagr den ode dne spokojenější. Čím víc plácajících dětí, tím větší štěstí. 
Ano, tak málo opravdu stačí. 

sobota 5. srpna 2017

Když je moře Jónské

    


    Sedím v písku na břehu moře, sluníčko úžasně pálí, tyrkysová hladina se zrcadlově leskne, vzduch voní směsí soli a slunce, a já se soustředím na nic se nesoustředit. Hlavně na nic nemyslet, nic neřešit, nic nedělat, vyprázdnit mozek. V dálce se houpe bílá pramička a magicky přitahuje můj pohled. Filtruji zvuky, které ke mně doléhají, nechávám znít jen šumění vln. Jeden z mnoha střípků štěstí, pro které žiji celý rok tam u nás, v zemi bez moře.

    Jediný zvuk ale vyfiltrovat nedokážu. „Mami, tohle moře se jmenuje Středozemní, viď?“ vytrhne mě Štěpa z mého rozjímání. Rychle přemýšlím, nejsem si zcela jistá. „Tohle je Jónské moře,“ odpovím nakonec. „Hm, ale Středozemní je taky, ne?“ „Když je Jónské, nemůže být …“ zarazím se. Může, co by nemohlo. Když může být stát ve státě, proč by nemohlo být moře v moři? „No, vlastně jo, je to Středozemní moře a to Jónské je jeho součástí.“ Plácám trošičku nejistě to, co se pouze domnívám a doufám, že neplácám nesmysly. „A proč se jmenuje Středozemní?“ Tak nic, vyprazdňování mozku přesouvám na neurčito, teď ho potřebuju. „Nóóó,“ získávám čas a rychle přemýšlím, proč je vlastně Středozemní. Vzpomínám na hodiny zeměpisu, ale jediný pojem, který se mi, nevím proč, vybaví, je permafrost  - věčně zmrzlá půda. O názvech moří ani Ň. Permafrost je mi k ničemu, obzvlášť když si báječně užívám čtyřicetistupňových veder a za žádných okolností nemám chuť se jakkoli ochlazovat, takže se pokouším vybavit si globus. „Protože leží mezi třemi kontinenty, jako zeměmi, chápeš? Mezi Evropou, Afrikou a Asií.“ „Jó, to je jasný, to chápu. A proč je tohle Jónské?“ nedá si pokoj Štěpa. On snad zapomněl, že jsou prázdniny. „No, tak to já fakt nevím, asi podle nějakých původních kmenů, zeptej se táty,“ vzdávám to. „Táta tady není, šel tóóó.“ Jasně, když ho nejvíc potřebuju, je buď v práci, nebo tóóó. „Tak večer kouknem na net, ju.“ Štěpu zaujaly děti, hrající si kousek dál, takže ho má neuspokojivá odpověď kupodivu uspokojila. UF! Dala bych si kafe.

    „Něco ti nesu,“ usmívá se na mě Pepíno a podává mi papírový kelímek černého moku (10 let manželství se musí někde projevit). Zaslouží odměnu v podobě varování a tak ho informuji, že ho čeká výslech na téma ‚Proč je moře Jónské‘. Neví, prý asi podle původních obyvatel a večer kouknem na net. (Někdy mám pocit, že jsme jedna bytost.)

    Kouknout se na net jsme zapomněli, ale během těch pár dní jsme zjistili, že
když je moře Jónské, klidně vás připraví o dva dny opékání. Sluníčko zabalí do šedivých mraků, na pláž nažene uragán, hodí na vás pár dešťových kapek a je mu úplně jedno, že na něj máte pouze vymezený počet dní. Z plážových povalečů rázem ‚vykouzlí‘ aktivní turisty. A tak se plazíme po písečných dunách podél pobřeží, cákáme na sebe vodu z pet láhve a obdivujeme krásy místní „pouště“. Jenže, to už moře začíná žárlit a opět na nás posílá pichlavé sluneční paprsky. Vůbec mu nevadí, že nikdo z nás nemá plavky, sobecky nás žene z pískových dun přímo do svých vln. „Mami, to je hustý,“ jásá Štěpa. „Když já jsem na Adama, ty jsi na Adamku?“ vykřikuje nadšeně, když úlevně ponoříme svá upocená a zaprášená těla do slaného nálevu.

    Když je moře Jónské, dokáže okouzlit nejen obyčejného smrtelníka, ale třeba i císařovnu Sissi. Ta byla krásou zdejší přírody natolik uchvácená, že si na ostrově Korfu nechala vystavět letní sídlo. Když je moře Jónské, zavede vás do tajemných mořských jeskyní, které si jako své bydliště vybral bůh moří Poseidon a jeho milenka Amfitrité. Když je moře Jónské, nabídne vám legendu jenž říká, že na ostrově Korfu se na své cestě z Trojské války zastavil Oddyseus. Jeho loď, kterou Poseidon proměnil v kámen, je dodnes vidět u hlavního města v podobě malého ostrůvku. Když je moře Jónské, naláká vás do své modré laguny a nabídne vám koupání v průzračné, azurově modré vodě u jedné z nejkrásnějších pláží celého Středomoří. Když je moře Jónské, pochlubí se překrásným městečkem Gaios (na ostrově Paxos), které se právem honosí titulem  Cultural Village. Když je moře Jónské, můžete se ponořit do nejhlubšího místa Středomoří – hlubiny Calypso. Když je moře Jónské, nabídne vám iluzi malého Karibiku …

    Sedím v písku na břehu moře, sluníčko úžasně pálí, Jónské moře se zrcadlově leskne, vzduch voní směsí soli a slunce, a já se soustředím na nic se nesoustředit. Hlavně na nic nemyslet, nic neřešit, nic nedělat, vyprázdnit mozek. V dálce se houpe bílá pramička a magicky přitahuje můj pohled.  Kochám se pohledem na průzračnou hladinu, jejíž barva přechází z tyrkysově modré, až po téměř černou. Pohled, kterého se snad nikdy nenabažím, ať už je moře Jónské, Středozemní, nebo docela jiné.


    „Mami, pojď si zaplavat. Můžeš si vybrat, jaký chceš moře. Středozemní, nebo Jónský?“  Vybírám to druhé. Asi proto, že když je moře Jónské, je pro mě, tak trošku tajemné.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: A proč je tedy vlastně Jónské?
Tak na to jsem se musela zeptat tetičky Wikipedie.
Podle řecké mytologie se bůh Zeus zamiloval do Íó, kněžky své manželky - bohyně Héry. Když je manželka Héra přistihla, skryl Zeus Íó do podoby krávy, která pak putovala krajinou a během dlouhé cesty překročila průliv mezi Evropou a Asií. Podle ní je tedy pojmenováno Jónské moře. Íó došla až na břeh Nilu, kde porodila Diova syna. Ten se později stal prvním egyptským králem a Íó se tak v Egyptě dostalo božských poct. 
(zdroj: Wikipedia)