sobota 6. října 2018

Jen si tak trochu škatulkovat


Děláme to všichni. Posuzujeme, hodnotíme, odsuzujeme, zařazujeme, třídíme - škatulkujeme. Reagujeme tak zcela přirozeně na základě našich zkušeností, informací, charakteru i momentální nálady a psychického rozpoložení. Plníme své pomyslné „škatulky“, které si – čistě pro pořádek - polepíme těmi „správnými“ nálepkami.


Takové to první, více viditelné škatulkování, začíná často už ve školce. Dětičky se sice dělí na holčičky a chlapečky, ale také na andílky, smíšky, mračouny, vzteklouny …..  Ve škole už jsou pak o level výš - např. šprtky, žalobníčci, sígři, nevychovanci ba dokonce spratci. Sousedy třídíme na drbny, otravy, bručouny, prudiče.  V zaměstnání se pak naše škatulky mění většinou na „schopný, či neschopný“.

Během života naše škatulky občas promícháme, někdy je můžeme i vyprázdnit, abychom je mohli opět začít plnit. Je to taková dospělácká obdoba hry „Škatulata hejbejte se“. Přestěhujeme- li se do nového bytu, staré sousedy ze škatulek vysypeme, abychom si udělali prostor pro ty nové. Nastoupíme-li do nového zaměstnání, uděláme totéž. Své uvolněné škatulky vyčistíme, možná vyměníme nálepky a jedeme dál.

Čůzy a ty ostatní
Kamarádka Jana má např. škatulku s nápisem ČŮZY. Je plná ženského fotbalového klubu, který trénuje její přítel. Myslím, že taková škatulka se zcela určitě dá pochopit, obzvlášť když vím, že je to myšleno s lehkou nadsázkou a humorem.

I já mám pochopitelně své škatulky a mám je vzorně popsané. Mé škatulky jsou ozdobeny např. těmito nápisy:

MÁM RÁDA - ta je hodně veliká a hodně plná, jsem takový lidumil
NORMÁLNÍ - tam jsou všichni ti nudní, pro které my nenormální, nejsme dost dobří
OPTIMISTA - ta se hodí, když mám depku
HMM, DOST DOBRÝ - Cococo? Vy občas nejuknete na příslušníky opačného pohlaví? 
ADHD - jéje, ta je narvaná!!!
HYSTERKA - koment netřeba
LHÁŘ - ani zde koment netřeba
F-TIPÁLEK - má oblíbená škatulka
DEBIL - no co, vy ji snad nemáte?
HELMAŘ - jejich krédem je "Nepůjdu hlavou proti zdi" a pro kariéru jsou schopni obětovat i přátelství
SKVĚLÝ/Á, BÁJEČNÝ/Á, HODNÝ/Á ,  - také poměrně nacpané škatulky
BARBIE
FILOZOF
SYMPAŤÁK
VYHNU SE!
ŘEDITEL ZEMĚKOULE 
... atd.

VIP nemůže být každý

A pak mám také jednu VIP škatulku. Je na ní nápis MILKA. Správně tušíte, že tím nemyslím tak úplně čokoládu, vlastně, vůbec tím nemyslím čokoládu. Jde ovšem opravdu o VIP škatulku, jež skrývá pouze jediného "obyvatele". V říjnovém čísle časopisu Moje psychologie vyšla zajímavá anketa, ve které se ptaly našich známých osobností, která Češka je inspiruje. Pochopitelně jsem se také zamyslela. Nemusela jsem ale  dlouze přemýšlet a okamžitě jsem věděla, kdo inspiruje mě. Uznávám, že je zvláštní, že mě dokázala inspirovat osoba, na které jsem nenašla jedinou pozitivní vlastnost (já se vážně snažila). Paradoxně jí ale opravdu děkuji za to, že je, a že je taková, jaká je a to i přes to, že svým chováním dokázala ublížit mnoha lidem ve svém okolí. To právě ona mi ukázala, kým nechci být a na jakou úroveň nikdy neklesnu. Inspiruje mě k tomu, být stále lepší, stále na sobě pracovat. Do této „její“ škatulky se už nikdy nikdo nedostane. Je zkrátka VIP.

Jistěže mě inspirovaly i ženy, které upřímně obdivuji a které mají spousty pozitivních vlastností. Jenže, těch je poměrně víc, takže nemají svojí VIP škatulku. Musejí se mačkat v jedné z těch škatulek s nápisem: ÚŽASNÁ, BÁJEČNÁ, SKVĚLÁ, PRIMA KAMARÁDKA … apod. A to je dobře!

Jsem proklepnutá a zařazená
Nedávno mě mé zdravotní neduhy přivedly do ordinace neurologa. Neurolog neuroticky pobíhal po ordinaci, z jeho sandálů na mě vykukoval palec klubající se z ponožky, chrlil na mě jednu otázku za druhou (neurolog, ne palec), sotva jsem stihla odpovídat a proklepl mě od hlavy po paty. Doslova. Jeho ocelové kladívko létalo vzduchem a míhalo se mi před očima, které měly za úkol jej sledovat, a sem tam mě někde kleplo. Tu do kolena, tu do loktu. Moje končetiny, stejně jako kladívko, také nekontrolovatelně létaly vzduchem a pan neurolog byl nadšený. Takový případ tu asi dlouho neměl, prolétlo mi mou čerstvě proklepnutou hlavou.

 A pak to přišlo. Škatulka.
„No, vy jste ten typ ženy, který si myslí, že všecky ty škatulky (!!!) s léky, které se válí babičkám na nočním stolku, se vás netýkají. Myslíte si, že právě tohle vás určitě mine,“ ohodnotil mě pan doktor. „Jste přesvědčená, že zdravá strava a bylinky to všecko zvládnou a vyléčí. Zapomeňte na to! Uvědomte si, že už jste v nějakém věku.“ Diagnóza „stará“ mě opravdu nepotěšila. Co si budeme nalhávat, doktor mě naštval. „Jo a vy jste ze Štětí, jo? No, to já vím kde to je.Tam máte tu papírnu. Já tam kdysi znal nějaké XY, neznáte je? “ vesele pokračoval neurolog v komunikaci a při tom vypisoval zprávu, recept, žádanku na EEG, zvedal telefony, úkoloval sestřičku, a co já vím, co ještě všecko. Po chvíli mě přesunul do vedlejší místnosti, kde mě předal do péče sestřičky a odešel, aby se vzápětí vrátil: „ A jestli si myslíte, že až si přečtete příbalový leták těch léků, že je nebudete brát, tak to se mýlíte. Budete! Protože musíte!“ uzavřel naše první setkání a zavřel dveře. Ordinaci jsem opouštěla s vědomím, že neurolog si mě zařadil do škatulky s nápisem „STARÁ BIO ŽENA“, což není až tak úplně pravda (určitě nejsem BIO a už vůbec se necítím stará) a tak, abych se mu pomstila, zařadila jsem si ho do škatulky „ADHD V DOSPĚLOSTI“, což nemusí být vůbec pravda. A má to!

------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Léky jsem poctivě brala tak dlouho, až se projevil jejich vedlejší nežádoucí účinek – zánět šlach. Šest týdnů jsem chodila s ortézou na ruce. Tak se snad raději stanu tou BIO ženou. Klidně i starou, ale pohyblivou.

PPS: Nedávno jsem si „pořídila“ novou škatulku. Koncem školního roku jsem byla na návštěvě u své kolegyně. Nejen, že mě okouzlil její nádherný byt v domě z počátku minulého století, ale okouzlil mě i její manžel. Je to takový RENESANČNÍ ČLOVĚK.



sobota 15. září 2018

Rozhodla jsem se (ne)sportovat


Jsem ranní ptáče. No, ptáče už asi úplně ne, zkrátka vstávám brzy. Den co den v půl šesté, ať už je pracovní týden, víkend, školní rok, nebo prázdniny. Než se den rozeběhne ve svém rychlém tempu, potřebuji alespoň chvilku pro sebe.  Nastartovat – chápete? Snídaně v naprosté tichosti, bez „Mamí, já nechci ten čaj, chci kakao,“ nebo „Zlatooo, nevíš, kde je ta nabíječka? Jo a jaký si mám vzít triko?“ má rozhodně něco do sebe.



Během roku se má rána, včetně snídaní, téměř neliší, ale o prázdninách, to je jiný kafe. Tak třeba na chatě. Po té, co se tiše vyhrabu ze spacáku, násilím držím své čelisti, aby o sebe necvakaly (nechci přeci nikoho vzbudit), vklouznu do chlupaté mikiny, uvařím si ranní kafe, nachystám jogurt s banánem, čokoládové rolky z Lidlu, mísu letňáčků od babičky Marečkový z první chatky, usadím se s tím vším na terase a kochám se pohledem na Říp, dokud to všecko nesním.

Když zaženu svůj první dnešní hlad, začínám držet dietu. Za týden odlétáme k moři a to je jasný, že potřebuji zhubnout. Během bezmála půl století, jsem díky dlouhým letům, možná desetiletí, tvrdého tréninku a odříkání dospěla k závěru, že s plným břichem se dieta drží dobře.

I u moře vstávám v půl šesté. Tady zubama nedrkotám, místo do chlupatky, vklouznu do žabek, popadnu foťák a pádím k moři. Těším se z prvních paprsků sluníčka, fotím každou vlnku, která mi šplouchne o kotníky a se smíšenými pocity pokukuji po té krásné štíhlé ‚modelíně‘, která v keckách a ve stylovém sportovním outfitu běhá po pláži.

Musím ty snídaně trošku omezit. A taky bych mohla začít běhat.

BĚHAT ?!?! 

Má vlastní myšlenka mě vyděsí. Okamžitě jí zapudím, nehodlám si přeci kazit tak krásný den. Přesto přemýšlím nad nějakým vhodnějším pohybem. In line – to je sport pro mě. Budu sportovat a přitom se vlastně povezu. Jak jednoduché a zároveň geniální. Až se vrátím domů, vyhrabu z kumbálu brusle. Vím, že tam někde, pod vánočními ozdobami a zavařovacími sklenicemi, určitě jsou.

 Když si srovnám myšlenky a vypracuji svůj sportovní plán na zbytek prázdnin, vrátím se do hotelu, vzbudím své hochy a vyrazíme na snídani. V jídelně se srazím s ‚modelínou‘. Po tváři se jí koulí slzy jako hrachy a v závěsu za ní funí nasupený nabušenec. Něco je špatně.  

„Miláčku, tady máš snídani,“ podává mi manžel šálek kávy a nadýchanou voňavou wafli s Nutelou.

Myslím, že si to s tím sportem ještě nechám projít hlavou. Zítra ráno na pláži, si utříbím myšlenky.
 ------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Vím, že bych se neměla tolik cpát, ale prý klidně můžu, prý to doma ve vaně vybrečím. 😉

PPS: Nedávno jsem u Mělníka "potkala" billboard, který hlásal, že "Nejlepší sport, je kafe a dort." 

sobota 1. září 2018

Konec prázdnin, aneb když se ohlédnu

A jsou pryč.
Prázdniny.
Žhavé prázdniny


Ty prázdniny, kdy se nám při pouhém mrknutí potila oční víčka, kdy jsme při plavání v bazénu propotili plavky, kdy jediná práce, která se dala vykonávat, bylo čtení. Prázdniny, kdy jsme snídali melounové smoothe, obědvali melounový salát a večeřeli meloun přímo ze slupky (pokud jsme ho tedy sehnali). Na procházky i na nákupy jsme chodili v noci, protože v tu dobu bylo pouhých 29°C. Prázdniny, kdy si naše pračka i žehlička konečně odpočinuly, protože plavky se nežehlí a stačí je přemáchnout. Prázdniny, kdy i ice coffee jsme nakonec pili horké. Prázdniny, během kterých padaly teplotní rekordy a které meteorologové označili za supertropy, které Švédsku přinesly nejteplejší léto za posledních 250 let a během kterých prý v Německu vyschlo jezero ….

Přes všecka ta extrémní vedra a sucho, a přes všecky nepříjemnosti, které nám počasí přichystalo, my jsme si tyhle žhavé prázdniny báječně užili.

Maják v turecká Alanyi

Odletěli jsme na Tureckou riviéru. Pravda, počasí v Turecku bylo stejné jako v českých luzích a hájích, vlastně, možná tam ani takové horko nebylo, ale co naplat, mají tam moře. Po dlouhé době mohu říct, že to pro nás byla opravdu dovolená, jelikož hned první den našeho pobytu si Štěpa našel kamaráda. Se seznamováním se nijak netrápil, sociální interakce a komunikace jde naprosto mimo něj. Jakmile tedy zaslechl češtinu plynoucí z úst přibližně stejně starého kluka, otočil se k němu a se slovy „Ahoj, budeme se spolu kamarádit,“ uzavřel přátelství. Jasně sdělenou informací považoval věc za vyřízenou. Kluk nestihl ani odpovědět a už byl lapen. Štěpán se na něj nalepil a odtrhl se až v den našeho odjezdu. Byli jsme pochopitelně stále ve střehu a čekali, kdy se TO někde pokazí, ovšem nestalo se, k našemu velkému údivu si chlapci  porozuměli. V tolik štěstí jsme ani nedoufali, a tak jsme se téměř celý týden (až na několik výletních výjimek) váleli na pláži, četli, ráchali se v moři a užívali si dosud nepoznaného KLIDU. 


Klid (čti dny bez dítěte), jsme si užili i v době, kdy byl náš syn na prázdninách u některého z příbuzných, který měl zrovna to nesmírné štěstí a vyhrál našeho hada „v loterii“:
U tety Pavlíny, kde natíral plot a koupal se v plechové vaně, u babičky, kde se prý jen válel, u strejdy Pavla, kde se stal členem místního cyklo-gangu s nímž zažil spousty dobrodružství. Také u strejdy Petra, kde je prý děsná legrace a který s ním vyrazil obhlédnout pražské letiště z trošku jiného pohledu, než vidí coby běžný prázdninový turista a pak mu v ZOO centru nedaleko Prahy ukázal, jak vypadá živá koza, kráva, býk či králík. No a konečně také několik málo dnů i u brášků, kde je legrace pořád a kteří nám zásadně nesdělují, jakým programem našeho benjamínka vlastně baví.


Mezi tím jsme také stihli navštívit několik tetiček, na které během roku není čas a jiné (většina) zase navštívily nás. Stereotyp koupání v zahradním bazénu jsme narušili návštěvou mělnického koupaliště a podnikli jsme pár výletů po vlastech českých. Toulali jsme se pražskými ulicemi, kafíčkovali jsme po všech kavárnách, které se nám připletly do cesty a zhlédli jsme báječné představení na letní scéně divadla Ungelt. 

Odpočinek v kavárně Styl a interiér v pražské Vodičkově ulici.


Procházku Prahou nám zpříjemnil jazzový muzikant Vladimír Pinta.


Při jednom z našich výletů jsme ochutnávali (a nakoupili) výrobky od děvčat firmy Lemanta

Historické slavnosti na zámku ve Zruči nad Sázavou

Byly jsme také u otevření krásného květinářství, kde se neprodávají pouze květiny, ale i úžasné bytové dekorace ve stylu vintage.  Měla jsem tak možnost vyzkoušet si vazbu kytic. Vybrala jsem si ty luční.


Nově otevřený obchod Květiny a dekorace


Můj první pokus

Vyráběli jsme si borůvkové a melounové nanuky, pekli koláče a levandulové sušenky, a ze všeho nejvíc jsme si užívali místo, kde jsme nejraději – naší zahrádku. 


Hortenzie




Vzácná chvilka. Na zahradě se moc často "netabletuje", na to totiž většinou není čas.


Výhled z naší zahrádky na "rodnou hroudu" nás Čechů, horu Říp. 


Naše domácí "továrna" na nanuky

Levandulové sušenky - rychlé a výborné

Tyhle žhavé prázdniny trvaly přesně 65 dní a každý z těch dnů byl báječný.
Teď už je čas vrátit se do práce.

Tak ahoj v Praze!

Když vykouknete z okýnka Malostranské besedy



sobota 21. července 2018

Pátek třináctého



Mám angínu a může za to pátek třináctého.
Nikdy jsem na pověry moc nevěřila (tedy, až na kominíka a na to, že od vánočního stolu se během jídla nevstává), ovšem letošní červencový pátek třináctého mě přesvědčil, že něco na tom bude.


„Víš, že je pátek třináctého?“ ptá se manžel, když balíme poslední dárky, talismany a mokré plavky. Za hodinku musíme opustit hotelový pokoj, který se stal na těch několik málo horkých letních dnů naším domovem, odjezd na letiště je naplánován na 12.15 hod. „To je jen pověra, na to nevěřím,“ odpovím. Navíc, pořídili jsme si přeci turecký amulet Nazar, který chrání majitele před uhranutím a vším zlým. 
Ale nevím proč, červíček pochybností někde tam vzadu … Však to znáte.

Je 12.30 a autobus nikde. Začínám být trošku nervózní, jdu si pro kafe, aby to čekání bylo příjemnější. 12.40, stále čekáme. „No jo, pátek třináctého,“ utrousí můj muž a já se na něj mračím. 12.50 – hurá, je tu! Z autobusu vyskočí řidič, který mi nápadně připomíná toho Turka, co před hotelem nabízel jízdu na velbloudech. Myšlenku rychle zaženu, na nějaké pochybnosti není čas. Naložíme kufry, které se do autobusu vejdou jen taktak, a obsadíme poslední volná místa. Z okna pozoruji, jak řidič naše kufry vyndává a kamsi je přemísťuje -  snad je tu nenechá, doufám v duchu - pak usedá za volant a startuje. Jenže – „Haló! Stop!“ běžím k němu a svojí neangličtinou (má úroveň odpovídá osnovám 3. třídy ZŠ) ho upozorňuji, že „Baggage open“.  Pochopil. Opravdu se mi ulevilo, protože hledat kufry na trase dlouhé 100 km, když  teploměr ukazuje 44°C, by se nám nikomu asi nechtělo. Teď už snad můžeme v klidu vyrazit na letiště, snad ten let stihneme. Motor autobusu je ale tiše a řidič nikde. „No von kouří, je tohle možný?!?!“ slyším několik spolucestujících, jak se pohoršují a netrpělivě poposedávají na svých sedačkách. Je to možný.

Cesta na letiště se vleče, při každém přeřazení rychlosti autobus zakvílí. „On vůbec neumí řadit,“ nevydržím a na adresu řidiče si ulevím.  „To se nediv, když do včerejška řídil velblouda“, potvrdí manžel moje dosud nevyslovené myšlenky.


„Mami dělej,“ popohání mě Štěpa na letišti ve frontě u místní kafárny, „je čtvrt na pět, za 20 minut nám to letí, gate už máme dávno otevřený!“ Jenže na mně to nezáleží. Po dvouhodinové  cestě kvílícím autobusem kafe potřebuji a tady je to jako v Čechách – jeden pracuje a dva ho kontrolují.

Gate je zavřený (i když na tabuli je nápis OPEN). Nevadí, chvilka zpoždění se dá přežít, aspoň to kafe v klidu dopiju (mmch. stihla bych i dvě, možná tři, včetně fronty). Za půl hodinky si za přepážku stoupnou dámy v uniformách a jedna z nich zakřičí: „OSLO!“ Na tabuli, pod nápis Prague, naskočí nápis Oslo a k NAŠEMU gejtu se nahrnou dvě stovky blonďáků s dočasně tmavou pletí. Mezi Čechy to nepříjemně zahučí a pán, který určitě musí být jednovaječným dvojčetem Martina Maxi, nahlas doufá, že „oslové“ odletí opravdu do Osla a ne do Prahy. Zasmějeme se a trpělivě čekáme, co bude, až odbaví osly, pardon Oslo.

„PRAG!“ ozve se po hodině čekání. Cestují s příručními zavazadly, batohy, novými kabelkami značky MICHAEL KORS – zaručeně originál (taky mám), kočárky a pištícími dětmi se nadšeně hrnou do letadla, jen já svoji rodinu brzdím - asi intuice, což zatím nevím. Zatím vím jen to, že v letadle budeme namačkaní sedět tři hodiny, tak kam spěchat. 


Posádka nás s úsměvem vítá, předvede nám nezbytné poučení o tom, kde jsou masky a plovací vesty … to jen pro případ …. a nad hlavami se nám rozsvítí značka „připoutejte se“. Poutám se a výjimečně si zapínám klimatizaci. Nikdy to nedělám, nesvědčí to mým hlasivkám, ale zdá se mi, že je tu opravdu nesnesitelné vedro, tak jen na chvilku.

„Vážení cestující, vítám vás na palubě …,“ozve se kapitán, omlouvá se za zpoždění a informuje nás o poruše letadla. Úsměv na mé tváři (a nejen na mé) ztuhne. Porucha letadla? Proč tu tedy sedíme? Nahnali nás do porouchaného letadla? Já tu nechci umřít!!! Kapitán asi čte mé myšlenky a ujišťuje mně, že se jedná pouze o klimatizaci a na opravě se intenzivně pracuje. Dále čekáme na doplnění paliva, protože díky závadě musíme letět v nižší letové hladině. Z tohoto důvodu také kapitán žádal turecké letiště o povolení nového letového plánu, na které také stále čekáme. Tohle všecko kvůli porouchané klimatizaci?

 „Tati, to letadlo je rozbitý? A proč je tu takový vedro, nemůžu dýchat?“ ptá se Štěpa. Uklidňujeme ho, že je to jen drobnost, že se nemusí bát, technici to za chvilku opraví. Beru do ruky telefon, vypínám letový režim (kašlu na letový režim, kašlu na jakýkoliv režim) a píšu zprávu domů - našim synům a bratrovi. Nechci tady umřít.

Stále čekáme. Děti piští, poskakují, kopají do sedadel, dospělí si povídají, čtou a začínají vtipkovat. Všichni víme, že jde spíše o humor ze zoufalství, ale pořád lepší, než kňourání a nadávání.
„Stihnu jít v pondělí do práce?“ ptá se pán přede mnou.
„Tohle bude určitě v televizi,“ pronese jakási paní.
„No to budeme v televizi dřív než doma,“ odpoví kdosi.
Zadní částí letadla se nese smích, i když ve skutečnosti nám do smíchu není.

Dvě stovky lidí v letadle, kde nefunguje klimatizace. Kolik stupňů tu asi je, když hotelový teploměr ve stínu ukazoval 44°C? Může tu být 50°C? Nebo víc? Tři čtvrtě hodiny za námi. „Mami, ta holka za mnou mi přestala kopat do sedadla, co jí je? Mami, mě bolí hlava, je mi děsný vedro, mám žízeň, je mi špatně. Já chci ven!“

Posádka začíná rozlévat vodu. Informace, které jsou schopni nám poskytnout, nejsou vůbec uspokojující. Vlastně, nejsou téměř žádné. Vědí jen, že nám turecké letiště odmítlo podepsat nový letový plán. Děti nezlobí, nepiští, neskáčou po sedadlech, jen se unaveně povalují a pofňukávají, dospělí už si nepovídají, nečtou, ovívají sebe a své děti časopisem, který našli v kapsách sedadel před sebou. Aspoň k něčemu se hodí. Už hodinu sedíme v pekelném hrnci, kde se všichni doslova vaříme. Nechci tady umřít.

Vodu už nerozlévají, hodili mezi cestující několik lahví, ať je necháme kolovat. Chápu to. I stevardi musí být vaření. „Kde jsou letušky?“ zaznamená kdosi nepřítomnost palubního personálu. „Barikádují se s piloty v kokpitu,“ dostane se mu anonymní odpověď, když v tom se opět ozve kapitán. Za deset minut odlétáme. Proč mu nikdo nevěří?
 „Autem z Chorvatska je to rychlejší. Sednu a za devět hodin jsem doma,“ pronese pán, co vypadá jako Martin Maxa.
„Píšu domů, že nevim, jestli mě poznají, pokud se vrátím. Vypotila jsem tu asi deset kilo,“ ozve se paní za námi.
„No vidíš,“ chytne se hned můj muž, „tos těch waflí mohla sníst mnohem víc. Tady je vypotíš.“

Vtípky Čechům jdou i v kritických situacích a za to jsem vděčná.
„Chci být pan Tau, chci být muž na křídle letadla,“ vysloví své (možná poslední) přání pán před námi.
„Ještěže tu není žádný kardiak,“ pronese muž stojící v uličce a stírá si pot z obličeje.
tady není,“ odpoví pohotově ‚Martin Maxa‘.
„Letadlo s wellnes programem, to mají jen Češi,“ ozve se odněkud.

Ze slibovaných deseti minut jsou desítky minut. Když už jsme v tom pekelném hrnci téměř hodinu a půl, naše oblečení je propocené do poslední nitky, začíná nám být opravdu zle, děti už sotva dýchají, lidé se začínají bouřit. Chceme ven! Chceme mluvit s kapitánem. “Kapitán leží na pláži a čeká na podepsání letového plánu,“ opět se ozve Martin Maxa. Tentokrát je ale vidět, že už je rozzlobený. Jeho děti to nedýchatelno očividně dál nesnesou. I ostatní cestující se ozývají, ale už nevtipkují.
„Proč jsme tu? Proč jste nás nenechali v odletové hale?“
„Dneska je pátek třináctého.“
„Nechci tady umřít.“ … nese se letadlem a humor je ten-tam. (Očividně nejsem sama, komu letí hlavou černé myšlenky.) Teď už je to vážné. Všem nám je zle, všichni chceme ven.


Rozsvítí se znak „připoutejte se“. To už tady bylo, přesto nám svitne naděje. Usedáme a poutáme se. Kapitán nás informuje, že závada je odstraněná (všichni mu to chceme věřit) a letadlo je připravené k odletu. S napětím čekáme, zda se letadlo pohne a to k našemu údivu opravdu začíná popojíždět směrem k ranveji. „To asi bude ta nízká letová hladina,“ vrací se humor mezi cestující.Ve chvíli, kdy letadlo začne nabírat rychlost, palubou se rozezní nadšený křik a potlesk. I já tentokrát tleskám, a pokud opravdu přistaneme v Praze, budu tleskat zase (i když - kdo tleská lékařům, zedníkům, učitelům … na konci jejich pracovní doby?) Je 19.09 hod.

Tři hodiny ve vzduchu v letadle, které má poruchu. Ujišťuji se, zda opravdu pod našimi sedadly jsou plovací vesty …to jen pro případ … 

Během několika málo minut teplota na palubě letadla klesne z cca 50°C (?) na 22°C. Pepíno vyčerpáním usnul (já mu říkala, ať si ten Kinedril nebere), mě to strach nedovolí. Lidé začínají vyndávat své bundy, mikiny a svetry. I mně je zima. Dloubnu do svého chotě „Je mi děsná zima, vyndej mi z kufru džísku, prosím tě.“ Nepřítomně se na mě podívá a opět upadne do kómatu. On mě tu snad nechá zmrznout?!?! Nechci tady umřít! Probere se, až když mi začnou drkotat zuby. „Tobě je zima? Tak proč to neřekneš, vyndám ti bundu.“
Grrrrr!!! Myslím, že já nebudu ten, kdo tady umře …. „Miláčku, víš, že je pátek třináctého?“


------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: S dvou a půl hodinovým zpožděním, v propoceném oblečení, přesto paradoxně zmrzlí a hlavně vystresovaní, jsme nakonec v pořádku přistáli v Praze. 
PPS: Tleskala jsem. Radostí a úlevou.
PPPS: Čert vem angínu, vyléčím jí na zahrádce, až budu z lehátka na terase vzhlížet k modrému nebi a přemýšlet, kam má to letadlo asi namířeno.





sobota 30. června 2018

6 tipů jak si užít nezapomenutelnou dovolenou


Každý z nás má jistě své představy, jak by měla vypadat právě ta jeho nezapomenutelná dovolená. A co člověk, to názor. V jednom časopise jsem se dočetla, že dovolená by prý měla být hlavně:
1. rozmanitá
2. plná zážitků
3. odpočinková 
4. dobrodružná
5. s kopou legrace
6. ne příliš nákladná


Hm, rozmanitá. Přemýšlím, z jaké strany mám tu rozmanitost uchopit? Pokud bych se měla válet jeden den na pláži a vystavovat celé mé já slunečním paprskům a druhý den zdolat třeba K2, tak to pardon, tuhle rozmanitost si ráda nechám ujít. Na druhou stranu, když už se jednou za čas vypravím na cestu, která vybočuje z mé obvyklé trasy Štětí – Praha – Štětí, pak se dozajista nehodlám upíchnout pouze na pláži. Občas také smočím své rozpálené tělo ve vlnách. No a někdy i ve vlastním potu, při toulkách mezi památkami, kavárnami a jinými krásami dané lokality. Rozhodně ale neodsuzuji ty, kteří během své dovolené K2 klidně pokoří, ani ty, kteří místo válení se na pláži a šmejdění po kavárnách šlápnou do pedálů. Ba právě naopak, fandím jim.

Pro někoho je ideální dovolená na širém moři, pro jiného vysoko v horách, pro dalšího na chalupě a jiný se chystá na cestu kolem světa. Moje kamarádka Kristina např. touží upéct vlastní chleba v každé zemi kterou navštíví. Takže, zatím co my, obyčejní smrtelníci, si vezeme k moři plavky, Kristina pašuje v kufru kvásek. Kamarádka Jana je už 20 let učitelka. Vím o ní, že děti miluje a učitelka je vážně skvělá. Nicméně na dovolenou jezdí nejraději s klienty domova důchodců. Diana je regulérní cvok, který se táhne až na Slovensko jen proto, aby tam mohla na kole jezdit po kopcích. (Pravděpodobně tam na tom kole i dojede.) Hanka už léta touží plavat na širém moři s delfíny. Ne s turisty, JEN s delfíny. Prozatím tedy trénuje na Smíchově ve vaně a delfíny si pouští na netu. S touto touhou je mému srdci Hanka asi nejblíž. 

A pak je tu Evka. Již několik let jsme naladěné na stejnou notu. Totálně! Takže naprosto chápu, když se Evka v únoru rozbrečí, že je tlustá, do července pracně zhubne půl kila a pak sebou v Chorvatsku vítězně plácne na 14 dní na pláž, kde se poctivě griluje. Mám to totiž stejně. Co ovšem nechápu, je Evy trénink. V březnu už se jí po sluníčku stýská tak moc, že si musí doma rozžehnout "horské slunce". No, a potom až do léta loupe kůži a chladí obličej jogurtem, aby nevypadala jako indiánka. 

Během posledních dvou let se má představa o tom, jak si užít nezapomenutelnou dovolenou nepatrně změnila. Toužím odletět na měsíc na Měsíc. Pochopitelně předpokládám, že je tam moře a pětihvězdičkový hotel bez turistů, s programem All in, fešným číšníkem, dobře vybavenou knihovnou, velkou zásobou kávy, továrnou na čokoládu a rostou tam melouny, pomelo, levandule a hortenzie. 

Ať je to tak, nebo tak, jedno je jisté -  dovolená je tak rozmanitá, jak si jí sami rozmaníme, nebo, jako např. u nás, jak nám jí rozmaní naše děti.


„Mami, to moře je úžasný, viď? Fakt skvělý, já ho ták miluju! Plavat v moři je fakt hustý, lepší než v bazénu!“ radostně vykřikuje náš syn, když se po roce zase ponoří do mořských vln. „Poplaveme až k tomu molu?“ plánuje ještě nadšeně, když v tom náhle obrátí: „Debilní moře! Nenávidím ho, pálí mě oči, já chci do bazénu, to moře je hnusně slaný. V Bulharsku takhle slaný nebylo. Fuj!“ Štěpovo nadšení se jako mávnutím kouzelného proutku promění ve zklamání a zlost. Stačila vlna, která mu cákla trošku vody do očí. Jasně, že má s sebou plavecké brýle, ale ty jsou přeci blbý, protože do nich teče a on potřebuje nutně nový.

„Mňááám, tady mají italskou restauraci, ta pizza je výborná, mami ochutnej,“ cpe mi na talíř, mezi moji králičí stravu, jeden z deseti kousků pizzy, které si právě nabral. Když odsouhlasím, že je dobrá, nastává nám na dovolené „pizzové období“. Štěpa se den co den láduje pizzou a nešetří chválou, až jednou se zamračí a … „No fuj, to je hnus! Blééé, fuj, blééé!“ prská kolem sebe a já mám silné nutkání mu jednu plesknout. „Ta pizza pálí, je fakt hnusná! Tady vůbec neuměj vařit! Co já tady budu jíst?“ hroutí se celý nešťastný a celé následující odpoledne řeší, že pizza byla hnusná a on je odsouzen k trestu smrti vyhladověním. To už mě chuť jednu mu plesknout dávno přešla, teď mám pro změnu chuť ho utopit ve vlnách. Večer objeví v nabídce řízky a jedeme nanovo: „Mňááám ….“

„Já se ták moc těším na ten výlet,“ jásá další den, když naplánujeme trošku rozmanit náš dosavadní program a vyměnit plážové povalování a tobogány za pěší turistiku. Ráno nadšeně nahází do batohu láhev s pitím a sváču, na pyžamové trencle si natáhne plavky, protože cestou určitě nějaké koupání bude a jelikož v plavkách přeci nepůjde, natáhne ještě kraťasy. A můžeme vyrazit. „Teda to je ale hnusný vedro, bolí mě nohy, to sluníčko strašně pálí a mám žízeň. Ta voda v batohu už se nedá pít, je děsně teplá, nekoupíš mi Colu? Já už chci do hotelu, kdy už tam budemééé!"


No řekněte, není to rozmanité? A to nepočítám drobnosti jako např: "Proč nesmím tu Colu? Jiný děti jí můžou! Víš co, já teda balim, letim domu. Stejně je to moře moc slaný, je tu děsný vedro, pizza je hnusná a Colu nesmim! Skočím z okna, zničila jsi mi celý život..." Už nemám chuť mu jednu plesknout, nemám ani chuť ho utopit ve vlnách, zabiju ho hned teď a tady a místo na měsíc na Měsíc, poletím na doživotí na Mírov. Ovšem za 20 vteřin Štěpa neví, že se něco takového odehrálo, neví už nic o žádné Cole a spokojeně popíjí pomerančový džus. "Ten džus je dobrej že jo, jdu pro zmrzlinu, maminko, chceš taky?" Dobře, miluju ho a zabiju ho až příště. 

První bod s názvem ROZMANITOST, si tedy můžeme s čistým svědomím odškrtnout, naší dovolenou nám bez problémů rozmaní naše dítě.
Vlastně, vezmu-li to kolem a kolem, máme tím splněné i další body, jako např:

-       dobrodružství - nikdy totiž nevíme, co se našemu synovi právě rozmaní.  Bára Šťastná v jedné ze svých knížek píše, že dobrodružství je zážitek s nejistým výsledkem. V tom případě jsem nedobrovolný dobrodruh od chvíle, kdy se nám narodil třetí syn. Ono tedy vychovávat jakékoliv dítě, je svým způsobem dobrodružství, ale troufám si říct, že Štěpán je v tomto směru unikát. O zážitky s nejistým výsledkem se nám postará téměř denně, dovolenou nevyjímaje. Nepotřebuji zdolávat K2, stavět školu v Ugandě, skákat banji jumping, nebo hledat kešky. Stačí opatřit si mazlíka s ADHD, který závdavkem dostal do vínku ještě kapku negativismu, šmrcnutého emoční labilitou a opozicí. Namíchání takového životního koktejlu vám zajistí doživotní dobrodružství po 24 hodin denně. 

-       zážitky - při každém Štěpově rozmanění, toho opravdu zažijeme víc, než bychom si přáli. O jedné takové dovolené plné zážitků jsem už psala v článku Hlavně klidnou dovolenou. Ano, je to ta, kde jsem přišla o kus ... 

-       legrace - když naší dovolenou ve zdraví přežijeme, oběhneme po návratu několik psychiatrických ordinací a nafasujeme v lékárně několik krabiček antidepresiv, můžeme se tomu všemu zasmát. Co nám při té dávce Neurolu taky zbývá.

Jen tedy nad body „odpočinková a ne příliš nákladnáse budu muset ještě zamyslet. 

Možná tu K2 přeci jen ještě zvážím. 

Hm, Říp by pro začátek asi mohl stačit.

--------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Přeji Vám, ať je Vaše dovolená pohodová, odpočinková, plná zážitků a legrace a pochopitelně, hlavně rozmanitá a nezapomenutelná! 

PPS: Když není Neurol, stačí i láhev Becherovky.


Užijte si 
krásné prázdniny!!!


sobota 9. června 2018

Proč si nekupovat plavky v centru Prahy

 aneb jak jsem prošvihla hysterickou scénu



Co na tom, že mám o dvě kila víc než vloni? Co na tom, že mi na stehnech přibylo několik nových dolíčků? Co na tom, že jsem (zrovna od včerejška) zase o rok starší? Léto je tu coby dup, a to je ten správný čas, pořídit si nové plavky. Asi před dvěma lety, jsem tento nápad dostala až koncem srpna a byl to vážně docela problém. Shánět plavky na sklonku léta není úplně nejšťastnější řešení. Po těchto špatných zkušenostech, jsem se rozhodla, že letos se takovému stresu vyhnu. Červen je na plavky ten správný čas.



V jedné opravdu velké prodejně oděvů, v tom opravdu nejcentrálnějším centru Prahy, přesně tam, kde to turistickým ruchem doslova tepe, mi jedny padly do oka. Když, asi po hodince a půl, sladím správnou velikost vršku se správnou velikostí spodku (tohle je vážně problém, protože nemám zrovna velikost S, která se, nevím proč, dá sehnat vždycky), radostně se rozeběhnu směrem ke zkušebním kabinkám. Cestou přiberu ještě klobouk, protože ten se u moře vždycky hodí a co kdyby mi zrovna slušel? K dispozici je bohužel pouze jediná volná kabinka, ve které se na zemi kupí ohromná hromada triček, spodního prádla a pochopitelně plavek. Zřejmě dáma přede mnou měla stejný nápad, jen si po sobě nestihla uklidit.

Váhám jen nepatrný moment. Ve chvíli, kdy zbystřím davy, které se chystají o to jediné volné místo svést lítý boj, je rozhodnuto. No co, já to uklízet nebudu, říkám si a triumfálně zapluji mezi hromadu plavek, které mi tam nachystala má předchůdkyně. (Znáte to – Kdo dřív přijde …) V kabince se krátce pokochám svým výběrem a už se vidím na pláži.  Nedočkavě ze sebe shodím svršky, když v tom se prudce rozhrne závěs: Asi  jsem si tady zapomněla nákup,“ informuje mě rozjařená paní a ponoří se do hory textilu, jenž tam asi zapomněla společně se svým nákupem.

T o t o   j s e m   v á ž n ě   n e č e k a l a !

„Já jsem tady nahá,“ nesměle špitnu směrem k ohromné plavkové hromadě, zcela neschopná jakéhokoli pohybu. „No a? Dyť ste hezká,“ odpoví mi hromada. 

A n i   t o t o   j s e m   n e č e k a l a !

S velkou lítostí si uvědomuji, že tenhle kompliment si, v této chvíli, nedokážu patřičně vychutnat. Naivně totiž čekám, že se závěs okamžitě zatáhne, paní vyděšeně vykulí oči a vykřikne: „Jééé, nezlobte se, promiňte, omlouvám se,“ nebo tak něco. Nic z toho se ovšem nestane. A tak tam stojím, jak mě pán Bůh stvořil, tři děti vymodelovaly a zub času ohlodal a zírám na ty davy, které se ještě před minutou praly o „mojí“ kabinku. Už se neperou. Taky zírají. Všichni. (Ne vždy platí: Kdo pozdě chodí ...) Tu vteřinu hrobového ticha, tu vteřinu, která trvá tisíc světelných let (jooo, já vím, že to není jednotka času, ale nic delšího neznám), náhle přeruší výkřik: „Mám ho!“ Z podprsenek vykoukne rozčepýřená kštice se šťastnýma očima a závěs se konečně zatáhne.

Chci být neviditelná. Chci se zahrabat do ohromné plavkové hromady pode mnou. Chci hystericky křičet! (Mám na to právo.) Chci se propadnout do Austrálie, nebo aspoň do stanice metra Můstek. A nechci žádné nové plavky, ty staré jsou vlastně ještě docela dobré.

Nemám nejmenší tušení, jak dlouho jsem tak stála, na odiv pražskému turistickému ruchu. Nemám ani tušení, proč jsem neječela, proč jsem nehysterčila, proč jsem paní neumlátila kabelkou, proč jsem neomdlela? Proč jsem vlastně nevyužila tak báječnou příležitost dát volný průtok svým negativním emocím a nezachovala se konečně jako pravá nefalšovaná hysterka? Vždyť já bych si to tak báječně užila.

Jedinečnou příležitost jsem prošvihla a vylézt mezi turisty? NIKDY! 
Sedím zhroucená, v té "své" vybojované kabince, mezi podprsenkami, které nikdo nechce a čekám na zavírací dobu.  

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Ani červen není na plavky ten správný čas. Příště zkusím leden.

PPS: Všecky mi byly malé. (Ty podprsenky).

sobota 26. května 2018

Tajemství dámské kabelky - aneb moje kabelka má ADHD

Žena bez kabelky snad ani není žena. Kabelka je naším základním vybavením, bez kterého nemůžeme existovat. Přiznejme si to, milujeme je. Malé, střední, velké, do ruky, nebo přes rameno, hnědé, černé, červené, žluté či modré, jednobarevné i strakaté, zdobené, vyšívané, s korálky i zcela bez ozdůbek, elegantní i tak trošku praštěné …. Jsou naší součástí.




„Prosím tě, podrž mi kabelku,“ oslovila jsem kolegyni a vzápětí na ní hodila zavazadlo mých všedních dní. Jana zrudla, prohnula se v pase, podlomila se jí kolena, oči vylezly z důlků a z posledních sil tiše hlesla: „Šmarjá, co všecko tam nosíš?“

Vybavení garsonky
Všecko. Moje kabelka, by při trošce fantazie, mohla být klidně taková malá garsonka. „Mami, mám žízeň, nemáš něco?“ škemrá Štěpa ve frontě na poště. Vsunu ruku do kabelky, vytáhnu vodu. „Paní učitelko, já potřebuju smrkat,“ fňuká cestou do knihovny Fíla. Jistě – vsunu ruku do kabelky, vytáhnu balíček kapesníčků. "Blani, bolí mě hlava, nemáš prášek?" smutně na mě kouká kolegyně. Co bych pro ní neudělala, vyčaruji kouzelnou pilulku. „Mamííí, mám hlad, nemáš něco?“ „Jasně, že mám,“ sáhnu a vytáhnu müsli tyčinku. „Jééé, fuj, já jsem od tý tyčinky opatlanej, nemáš na to něco?“ Žádný problém, vždycky mám něco. Je libo vlhčené ubrousky? Deštník, parfém, svačinu, tužku, kalendář, pár kostiček lega... . (Opravdu lego???) Cokoli, na co si vzpomenete. Když vyvinu trochu snahy, jistě najdu i improvizované prostředky IPCHO (Improvizovaná Protichemická Obrana). Snad jen samopal mi chybí.

Protože výraz mé kolegyně mluvil sám za sebe a dost mě vyděsil, i mně začalo zajímat, co všecko ve skutečnosti ve své kabelce nosím. A tak jsem jí obrátila dnem vzhůru:
Peněženka, doklady, mobil, klíče – jsou základním vybavením, bez kterého nelze vyjít z domu. Bez mobilu tedy občas, zcela neplánovaně, vyjdu (to když ho zapomenu). Klíče - ty jsou u mě kapitola sama pro sebe, neb mám svazek klíčů od štětského bytu, svazek klíčů od barrandovského bytu, svazek klíčů z práce, klíče od auta a v létě přibývají ještě klíče od zahrady.

Co tu máme dál?
Balení Migralginu – nutné pro přežití v džungli ZŠ, láhev s vodou, brýle (bez nich nepřečtu ani číslo tramvaje), zápisník (když neslouží paměť…), krabička žvýkaček (hele, druhá), vlhčené ubrousky (vynález století), balení papírových kapesníků (dvě …no, tak tři), deštník, knížka (pouhých 200 stran), látková nákupní taška z Ikea, (zajímavé, když stojím v Albertu u pokladny, nikdy jí nemůžu najít), hřeben a zrcátko (tak to je snad jasný), parfém (no comment), rtěnka (aha – dvě, jééé – tak ne- tři), krém na ruce (opravdu jen jeden), šátek (co kdyby se ochladilo?), powerbanka (dnes bez ní nelze žít), věrnostní kartičky do obchodů (je jich asi tisíc, nevím sice na co přesně slouží, ale všude je po mně chtějí, tak je raději nosím), müsli tyčinka (jedna), náhradní silonkové ponožky (co kdyby, přeci nebudu chodit s dírou), notes (nutně potřebuji, kdyby mě náhodou někde něco napadlo), tužka (čím bych do toho notesu asi psala, že?), dva igelitové pytlíky (HA! vždyť to říkám, prostředky IPCHO), kostičky lega (já ale vážně nevím, kde se tam vzaly, moje teda nejsou), sluneční brýle (zcela nezbytné), rukavice (já vím, je skoro léto, ale nedávno ještě byla zima). A propos léto! V létě občas přibudou v mé kabelce, krom klíčů od zahrady, ještě boty. Ráno, když běžím do práce, jsou tam žabky, odpoledne, když běžím z práce, jsou v kabelce baleríny (podle momentální venkovní teploty).

Něco musí pryč
Dobře, uznávám, že ve své kabelce toho nosím asi moc. Můžu to trošku zredukovat. Částečně už se o to postaral Štěpa, který se po vysypání mých pokladů vrhl na její obsah s výkřikem: „No mami, ty kostičky šíleně dlouho hledám a ty si s nima hraješ?“ Lego je tedy vyřešeno, bylo zabaveno. Odkládám také rukavice, bez těch se v květnu obejdu. Obětovat můžu i jedno balení kapesníčků, jedno balení žvýkaček a jednu rtěnku. Nebo klidně dvě, ať nejsem za fiflenu. Taky ty igelitové pytlíky nepotřebuji, v případě chemického poplachu mě stejně nezachrání.


Říká se, že kabelka prý o ženě mnohé vypovídá. Ani snad nechci vědět, co všecko by navykládala o mně ta moje. Nejsem chaotik a vždycky jsem si myslela, že jsem ten typ člověka, kterého chaos neovládne. Jenže …
Dřív (před deseti lety) u nás měla každá maličkost své místo. Když někdo otočil třeba jen kytku na polici do jiné pozice, okamžitě jsem to poznala, nesnesla jsem ani kávovou lžičku jen tak bezdůvodně položenou na kuchyňské lince, nebo obrázek, který visel mírně nakřivo. Nemyslitelné!!! A pak přišel Štěpa a s ním ADHD a já dostala „lekci“. Ani jeho dva, dnes již dospělí bratři, mě za celé své dětství + pubertu nevyškolili tak, jako on a to vyrůstali společně. Štěpa na rozdíl od svých velkých bratrů vyrůstá na styl "jedináček", ovšem NIKDO nemá kolem sebe větší chaos, než právě on.

Nejsem bordelář, jsem jen tolerantní
Postupně jsem se tedy naučila tolerovat nejprve všecky ty kostky, autíčka, mašinky, koleje, plyšáky, lego a puzzle, které se sice válejí po celém bytě, ale nikdy si s nimi nikdo nehrál.  Později pak k tomu všemu přibyly mapy, jízdní řády, jízdenky, lžičky, skleničky, hrníčky, talířky, mističky a obaly od č e h o k o l i v, které se použité povalují nejen na lince, ale především někde (všude) v dětském pokoji, většinou přikryté mikinou, trikem, případně nazdobené ponožkou. TOP specialitou jsou u nás ale baterie, hlavně tužkové. Nevím jak je to možné a kde se vlastně berou, ale máme je opravdu po celém bytě. Vlastně po obou celých bytech. Ať šlápnu kamkoli, vždycky šlápnu na nějakou tužkovou baterku, a tak jsem se je už naučila nevnímat, jsem k nim tolerantní. Toleruji také omatlanou kliku, na kterou se přilepím pokaždé, když chci NÁHODOU vstoupit do dětského pokoje (z důvodu zachování svého duševního zdraví tam moc často nechodím). Toleruji i ponožky pod postelí. Někdy je tam schválně nechávám dost dlouho, aby uzrály a taky aby se stihly pomazlit se všemi plyšáky, pet lahvemi, drobky, kůrkami od pizzy, kelímky od jogurtu, pavouky, šváby a štěnicemi. Ano, pustila jsem chaos do svého života, ale tohle, to bych tedy nečekala. Moje kabelka podezřele připomíná dětský pokoj mého syna (jen obsah je jiný). 
Mám pro to pouze jediné rozumné vysvětlení - moje kabelka má ADHD!!!           (Všecky moje kabelky mají ADHD).

---------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Moje kabelka je „mé výsostné území“. Asi o mně opravdu něco vypovídá, ale mám jí ráda a mám ráda svůj kabelkový chaos (nechci používat slovo bordel), protože je prostě MŮJ! Je to vlastně takový zmenšený holčičí pokojík.

PPS: Totéž, co je pro mě moje kabelka, je pro mého syna jeho pokoj. Ano, hodně o něm vypovídá (JE TO BORDELÁŘ!!!), ale je to jeho výsostné území a on tam bývá rád. Je to vlastně taková zvětšená klučičí kabelka.

PPPS: Tohle musím mít na paměti, až zase vstoupím do jeho pokoje!!!