sobota 8. června 2019

Já a prokrastinovat? Nikdy!


Už na střední mi spolužačky říkaly „Božka“. Pořád jsem něco čmárala, na písemku mi jedna A 4 nikdy nestačila a moje maturitní otázka z ČJ byla jasná, ani jsem si jí snad nemusela losovat – Národní obrození. Možná na tom něco bude.

Všichni TO dělají
„Mám se báječně,“ švitoří mi Lenka do telefonu a já mám radost, že je konečně spokojená. Moc dobře vím, že právě ona si to opravdu zaslouží.
„A co vlastně děláš, když teď nemusíš brzy vstávat a vysedávat v kanceláři?“ ptám se. „Starám se o malou a hlavně o naší firmu. Taky přestavujeme dům, takže se nenudím. Ale víš, co dělám teď nejčastěji?“ položí Lenka řečnickou otázku a vzápětí na ní odpoví. „Prokrastinuju,“ vysloví a ze sluchátka se line její veselý smích. „Haló, jsi tam? Slyšíšš mě?“

Jo, jsem tu a slyším jí. Tak už i Lenka. To slovo zní jako šíleně hnusná, epidemicky se šířící, nakažlivá nemoc. Koupíte si oblíbený časopis a od první do poslední stránky čtete o prokrastinaci. V knihkupectví hledáte knihu a z regálu na vás vypadne Konec prokrastinace. Otevřete internet a zjistíte, že na NIC neexistuje víc návodů, než na to, jak zatočit s prokrastinací. Můžete si dokonce dát i test, abyste zjistili, zda ten mor postihl už i vás. Vlastně to vypadá, že celý svět nedělá nic jiného. I v obyčejném telefonickém brebentění s kamarádkou o tom slyšíte.

„Fuj, a proč to děláš? To se nemůžeš jen tak flákat, zevlovat a lelkovat? Nebo tu práci jen tak normálně odkládat a odsouvat? To musíš hned to …?“ nešlo mi slovo z pusy.
„Noooo,“ ozve se po chvilce ticha rozpačitě Lenka, „to je přeci totéž.“
Znám význam toho slova a právě proto, že je to totéž, nechápu, proč se to nedá říct obyčejně. Prostě česky.

Není prokrastinace jako prokrastinace
Dobře, já vím, ono to není úplně totéž. Je mi jasné, že při té opravdové prokrastinaci se jedná o chorobné odsouvání úkolů, do kterých se nám nechce, které pokládáme za zbytečné a nesmyslné a raději se s plným elánem pustíme do něčeho, co nás baví. Jenže upřímně, ještě jsem se osobně nesetkala s nikým, kdo tímto chorobným stavem trpí (tím vůbec nezpochybňuji, že někdo takový existuje). To, že občas odsuneme nějakou práci na později a raději nejprve uděláme něco, co je nám příjemnější, nebo jen tak sedíme a relaxujeme, nebo chcete-li lelkujeme, flákáme se, válíme se, nebo třeba koukáme „do blba“ anebo si klidně na chvilku hodíme nohy na stůl, ještě nutně nemusí znamenat, že prokrastinujeme.

Ať se jazyk vyvíjí
Nemám vůbec nic proti převzatým slovům, rozhodně patří do češtiny. Jsou důkazem, že se náš jazyk vyvíjí a hlavně, k některým slovům by se opravdu velmi špatně hledalo výstižné české slovo se stejným významem (ano, synonymum, dalo by se také použít slovo ekvivalent). Domnívám se ovšem, že některá slova přebíráme naprosto zbytečně.

Dobře si pamatuji, že už jako malá holka, v době hluboké totality, tenkrát se ještě neprokrastinovalo, jsem nechápala, proč se tak často používá slovo družba. Vždyť přeci přátelství je naprosto výstižné a mnohem hezčí. Po revoluci mě vytáčela slova jako meeting, briefing apod. a k nepříčetnosti mě dodnes dohání slova environment a magenta. (No řekněte, kdo vám kdy pochválil vaší krásnou magentovou sukni?) Když jsem před lety pracovala v jedné velké stavební společnosti, dal mi šéf na starost environmentální systém. Dělalo se mi mdlo (nikoli z té práce), vždyť v Česku máme přece nádherné životní prostředí

A dnes je tu ta prokrastinace.

Mám máslo na hlavě
Ale abych byla upřímná sama k sobě, mám máslo na hlavě. I já používám, pochopitelně zcela zbytečně, některá cizí slova, případně nesmyslné zkratky, ba dokonce tak trošku slovní paskvily. K mým oblíbeným patří např. OMG, OK, Twl, to je mňamózní, šmakuláda a nejvíc ze všeho miluji vyšmuchlit
Njn, znáte to. Určitě jich je mnohem v...

------------------------------------------------------------------------------------------------------------


PS:  ... jdu si uvařit kafe, hodím nohy na židli a budu čučet do blba. Žehlicí prkno, vysavač a sepsání seznamu co nezapomenout na ŠvP (školu v přírodě) jistě počkají. A pak si zase trošku vyšmuchlím zahrádku, zasadím nějakou magentovou kytičku a tohle dopíšu pak, až někdy ... 


PPS: Jsem líná, budu se flákat, zevlovat, lelkovat, otálet, odkládat nepříjemnou práci a povinnosti, ale nikdy, opravdu nikdy nebudu prokrastinovat.


sobota 6. dubna 2019

Mám se na co těšit aneb jeden obyčejný školní den


Z dobrých přátel občas vypadnou dobré rady. Jednu takovou jsem kdysi dostala od své kamarádky. „Když máš před sebou těžký den, vzpomeň si ráno alespoň na tři věci, na které se ten den můžeš těšit. Hned se bude zdát vše hezčí a problémy menší.“



Můj šestý smysl mi ráno napověděl, že tohle je zase on. Jeden z těch těžkých dnů. Zbystřila jsem tedy a to i přes to, že vlastně není žádný opodstatněný důvod. Posledních několik týdnů plynulo přece tak poklidně, Štěpa vyšlapuje jak hodinky, ve škole je celkem v pohodě, žádné záchvaty, žádné problémy, doma pomáhá, o jarních prázdninách mi chystal snídani do postele, ze školy už jezdí domů sám, mobilem hlásí, kde se zrovna nachází a je na něj spolehnutí. Nechala jsem se tedy ukonejšit slastným pocitem zdánlivě bezstarostného života. Jak příjemné. Tak proč ten hlodající červíček?

A tak sedím u stolu, nimrám se ve své snídani a vybavuji si chvíle, na které se dnes mohu těšit. Nebudu obědvat ve školní jídelně. Je středa, to znamená, že jdeme s kolegyní na oběd někam, kam se nám bude chtít. Pak procházka kudy nás nohy ponesou a na závěr nezbytné kafíčko na zahrádce jakékoliv kavárny, která se nám připlete do cesty. Jaro se hlásí o slovo, sluníčko začíná pěkně hřát a náš rituál středečního odpoledne se osvědčil. Mám tedy dobrý důvod k těšení se.

Jenže, zatím je ráno.
„Ferdo, ukliď tu svačinu, je teprve osm hodin, nemůžeš mít takový hlad. Připrav se na hodinu,“ upozorňuji žáka s ADHD, jehož svačina pokrývá celou lavici. Ne snad proto, že by byla tak extrémně veliká, ale jednoduše proto, že čím víc prostoru Ferda pro sebe má, tím víc ho potřebuje. Odezva žádná. „Ferdo, vnímáš mě?“ donutím jeho oči podívat se do těch mých. „Ano.“ „Prima, připrav si češtinu.“ „Jóóó,“ odpoví, otočí se a odejde na chodbu. Tam pak párkrát cvičně bouchne do své plechové skříňky, to abychom všichni věděli, že je ve škole a se zvoněním se radostnými poskoky vrátí do třídy.

„Co mám dělat?“ ptá se Ferda po té, co paní učitelka zadá práci. Vůbec jí nevnímal. „Kde mám pero?“ vykřikne a sveze se pod lavici hledat své psací potřeby. Pero sice nenajde, ale zato najde své boty, svačinu a několik papírových vlaštovek. Podávám mu svoje pero připravené pro podobné situace a ukazuji, kde a co má dělat. „Jééé, ještě sešit, já si ho nestihl vyndat. Nevím, která stránka to je, nevím, co mám dělat?!?“ Práskne vší silou s učebnicí, až vedle sedící spolužák nadskočí. Já taky. Otevřu mu učebnici, znovu ukážu zadanou práci, ujistím se, zda rozumí zadání. Vše se zdá v pořádku. Odcházím tedy zkontrolovat holčičku sedící před Ferdou. Prásk do stolu, prásk, bouchá Ferda do všeho kolem sebe, prská, hučí, „střílí“ mluví, dupe, směje se, ale jen on sám ví, čemu vlastně. „Buď tiše!“ ozývají se spolužáci. Chystáme se opustit třídu, ale Ferda se uklidnil. Nechce pryč. Sedne si a slíbí, že už bude pracovat. Zůstává pouze u slibu.  Kouká kolem sebe, nedělá nic. „Ferdo, pracuj, nestihneš to. Rozumíš zadání?“ „Jo, já tomu rozumím.“ „Bezva, pokud rozumíš, vezmi pero a už piš, ať nemusíš dokončovat doma.“ Nic. Ferda sebou škube, nadskakuje, kontroluje čas na hodinách, válí se po lavici, dupe nohama, ťuká perem, koleny nadzvedá lavici, tleská, lelkuje, směje se. V tom se ozve smích i z poslední lavice, kde sedí Denis, chlapec s autismem. Ani Denis nepracuje, lelkuje, maluje si, pobrukuje a ruší. Jeho asistentka se, stejně jako já, snaží, přivést chlapce k práci, ale Denis si maluje své oblíbené komiksy do pracovního sešitu, směje se zážitkům ve svém imaginárním světě, a co se děje v hodině mu nějak uniká.

Zazvoní na přestávku. Učitelka sice ještě mluví, ale Ferda už je mimo lavici. Běhá po třídě, rozhazuje rukama, bác. „Ferdo, shodil jsi mi svačinu.“ „Ahááá! Pardóóón!“ Svačinu posbírám, hodím do koše, nevadí, odpolko mě čeká přeci oběd a kafíčko s kolegyní. Mám se na co těšit. HUPS, skočí Denis na lavici. To se Ferda pochopitelně nemůže nechat zahanbit. HUPS. Třída se rázem změní v „tělocvičnu“. Sundat dva desetileté chlapce z lavic, uklidnit je a připravit na další hodinu je téměř nadlidský výkon.

Podobný scénář se prolíná celým dopolednem. Učení si Ferda nepřipraví ani na jedinou hodinu, pak se hrabe v tašce šustí a huhlá.  Na hodnocení v podobě mračounů reaguje uraženě, tak moc by chtěl usměváky, ale očividně není ochoten pro to něco udělat. „To zase nedostanu žádnou samolepku na konci vyučování, že jo? To zase bude táta naštvanej,“ snaží se Ferda o citové vydírání.

Blíží se konec vyučování, Ferda ví, že samolepka dnes opravdu nebude, ale zkusit se to musí. Přijde se se mnou pomazlit. Je téměř stejně velký jako já, mazlit se s tak velkým klukem se mi moc nechce, ale je mi ho líto. Je to hodný kluk, nikomu neubližuje, jen je občas trošku mimo a tak nějak neví, co si počít sám se sebou. Obejmu ho, mám ho ráda. „Tak zítra začneme nanovo, s čistým listem a určitě to na samolepku zvládneš, ju? Teď máš ještě možnost získat alespoň lentilku,“ snažím se ho povzbudit a ještě lehce namotivovat na poslední hodinu, protože Ferda je žrout a lentilky se osvědčily jako výborná motivace. Tentokrát to ovšem není nic platné. Ferda je rozjetý, jeho mazlící snaha o kladné hodnocení se ukázala jako marná, začíná být negativistický, bouchá hlavou do lavice, shazuje dětem věci, křičí, že je k ničemu, otevírá okno … Voláme rodičům.

V půl jedné mě třeští hlava, hučí mi v uších a v levém oku se mi objevil tik. Nevadí, mám před sebou krásné, klidné odpolko, připomínám si a těším se.  

Po té, co s kolegyní ukonejšíme své chuťové buňky, naplníme žaludky a upustíme nahromaděnou páru náročného dopoledne, vycházíme z indické restaurace báječně naladěné a vysmáté. Sluníčko krásně hřeje, naše nálada se vylepšuje, těžký den máme za sebou. Teď už jen to zasloužené kafe, už se nemůže nic stát, už nemusím být ve střehu.


Nakláním se nad voňavým šálkem, když mi zazvoní telefon. „Dobrý den paní Danešová,“ osloví mě třídní učitelka mého syna. „Štěpán má záchvat, prosím vás, přijeďte si pro něj, sám domů jít určitě nemůže.“

Jak jsem jen mohla zapomenout na vlastní dítě?

------------------------------------------------------------------------------------------------------

 PS: Za týden je zase středa. To znamená, že se celý týden mám na co těšit.

PPS: A také se těším až mi rozkvetou na zahrádce tulipány a pak pivoňky (na ty se těším hodně) a hortenzie a těším se na dovču (už půl roku) a na setkání s rodinou a na Velikonoce, protože jdeme do divadla a ...


sobota 2. března 2019

Hodinka v bufetu


Každé úterní odpoledne sedím v bufetu hlubočepského plaveckého bazénu a čekám. Štěpa má trénink plavání. V malém bufetu je asi 6 stolečků, natěsnaných co nejblíže k sobě a vždy plně obsazených dalšími čekajícími rodiči, především maminkami.


Na tuto čekací hodinku se vždycky dost těším, je to totiž chvilka, kdy můžu jen sedět a nic nedělat. Nepřemýšlet, nevychovávat, nehlídat, nemluvit, nenakupovat, neuklízet. Logicky jsem jí tedy pojala jako hodinku relaxační. V ruce knížku, na stolku bufetové capuccino a něco „malého“ k tomu. Otevírám knížku a těším se na pokračování příběhu, jenže písmenka na stránce mi dnes nějak poskakují a různě se melou a mé soustředění poletuje kdesi po bufetu a dost možná ještě dál. Začínám tušit, že ze čtení tentokrát asi nic nebude.

„Franta začal chodit do posilovny. Doufám, že kvůli mně,“ slyším jednu ze čtyř maminek sedících u vedlejšího stolku.
„No jasně že jo, ten by ti nezahnul.“
„Naše mladá měla na výzo dvojku z matiky. Pořád jí nejde ta násobilka.“
„To učitelka taky mohla přimhouřit oko, ne, když má jinak samý.“
„Taky bych měla začít cvičit.“
„Tchýně jede za měsíc do lázní. Budu 6 týdnů vařit i pro tchána. Pfff, to zas bude ...“
Dámy, jedna přes druhou, melou páté přes deváté a při tom všecky stíhají obsluhovat své mobily.
„Tedy holky, to jsme dopadly, čumíme tu do mobilů jak puberťačky v metru,“ zareaguje jedna z nich.
„No a? Aspoň je vidět, že jsme ještě mladý, jsme mladá generace,“ pronese ta nejstarší (odhaduji) a vrhne pohrdavý pohled na mé ruce svírající knížku, kterou nečtu, protože poslouchám cizí (jejich) rozhovor.

Na malý okamžik se cítím … ani nevím. V rozpacích? Trapně?
A proč vlastně? Proto, že poslouchám cizí hovor, nebo proto, že místo mobilu mám knihu a jsem tedy stará? Pravda, nejsem zrovna stejná generace jako mobilující matky, jsem možná o nějaký ten rok starší, jenže věc, kterou svírám v ruce, mě v jejich očích očividně odsunula mnohem dál. Až k předčasnému důchodu.

Ovšem, já vím své. Milé nevyzrálé matky, jsem teprve ve středním věku, mé stáří začne až za 30 let. Najednou si uvědomím, že se usmívám. Vůbec se necítím v rozpacích, ani trapně, ani staře. V klidu se tak schovám za "svojí" Třeštíkovou a konečně se mi podaří zkrotit neposedná písmenka. Potřebuji dočíst aspoň kapitolu, než Štěpovi skončí trénink. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Také umím hrát hry na mobilu. Fakt! 😉

úterý 12. února 2019

"Naše ADHD" a zázraky, které se dějí



 Dnešní článek je naprosto mimo pravidelný termín, ale snad to pro jednou nevadí. Je to proto, že je spontánní a opravdu nepřipravený. Původně jsem totiž zamýšlela jen krátký text do Občasníčku, jelikož jde o prožitek který se stal právě teď, ale ... mé myšlenkové pochody se neplánovaně jaksi rozeběhly. Ani fotka není nijak připravovaná, je přesně taková, jak právě dnes ráno vznikla.
No jo, mateřské emoce ... 😊



„Dobré ráno, maminko,“ slyším zatím jakoby vzdáleně, zachumlaná pod vyhřátou peřinou. „Nese se snídaně do postele a vana se už napouští.“ Líně otevřu jedno oko, to ale nestačí, otevřu tedy i druhé a leknutím se posadím. Na posteli se rozprostírá snídaně určená jen pro mě. Obsahuje přesně to, co mám ráda - jogurt, ovoce a vodu, plus ještě drobný bonus v podobě sušenek. „Jooo, a kafe chceš taky?“ Štípnu se, bolí to, takže nespím.

Zírám střídavě na snídani v mé posteli a na kluka, který stojí vedle. Můj Štěpa. Ten kluk, který má diagnostikované ADHD a poruchu chování, ten kluk, který ještě před čtyřmi lety řval, že jsem hnusná máma a že mě nesnáší, protože jsem vždy trvala na tom, co jsem řekla, protože se musel sám obléci, protože jsme odcházeli domů, protože něco se vyvíjelo jinak, než on měl naprogramováno v hlavě, protože … no, to je jedno. Ten kluk, nad kterým školství v našem městě zlomilo hůl. On dostal nálepku SPRATEK a my s manželem neschopní rodiče. Ten kluk, který se tak moc bál paní učitelky, že do školy chodil ve stresu a s bolestí břicha a svojí frustraci si pak vybíjel na dětech i dospělých, jelikož jinak to ve svém věku a se svojí poruchou neuměl. Ten, kterého školní psycholožka posílala, coby premianta třídy, do speciální školy a do střediska výchovné péče …

Tak přesně tenhle kluk mi ve svých deseti letech chystá snídani do postele, napouští vanu a vaří kafe. A není to jen o dnešní snídani. Přesně tenhle kluk se neurazí, když mu kamarádka řekne, že je tlustej a má jí pořád stejně rád, ve škole dobrovolně pomáhá slabším spolužákům, je schopen sám odprezentovat celou hodinu vlastivědy a v hlavě nosí celý jízdní řád pražské MHD. Pořád je sice trošku urážlivý a špatně snáší vlastní neúspěch, ale velmi se snaží ovládnout a když výjimečně dojde k nějakému selhání, umí se omluvit a statečně (no, někdy pochopitelně i se slzami a spoustou komentářů), nese následky.

Stačilo „celkem málo“. Změnit prostředí, školu a především paní učitelku a přitom pevně stát za svými výchovnými metodami v podobě lásky, důvěry, trpělivosti, pochopení, ale také důslednosti a přiměřené přísnosti. Jsem moc ráda, že jsem kdysi nepodlehla radám maloměstských „odborníků“ a nešla jejich cestou doporučovaných fyzických trestů, výchovných ústavů, nepřiměřených dávek léků apod. 
Dnes bych určitě neměla nachystanou snídani do postele.

Možná, že se zázraky dějí.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Teď ještě přežít pubertu. Co nás asi čeká?

sobota 2. února 2019

Být ženou středního věku


„Pokud trpěla kocovinou, držela se doma, dokud se jí nezbavila, a pak vyšla dokonale oblečená a nalíčená. Zkoumavě si přejela prstem nad horním rtem. Vyrašilo tam několik tvrdých vousků. Připadalo jí, že mávají svými tykadly na Jamese jako hmatové ústrojí hmyzu. Být ženou středního věku vyžaduje pernou práci na sobě a na stará kolena bude mnohem hůř s prděním, nekontrolovaným únikem moči, vypadáváním vlasů a zubů. Panebože, kéž by umřela!“


Právě tento odstavec z knížky Agáta Raisinová a manžel na zabití mně náramně pobavil. Dokonce tak moc, že jsem se smála nahlas. Dokonce tak moc, že jsem se málem počurala. (Už je to tady - únik moči.) Jenže pak jsem si uvědomila, že i já jsem ženou středního věku. „Sjíždím páté gumy“, které už mám vážně dost opotřebované, moc nezbývá a budu muset do servisu. Pro šesté! Umřít se ovšem nechystám. 

Ve třiceti jsem si byla téměř jistá, že až budu ženou středního věku, ožením syny, oni mi pořídí vnoučata, ale já zůstanu zcela jistě stále stejná. Stejně „mladá“, stejně štíhlá, stejně pružná, stejně zdravá, bez vrásek, bez vypadávání vlasů a zubů, bez bolestí kloubů, bez pytlů pod očima a bez brýlí, pochopitelně. Vůbec jsem si nepřipouštěla, že i mě se TO stárnutí týká. Tak nějak jsem si myslela, že budu seriózní dáma a hlavně, že budu „zrát jako víno“.

Jenže, někde se to zvrtlo
Vnoučata stále nemám (pokud nepočítám dvouletého Jorkšírka), zato mám brýle a pytle pod očima. O víně nemůže být ani řeč.



-Jsi dneska nějaká divná, co ti je? Znám tě, takže to poznám podle toho, jak píšeš.
Odhalila nedávno moji náladu kamarádka při chatování.
-Hmmm, jsem děsně nakrknutá.
-Jo ták! Proč?
-Byla jsem u doktora a měli tam váhu.
-A kolik?
-Koliiik?!?! To po mě nechtěj! Mám hlad, celej den držim dietu.
-Jdi spát, přes noc to číslo třeba zapomeneš.
-Jo, to je dost pravděpodobný, já už zapomenu všecko. Tohle číslo ale určitě ne!
-Měla ses stavit na kafe.
-To nešlo, viděla jsem rudě, dokud ještě vidím.
-???
-Byla jsem v úterý taky na očním. Tam mě taky naštvali. Slepnu. Ani brýle nepotřebuju, předepsali mi rovnou lupy. K doktorům už nepáchnu!
-Tak to vysvětluje to, jak mi občas odepisuješ. (Následuje deset smajlíků slzících smíchem.)
-Co je na tom k smíchu? Budu muset na operaci.
-S očima? Jsou čočky, ne?
-Čočky nemůžu, jsem slepá na dálku i na blízko.
-Kdybys potřebovala hůl, máme jednu na půdě.
-Prima, hůl beru, bolí mě taky kyčle. Ale k doktorovi s tím nejdu, to už bych se asi nevrátila vůbec.

Žhavá témata
V podobném duchu se nesou i naše společná setkání u kafíčka. Věčným a vděčným tématem bývají pochopitelně vztahy. Vztahy řeší ženy napříč všemi generacemi. A muži, jsou opravdu téma věčné a vděčné, protože muži zajímají nás, holky, přesně od momentu, kdy začneme vnímat rozdíl mezi Evičkou a Adámkem.

Když dopodrobna probereme naše druhé polovičky (někdy jsou to i třetí a čtvrté), přijdou na řadu pro změnu opět vztahy. Tentokrát vztahy s dětmi. Ty se taky probrat musí, jelikož na děti jsme patřičně pyšné, i když nás občas (často), (pořád) vytáčejí k nepříčetnosti. Ostatně, stejně jako muži. Pak ještě v rychlosti škola (většinou randím s učitelkami a asistentkami) a nyní už se konečně můžeme v klidu předhánět jaké „exotické“ nemoci která máme, co kterou bolí a koho to bolí víc. Doporučujeme si různé lékaře, lázně, masážní salony a wellness pobyty.

Stáří v padesáti? Kdeže!!!
Nicméně, abych vás vyvedla z omylu, být ženou ve středním věku, neznamená nutně pouze skuhrat a chystat se na smrt. Naopak, někdy to je pořádná jízda.

Mým představám o dámě zrající jako víno se to sice příliš nepodobá, spíš se to podobá představám Agáty, ale vážení, žijeme ve 21. století. Žádné padesátileté stařenky o holi a ohnuté babičky s vodovou a modrým přelivem. Ba právě naopak.

Dle statistik (tuším, že jde o americké statistiky), dnešním padesátníkům PRÝ začne stáří až v osmdesáti letech. To je přeci báječné, nemyslíte? Máme již něco odžito, takže naší velkou výhodou jsou nasbírané životní zkušenosti, zároveň jsme ale stále plné energie a chuti do života. Ve středním věku se nám tak nabízejí možnosti, které naše babičky ani maminky neměly. Začínáme studovat, budujeme kariéru, podnikáme, cestujeme. Máme mnoho možností rozvíjet a naplňovat své duchovní hodnoty, ale také pečovat o tělesnou schránku našeho "JÁ". K dispozici máme nepřeberné množství vzdělávacích kurzů, seminářů a konferencí, navštěvujeme divadla, výstavy, besedy, chodíme na kosmetiku, manikúru, pedikúru, ke kadeřnici, sportujeme (některé z nás dokonce i běhají), setkáváme se v kavárnách a barech, chodíme tančit  a vůbec – máme spoustu zájmů. A také se zamilováváme.

Láska kvete i ve středním věku
Jedna moje přítelkyně ve středním věku, prožila nedávno ne zrovna pěkné období. Musela
se vypořádat se skutečností, kdy otec jejího syna, kterého měla 10 let výhradně ve své péči, požádal o péči střídavou. Má přítelkyně proplakala nespočet nocí i dnů. Pochopitelně, vždyť svým dětem obětovala, tak jako každá maminka, značnou část svého života. To ona učila syna mluvit a chodit, to ona běhala na třídní schůzky, to ona seděla u jeho postýlky, když byl nemocný. Kde byl ON, otec, když ho potřebovali? Ať byl, kde chtěl, teď je tady a chce syna. A soud mu vyhověl. Jistě, je to přeci otec a má právo … „Co já budu dělat celé ty dny, když přijdu z práce? Dcera mě už nepotřebuje a malý bude pryč,“ lkala mi v březnu Hanka nad šálkem espresa u ní v kuchyni. Uplynulo pár měsíců a mnohé se změnilo. „Je to paráda,“ jásá Hanka u petky burčáku. „Zjistila jsem, že nejsem jenom máma, která letí z práce do družiny, honem nakoupí, vaří večeři a kontroluje úkoly, ale že jsem taky ještě pořád žena,“ usmívá se a z očí jí šlehají zářivě spalující plamínky. „A holka, je to fičák!“  

Další z mých drahých přítelkyň ve středním věku se domnívala, že prochází obdobím preklimakteria. Potila se, tloustla, byla náladová … Teď vozí kočárek a náladové je její miminko.

Agáta má v něčem pravdu
„Určitě na mě leze přechod,“ sklesle se mi svěřila Magda a vychrlila ze sebe všecky příznaky těžkého onemocnění, kterému se vznešeně říká klimakterium. „Jsem pořád podrážděná, vzteklá a unavená, mám návaly, bolí mě hlava, nespím a pořád něco zapomínám. Ráno se ani nemůžu vyhrabat z postele, a když si dám něco dobrýho, hned mě pálí žáha,“ zakončila smutně Magda seznam chorob středního věku. Vyděšeně jsem na ní zírala. Téměř všecky příznaky, které právě vyjmenovala, tedy až na návaly a pálení žáhy, mám od pětatřiceti. „Jo a tloustnu! Jsem celá taková… blé,“ to už se téměř rozbrečela. „Tak to já taky,“ přiznala jsem se pod nátlakem její deprese a pak mi náhle na mysli vyvstal citát z knihy Mary Bardové „Tloušťka není osud, jez skromněji než dosud,“ a bohužel jsem ho vyslovila nahlas. „No to je v háji (neřekla v háji), to už se nikdy nenajím (neřekla nenajím). Život je nespravedlivej,“ utřela Magda slzu, vražedným pohledem sjela vychrtlou atraktivní blondýnu, která právě vešla do baru a kopla do sebe dvojitou vodku.

Má to své výhody
Magda mě trošku naštvala. Nechci sledovat příznaky svého stáří, chci se vejít do amerických statistik. Nikdy nám nikdo nesliboval, že život bude fér, a to, že žiji sama se sebou už nějakou řádku let, považuji za určitou výhodu. Už vím co od sebe čekat a také umím celkem slušně odhadnout, co čekat od svého okolí.

Mladá, krásná a štíhlá už jsem byla, je na čase vyzkoušet něco jiného. Pravda, občas propadnu lehké hysterii, ta ovšem trvá pouze do okamžiku, než mi manžel naservíruje čokoládu a hrnek oblíbeného Au lait. Pár kilo navíc už neřeším denně, ale jen 1x týdně a když si najdu novou vrásku, řeknu si, že mám konečně něco nového. Vrásky se mi líbí. Jsem divná?

Možná jsem si nesplnila úplně všecky své sny, ale ještě není nic ztraceno, protože přeci nikdy není pozdě. Pár snů v hlavě stále nosím a už mám konečně dost rozumu na to, se do nich pustit.

Jít z pařby rovnou do práce jako před lety, už tedy nezvládám, a mám-li kocovinu, držím se, stejně jako Agáta, raději doma. Zato jsem zvládla vychovat tři báječné syny. To není zrovna málo.

Hlavně se z toho ne…
Ve středním věku už jsem dostatečně stará - nebo raději vyzrálá, to zní líp - na to, abych blbiny, které dělám, dělala při plném vědomí a pořádně si je užila. Ze svých chyb a omylů se poučím (většinou), ale hlavně se z nich nehroutím. Řeším pouze to, co se přímo týká mě a mých nejbližších, ostatní nějak rozdýchám a hodím za hlavu. Pokud nejde o život … Znám svoji cenu. Vážím si sebe sama a naučila jsem se neztrácet svůj čas s lidmi, kteří si ho nezaslouží. A také jsem pochopila, že lidé se ke mně budou chovat tak, jak jim já sama dovolím. Než jsem k tomuhle všemu dospěla, trvalo to pěknou řádku let a od života jsem musela dostat mnoho drsných bolestivých lekcí.

Brýle už mám, případné vousky oholím a až mi začnou padat zuby, pořídím si klapačky. Když jsem byla malá holka, záviděla jsem je své babičce, která si je na noc dávala do skleničky. Říkala, že ty její jsou v čistírně a tyhle, že má z půjčovny. 

Být ženou středního věku je vlastně docela zábava. Hlavně se z toho ne…



Život je proces, během kterého se stále učíme, a mě to baví. 
------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Milé kolegyně středního věku, uvědomujete si, že do začátku stáří nám zbývá 
minimálně čtvrt století? To se musí využít!

„Nejlepší věk ženy začíná ve chvíli, kdy přestane doufat, že její štěstí závisí na muži anebo něčem z vnějšku. Je plná hrdosti, respektu vůči sobě a neprodá svojí důstojnost za nic na světě, ani kdyby to mělo znamenat, že zůstane sama.“         
Karla Galleta
„Ve svých sedmapadesáti se cítím jistější a spokojenější než kdykoli před tím. Nevím, zda to nějak souvisí s duchovností, nebo jestli jsem zmoudřela. S věkem se však člověk stává vybíravějším pokud jde o to, s kým tráví čas a čemu věnuje svůj život.“

Sharon Stone

sobota 5. ledna 2019

Máme na rok na klid nárok


UF, a je to za námi.
Dárky jsou rozdány, řízky snědeny, šampaňské vypito a mnohá předsevzetí již vzala za své. Nespočet kilometrů v nohách při maratonu po obchodech, tolik shonu, stresu, tolik hodin strávených balením dárků, praskající ušní bubínky při všech těch koledách znějících v obchodních centrech už od října, kila salátu, řízků a cukroví, desítky chlebíčků a jednohubek, litry svařáku a vánočního punče … a 1. 1. břicho přetékající z nedopnutých džínsů.



Každý rok je to stejné a každý rok si říkáme, že příště už to bude jinak. Žádný úklid, jen tři druhy cukroví, každému dva dárky, to stačí a salát pouze z 1 kg brambor. Už nebudeme tak uštvaní a nebudeme se tolik přejídat, protože …        stojí nám tohle za to?

Stojí. Jinak bychom to přeci nedělali.
Ten pocit, když konečně seženeme přesně to, co si náš miláček přál.
Ten pocit, když ty krásně zabalené dárky obdarovaní ani nechtějí rozbalit.
Ten pocit, když vidíte, jak salát mizí rychlostí blesku a vy sklízíte chválu, protože 
„Mami, ty tvoje rohlíčky, jsou stejně NEJ.“

A navíc, každé správné Vánoce přeci provází nějaká drobná (či větší) vánoční příhoda. To už tak k Vánocům patří, aby bylo v příštích letech nač vzpomínat. Alespoň my to tak máme zařízené. Letošní rok byl za poslední léta, vlastně zimy, v tomto ohledu u nás asi nejnudnější.

Především jsme neprožívali žádný stres z budoucnosti, z hledání školy, která ví o čem je syndrom ADHD a z následného stěhování, kdy v lednu už musíme bydlet ( i ) někde jinde (než doma), ale zatím ještě vůbec netušíme kde. Takže – žádná nejistota co bude s naším dítětem, s námi, s rodinou. Tyhle vánoční příběhy let minulých jsou naštěstí za námi, nebyly tedy žádné slzy ani žádný stažený žaludek (s tím to bylo spíš naopak). A proto na všecky ostatní karamboly koukáme jako na příběhy úsměvné a veselé.

Letos nebylo potřeba hasit sedací soupravu, nebo alespoň adventní věnec, či ozdoby na stromečku, zaznamenali jsme pouze lehké vzplanutí svátečního svícnu na jídelním stole.

Štěpa si ve vaně nerozbil hlavu, takže výlet  23. 12. ve 22. 30 hod. na chirurgickou pohotovost se letos také nekonal. Lehce naražená pravá ruka, nestojí vůbec za zmínku.

Spálené vánoční cukroví? Kdeže! Poprvé po třiceti letech jsem si cukroví nechala upéct. No dobře, rohlíčky a linecké jsem stejně nakonec uplácala sama, ale nepřipálila!!! 

A hlavně, žádná vánoční záhada v podobě zmizelých dárečků, peněz z dětské pokladničky a prstýnku po babičce. Žádný tajuplný lupič v bytě. Letos jsme pod stromečkem opravdu našli všecky dárky, které tam být měly. Nekonalo se tedy ani žádné vánoční policejní vyšetřování. Prostě NUDA.

Maličkosti, jako např. ve sborovně zapomenuté brýle bez kterých jsem nemožná (sundala jsem je, protože mi překážely při vánoční líbačce s kolegyněmi) a tudíž jsem se pro ně musela vracet přes celou Prahu, nebo "Taxi" v podobě odtahovky, která přivezla 22. 12. večer z D8 domů mé hochy, protože jim cestou z Prahy někde praskla jakási hadička a při zdobení stromečku jsme zjistili, že nám nesvítí svíčky, považuji jen za opravdu drobné zpestření vánočního času.

Je tedy po Vánocích a my máme na rok na klid nárok, zas až do Vánoc.


----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Pevně věřím, že v tom nejsme sami a že i vy máte spoustu veselých vánočních příhod. 
Pochopitelně s dobrým koncem. 😉

pondělí 31. prosince 2018

PF 2019



Pomalu končí čas „starých příběhů
a za několik málo hodin začneme psát na čistý list příběhy nové.


A tak dříve než si připijeme do Nového roku,
zkusme se ohlédnout a na okamžik vrátit zpátky o několik kroků.

S láskou si připomeňme, co letos bylo krásný
a co v dalším roce změnit, aby byl šťastný.

Děkuji Vám za Vaši přízeň 
a přeji Vám, aby Váš list s titulem 2019, 
byl popsán pouze příběhy šťastnými,
ve kterých lze mezi řádky číst lásku a spokojenost.

Blanka





sobota 22. prosince 2018

Babiččina vánočka




Vánoce bez vánočky? Nepředstavitelné. Vždyť už svým názvem nás ujišťuje, že ONAVÁNOČKA - k Vánocům neodmyslitelně patří. Její stáří, vlastně pardon - historie, sahá až kamsi do 16. stol. V té době se ovšem pekla pouze jako dar šlechtě. Až daleko později, někdy ve století osmnáctém, se začala objevovat a především konzumovat i v běžných domácnostech. Symbolizuje děťátko zabalené do peřinky a také štěstí, úrodu a hojnost. Někdy v ní bývala zapečená mince a ten, kdo ji „našel“ a zároveň si nevylomil zub, měl před sebou rok plný bohatství.

Správná vánočka se má plést z devíti pramenů. Ve spodním patře jsou prameny čtyři a symbolizují zemi, vodu, slunce a vzduch. Prostřední patro má prameny tři – rozum, vůli a cit. A  prameny v horním patře představují lásku a vědění. 

Pro mě je vánočka stejně důležitá jako např. bramborový salát. Žádná kupovaná, pěkně domácí, ta od babičky.

Kdysi jsem v nějakém vánočním písmenkování psala, že se každé Vánoce chystám péct vánočku. A také jsem se dobrovolně přiznala, že si jí nakonec již několik let, vozíme od babičky. Letošní rok už se na tento velký úkol nechystám.  Konečně jsem pochopila, že nemá smysl klást si velké cíle, které pak nejsem schopná splnit. Mám štěstí, vánočku si opět dovezu od babičky. Za ty roky je to vlastně už taková tradice a ty já velmi nerada porušuji.

A navíc – babiččina vánočka, to je pestrá paleta smyslů. Nejenže krásně vypadá, ale i voní a především báječně chutná. Dát si babiččinu vánočku je gurmánský zážitek, něžné vánoční pohlazení.

Dřív se prý pekla jedna vánočka pro každého člena rodiny. Nám dnes stačí jedna pro celou rodinu, ale upřímně – téměř celou jí sním já sama. Takže chápu, že kdysi chtěl každý tu svojí.

Jak já se těším!  24. prosince ráno, kdy je venku ještě tma a rodina se teprve začíná líně probouzet do svátečního dne, si místo své obvyklé jogurtové snídaně, ukrojím voňavou babiččinu vánočku plnou ořechů a rozinek a potřu jí silnou vrstvou báječné babiččiny marmelády. Uvařím si hrnek kávy a s tím vším usednu k pohádkám.




Vánoce můžou začít. 

Tak ať jsou  sladké, radostné, šťastné a veselé.


Blanka
 ---------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Recept nemám. Ale i kdybych ho měla věřím, že vy určitě máte ten svůj, zaručeně nejlepší – rodinný. Ten náš zatím opečovává naše babi.

PPS: Jenže ... Musím se jí naučit...  Až jednou budu babička ...
         Příští Vánoce jí možná zkusím. 
         Určitě!

         Vánoce bez vánočky?  Nepředstavitelné.