úterý 12. února 2019

"Naše ADHD" a zázraky, které se dějí



 Dnešní článek je naprosto mimo pravidelný termín, ale snad to pro jednou nevadí. Je to proto, že je spontánní a opravdu nepřipravený. Původně jsem totiž zamýšlela jen krátký text do Občasníčku, jelikož jde o prožitek který se stal právě teď, ale ... mé myšlenkové pochody se neplánovaně jaksi rozeběhly. Ani fotka není nijak připravovaná, je přesně taková, jak právě dnes ráno vznikla.
No jo, mateřské emoce ... 😊



„Dobré ráno, maminko,“ slyším zatím jakoby vzdáleně, zachumlaná pod vyhřátou peřinou. „Nese se snídaně do postele a vana se už napouští.“ Líně otevřu jedno oko, to ale nestačí, otevřu tedy i druhé a leknutím se posadím. Na posteli se rozprostírá snídaně určená jen pro mě. Obsahuje přesně to, co mám ráda - jogurt, ovoce a vodu, plus ještě drobný bonus v podobě sušenek. „Jooo, a kafe chceš taky?“ Štípnu se, bolí to, takže nespím.

Zírám střídavě na snídani v mé posteli a na kluka, který stojí vedle. Můj Štěpa. Ten kluk, který má diagnostikované ADHD a poruchu chování, ten kluk, který ještě před čtyřmi lety řval, že jsem hnusná máma a že mě nesnáší, protože jsem vždy trvala na tom, co jsem řekla, protože se musel sám obléci, protože jsme odcházeli domů, protože něco se vyvíjelo jinak, než on měl naprogramováno v hlavě, protože … no, to je jedno. Ten kluk, nad kterým školství v našem městě zlomilo hůl. On dostal nálepku SPRATEK a my s manželem neschopní rodiče. Ten kluk, který se tak moc bál paní učitelky, že do školy chodil ve stresu a s bolestí břicha a svojí frustraci si pak vybíjel na dětech i dospělých, jelikož jinak to ve svém věku a se svojí poruchou neuměl. Ten, kterého školní psycholožka posílala, coby premianta třídy, do speciální školy a do střediska výchovné péče …

Tak přesně tenhle kluk mi ve svých deseti letech chystá snídani do postele, napouští vanu a vaří kafe. A není to jen o dnešní snídani. Přesně tenhle kluk se neurazí, když mu kamarádka řekne, že je tlustej a má jí pořád stejně rád, ve škole dobrovolně pomáhá slabším spolužákům, je schopen sám odprezentovat celou hodinu vlastivědy a v hlavě nosí celý jízdní řád pražské MHD. Pořád je sice trošku urážlivý a špatně snáší vlastní neúspěch, ale velmi se snaží ovládnout a když výjimečně dojde k nějakému selhání, umí se omluvit a statečně (no, někdy pochopitelně i se slzami a spoustou komentářů), nese následky.

Stačilo „celkem málo“. Změnit prostředí, školu a především paní učitelku a přitom pevně stát za svými výchovnými metodami v podobě lásky, důvěry, trpělivosti, pochopení, ale také důslednosti a přiměřené přísnosti. Jsem moc ráda, že jsem kdysi nepodlehla radám maloměstských „odborníků“ a nešla jejich cestou doporučovaných fyzických trestů, výchovných ústavů, nepřiměřených dávek léků apod. 
Dnes bych určitě neměla nachystanou snídani do postele.

Možná, že se zázraky dějí.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Teď ještě přežít pubertu. Co nás asi čeká?

sobota 2. února 2019

Být ženou středního věku


„Pokud trpěla kocovinou, držela se doma, dokud se jí nezbavila, a pak vyšla dokonale oblečená a nalíčená. Zkoumavě si přejela prstem nad horním rtem. Vyrašilo tam několik tvrdých vousků. Připadalo jí, že mávají svými tykadly na Jamese jako hmatové ústrojí hmyzu. Být ženou středního věku vyžaduje pernou práci na sobě a na stará kolena bude mnohem hůř s prděním, nekontrolovaným únikem moči, vypadáváním vlasů a zubů. Panebože, kéž by umřela!“


Právě tento odstavec z knížky Agáta Raisinová a manžel na zabití mně náramně pobavil. Dokonce tak moc, že jsem se smála nahlas. Dokonce tak moc, že jsem se málem počurala. (Už je to tady - únik moči.) Jenže pak jsem si uvědomila, že i já jsem ženou středního věku. „Sjíždím páté gumy“, které už mám vážně dost opotřebované, moc nezbývá a budu muset do servisu. Pro šesté! Umřít se ovšem nechystám. 

Ve třiceti jsem si byla téměř jistá, že až budu ženou středního věku, ožením syny, oni mi pořídí vnoučata, ale já zůstanu zcela jistě stále stejná. Stejně „mladá“, stejně štíhlá, stejně pružná, stejně zdravá, bez vrásek, bez vypadávání vlasů a zubů, bez bolestí kloubů, bez pytlů pod očima a bez brýlí, pochopitelně. Vůbec jsem si nepřipouštěla, že i mě se TO stárnutí týká. Tak nějak jsem si myslela, že budu seriózní dáma a hlavně, že budu „zrát jako víno“.

Jenže, někde se to zvrtlo
Vnoučata stále nemám (pokud nepočítám dvouletého Jorkšírka), zato mám brýle a pytle pod očima. O víně nemůže být ani řeč.



-Jsi dneska nějaká divná, co ti je? Znám tě, takže to poznám podle toho, jak píšeš.
Odhalila nedávno moji náladu kamarádka při chatování.
-Hmmm, jsem děsně nakrknutá.
-Jo ták! Proč?
-Byla jsem u doktora a měli tam váhu.
-A kolik?
-Koliiik?!?! To po mě nechtěj! Mám hlad, celej den držim dietu.
-Jdi spát, přes noc to číslo třeba zapomeneš.
-Jo, to je dost pravděpodobný, já už zapomenu všecko. Tohle číslo ale určitě ne!
-Měla ses stavit na kafe.
-To nešlo, viděla jsem rudě, dokud ještě vidím.
-???
-Byla jsem v úterý taky na očním. Tam mě taky naštvali. Slepnu. Ani brýle nepotřebuju, předepsali mi rovnou lupy. K doktorům už nepáchnu!
-Tak to vysvětluje to, jak mi občas odepisuješ. (Následuje deset smajlíků slzících smíchem.)
-Co je na tom k smíchu? Budu muset na operaci.
-S očima? Jsou čočky, ne?
-Čočky nemůžu, jsem slepá na dálku i na blízko.
-Kdybys potřebovala hůl, máme jednu na půdě.
-Prima, hůl beru, bolí mě taky kyčle. Ale k doktorovi s tím nejdu, to už bych se asi nevrátila vůbec.

Žhavá témata
V podobném duchu se nesou i naše společná setkání u kafíčka. Věčným a vděčným tématem bývají pochopitelně vztahy. Vztahy řeší ženy napříč všemi generacemi. A muži, jsou opravdu téma věčné a vděčné, protože muži zajímají nás, holky, přesně od momentu, kdy začneme vnímat rozdíl mezi Evičkou a Adámkem.

Když dopodrobna probereme naše druhé polovičky (někdy jsou to i třetí a čtvrté), přijdou na řadu pro změnu opět vztahy. Tentokrát vztahy s dětmi. Ty se taky probrat musí, jelikož na děti jsme patřičně pyšné, i když nás občas (často), (pořád) vytáčejí k nepříčetnosti. Ostatně, stejně jako muži. Pak ještě v rychlosti škola (většinou randím s učitelkami a asistentkami) a nyní už se konečně můžeme v klidu předhánět jaké „exotické“ nemoci která máme, co kterou bolí a koho to bolí víc. Doporučujeme si různé lékaře, lázně, masážní salony a wellness pobyty.

Stáří v padesáti? Kdeže!!!
Nicméně, abych vás vyvedla z omylu, být ženou ve středním věku, neznamená nutně pouze skuhrat a chystat se na smrt. Naopak, někdy to je pořádná jízda.

Mým představám o dámě zrající jako víno se to sice příliš nepodobá, spíš se to podobá představám Agáty, ale vážení, žijeme ve 21. století. Žádné padesátileté stařenky o holi a ohnuté babičky s vodovou a modrým přelivem. Ba právě naopak.

Dle statistik (tuším, že jde o americké statistiky), dnešním padesátníkům PRÝ začne stáří až v osmdesáti letech. To je přeci báječné, nemyslíte? Máme již něco odžito, takže naší velkou výhodou jsou nasbírané životní zkušenosti, zároveň jsme ale stále plné energie a chuti do života. Ve středním věku se nám tak nabízejí možnosti, které naše babičky ani maminky neměly. Začínáme studovat, budujeme kariéru, podnikáme, cestujeme. Máme mnoho možností rozvíjet a naplňovat své duchovní hodnoty, ale také pečovat o tělesnou schránku našeho "JÁ". K dispozici máme nepřeberné množství vzdělávacích kurzů, seminářů a konferencí, navštěvujeme divadla, výstavy, besedy, chodíme na kosmetiku, manikúru, pedikúru, ke kadeřnici, sportujeme (některé z nás dokonce i běhají), setkáváme se v kavárnách a barech, chodíme tančit  a vůbec – máme spoustu zájmů. A také se zamilováváme.

Láska kvete i ve středním věku
Jedna moje přítelkyně ve středním věku, prožila nedávno ne zrovna pěkné období. Musela
se vypořádat se skutečností, kdy otec jejího syna, kterého měla 10 let výhradně ve své péči, požádal o péči střídavou. Má přítelkyně proplakala nespočet nocí i dnů. Pochopitelně, vždyť svým dětem obětovala, tak jako každá maminka, značnou část svého života. To ona učila syna mluvit a chodit, to ona běhala na třídní schůzky, to ona seděla u jeho postýlky, když byl nemocný. Kde byl ON, otec, když ho potřebovali? Ať byl, kde chtěl, teď je tady a chce syna. A soud mu vyhověl. Jistě, je to přeci otec a má právo … „Co já budu dělat celé ty dny, když přijdu z práce? Dcera mě už nepotřebuje a malý bude pryč,“ lkala mi v březnu Hanka nad šálkem espresa u ní v kuchyni. Uplynulo pár měsíců a mnohé se změnilo. „Je to paráda,“ jásá Hanka u petky burčáku. „Zjistila jsem, že nejsem jenom máma, která letí z práce do družiny, honem nakoupí, vaří večeři a kontroluje úkoly, ale že jsem taky ještě pořád žena,“ usmívá se a z očí jí šlehají zářivě spalující plamínky. „A holka, je to fičák!“  

Další z mých drahých přítelkyň ve středním věku se domnívala, že prochází obdobím preklimakteria. Potila se, tloustla, byla náladová … Teď vozí kočárek a náladové je její miminko.

Agáta má v něčem pravdu
„Určitě na mě leze přechod,“ sklesle se mi svěřila Magda a vychrlila ze sebe všecky příznaky těžkého onemocnění, kterému se vznešeně říká klimakterium. „Jsem pořád podrážděná, vzteklá a unavená, mám návaly, bolí mě hlava, nespím a pořád něco zapomínám. Ráno se ani nemůžu vyhrabat z postele, a když si dám něco dobrýho, hned mě pálí žáha,“ zakončila smutně Magda seznam chorob středního věku. Vyděšeně jsem na ní zírala. Téměř všecky příznaky, které právě vyjmenovala, tedy až na návaly a pálení žáhy, mám od pětatřiceti. „Jo a tloustnu! Jsem celá taková… blé,“ to už se téměř rozbrečela. „Tak to já taky,“ přiznala jsem se pod nátlakem její deprese a pak mi náhle na mysli vyvstal citát z knihy Mary Bardové „Tloušťka není osud, jez skromněji než dosud,“ a bohužel jsem ho vyslovila nahlas. „No to je v háji (neřekla v háji), to už se nikdy nenajím (neřekla nenajím). Život je nespravedlivej,“ utřela Magda slzu, vražedným pohledem sjela vychrtlou atraktivní blondýnu, která právě vešla do baru a kopla do sebe dvojitou vodku.

Má to své výhody
Magda mě trošku naštvala. Nechci sledovat příznaky svého stáří, chci se vejít do amerických statistik. Nikdy nám nikdo nesliboval, že život bude fér, a to, že žiji sama se sebou už nějakou řádku let, považuji za určitou výhodu. Už vím co od sebe čekat a také umím celkem slušně odhadnout, co čekat od svého okolí.

Mladá, krásná a štíhlá už jsem byla, je na čase vyzkoušet něco jiného. Pravda, občas propadnu lehké hysterii, ta ovšem trvá pouze do okamžiku, než mi manžel naservíruje čokoládu a hrnek oblíbeného Au lait. Pár kilo navíc už neřeším denně, ale jen 1x týdně a když si najdu novou vrásku, řeknu si, že mám konečně něco nového. Vrásky se mi líbí. Jsem divná?

Možná jsem si nesplnila úplně všecky své sny, ale ještě není nic ztraceno, protože přeci nikdy není pozdě. Pár snů v hlavě stále nosím a už mám konečně dost rozumu na to, se do nich pustit.

Jít z pařby rovnou do práce jako před lety, už tedy nezvládám, a mám-li kocovinu, držím se, stejně jako Agáta, raději doma. Zato jsem zvládla vychovat tři báječné syny. To není zrovna málo.

Hlavně se z toho ne…
Ve středním věku už jsem dostatečně stará - nebo raději vyzrálá, to zní líp - na to, abych blbiny, které dělám, dělala při plném vědomí a pořádně si je užila. Ze svých chyb a omylů se poučím (většinou), ale hlavně se z nich nehroutím. Řeším pouze to, co se přímo týká mě a mých nejbližších, ostatní nějak rozdýchám a hodím za hlavu. Pokud nejde o život … Znám svoji cenu. Vážím si sebe sama a naučila jsem se neztrácet svůj čas s lidmi, kteří si ho nezaslouží. A také jsem pochopila, že lidé se ke mně budou chovat tak, jak jim já sama dovolím. Než jsem k tomuhle všemu dospěla, trvalo to pěknou řádku let a od života jsem musela dostat mnoho drsných bolestivých lekcí.

Brýle už mám, případné vousky oholím a až mi začnou padat zuby, pořídím si klapačky. Když jsem byla malá holka, záviděla jsem je své babičce, která si je na noc dávala do skleničky. Říkala, že ty její jsou v čistírně a tyhle, že má z půjčovny. 

Být ženou středního věku je vlastně docela zábava. Hlavně se z toho ne…



Život je proces, během kterého se stále učíme, a mě to baví. 
------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Milé kolegyně středního věku, uvědomujete si, že do začátku stáří nám zbývá 
minimálně čtvrt století? To se musí využít!

„Nejlepší věk ženy začíná ve chvíli, kdy přestane doufat, že její štěstí závisí na muži anebo něčem z vnějšku. Je plná hrdosti, respektu vůči sobě a neprodá svojí důstojnost za nic na světě, ani kdyby to mělo znamenat, že zůstane sama.“         
Karla Galleta
„Ve svých sedmapadesáti se cítím jistější a spokojenější než kdykoli před tím. Nevím, zda to nějak souvisí s duchovností, nebo jestli jsem zmoudřela. S věkem se však člověk stává vybíravějším pokud jde o to, s kým tráví čas a čemu věnuje svůj život.“

Sharon Stone

sobota 5. ledna 2019

Máme na rok na klid nárok


UF, a je to za námi.
Dárky jsou rozdány, řízky snědeny, šampaňské vypito a mnohá předsevzetí již vzala za své. Nespočet kilometrů v nohách při maratonu po obchodech, tolik shonu, stresu, tolik hodin strávených balením dárků, praskající ušní bubínky při všech těch koledách znějících v obchodních centrech už od října, kila salátu, řízků a cukroví, desítky chlebíčků a jednohubek, litry svařáku a vánočního punče … a 1. 1. břicho přetékající z nedopnutých džínsů.



Každý rok je to stejné a každý rok si říkáme, že příště už to bude jinak. Žádný úklid, jen tři druhy cukroví, každému dva dárky, to stačí a salát pouze z 1 kg brambor. Už nebudeme tak uštvaní a nebudeme se tolik přejídat, protože …        stojí nám tohle za to?

Stojí. Jinak bychom to přeci nedělali.
Ten pocit, když konečně seženeme přesně to, co si náš miláček přál.
Ten pocit, když ty krásně zabalené dárky obdarovaní ani nechtějí rozbalit.
Ten pocit, když vidíte, jak salát mizí rychlostí blesku a vy sklízíte chválu, protože 
„Mami, ty tvoje rohlíčky, jsou stejně NEJ.“

A navíc, každé správné Vánoce přeci provází nějaká drobná (či větší) vánoční příhoda. To už tak k Vánocům patří, aby bylo v příštích letech nač vzpomínat. Alespoň my to tak máme zařízené. Letošní rok byl za poslední léta, vlastně zimy, v tomto ohledu u nás asi nejnudnější.

Především jsme neprožívali žádný stres z budoucnosti, z hledání školy, která ví o čem je syndrom ADHD a z následného stěhování, kdy v lednu už musíme bydlet ( i ) někde jinde (než doma), ale zatím ještě vůbec netušíme kde. Takže – žádná nejistota co bude s naším dítětem, s námi, s rodinou. Tyhle vánoční příběhy let minulých jsou naštěstí za námi, nebyly tedy žádné slzy ani žádný stažený žaludek (s tím to bylo spíš naopak). A proto na všecky ostatní karamboly koukáme jako na příběhy úsměvné a veselé.

Letos nebylo potřeba hasit sedací soupravu, nebo alespoň adventní věnec, či ozdoby na stromečku, zaznamenali jsme pouze lehké vzplanutí svátečního svícnu na jídelním stole.

Štěpa si ve vaně nerozbil hlavu, takže výlet  23. 12. ve 22. 30 hod. na chirurgickou pohotovost se letos také nekonal. Lehce naražená pravá ruka, nestojí vůbec za zmínku.

Spálené vánoční cukroví? Kdeže! Poprvé po třiceti letech jsem si cukroví nechala upéct. No dobře, rohlíčky a linecké jsem stejně nakonec uplácala sama, ale nepřipálila!!! 

A hlavně, žádná vánoční záhada v podobě zmizelých dárečků, peněz z dětské pokladničky a prstýnku po babičce. Žádný tajuplný lupič v bytě. Letos jsme pod stromečkem opravdu našli všecky dárky, které tam být měly. Nekonalo se tedy ani žádné vánoční policejní vyšetřování. Prostě NUDA.

Maličkosti, jako např. ve sborovně zapomenuté brýle bez kterých jsem nemožná (sundala jsem je, protože mi překážely při vánoční líbačce s kolegyněmi) a tudíž jsem se pro ně musela vracet přes celou Prahu, nebo "Taxi" v podobě odtahovky, která přivezla 22. 12. večer z D8 domů mé hochy, protože jim cestou z Prahy někde praskla jakási hadička a při zdobení stromečku jsme zjistili, že nám nesvítí svíčky, považuji jen za opravdu drobné zpestření vánočního času.

Je tedy po Vánocích a my máme na rok na klid nárok, zas až do Vánoc.


----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Pevně věřím, že v tom nejsme sami a že i vy máte spoustu veselých vánočních příhod. 
Pochopitelně s dobrým koncem. 😉

pondělí 31. prosince 2018

PF 2019



Pomalu končí čas „starých příběhů
a za několik málo hodin začneme psát na čistý list příběhy nové.


A tak dříve než si připijeme do Nového roku,
zkusme se ohlédnout a na okamžik vrátit zpátky o několik kroků.

S láskou si připomeňme, co letos bylo krásný
a co v dalším roce změnit, aby byl šťastný.

Děkuji Vám za Vaši přízeň 
a přeji Vám, aby Váš list s titulem 2019, 
byl popsán pouze příběhy šťastnými,
ve kterých lze mezi řádky číst lásku a spokojenost.

Blanka





sobota 22. prosince 2018

Babiččina vánočka




Vánoce bez vánočky? Nepředstavitelné. Vždyť už svým názvem nás ujišťuje, že ONAVÁNOČKA - k Vánocům neodmyslitelně patří. Její stáří, vlastně pardon - historie, sahá až kamsi do 16. stol. V té době se ovšem pekla pouze jako dar šlechtě. Až daleko později, někdy ve století osmnáctém, se začala objevovat a především konzumovat i v běžných domácnostech. Symbolizuje děťátko zabalené do peřinky a také štěstí, úrodu a hojnost. Někdy v ní bývala zapečená mince a ten, kdo ji „našel“ a zároveň si nevylomil zub, měl před sebou rok plný bohatství.

Správná vánočka se má plést z devíti pramenů. Ve spodním patře jsou prameny čtyři a symbolizují zemi, vodu, slunce a vzduch. Prostřední patro má prameny tři – rozum, vůli a cit. A  prameny v horním patře představují lásku a vědění. 

Pro mě je vánočka stejně důležitá jako např. bramborový salát. Žádná kupovaná, pěkně domácí, ta od babičky.

Kdysi jsem v nějakém vánočním písmenkování psala, že se každé Vánoce chystám péct vánočku. A také jsem se dobrovolně přiznala, že si jí nakonec již několik let, vozíme od babičky. Letošní rok už se na tento velký úkol nechystám.  Konečně jsem pochopila, že nemá smysl klást si velké cíle, které pak nejsem schopná splnit. Mám štěstí, vánočku si opět dovezu od babičky. Za ty roky je to vlastně už taková tradice a ty já velmi nerada porušuji.

A navíc – babiččina vánočka, to je pestrá paleta smyslů. Nejenže krásně vypadá, ale i voní a především báječně chutná. Dát si babiččinu vánočku je gurmánský zážitek, něžné vánoční pohlazení.

Dřív se prý pekla jedna vánočka pro každého člena rodiny. Nám dnes stačí jedna pro celou rodinu, ale upřímně – téměř celou jí sním já sama. Takže chápu, že kdysi chtěl každý tu svojí.

Jak já se těším!  24. prosince ráno, kdy je venku ještě tma a rodina se teprve začíná líně probouzet do svátečního dne, si místo své obvyklé jogurtové snídaně, ukrojím voňavou babiččinu vánočku plnou ořechů a rozinek a potřu jí silnou vrstvou báječné babiččiny marmelády. Uvařím si hrnek kávy a s tím vším usednu k pohádkám.




Vánoce můžou začít. 

Tak ať jsou  sladké, radostné, šťastné a veselé.


Blanka
 ---------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Recept nemám. Ale i kdybych ho měla věřím, že vy určitě máte ten svůj, zaručeně nejlepší – rodinný. Ten náš zatím opečovává naše babi.

PPS: Jenže ... Musím se jí naučit...  Až jednou budu babička ...
         Příští Vánoce jí možná zkusím. 
         Určitě!

         Vánoce bez vánočky?  Nepředstavitelné. 

sobota 1. prosince 2018

Mám ráda kouzlo prchavého momentu


Odjakživa miluji ty krátké, kraťoučké „miniokamžiky“, které ve mně vyvolávají pocit jakéhosi zvláštního potěšení, výjimečnosti, náhlé, nečekané radosti a souznění s kýmsi, či s čímsi. Pocity krátkého polechtání někde uvnitř mě, které mi říkají, že tohle je štěstí. Vánoční čas je takovými momentky doslova nabitý, ale prchavé momenty štěstí můžeme prožívat vlastně kdykoliv.


Ten moment, kdy na moji ruku usedne motýl …
Ten moment, kdy se letadlo odlepí od země, ano, přesně TEN okamžik … a je fuč.
Ten moment, kdy se na pobřeží zvedne vlna, vytvoří oblouk a rozlije se po pláži, aby mi smočila nohy … a je fuč.
Ten moment, kdy právě „přišel Ježíšek“…
Ten moment, kdy Štěpa vyhrkne: „Mami, to moře voní jako ty. Tys ho celý vovoněla.“
Ten moment, kdy vím, že jsem TO dokázala (to je jedno co – cokoliv, co jsem chtěla).
Ten moment, kdy se moje oči setkají s pohledem neznámého muže …
Ten moment, kdy ranní sluníčko líně vystrčí své první paprsky …
Ten moment, kdy můj muž vysloví „Sluší ti to“ …
Ten moment, kdy ke mně na pláži vztáhne ruku malinká copatá holčička a podá mi kamínek, který pro mě sebrala …
Ten moment, kdy se obejmu s přítelkyní, kterou jsem dlouhá léta neviděla …

…kdy obdarovaný rozbalí dárek, který si opravdu moc přál
kdy se nad Řípem objeví duha
…kdy zvednu telefon a slyším „Ahoj mami, jak se máš?“
kdy na jaře vykoukne první sněženka
…kdy nasaji vůni čerstvě uvařené kávy
…kdy v šuplíku narazím na starou fotografii z dětství, tu s maminkou a malým bráškou
…kdy radostí rozhodím ruce a můj muž ten okamžik zrovna zachytí na svůj mobil
…kdy se má touha promění ve skutečnost
…kdy …

Zdánlivě prchavé momenty, které si, nevím proč, pamatuji po celý život. Momenty, které zachycují kouzlo obyčejného lidského bytí. Momenty, kterých denně zažívám několik, které mě dokážou rozesmát, rozněžnit, rozplakat, překvapit, které dokážou vnést zmatek do mých emocí. Momenty, které mě fascinují a vyvolávají touhu
…chci, aby se opakovaly, aby byly nekonečné. Nejsou.

Vím, že Ježíšek přijde za rok zase,
vím, že v letadle budu sedět nejméně další dvě hodiny,
vím, že vzápětí přijde nespočet dalších vln,
vím, že mi Štěpa řekne několikrát za den „Mám tě rád, mami, víš?“
vím, že náš „motýlí“ keř je motýly obsypaný
a také moc dobře vím, že pohled mého muže pro mě znamená mnohem víc, než pohled neznámého cizince…
… jenže tyhle každodenní prchavé momenty jsou tak křehké. Mrknu a jsou fuč.

Prchavé momenty se neopakují, jsou tak krátké, kraťoučké - PRCHAVÉ.
Jsou jich desítky, stovky, tisíce. Stačím je sotva zachytit. Jejich „jepičí život“ se okamžitě stává součástí minulosti. Každý z nás je vnímá jinak a pro každého z nás mají jiný, osobní význam. Tyhle momenty mohou být malým zázrakem, a velkým dotykem štěstí.

Ten moment, kdy jsem naposledy objala svoji maminku … prchavý, krátký, neopakovatelný, nejvzácnější  - dotek štěstí i smutku zároveň.

----------------------------------------------------------------------------------------
PS: Přeji vám, ať je váš letošní adventní čas plný šťastných, krásných, křehkých a vzácných prchavých momentů, které kouzelný čas Vánoc nabízí.






sobota 10. listopadu 2018

Do IKEI i přes zákaz


„Nezajedeme dnes do IKEI, podívat se po nějaké té pohovce?“ vyslovím při snídani dotaz a snažím se, aby zněl co možná nejvíc ledabyle. Můj protějšek okamžitě pochopí a léta praxe mu napovídají, že v úvahu připadá pouze jediná odpověď.


Rychle sklidím ze stolu, kafe si může dát v Ikee. „Dneska řídíš ty, mě nějak bolí hlava,“ upozorňuje mě manžel, když si obouvá boty. „Nééé, mě se nechce. Na Zličín je taková blbá cesta,“ protestuji a léta praxe mi napovídají, že to na mě filmuje, abychom se museli vrátit domu co nejdřív.


Nic naplat, nakonec přeci jen usedám za volant. Na křižovatce za naším domem zaváhám. „Nechápu, na co je tady směrem nahoru pořád ten zákaz vjezdu?!?! Vždyť ta silnice je už tři dny hotová. To mám zase objíždět půlku Barrandova? Asi to risknu, dyť to auto přede mnou tam jede taky,“ provedu rychlé riskantní rozhodnutí a vjedu na čerstvý koberec právě opravené silnice, který ještě stále zdobí zákazová značka. „Já bych to nedělal,“ ozve se ze sedadla spolujezdce. „ Jenže ty neřídíš. Za třicet let jsem se nedopustila jediného dopravního přestupku, až na jedno špatné parkování, tak snad se to pro jednou nezblázní.“ Pohotově prokličkuji mezi silniční zábranou a už se na kopci řadím do svého pruhu. Paráda!

„Jééééé, mamíííí, policajti!“ upozorňuje mně Štěpa a neskrývá své nadšení z očekávání báječné zábavy. „A hele, oni se otočili, jedou za námi a blikaj. To asi budeš muset zastavit,“ dál jásá na zadním sedadle náš syn. Ve zpětném zrcátku si ověřuji informace a bleskově hodnotím situaci.  Dva, celkem mladí a celkem pohlední, no to bude asi oříšek. „Já ti to říkal,“ opět zazní hlas ze sedadla spolujezdce. „Cos mi říkal? Říkal si, že tě bolí hlava. Teď tě bude bolet peněženka.“

„Dobrý den slečno, víte, jakého přestupku jste se dopustila?“ 
Slečno?!?!  Fakt řekl slečno ?!? Buď jde o provokaci a ten … ten …. ten… mě chce naštvat a vyprovokovat, aby mi pak mohl napařit větší pokutu, nebo je na tom chudák s dioptriemi mnohem hůř, než já. Klid holka, to zvládneš, hlavně se nenech vyprovokovat. Před deseti lety by mě tokové oslovení potěšilo. Dnes to spíš působí, že jsem nějaká chudinka, kterou by si nikdo nevzal.

„Dobrý den, ano, ano, já vím, promiňte. Já nerada. Víte, já to tady vůbec neznám, jsem z malého města a nějak jsem se v té Praze zamotala …. Samý semafor, zákaz a objížďka a ta navigace mě tudy vede a já vážně nevím, kudy jinudy bych měla jet, ratatatatatatatatata,“ chrlím ze sebe nesmysly a tak trošku spoléhám na ústeckou SPZ a trvalé bydliště v dokladech.  Je mi ale jasné, že tohle mi neslupne. Fešák, v jehož popisu práce je pomáhat a chránit, na mě chvilku vyjeveně kouká, ale když se vzpamatuje z té salvy slov a uvědomí si, kdo by měl být pánem situace, se statečně chopí svých povinností. „Hmmm, jistě, no já to chápu,“ lítostivě pronese, „tak za stovku, jo? To je nejmenší taxa, kterou vám můžu dát. Já vám prostě nějakou pokutu dát musím, když už jsme vás zastavili. Máte hotovost? „Dejte mi doklady od vozu, občanský a řidičský průkaz a počkejte ve voze.“

Stovku??? Vážně chce stovku? Už podruhé během minuty nevycházím z údivu. Kde je skrytá kamera? A nebo, že bych byla tak dobrá? Nebo možná politováníhodná? To bude ono. „Jistě, že mám hotovost,“ vypísknu radostně, protože je mi vlastně uplně jedno, jestli jsem k politování, nebo dobrá hérečka. Vysolím stovku a všecky doklady, které mám, včetně kartičky na obědy v naší školní jídelně a dle pokynů příslušníka poslušně usedám zpět za volant čekat. Čekám a čekám a čekám a ….

„Co jim tam tak dlouho trvá? Už deset minut vypisujou bloček na stovku,“ netrpělivě sebou šiju při čekání na potvrzení mého zločinu. „Asi se jim nelíbíš, musí tě pořádně proklepnout. A taky tvoje auto musí prověřit, jestli nejsi čórkařka, když děláš dopravní přestupky,“ pošklebuje se mi ten, který by mi měl být v těžkých životních situacích oporou. „Stejně je to tvoje vina! Měl si řídit ty, ne já, mě se nechtělo. Jako bych tušila, že se něco semele,“ ulevím si. „Dostaneš veřejně-prospěšné práce. Tvojí fotku v oranžové vestičce ti pak hodim jako profilovku na facebook,“ dál se mlátí smíchy manžel. Grrrrr, vytasím drápy, ale ve chvíli, kdy ho užuž hodlám rozcupovat, zaslechnu otevřeným okýnkem: „Tak šťastnou cestu.“ Policista se očividně dobře baví, podá mi doklady a ujišťuje mě, že jsem nepřišla o žádné body. Já ne, ale můj skoroex právě o nějaké přišel. 

„Bacha, tady je sedmdesátka, ať tě zase nečapnou, jezdíš jak pirát,“ pokračují ve svém humoru moji hoši a Štěpán se vzadu válí po sedačce. „Já slyším houkačku, už po tobě, mami, zase jdou.“

Právě jsem zajistila naší rodince vděčné téma na několik let dopředu.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Malá odměna za ty nervy: 

neděle 28. října 2018

ADHD na JATKÁCH


"Kdybych neměl ADHD, nikdy bych nedokázal vytvořit naši company, nikdy bych nezaložil Jatka78.
Kdybych neměl ADHD, nikdy bych nezačal sportovat ani malovat.
Mám ADHD a díky němu dokážu TVOŘIT.
UNAVIT sám sebe, ale i své okolí.
Mám ADHD a díky němu dokážu NIČIT sám sebe, ale i své okolí.
Mám ADHD a díky němu dokážu ZNIČIT sám sebe, ale i své okolí.
Já sám hledám řád v chaosu.
Já sám hledám radost v chaosu.
Já sám hledám úsměv v chaosu.
Občas ale cítím, že mi exploduje mozek, a pak jsem sám.
Nechci být sám, chci být s Vámi."
- Rostislav Novák ml.

     foto: Jakub Jelen

Seděla jsem tam, v hledišti holešovických Jatek 78, se svým desetiletým „hadem“ po mé levici a bez dechu jsem zírala na osm šílenců běsnících na jevišti. Emoce ze mě stříkali do všech stran. Vlastně se divím, že si nikdo nestěžoval, že jsem na něj vylila kýbl slz, nebo ho poprskala při výbuchu smíchu.

V hledišti sedělo i mnoho dětí. Všecky sebou šily, vrtěly se, poposedávaly, protahovaly se, poskakovaly. Štěpán nebyl výjimkou. Nebo možná byl. Vrtěl sebou ze všech nejvíc. Vypadalo to, jako by seděl na židli polepené napínáčky. Chvilku na ní hopsal, pak se protahoval, válel se nejprve na mém rameni, pak na tátově rameni, aby se vzápětí svezl pod židli, protože ho přeci svědí něco na noze a nedá se to vydržet. Rozčiloval se, že ještě neumí dobře anglicky, hroutil se z toho, že slovům nerozumí a propukal v hurónský smích, když se během představení cítil šťastný. Slovům možná nerozuměl, ale tomu, co se před ním odehrávalo, porozuměl dokonale.

I mě představení pohltilo. Pohltilo mě tak moc, že jsem nebyla schopná vnímat cokoliv jiného (tedy, krom svého ADHaDa – majitelé stejných exemplářů jistě chápou). Nedokážu si vysvětlit, jak je možné pouhým pohybem, téměř beze slov, vyjádřit takové množství emocí. Je to pro mě nepochopitelné, ale já nejsem ADHD. Kdybych byla, pravděpodobně bych to pochopila.

                         Foto: Jakub Jelen

Po prvních několika minutách se mi po tvářích koulely slzy, aby je v zápětí vystřídal smích, později bezmoc, lítost, vztek, smutek, radost a nakonec úleva a naděje. Během několika desítek minut jsem znovu prožila posledních 10 let svého života. Deset let života s naším nejmladším synem. Života s ADHD.

Paralelně s dějem, který se odehrával před mýma očima, jsem sledovala mně tak důvěrně známý film.
Náhle jsem opět držela v náručí to věčně nespokojené miminko, které se nedalo upokojit, ani uspokojit žádnými běžně prováděnými praktikami. Nakrmený, přebalený, v zavinovačce, s dudlíkem či bez, v tichu, v postýlce, v kočárku, v náručí… Sílu jeho hlasivek by mu záviděl kdejaký operní pěvec. Řval.Tolik probdělých nocí, kdy jsem netušila, co je špatně. Proč?!?

Znovu jsem viděla mé stále se vztekající, nikdy se nesmějící, ale soustavně někde šplhající ba dokonce visící batole. Slyšela jsem obdivné pochvaly kamarádek, maminek stejně starých dětí, jak žasnou nad jeho obratností. Ano, v tomto věku byl ve vývoji napřed. Za jakou cenu? Za cenu mého totálního vyčerpání. Proč?!?

Cítila jsem na sobě ty soucitné pohledy rodičů ve školce, když můj syn každé ráno předvedl hysterickou scénu, že tam nepůjde a odpoledne pro změnu scénu, že nechce domů. Záviděla jsem ostatním maminkám, kterým jejich děti radostně skákaly do náručí s tím, jak moc se na ně těšily, a vzpomínala jsem, jak přesně toto dělávali moji starší synové. Ten nejmladší ale ne. Proč?!?

Slyšela jsem ty odsuzující poznámky rodičů na dětském hřišti, když se něco (cokoliv), nevyvíjelo tak, jak můj syn chtěl, jak si to představoval, jak byl zvyklý, nebo jak to podle něho mělo být. Tu scénu nikdo nechápal. Vlastně ani já ne. Cítila jsem ho, jak mě tahá za ruku, kope a příšerně ječí, kdykoliv jsem se na ulici zastavila s někým známým na kus řeči. Viděla jsem, jak se vracíme zpět, když jsme náhodou přešli silnici přes jiný přechod, než byl zvyklý. Jak se hroutí, když zjistil, že venku roztál sníh a on ho ještě chce. A aby mi dal svůj protest patřičně najevo, boty letěly do silnice. PROČ?

Znovu jsem prožívala ten zmatek a zároveň úlevu, když mi v dětské psychiatrické ambulanci oznámili diagnózu. „Váš syn má ADHD.“

TAK PROTO!

Znovu jsem se svým synem absolvovala nekonečný kolotoč různých vyšetření a terapií, hledala informace, rady, pomoc a zoufale toužila po porozumění.

V té změti těl, v tom uměleckém vyjádření, jsem náhle pochopila všecky ty nečekané exploze, výbuchy bez varování, záplavy nezvladatelných emocí, pocity vlastního selhání, zklamání, vnímání křivdy a nepochopení. Pochopila jsem i všechen ten chaos v tobě i kolem tebe. Pochopila jsem tvá slova. "To ne já, to ta moje hlava."

PROMIŇ


A pak jsem opět seděla v ředitelně základní školy a od těch nejpovolanějších s nadějí očekávala fundované informace, rady a návrhy řešení, jak mému synovi pomoci. Místo toho jsem ale stále dokola slyšela: „Nemáš normální dítě, nepatří na běžnou ZŠ, zavři si ho do ústavu, měla bys chodit kanálama, málo ho biješ, měla bys ho pořádně seřezat…“ běželo mi v hlavě jako zaseknutá gramofonová deska.

Možná jsem vzlykala nahlas, cítila jsem na sobě pohled svého muže, jenže představení se řítilo dál a stejně tak můj soukromý film.

Viděla jsem, jak spolu s manželem vedeme naše sedmileté dítě do pavilonu dětského psychiatrického oddělení FN v Motole. Na přání školy. Nesouhlasíme s tím, ale už vážně nevíme kudy kam. Zůstane tam sám. On poprvé ve svém životě zůstane bez rodičů, sourozenců ... sám. Já se poprvé ve svém životě hroutím. Psychicky i fyzicky. Cítím manželovy ruce, které mě chytají.

Prožívám nesmírnou radost, když nám po měsíci ošetřující lékařka oznamuje, že náš syn na jejich oddělení přeci vůbec nepatří, a hned poté vztek a bezmoc, když slyším třídní učitelku, která se pohoršuje, že měsíc je málo. Vidím, jak násilím vláčí mého plačícího syna po školní chodbě, vidím modřiny na jeho rukách.

Na jevišti byli všichni stejní. Proměnili se. Měli stejné kostýmy, ničím se nelišili.
„Mami, proč mají všichni stejné šaty?“ šeptal mi Štěpa.
Toto je řešení!!! Najít takové místo! Najít pomoc pro naše dítě.
Stála jsem před ZŠ na pražském Zlíchově a už zase brečela. Tentokrát jen tiše. Úlevou. Tady bude náš syn spokojený a šťastný. Tady nás neodsoudí.

Slzy vystřídal smích, radost, naděje …
Opustila jsem své zaměstnání, svoji rodinu, své dospělé děti, náš domov a zabalila kufry.
Každý z nás musel jinam.  My se Štěpou do Prahy, manžel do zahraničí. Ne snad proto, že by nás opouštěl, ale naopak proto, aby nás podpořil. Naše role se nyní striktně rozdělily. Jeden se postará o finanční stránku, druhý o všecko ostatní.

      foto: Jakub Jelen

Klape to, funguje to. Jsme tým.
Rovnováha, kterou v závěru, bez jakékoliv opory, drželi na svém pohyblivém a nestabilním jevišti umělci, byla obdivuhodná. Napětí v sále by se dalo krájet a byl by slyšet špendlík, kdyby ho někdo upustil na zem. Tahle závěrečná scéna je synonymem naší současné situace. Balancujeme, držíme rovnováhu, ale stále jsme v napětí, jak to všecko dopadne.

Prozatím jsme všecko špatné ustáli, našli jsme pomoc, máme kolem sebe skvělou rodinu a báječné přátele, a jako bonus výbornou paní učitelku. Máme podporu.
Prozatím jsme v rovnováze a máme naději.

Nejsi sám, jsi s námi.

==============================================================
PS: Rosťova rodina se s diagnózou smířila, sžila a „poprala“. Obdivuji jeho maminku, protože moc dobře vím, že prožívala dlouhé období, které bylo nejtěžší především pro ni. Nesmírný obdiv má ale pochopitelně sám Rosťa, který mi dává naději, že i můj syn bude přes všecky své problémy jednou šťastný.

PPS: Štěpa momentálně vyměnil Jirku Krále, Kovyho a všecky ostatní „jůtůbery“ za Rosťu. U nás teď frčí červená čepice.


PPPS: Až dosud jsem se domnívala, že všecky špatné zážitky jsem dávno nechala za sebou, že jsou dávno zapomenuté. Díky představení Cirku La Putyka vím, že zatím ne tak úplně. Některé jizvy se ještě občas rozšklebí.