úterý 12. února 2019

"Naše ADHD" a zázraky, které se dějí



 Dnešní článek je naprosto mimo pravidelný termín, ale snad to pro jednou nevadí. Je to proto, že je spontánní a opravdu nepřipravený. Původně jsem totiž zamýšlela jen krátký text do Občasníčku, jelikož jde o prožitek který se stal právě teď, ale ... mé myšlenkové pochody se neplánovaně jaksi rozeběhly. Ani fotka není nijak připravovaná, je přesně taková, jak právě dnes ráno vznikla.
No jo, mateřské emoce ... 😊



„Dobré ráno, maminko,“ slyším zatím jakoby vzdáleně, zachumlaná pod vyhřátou peřinou. „Nese se snídaně do postele a vana se už napouští.“ Líně otevřu jedno oko, to ale nestačí, otevřu tedy i druhé a leknutím se posadím. Na posteli se rozprostírá snídaně určená jen pro mě. Obsahuje přesně to, co mám ráda - jogurt, ovoce a vodu, plus ještě drobný bonus v podobě sušenek. „Jooo, a kafe chceš taky?“ Štípnu se, bolí to, takže nespím.

Zírám střídavě na snídani v mé posteli a na kluka, který stojí vedle. Můj Štěpa. Ten kluk, který má diagnostikované ADHD a poruchu chování, ten kluk, který ještě před čtyřmi lety řval, že jsem hnusná máma a že mě nesnáší, protože jsem vždy trvala na tom, co jsem řekla, protože se musel sám obléci, protože jsme odcházeli domů, protože něco se vyvíjelo jinak, než on měl naprogramováno v hlavě, protože … no, to je jedno. Ten kluk, nad kterým školství v našem městě zlomilo hůl. On dostal nálepku SPRATEK a my s manželem neschopní rodiče. Ten kluk, který se tak moc bál paní učitelky, že do školy chodil ve stresu a s bolestí břicha a svojí frustraci si pak vybíjel na dětech i dospělých, jelikož jinak to ve svém věku a se svojí poruchou neuměl. Ten, kterého školní psycholožka posílala, coby premianta třídy, do speciální školy a do střediska výchovné péče …

Tak přesně tenhle kluk mi ve svých deseti letech chystá snídani do postele, napouští vanu a vaří kafe. A není to jen o dnešní snídani. Přesně tenhle kluk se neurazí, když mu kamarádka řekne, že je tlustej a má jí pořád stejně rád, ve škole dobrovolně pomáhá slabším spolužákům, je schopen sám odprezentovat celou hodinu vlastivědy a v hlavě nosí celý jízdní řád pražské MHD. Pořád je sice trošku urážlivý a špatně snáší vlastní neúspěch, ale velmi se snaží ovládnout a když výjimečně dojde k nějakému selhání, umí se omluvit a statečně (no, někdy pochopitelně i se slzami a spoustou komentářů), nese následky.

Stačilo „celkem málo“. Změnit prostředí, školu a především paní učitelku a přitom pevně stát za svými výchovnými metodami v podobě lásky, důvěry, trpělivosti, pochopení, ale také důslednosti a přiměřené přísnosti. Jsem moc ráda, že jsem kdysi nepodlehla radám maloměstských „odborníků“ a nešla jejich cestou doporučovaných fyzických trestů, výchovných ústavů, nepřiměřených dávek léků apod. 
Dnes bych určitě neměla nachystanou snídani do postele.

Možná, že se zázraky dějí.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Teď ještě přežít pubertu. Co nás asi čeká?

sobota 2. února 2019

Být ženou středního věku


„Pokud trpěla kocovinou, držela se doma, dokud se jí nezbavila, a pak vyšla dokonale oblečená a nalíčená. Zkoumavě si přejela prstem nad horním rtem. Vyrašilo tam několik tvrdých vousků. Připadalo jí, že mávají svými tykadly na Jamese jako hmatové ústrojí hmyzu. Být ženou středního věku vyžaduje pernou práci na sobě a na stará kolena bude mnohem hůř s prděním, nekontrolovaným únikem moči, vypadáváním vlasů a zubů. Panebože, kéž by umřela!“


Právě tento odstavec z knížky Agáta Raisinová a manžel na zabití mně náramně pobavil. Dokonce tak moc, že jsem se smála nahlas. Dokonce tak moc, že jsem se málem počurala. (Už je to tady - únik moči.) Jenže pak jsem si uvědomila, že i já jsem ženou středního věku. „Sjíždím páté gumy“, které už mám vážně dost opotřebované, moc nezbývá a budu muset do servisu. Pro šesté! Umřít se ovšem nechystám. 

Ve třiceti jsem si byla téměř jistá, že až budu ženou středního věku, ožením syny, oni mi pořídí vnoučata, ale já zůstanu zcela jistě stále stejná. Stejně „mladá“, stejně štíhlá, stejně pružná, stejně zdravá, bez vrásek, bez vypadávání vlasů a zubů, bez bolestí kloubů, bez pytlů pod očima a bez brýlí, pochopitelně. Vůbec jsem si nepřipouštěla, že i mě se TO stárnutí týká. Tak nějak jsem si myslela, že budu seriózní dáma a hlavně, že budu „zrát jako víno“.

Jenže, někde se to zvrtlo
Vnoučata stále nemám (pokud nepočítám dvouletého Jorkšírka), zato mám brýle a pytle pod očima. O víně nemůže být ani řeč.



-Jsi dneska nějaká divná, co ti je? Znám tě, takže to poznám podle toho, jak píšeš.
Odhalila nedávno moji náladu kamarádka při chatování.
-Hmmm, jsem děsně nakrknutá.
-Jo ták! Proč?
-Byla jsem u doktora a měli tam váhu.
-A kolik?
-Koliiik?!?! To po mě nechtěj! Mám hlad, celej den držim dietu.
-Jdi spát, přes noc to číslo třeba zapomeneš.
-Jo, to je dost pravděpodobný, já už zapomenu všecko. Tohle číslo ale určitě ne!
-Měla ses stavit na kafe.
-To nešlo, viděla jsem rudě, dokud ještě vidím.
-???
-Byla jsem v úterý taky na očním. Tam mě taky naštvali. Slepnu. Ani brýle nepotřebuju, předepsali mi rovnou lupy. K doktorům už nepáchnu!
-Tak to vysvětluje to, jak mi občas odepisuješ. (Následuje deset smajlíků slzících smíchem.)
-Co je na tom k smíchu? Budu muset na operaci.
-S očima? Jsou čočky, ne?
-Čočky nemůžu, jsem slepá na dálku i na blízko.
-Kdybys potřebovala hůl, máme jednu na půdě.
-Prima, hůl beru, bolí mě taky kyčle. Ale k doktorovi s tím nejdu, to už bych se asi nevrátila vůbec.

Žhavá témata
V podobném duchu se nesou i naše společná setkání u kafíčka. Věčným a vděčným tématem bývají pochopitelně vztahy. Vztahy řeší ženy napříč všemi generacemi. A muži, jsou opravdu téma věčné a vděčné, protože muži zajímají nás, holky, přesně od momentu, kdy začneme vnímat rozdíl mezi Evičkou a Adámkem.

Když dopodrobna probereme naše druhé polovičky (někdy jsou to i třetí a čtvrté), přijdou na řadu pro změnu opět vztahy. Tentokrát vztahy s dětmi. Ty se taky probrat musí, jelikož na děti jsme patřičně pyšné, i když nás občas (často), (pořád) vytáčejí k nepříčetnosti. Ostatně, stejně jako muži. Pak ještě v rychlosti škola (většinou randím s učitelkami a asistentkami) a nyní už se konečně můžeme v klidu předhánět jaké „exotické“ nemoci která máme, co kterou bolí a koho to bolí víc. Doporučujeme si různé lékaře, lázně, masážní salony a wellness pobyty.

Stáří v padesáti? Kdeže!!!
Nicméně, abych vás vyvedla z omylu, být ženou ve středním věku, neznamená nutně pouze skuhrat a chystat se na smrt. Naopak, někdy to je pořádná jízda.

Mým představám o dámě zrající jako víno se to sice příliš nepodobá, spíš se to podobá představám Agáty, ale vážení, žijeme ve 21. století. Žádné padesátileté stařenky o holi a ohnuté babičky s vodovou a modrým přelivem. Ba právě naopak.

Dle statistik (tuším, že jde o americké statistiky), dnešním padesátníkům PRÝ začne stáří až v osmdesáti letech. To je přeci báječné, nemyslíte? Máme již něco odžito, takže naší velkou výhodou jsou nasbírané životní zkušenosti, zároveň jsme ale stále plné energie a chuti do života. Ve středním věku se nám tak nabízejí možnosti, které naše babičky ani maminky neměly. Začínáme studovat, budujeme kariéru, podnikáme, cestujeme. Máme mnoho možností rozvíjet a naplňovat své duchovní hodnoty, ale také pečovat o tělesnou schránku našeho "JÁ". K dispozici máme nepřeberné množství vzdělávacích kurzů, seminářů a konferencí, navštěvujeme divadla, výstavy, besedy, chodíme na kosmetiku, manikúru, pedikúru, ke kadeřnici, sportujeme (některé z nás dokonce i běhají), setkáváme se v kavárnách a barech, chodíme tančit  a vůbec – máme spoustu zájmů. A také se zamilováváme.

Láska kvete i ve středním věku
Jedna moje přítelkyně ve středním věku, prožila nedávno ne zrovna pěkné období. Musela
se vypořádat se skutečností, kdy otec jejího syna, kterého měla 10 let výhradně ve své péči, požádal o péči střídavou. Má přítelkyně proplakala nespočet nocí i dnů. Pochopitelně, vždyť svým dětem obětovala, tak jako každá maminka, značnou část svého života. To ona učila syna mluvit a chodit, to ona běhala na třídní schůzky, to ona seděla u jeho postýlky, když byl nemocný. Kde byl ON, otec, když ho potřebovali? Ať byl, kde chtěl, teď je tady a chce syna. A soud mu vyhověl. Jistě, je to přeci otec a má právo … „Co já budu dělat celé ty dny, když přijdu z práce? Dcera mě už nepotřebuje a malý bude pryč,“ lkala mi v březnu Hanka nad šálkem espresa u ní v kuchyni. Uplynulo pár měsíců a mnohé se změnilo. „Je to paráda,“ jásá Hanka u petky burčáku. „Zjistila jsem, že nejsem jenom máma, která letí z práce do družiny, honem nakoupí, vaří večeři a kontroluje úkoly, ale že jsem taky ještě pořád žena,“ usmívá se a z očí jí šlehají zářivě spalující plamínky. „A holka, je to fičák!“  

Další z mých drahých přítelkyň ve středním věku se domnívala, že prochází obdobím preklimakteria. Potila se, tloustla, byla náladová … Teď vozí kočárek a náladové je její miminko.

Agáta má v něčem pravdu
„Určitě na mě leze přechod,“ sklesle se mi svěřila Magda a vychrlila ze sebe všecky příznaky těžkého onemocnění, kterému se vznešeně říká klimakterium. „Jsem pořád podrážděná, vzteklá a unavená, mám návaly, bolí mě hlava, nespím a pořád něco zapomínám. Ráno se ani nemůžu vyhrabat z postele, a když si dám něco dobrýho, hned mě pálí žáha,“ zakončila smutně Magda seznam chorob středního věku. Vyděšeně jsem na ní zírala. Téměř všecky příznaky, které právě vyjmenovala, tedy až na návaly a pálení žáhy, mám od pětatřiceti. „Jo a tloustnu! Jsem celá taková… blé,“ to už se téměř rozbrečela. „Tak to já taky,“ přiznala jsem se pod nátlakem její deprese a pak mi náhle na mysli vyvstal citát z knihy Mary Bardové „Tloušťka není osud, jez skromněji než dosud,“ a bohužel jsem ho vyslovila nahlas. „No to je v háji (neřekla v háji), to už se nikdy nenajím (neřekla nenajím). Život je nespravedlivej,“ utřela Magda slzu, vražedným pohledem sjela vychrtlou atraktivní blondýnu, která právě vešla do baru a kopla do sebe dvojitou vodku.

Má to své výhody
Magda mě trošku naštvala. Nechci sledovat příznaky svého stáří, chci se vejít do amerických statistik. Nikdy nám nikdo nesliboval, že život bude fér, a to, že žiji sama se sebou už nějakou řádku let, považuji za určitou výhodu. Už vím co od sebe čekat a také umím celkem slušně odhadnout, co čekat od svého okolí.

Mladá, krásná a štíhlá už jsem byla, je na čase vyzkoušet něco jiného. Pravda, občas propadnu lehké hysterii, ta ovšem trvá pouze do okamžiku, než mi manžel naservíruje čokoládu a hrnek oblíbeného Au lait. Pár kilo navíc už neřeším denně, ale jen 1x týdně a když si najdu novou vrásku, řeknu si, že mám konečně něco nového. Vrásky se mi líbí. Jsem divná?

Možná jsem si nesplnila úplně všecky své sny, ale ještě není nic ztraceno, protože přeci nikdy není pozdě. Pár snů v hlavě stále nosím a už mám konečně dost rozumu na to, se do nich pustit.

Jít z pařby rovnou do práce jako před lety, už tedy nezvládám, a mám-li kocovinu, držím se, stejně jako Agáta, raději doma. Zato jsem zvládla vychovat tři báječné syny. To není zrovna málo.

Hlavně se z toho ne…
Ve středním věku už jsem dostatečně stará - nebo raději vyzrálá, to zní líp - na to, abych blbiny, které dělám, dělala při plném vědomí a pořádně si je užila. Ze svých chyb a omylů se poučím (většinou), ale hlavně se z nich nehroutím. Řeším pouze to, co se přímo týká mě a mých nejbližších, ostatní nějak rozdýchám a hodím za hlavu. Pokud nejde o život … Znám svoji cenu. Vážím si sebe sama a naučila jsem se neztrácet svůj čas s lidmi, kteří si ho nezaslouží. A také jsem pochopila, že lidé se ke mně budou chovat tak, jak jim já sama dovolím. Než jsem k tomuhle všemu dospěla, trvalo to pěknou řádku let a od života jsem musela dostat mnoho drsných bolestivých lekcí.

Brýle už mám, případné vousky oholím a až mi začnou padat zuby, pořídím si klapačky. Když jsem byla malá holka, záviděla jsem je své babičce, která si je na noc dávala do skleničky. Říkala, že ty její jsou v čistírně a tyhle, že má z půjčovny. 

Být ženou středního věku je vlastně docela zábava. Hlavně se z toho ne…



Život je proces, během kterého se stále učíme, a mě to baví. 
------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Milé kolegyně středního věku, uvědomujete si, že do začátku stáří nám zbývá 
minimálně čtvrt století? To se musí využít!

„Nejlepší věk ženy začíná ve chvíli, kdy přestane doufat, že její štěstí závisí na muži anebo něčem z vnějšku. Je plná hrdosti, respektu vůči sobě a neprodá svojí důstojnost za nic na světě, ani kdyby to mělo znamenat, že zůstane sama.“         
Karla Galleta
„Ve svých sedmapadesáti se cítím jistější a spokojenější než kdykoli před tím. Nevím, zda to nějak souvisí s duchovností, nebo jestli jsem zmoudřela. S věkem se však člověk stává vybíravějším pokud jde o to, s kým tráví čas a čemu věnuje svůj život.“

Sharon Stone