Modrá láska

Znáte ten pocit, kdy si TO prostě musíte koupit? TO něco, co vůbec, ale vůbec nepotřebujete, k ničemu vám to nebude a co víc, je vám to malé. Jenže, nemůžete si pomoc, zkrátka TO musíte mít, protože jinak váš život ztratil smysl a vy budete po zbytek svých dnů strádat. Tak přesně toto mě postihlo na turecké tržnici. Ne na té tržnici, kde koupíte zboží všech těch luxusních značek jako např. Michael Kors, Louis Vuitton, Tommy Hilfiger - good price, good quality, zaručeně originál, ale na té opravdové tržnici, na té HANDMADE. Na tržnici, kde přímo před vašima očima vznikají šperky krásné, až oči přecházejí, panenky, se kterými byste si klidně hrála i teď, coby zralá žena, šaty, které opravdu všecky nutně potřebujete, svetříky nejen pro miminka, lustry, zdobené šperkovnice, prkýnka, džbánky a dokonce i boty.

Už z dálky na mě mrkaly, flirtovaly se mnou a tančily mi před očima. Okouzlily mě. Uchvátily. Očarovaly. Opatrně jsem je vzala do ruky a obdivně okukovala. Než si je zkusím, musím se s nimi přeci seznámit, osahat, očichat, pomazlit. Láska na první pohled. Jsou nádherné. Modré háčkované střevíčky.

„Jsou mi malé,“ zklamaně vracím blankytně modré botičky na jejich původní místo a zamáčknu slzu. Dědoušek, který je prodával, by mi rázem snesl modré z nebe. Nabízel mi botky růžové, vínové, zelené, červené, fialové, se špičkou i bez, sandálky, balerýnky. Stále dokola se omlouval, že ty modré větší opravdu nemá. Byl možná víc nešťastný než já. Těžko říct, jestli proto, že nebude mít kšeft, nebo proto, že viděl mé zklamání.

„Tady mají krásné náušnice a taky prstýnky. Kup si tenhle náhrdelník, ten by ti slušel,“ snaží se rozptýlit můj smutek manžel i syn. Jenže já nechci šperky, nechci prstýnek ani náhrdelník, chci modré háčkované střevíčky.

„Tahle taška je moc pěkná, ta by se ti určitě líbila,“ ukazují moji kluci na další stánek. Taška s obrázkem kola se mi opravdu líbí. Koupím si jí, abych měla radost a aby kluci měli radost, že já mám radost. Zaplatím usměvavé paní několik tureckých „frfňů“, jak říkáme tureckým lirám, a rozesmátá si odnáším tašku s obrázkem rozkvetlého kola. Podobné mám přeci na zahrádce. Jenže …

Já je musím mít. I když je na nic nepotřebuji, i když jsou mi malé, i když je nikdy nebudu nosit i když … Prostě po nich toužím. Kde je ten stánek s dědouškem? Zmateně běháme po tržnici a hledáme kouzelný stánek. „Mamí, támhle je ten děda!“

Ještě jednou si je zkusím, co kdyby se stal třeba zázrak. Tak ne, nestal. Jsou mi malé. Nevadí. Dostala jsem slevu a foto s dědouškem jako bonus.

Tak je tedy mám, ty krásné, blankytně modré, háčkované střevíčky, které NIKDY nebudu nosit. Jsou moje.

Má modrá láska.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Botky už si našly své místo. Patří tam, kde to mám nejraději.

PPS: Chápete, že se mi vůbec nechtělo odejít, že?