Blbě

    „Dobrý den, přispějte prosím na opuštěné pejsky,“ osloví mě žena hned při výstupu z metra. O pár kroků dál vybírá pán na vozíčku příspěvek pro hendikepované a na rohu ulice prodává slečna nějaké klíčenky na podporu už ani nevím koho. Proplétám se mezi nimi a s díky odmítám. To, že jsem se naučila konečně říkat ne, je moc fajn, jinak bych asi přišla brzy na buben, ale ten pocit provinění, ten u mě stále přetrvává. Pořád čekám, kdy se ho zbavím. Ovšem situací, kdy se z jakéhokoliv důvodu cítím provinile, divně, zvláštně, zkrátka blbě, je stále víc než dost.

    

    Nedávno jsem zjistila, že jsem v běhu času, tak trošku opožděná. Na přelomu září a října ještě stále vystavuji tvář sluníčku a chytám jeho poslední hřejivé paprsky, kochám se barvami nadcházejícího podzimu, zdobím byt, zahradu i školní třídu kaštany, dýněmi, kukuřicí. Pak ale vstoupím do obchodu a z regálů na mě mává Santa Claus a u pokladny vrazím do dámy v kozačkách a kožešinovým límcem kolem krku. Takže, zatímco já si užívám babího léta, okolní svět už slaví advent. Takhle to mám pořád. V srpnu mám léto a sháním plavky, přitom na pultech obchodů září oranžové dýně a vlněné svetry. Když pak chci dýni, odnáším si v tašce soba. Kdo by se necítil blbě?

   Tak trošku blbě se cítím, když si myslím, že máme konečně, aspoň chvíli ‚klid‘. Štěpa dlouho neměl záchvat, učení mu zatím jde, já mám prima práci a skvělé kolegyně, smířila jsem se s víkendy v kolonách na dálnici, s neustálým balením kufrů i s manželstvím na dálku a vůbec, jsem přesvědčená, že se máme vlastně celkem fajn. A pak zajdu na kafe s kamarádkou. Má krásnou, zdravou rodinu, krátce vdanou dceru, čeká první vnouče, syna na právech, dobře situovaného, milujícího manžela a ona sama má vlastně docela pěknou práci. Jenže – všecko, ale fakt úúúplně všecko je – no, řekněme na prd (práce, dovolená, manžel, děti, kafe, čokoláda ….).

Jo, cítím se provinile a blbě, protože mám pocit, že mé starosti jsou banální a vlastně mě nic netrápí.

    Provinile, nebo blbě, se cítím taky když:

-nestihnu uvařit (dobře, někdy se mi nechce)

-nepustím v tramvaji sednout mladíka, který kouká do mobilu a potřeboval by si k tomu sednout

-na zahradě nic nedělám, sedím a píšu

-na zahradě pořád něco dělám a nic nenapíšu

-zapomenu se Štěpou trénovat logopedii

-příšerně se přecpu, nebo

-sprásknu celou tabulku čokolády (jasně, že hned potom jsou mi malé všecky džíny)

    Tak trošku provinile se cítím taky:

-když si během měsíce koupím už třetí tričko (svetřík, botky …)

-když se Štěpovi nepovede den ve škole
-když se mi nechce ... (doplň, co se ti hodí)

-když si pořídím novou rtěnku a až doma zjistím, že mi vážně vůbec nesluší

-když v nemocnici vyplavím půlku oddělení a pak se z postele dívám na sestru, jak tu katastrofu   likviduje

-když daruji někomu k narozeninám láhev vína, kterou jsem nedávno dostala (doufám, že od někoho   jiného)

-když chci chvíli klid a tak dovolím Štěpovi „pařit tablet“ víc, než je zdrávo

-když lehce (fakt lehce !!!) odřu blatník u auta

-když sama (jasně, že potají) sním všecky ty úžasný čokoládový pralinky

-když sedím s kámoškou u kafe, zatímco můj muž je se synem u zubaře

-když máme k večeři Káefcéčko, místo salátu a celozrnné bagety

    Zkrátka, malinko provinile se cítím vždycky, když mám pocit, že nejsem tak úplně dokonalá, jak bych chtěla být. Jsem tlustá, jsem mlsná, jsem líná, jsem marnotratná, jsem špatná řidička a co víc, jsem špatná matka……… Takže pořád.

    Asi nejhůř z toho seznamu provinění nesu, že nikdy nebudu dokonalá matka. To, že se snažím zcela zbytečně, jsem ale pochopila teprve docela nedávno. V horkých červnových dnech jsme se Štěpou vyrazili na jednu známou pražskou plovárnu. Na trávník jsem rozprostřela své pracně uvolněné svalstvo, léta pěstovanou celulitidu a po třech dětech značně znavená prsa, sváděná zemskou přitažlivostí a vypustila jsem Štěpu do volného prostoru. Když jsem si na tom „svém území“ udělala potřebné pohodlí, zvedla jsem na okamžik oči od knížky a nenápadně jsem se rozhlédla kolem. Zmocnila se mě panika. Nějakým nedopatřením jsem se ocitla ve společnosti, která na několik příštích let negativně ovlivní mé sebevědomí. Všude, kam jen mé oko dohlédlo, se vyskytovaly modelky vážící sotva 45 kg a kolem nich se batolily dětičky v luxusních plavečkách zn. Next. Soudím, že všecka ta mláďata byla adoptovaná, případně půjčená, jinak si takové množství dokonalých ženských tvarů, bez jediného gramu tuku navíc, nedovedu vysvětlit. A co víc, všecky na 100% musely být vítězkami soutěže „Matka roku“. Jejich děti (myslím ty adoptované i ty půjčené) způsobně svačily okurky, jablka a bezlepkové pečivo, pily čistou vodu a čůraly zásadně na cizí deky. Matky držely v jedné ruce mobil, druhou rukou si barvily obr rtíky na rudo a třetí rukou aranžovaly sebe i své „andílky“, aby mohly čtvrtou rukou pořídit to NEJ letní selfíčko. Když se pak přiřítil Štěpa v plavkách s Mimoněm (z KIK), s párkem v rohlíku v jedné ruce a zmrzlinou v druhé a zahalekal, že až to sní, skočí si ještě pro malinovku, ale nejdřív nutně musí na wecko, mé sebevědomí spadlo do Vltavy. Zase jsem se cítila blbě.

    Blbě se asi občas cítíme všichni a na boj proti CÍTÍM SE BLBĚ, má každý z nás jiný recept. Někdo brečí ve vaně, někdo jde běhat, někdo sedne do letadla a zaletí se ohřát do teplých krajin, někdo vymete všecky bary, hospody a pajzly v okruhu deseti kilometrů, někdo vyplení manželovu kreditku a někdo pěkně od plic pošle matky roku … k šípku. Já bych to nejraději řešila variantou s letadlem, ale to mi bohužel nedovolí ani čas, ani plat a tak mám variantu číslo 2: natáhnu si teplé ponožky a zahrabu se do peřin s knížkou, kafem, čokoškou a svojí depinu si pořádně užiju.

 ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Rozhodla jsem se pro nový recept proti „CÍTÍM SE BLBĚ“. Vyhrabu se z peřin a jdu uvařit oběd, ať rodina vidí ... (Co vlastně?)

PPS: Nebo ne. Vyhrabu se z peřin, zapnu "Gustíka", hodím do něj kapsli oblíbeného café Au lait, rozbalím čokoládu a vrátím se zpátky - do peřin. (Rodina ještě spí, takže by stejně nikdo neocenil,  jaké oběti pro ně přináším.) 

PPPS: Jo a opravdový mistr jsem na „CÍTÍM SE TRAPNĚ“.

Lovec

    Každý muž by měl být alespoň trošku lovec. Zaprvé to má dáno už tak nějak geneticky a zadruhé, my holky to máme rády.

    S klidným svědomím můžu říct, že můj muž je lovec. Tak především ulovil mně. Osm týdnů mi denně psal desítky eSeMeSek a opatrně kladl návnadu, než mě lapil na první rande. Před tím ovšem musel vyvinout značné úsilí a zapojit čich zkušeného stopaře a lovce, neboť mé telefonní číslo jsem mu nikdy nedala. Bylo to někdy krátce po 2. světové válce, mobily se nosily na zádech, počítač znali pouze ve Slušovicích a slovo facebook by vás nejspíš urazilo. Se mnou, jako bonus zcela zdarma (no, až tak zdarma to nebylo), ulovil dvě mláďata mužského pohlaví. Uznejte, že takový úlovek, prostě nemohl přenechat lovci z jiné, nedej Bože, nepřátelské tlupy. Z mláďat vychoval jak jinak -  lovce.

    Před rokem se k nám na zahrádku nastěhoval krtek. Nemám vůbec nic proti krtkům, ale když naše zahrádka začínala pomalu vypadat jako tunel Blanka (výstižné jméno pro tunel), z mé tváře se velmi rychle vytrácel úsměv. Likvidaci nechtěného nájemníka jsem pochopitelně pojala čistě žensky. V bojové náladě, přesvědčená o svém vítězství, jsem vtrhla do obchodu a skoupila veškeré plašiče, dýmovnice a šíleně smradlavé, ale zaručeně fungující odpuzovače a s nadějí jsem se chytala každé rady typu „zničte krtka“. Odpuzovače fungovaly spolehlivě. Dva týdny jsme nemohli na zahrádku, takže krtek mohl naprosto nerušeně „fárat“ dál. „Ten prevít je snad nezničitelný“, posteskla jsem si. A to je přesně ten správný čas pro lovce. Můj lovec popadl třílitrovou zavařovací sklenici, vytipoval si krtkovu nejfrekventovanější promenádu, a s hrdlem umístěným přesně ve výši krtkovy trasy mu tam tu sklenici „zabudoval“. Celý ten vynález přikryl starým linem. Za dva dny byl krtek uloven -  živý. Takhle jednoduché to je. Krtka jsme nesnědli, odnesli jsme ho daaaleko do pole.

    Krátce po té, co jsme si pořídili zahrádku, se projevila má alergie na vosí bodnutí. Nic příjemného a tak jsem se opět vypravila na nákupy. Tentokrát, jsem se zaměřila na lapače vos. Opravdu se o nich nedá říct, že by byly vrcholem designérského umění, ale přeci jen – vypadají alespoň trošku „koukatelně“, co si budeme povídat, jsem estét. Můj lovec vyrobil totéž z pet lahví, jen s tím rozdílem, že jeho lapače jsou zadarmo (stejně jako past na krtka) a opravdu, ale opravdu nevzhledné, nevkusné, vlastně naprosto hnusné. A zatímco do hezkých, koupených lapačů se chytí v průměru tři vosy denně, do vyrobených hnusů z petek jich ulovíme stovky (tak ne, ale desítky určitě).

    Zatím poslední lovecký počin se odehrál v naší ložnici. Teď si dovedu představit vaší lačnou zvědavost v očích, ale zde vás zklamu, opravdu žádné pikantnosti z našeho milostného života nebudou! Přeci jen, nemůžu na nás prásknout úplně všecko. 

    Náš klidný literární večer narušil vetřelec. PLESK! „Svině jedna“! Utržila jsem ránu novinami do mého odhaleného kolena (dobře, lehká erotika), zděšením mi spadly brýle i brada. „Promiň miláčku, ale ta moucha mě fakt leze na nervy.“

„Moucha?!? Jaká moucha?“ nevycházím z údivu. To už můj drahý, hnán loveckými pudy, skáče z postele, máchá kolem sebe novinami a za ním padá k zemi svíčka (klid, nebyla zapálená- literární večer, vzpomínáte?), budík, půlka knihovny, má krásná, právě kvetoucí orchidea … grrr, naše společná fotka (svatební), záclony (vlastně, ty ne -  žádné nemáme).

   Po půl hodině je po všem. Ložnice už není ložnice, ale vypleněné nepřátelské území, vyřízený  Pampalíny na mně vrhne vášnivý pohled, „zatančí“ vítězný tanec a spokojeně upadá do kómatu. No nic, tak v klidu dočtu kapitolu.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 PS: Přemýšlím, jak bych mu tu náročnou loveckou práci usnadnila…. 

Už to mám! Zítra vyrazím na nákupy a koupím mucholapky. Nebo raději ne, mucholapky jsou nechutné - brrr a navíc, neuspokojí loveckou vášeň mého muže. Myslím, že obyčejná plácačka na mouchy zcela postačí a zabiju tím dvě mouchy jednou ranou:

1) lovec může nadále lovit

2) nepřizabije přitom půlku rodiny (čti manželku)

3) ušetříme za nové vybavení ložnice

Takže, tři mouchy jednou ranou. Hmmm, ani já nejsem špatný lovec.