Tohle u nás nemáme

(aneb Je nutné splnit body 1-3)

Když se blondýna z malého polabského městečka rozhodne přemístit do velkoměsta, a proč troškařit, zamíří si to rovnou do stověžaté matičky, přináší to řadu, řekněme, zajímavých situací. Tím spíš, když díky manželově pracovní vytíženosti (někdo ten nápad financovat musí), si s tím vším musí poradit skoro sama.

Co naplat, situace si žádá radikální řez a tak nelze otálet.

Bod č. 1 – sehnat školu pro mládě. Vlastně, sehnat vhodnou  školu pro mládě. Slovo vhodnou  je klíčové. Kvůli tomuto slovíčku to všecko podstupujeme, od něj se odvíjí další následné kroky a tak pochopitelně zabere nejvíc času. Vhodná škola pro dítě s ADHD a opozičním vzdorem se hledá … prostě blbě. Buď nemají místo, nebo nemají zájem, nebo se vám ta škola jednoduše nelíbí.  Občas mívám chuť ten mobil vzteky rozkousat. Ve chvíli, kdy se dovolám asi do 30. školy a slyším milý hlas, který mi řekne „Přijeďte se na nás podívat, rádi vás uvidíme,“ jsem zmatená.  Ano? Opravdu? Mají místo, chtějí nás a jsou milí?

Hurá, školu máme. Nyní přichází čas na bod č. 2 – sehnat bydlení. I tento bod je časově náročný a než se k nějakému bytu, který odpovídá představě všech členů rodiny, a hlavně stavu na bankovním účtu jeden dopracuje, nezbývá, než pár dní fungovat jako školní taxikář a denně zmáknout 140 km.

Jistou výhodou je, mít v Praze nějakého příbuzného, který s podobným nápadem, zakotvit v city, přišel o pár let dříve než vy. Třeba bratra. Člověk pak má možnost úlevy a nemusí se denně hnát po dálnici a následně celou zasněženou Prahou v dopravní špičce, když mu navíc za zády kibicuje hyperaktivní chytrolín.

Díky třeskuté sibiřské zimě, která k nám letos zavítala, využívám bratrovy pohostinnosti hned po prvním školním dni. U školy nastavím navigaci a neohroženě vyrazím k našemu přechodnému útočišti. „Po 100 metrech odbočte vpravo…..Odbočte vpravo!“ Poslechnu a odbočím. „ Kudy mě to vedeš ty k…o plastová!?! Vždyť mě táhneš do centra!“ Zmocní se mě panika. „Tak tady to neznám, vůbec nevím, kde jsme a kam jedeme, sakra!“ „Mami, klid, za chvíli odbočíš a vjedeš do Strahovského tunelu,“ ozve se ze zadní sedačky Štěpa.

„Jak to víš? Kde odbočím? Žádný tunel nevidím? Kruci, proč je tady tolik aut? V jakém pruhu mám jet? Proč ten blbec za mnou troubí? Tohle teda u nás nemáme!“ Po padesáti metrech odbočte vlevo…..Odbočte vlevo, Strahovský tunel,“ poradí mi zase ta plastová nádhera na předním skle. Co naplat, musím poslechnout, když už jsou na mě dva. Uvědomuji si ten paradox.  Dítě, které je rozený tragéd a pro které se stává hororem i to, když doma dojde toaletní papír, uklidňuje v pražském provozu relativně klidnou a trpělivou matku.

Také pražské křižovatky jsou ‚zábavné‘. Tam u nás se řídíme značkami. Dáváme přednost na hlavní silnici, případně přednost zprava, ale tady, tady mají semafory. A tak stojím na vedlejší a čekám a nechápu troubící kolonu za mnou. „Mamííí, máme zelenou!“ „No jo, vždyť vím. Tohle u nás nemáme.“

Abych se vzpamatovala z pražské dopravy a prvního nervového kolapsu, uvařím si kafe a zhroutím se na pohovku. Štěpa naštěstí, zcela výjimečně, nevyžaduje moji pozornost, vystačí si s tabletem a tak mám dost času na relax a rovnání svých myšlenek. Začíná mi být chladno, zabalím se tedy do deky, která je ležérně přehozená přes křeslo. Hmmm, moc pěkná a ten materiál, a jak krásně hřeje. Musím se bráchy zeptat, kde jí koupil.

Klíče v zámku. „Čau ségra,“ zahlaholí bráška od dveří a hned se zarazí. „Hele, já ti půjčím raději nějakou deku, jo? Ta šála, do které ses zakuklila, je docela luxusní a stála asi dva tisíce.“ OMG, sice ležím, ale i tak se o mě pokouší mdloby. Očividně mám vytříbený vkus, o tom není pochyb, ovšem, nevím proč, ale o informaci kde se dá tento kousek pořídit, náhle ztrácím zájem. Nadále si vystačím s dekou z IKEA.

Po té, co ráno odvezu Štěpu do školy, spěchám na prohlídku našeho potenciálního nového domova. Kašlu na rady té zlomyslné plastové potvory, která mě úmyslně naviguje do nejfrekventovanějších oblastí světa, jen aby se dobře pobavila na můj účet. Mám snad svojí hlavu.

„Jak dlouho tu mrznete?“ Ptám se pana makléře, když konečně dorazím na tu správnou adresu. „Asi 20 minut,“ zadrkotá něco jako odpověď promrzlý sněhulák.

Trošku provinile se omluvím a přemýšlím, jak si ho udobřit, ještě ho určitě budu potřebovat. Nakonec mi to nedá ani moc práce, stačí prozradit, jaká jsem ‚Pražanda‘ a ten seriózní pán se válí smíchy. (Mně to tedy zase tak vtipné nepřipadá, ale jak říkám, ještě ho budu potřebovat.)

Prima, domluveno, byt je náš. Zítra se sejdeme v kanceláři k podpisu smlouvy.

Po předešlých zkušenostech beru na milost plastovou potvoru a nechám si od ní poradit. S pokyny od brášky by neměl být problém najít jednu realitku. A tak si opět povídáme. „Zahněte vlevo,“ zní první rada, jen co vystrčím nos z metra. Jo? Brácha říkal, že mám jít doprava. Jenže brácha tady není, plastová zmije jo. Jdu vlevo. Pak vpravo … vlevo … vpravo …nahoru …vlevo … dolů … vpravo …přes přechod … vlevo …pod viadukt … rovně … „Ááá!“ Něco kluzkého! No fuj! Tak tohle u nás nemáme.

Pokud lejno opravdu znamená štěstí, pak ho mám pojištěné nejméně na 10 let dopředu. Tudy šel snad slon.

Po absolvování ‚karlínského maratonu,‘ kdy jsem sesbírala několik talismanů podobné konzistence a ‚vůně‘, vděčně padám do křesla v nejbližší kafárně. Lavor pořádného cappuccina si rozhodně zasloužím. „Mami, něco tu cítím, někdo si tu asi prdnul,“ komentuje můj odér copatá pětiletá dáma, usrkávající čokoládu u vedlejšího stolku. Jsem úúúplně neviditelná.

Za hodinku už podepisuji smlouvu, zrujnuji rodinné úspory a jsou z nás náplavky.  Hlavně nezapomenout Štěpánka v družině. Naskakuji do tramvaje a ještě v radostné euforii si jedu pro svého malého Pražáka. Jízda se mi zdá nekonečná, tolik stanic a škola pořád nikde. Aha, škola je opačným směrem. Nevadí, tohle u nás, na malém městě nemáme, tak se aspoň povozím. Před školou se chystám vystoupit, jenže …zrada! Dveře se neotvírají. Asi jsou rozbité, běžím tedy k druhým, ale ani teď mě tramvaj nechce pustit ven, a aby měla jistotu, že jí vážně neopustím, rozjede se. Elektrická obluda mě odváží do neznáma a Pražáci, zahalení závojem anonymity, se náramně baví. Na další zastávce se zvedne jakýsi člověk (na 100%mužského pohlaví), v červených botách a zelené hlavě, zmáčkne čudlík na tyči u dveří a … zázrak, dveře se otevřou. Tak tohle u nás nemáme. Teď, když jsem absolvovala okružní jízdu Prahou, si konečně můžu, s hodinovým zpožděním, vyzvednout své dítě.

Poslední cestu do našeho dočasného bydliště k bratrovi si Štěpa řádně užil. „Mami, koukej, budova   T-Mobile, tady pracuje Péťa, že jo? Proč k Péťovi nejede tramvaj, proč musíme autobusem? Týýý jo mami, to je óbr kruhák, takový u nás nemáme!“ „Štěpáne, sedni si a chvíli mlč.“ „ Ne, fuj, nebudu si sedat vedle cizích lidí! Mami, proč ten pán tak smrdí? Mami, co jsou linky S a další vlakové spoje? Kam všichni lidi pořád jezdí?“ Nakonec ještě cvičně vyjmenuje všecky stanice, které jsme projeli i které ještě projedeme a hurá, vystupujeme.

Tak, a od příštího týdne už bydlíme ‚ve svém‘, přichází tedy na řadu bod č. 3 – zabydlet se                        a zorientovat.

Druhý den zabydlování v našem druhém domově zvoní mobil – neznámé číslo. „Dobrý den, já jsem redaktorka časopisu Respekt, píši o dětech s ADHD a měla bych zájem o příběh vašeho syna,“ ozve se ze sluchátka. Bydlíme tady sotva 24 hodin, ještě jsme si nestihli pořídit ani židli, neznáme tu živou duši a bez navigace netrefím ani na tramvajovou zastávku, ale už o nás mají zájem média.                 Tak TOHLE u nás opravdu nemáme.

PS: Je čas na bod č. 4 – najít si práci, protože takové školy, jaké jsou v Praze, u nás nemáme. 

PPS: Jo a jdu se zeptat Štěpánka, jak vlastně věděl, že odbočím do Strahovského tunelu. 
---------------------------------------------------------------------------------------------------------
 😀 Než jsem stihla tento článek publikovat, bod č. 4 je vyřešen.  Tak o tom MOŽNÁ zase příště.