To není tvoje věc, to je moje dítě !

Další z příběhů, pro nás už známé, naprosto neznámé a anonymní školy. Další z vyprávění  „Mohlo by se stát.“  Skutečnost, nebo fikce? Tak co si o tom myslíte tentokrát? 

    Dolů do družiny slyším z prvního patra křik. „Co se děje?“ „To vypadá na Štěpánka,“ odpovídá mi kolegyně. Schody nahoru beru po dvou a přímo přede mnou se odehrává scéna jako ze špatného filmu. „Okamžitě se mnou pojď do ředitelny!“ ječí učitelka na mého Štěpánka a násilím ho za ruce táhne za sebou po školní chodbě. Vyděšený Štěpa pláče, křičí, že se bojí, v očích má krom slziček, strach a zmatek.

    Je půl dvanácté, prvnímu stupni končí vyučování, učitelky vedou děti do družiny a do šaten, ale najednou, jako by se zastavil čas. Všichni stojí a koukají. I já. Stojím na schodišti a mlčky sleduji tu scénu. Nejsem schopná se pohnout, jakkoliv zasáhnout, mé tělo zkamenělo. Mozek zpracovává informace, které není schopen pochopit. Nemůžu pochopit, jak je možné, že se učitelka, speciální pedagožka, takto chová k sedmiletému dítěti.

A tak stojím doslova jako opařená a se mnou ‚půlka školy‘, děti, učitelky …. Všichni stojíme a sledujeme ‚představení‘.

    Štěpánkovy oči zoufale hledají pomoc. Ve chvíli, kdy se setkají s mými, mi náhle dojde, že tohle není špatný film a není to nějaké dítě, tohle je MOJE dítě. „Co to děláš, jak se to k němu chováš?“ proberu se náhle z letargie a začnu konečně jednat. Snažím se Štěpánka vyrvat ze spárů rozdivočelé saně. „Nesahej na něj, tohle je moje věc, to si vyřídím já! “řve na mě učitelka. „To není tvoje věc, to je moje dítě, okamžitě ho pusť!“ ječím pro změnu já a 'škola kouká'. Je mi jasné, že měl Štěpa zase záchvat a že to učitelka neustála. Je mi jasné, že opět lítal vzduchem penál, tužky, sešity ... a také je mi jasné, že se zcela určitě nedozvím PROČ. Pátráním po příčině se opět nikdo zabývat nebude, o tom už něco vím, takže iluze si nedělám. Kde je ale asistentka? Má u něho přeci být po celou dobu vyučování. Kdo ví? 

    Po chvíli, nekonečně dlouhé chvíli, učitelka sevření povolí a Štěpu pustí. Ten se mi vrhá s pláčem do náruče. To jsme už téměř před ředitelnou, ale pan ředitel je právě na obědě. „Musím jít učit, tak si to tu vyřiď sama a díky za podporu autority!“ opět na mě vystartuje rozzuřená třídní mého syna.

„Autority?!“ Žasnu nad pojmenováním přístupu k dítěti, kterého jsem právě byla svědkem. „Tohle nemá s autoritou nic společného, to je týrání, šikana!“

     Paní zástupkyně se snaží Štěpu nalákat do své pracovny, ale ten se mě drží jako klíště a stále velmi vyděšeně pláče. „To jsem tedy zvědavá, co budeš dělat příští rok, až tady máma nebude pracovat,“ reaguje podrážděně na jeho odmítnutí.

    Přichází pan ředitel, usadí nás v ředitelně a rychle od zástupkyně zjišťuje, co se stalo. V ředitelně se pak snaží Štěpu i mně uklidnit, mluví o tom, jak je Štěpánek na logopedii šikovný, ale já se uklidnit nenechám, jsem hodně rozčilená.

    Náhle si všimnu Štěpových rukou. „Co je to? Má na rukách nějaké šrámy,“ ukazuji ruce svého syna panu řediteli. Ten mi ale tvrdí, že nic nevidí. Vím, že lže, protože šrámy jsou viditelné opravdu hodně. „Dejte mi propustku, jdu se synem k doktorce. Chci, aby provedla záznam o tom, co má Štěpa na rukách,“ informuji svého nadřízeného. „Já tam nic nevidím,“ znovu mi opakuje pan ředitel.

    Paní doktorka ale viděla. „Změňte školu, okamžitě,“ radí nám společně se sestřičkou, obě téměř jednohlasně.

   Už už jsem to chtěla udělat, ale podlehla jsem mámení nového asistenta na nový školní rok a upnula jsem se na naději, že s ním by mohlo být všecko lepší. Vždyť přeci tahle škola se prezentuje tím, že umí pečovat o žáky se specifickými poruchami učení a chování a především "jede" dle vzdělávacího programu PRIMA ŠKOLA - škola s pěti P - proevropská, profesionální, pracovitá, přátelská, progresivní.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Máme 21. století.  Není tedy možné, aby se pedagog takto choval k hendikepovanému dítěti a zrovna tak není možné, aby mu mohl způsobit pohmožděniny, a to naprosto beztrestně. Tomu prostě nikdo nevěří. Z toho tedy jasně vyplývá, že příběh je smyšlený.
A nebo .... ?

Kafíčkování

Toto mělo původně být pouze pětiřádkové povzdechnutí do Blonďatého občasníčku nad tím, že při písmenkování mám opravdu velkou spotřebu kávy. Jenže, nějak se mi to vymklo z rukou .... 

(Neměla jsem si vařit to kafe.)

Zjistila jsem, že největší spotřebu kávy mám při písmenkování. PROČ ASI?

V kávě je prý obsaženo mnoho látek: sacharidy, bílkoviny, oleje, fosfor, železo, draslík, hořčík a pochopitelně kofein, který pozitivně stimuluje CNS a zlepšuje koncentraci. TAK PROTO!

Mé srdce zaplesalo, už tedy žádné výčitky, káva je zdravá. Dokonce ani rozšířený mýtus o dehydrataci a jejích močopudných účincích nebyl vědecky prokázán.

Zato mám 100% prokázáno (zcela nevědecky), že nejvíc se dozvím, když si sednu do kavárny. Ať už s manželem, kamarádkou, bráškou, nebo sama.

V říjnu jsem se dozvěděla, že jakýsi pán koupil dceři k Vánocům jeden z nejdražších mobilních telefonů a ona je ještě drzá, nevděčnice. Začátkem ledna jsem se dozvěděla, že když si našlápnete psí h…., malé holčičky (a nejen ony) mají pocit, že si v jejich blízkosti někdo prdnul. FUJ! No a minulý týden, chviličku před absolvováním pracovního pohovoru v jedné pražské škole, jsem se v kavárně dozvěděla, že s naším školstvím to jde od desíti k pěti. Jo, to za našich mladých let …..

Kávu si s rádi vychutnáme doma, v práci, nebo cestou do práce, v kavárně, při nákupech (třeba v jedné drogerii), na pracovním jednání, na čerpací stanici, v autě, v letadle ...
Kávu pijeme černou, s mlékem, se šlehačkou (bacha na linii), nebo třeba s vaječným koňakem a znám i pár labužníků, kteří si pochutnávají pouze a jedině na tradičním "českém turkovi". Kávu si můžeme dát bez kofeinu, s nízkotučným případně bezlaktózovým či sojovým mlékem, pochutnáváme si na cappuccinu , latte, frappé, au lait, cortadu a spooooustě dalších. Vybrat si můžeme i různé příchutě. 

U kávy lze domluvit mnoho dozajista výhodných obchodů a kontraktů, s kávou je spojeno nejedno první rande a možná zrod velké lásky. Většina mejdanů a hlavně následných ranních kocovin se bez kávy zkrátka také neobejde (o tom něco vím).

 Vůně kávy je prostě synonymum pro pohodičku. (Tedy, pokud s ní zrovna při hodině matematiky v 5.A  nepolijete premiantce třídy pracovní sešit, nebo vám jí v tramvaji nekape spolucestující na vaše nové kozačky.)

Také mám prokázáno, že u kafíčka se tak nějak prohlubuje a upevňuje holčičí přátelství a vyplouvá na povrch nejedno nejtajnější tajemství. Mnohé z nás si dokážeme opravdu vychutnat ten SVŮJ čas na kafíčko. Ať už u písmenkování (psaní i čtení 😉), při holčičím tlachání, u pěkného filmu, u čtení zajímavé knížky, nebo třeba u nějakého prima kafíčkového časopisu. Konec konců, tohle mi určitě potvrdí i šéfredaktorka právě jednoho takového oblíbeného časáku. Že jo, Hani?

Pití kávy je zkrátka rituál.

A tak písmenkuji a kafíčkuji a … no jo… a pořád běhám na wécko.

Tak co, už jste si dnes vychutnali tu svojí kávičku? 

PS: Pokud, jako já, milujete i čokoládu (ČOKOLÁDU !!!!), tak si kliďánko vyšetřete ‚SVŮJ čas na čokoládu‘. Ta je totiž taky ZDRAVÁ. ♥