Příprava na pracovní pohovor

aneb Plním bod č. 4

   Tak a dost válení! Tři týdny bydlení v novém bytě, dá-li se tedy pobývání v poloprázdném bytě nazvat bydlením, se mi zdají dostatečně dlouhá doba na to, abych se trošku rozkoukala, zajistila vše, co je ohledně nového bydlení i Štěpovy školní docházky potřeba a tak mě přepadl strach, že bych se mohla začít nudit. Ne snad, že by byl život s hyperaktivním dítětem nuda, ale přeci jen, nějakou tvůrčí činnost na dopoledne by to chtělo. Nastal tedy ten správný čas vrhnout se na plnění bodu č. 4. Polehoučku jsem se začala porozhlížet po škole, kde bych mohla upíchnout ještě sama sebe.                   S vševědoucím internetem se hledání práce stává mnohem snazší, příjemnější i zábavnější činností, než tomu bylo kdysi, stačí otevřít příslušný portál. (Všímáte si, jak odpovědně plním své Novoroční předsevzetí, týkající se mého přístupu k moderním technologiím?)

   Rozhodla jsem se, že hledání práce pojmu opravdu odpovědně, konec konců, to není žádná legrace, jde o vážnou věc. Uvařila jsem si kafe, dvě, tři .... a zasedla k PC. Šmejdila jsem netem, pročítala, studovala, posuzovala, zvažovala různé možnosti, zjišťovala, jak daleko je která škola od našeho bydliště, jak dlouho by trvala přeprava mého já k danému objektu a pak jsem na něj narazila. Na inzerát, který jsem četla několikrát, než mi došlo, že jako fakt. ZŠ v centru Prahy, ano TA škola, jejíž název je pro mě tak trošku pojem, TA škola, jejíž paní ředitelka přednáší na konferencích, na které tak ráda jezdím, publikuje odbornou literaturu, kterou tak ráda čtu, TA škola, která se specializuje na integraci hendikepovaných dětí, TA škola, do které se můj syn nedostal, protože v jeho ročníku nemají volné místo, (ne, že by snad v jiných ročnících měli), tak TATO škola přijme asistenta pedagoga.

Pamatuji si, jak jsem si před pár měsíci, když jsem na konferenci poslouchala paní ředitelku, která vyprávěla o své škole, říkala, že pracovat v takové škole musí být sen.

   Na to nemám, tady budou na asistenty hodně nároční. Hledám dál. 
Jenže, je to výzva, červíček hlodá… kouše… už mě přímo žere! Výzvám se má jít naproti. Takže si obuji své troufalé „sedmimílové boty“ a vyběhnu. Nejsem přeci žádná bábovka, musím to alespoň zkusit.

   „Dobrý den, ráda bych Vás pozvala na osobní pohovor, napište mi prosím vhodný termín…“ cinkne mi druhý den dopoledne v meilu odpověď na můj odeslaný životopis. Vlastně ne životopis, je nutné jít s dobou a tak sbohem má milovaná češtino, odeslala jsem „sívíčko“. Pánové Dobrovský, Jungmann a ostatní obrozenci by jistě ukápli nejednu slzičku. Zajímalo by mě, který prznitel nás Čechy přesvědčil, že výraz curriculum vitae, tedy CV, je vhodnější, než krásné a jasné české slovo životopis?

   Napadá mě, že bych se asi měla nějak připravit. Předně, nemám co na sebe, to je jasné. Taky by nebylo od věci, oživit své vědomosti. Určitě s tím něco udělám, koupím si novou halenku, taky kalhoty a boty a pročtu znovu alespoň jednu publikaci z metrového stohu knih, který se tyčí vedle mého psacího stolu. Pohovor je až příští týden, času dost.

V den „D“ vytáhnu ze skříně 4 roky staré šaty a nasoukám se do zcela nových kozaček, které jsem si koupila vlastně jen proto, že ty staré mi před dvěma dny praskly. Oživit vědomosti už dnes nestihnu, takže tím celá má příprava končí. (Jestli já to nepodcenila …).

   A tak teď sedím v kavárně vedle školy a čekám, až nastane hodina „H“. S plastovou příšerou už jsme celkem kámošky, přestala mě prohánět po místech, kam živá noha dosud nevstoupila, vzala jsem jí tedy na milost a naučila jsem se jí poslouchat (někdy už trefím i bez ní). Kupodivu nejsem ani trošku nervózní, nemám trému, jsem naprosto klidná, vlastně, docela se těším. Vůbec se nepoznávám.Usrkávám své cappuccino, chroupu čokoládovou makronku a ….. no dobrá, přiznávám, chovám se trošku neslušně. Jenže, v tak malém prostoru, nejde neslyšet. Poslouchám tedy cizí rozhovor (pardon) a tak trošku si písmenkuji.

   U protějšího stolku sedí dva muži a dostatečně hlasitě hodnotí naše školství. Tuší snad na co se právě chystám?  Chtějí mě odradit, nebo naopak povzbudit?  Maminka jednoho z mužů byla Paní učitelka. Nene, nejde tu o překlep ani o chybu, ona byla opravdu učitelka s velkým „P“. Alespoň dle toho, co pán vypráví. Maminka před rokem, již v pokročilém věku, zemřela, ale její žáci jí stále píší dopisy. Vyslechnu několik vtipných příběhů, které syn s maminkou učitelkou zažil, a cukají mi koutky. 

   Ouha, na paškál se náhle dostávají asistenti, takže zpozorním ještě o poznání víc.  "Jakou
asi můžou odvést práci s těma dětma, když ten jejich plat je kolem … (pán vyřkne sumu, o které se leckterým asistentům ani nesní). Za ty směšný peníze jim je jedno, co s dětma bude.“                                 Není, pane, věřte mi. 

   Přiblížila se hodina „H“, proškolená jsem již dostatečně (přeci jen jsem nějakou přípravu stihla), zaplatím a jdu na to.

O hodinku později už vycházím ze školních vrat …. sen se stává skutečností.

PS: Bod. č. 5?  Tak, prostě žít.