Pražský život

      „Tak, jak si užíváš pražský život?“ slýchám v poslední době velmi často od svých přátel.              Ano, přátelé, užívám si ho.

      Nejvíc si užívám cestování, čekání a čištění našlápnutého 'štěstí'. Buď nějakým dopravním prostředkem jedu, nebo na něj čekám. Ve volných chvílích pak čistím boty.  Nic jiného vlastně ani nestíhám. 

     Užívám si každé ráno cestu do práce. Mám-li štěstí, můžu se, zcela beztrestně, v tramvaji přitulit k voňavému, svalnatému fešákovi a užít si jeho vášnivou náruč. Jenže, takové štěstí jsem zatím ještě neměla, ale neztrácím naději, jednou to přijít musí. Ovšem, každé ráno, se ke mně opravdu někdo ‚přitulí‘. Dnes např. z jedné strany popotahující a posmrkávající mladík, který se večer zapomněl vysprchovat, z druhé strany dáma, co si ráno nestihla vyčistit zuby, ale jisto-jistě si stihla rudě natřít rtíky, které si mimoděk otřela o mou bundu, z třetí strany pán, který má nohy tak velké, že se mu nevejdou na zem a stále mi šlape na nové boty a ze čtvrté strany ledové sklo tramvaje, o něž pro změnu otírám svojí rtěnku já. Někde, tam dole pode mnou, se krčí mé dítě. Vlastně, myslím si, že tam je. Na zastávce před školou vytáhnu z tramvaje právě to dítě, o kterém se domnívám, že je moje a vstrčím ho do dveří školní družiny. Výhodnou polohu školy dokážu vážně ocenit. Vrátka na její pozemek, jsou těsně před zastávkou. Poté, co svěřím jedno z „tramvajových dětí“ do rukou jeho vzdělávacího ústavu, pokračuji v cestě do mého vzdělávacího ústavu. Scénář je velmi podobný, vlastně totožný, liší s pouze v obsazení a době trvání.

    Užívám si přestup na metro. Jakmile mě dav vynese z tramvaje, začnou se mi pod nohama rojit miliony nohou, bot, odhozených čoudících vajglů, flusanců, holubů a jejich černobílých ‚produktů‘. Zatím jsem se nenaučila koukat zároveň před sebe i pod nohy a tak se mi často stává, že do někoho vrazím. Pořád do někoho vrážím. Většinou jsou to ti nešťastníci, kteří ráno nestihli říci svému drahému protějšku, že ho milují a tak mu teď, honem, cestou do práce, musí poslat alespoň zprávu. Nemůžou tedy koukat na cestu, když koukají do mobilu, to je snad jasné, ne? Mám dávat bacha já, když nemobiluju. Na eskalátorech pro změnu nestíhám uskakovat chvátalům, kteří si nevšimli, že se schody pohybují samy (tohle, jsem já už zaznamenala). 

    Dnes mám štěstí, zvládnu se narvat hned do prvního vlaku. Riskuji, že až se dveře metra zavřou, přijdu o kus svého pozadí, ale to mi až tak nevadí, právě naopak.  Odér, jenž se line celým vagonem, ovšem moc pražský není. Spíš venkovský. Dost venkovský. Hodně venkovský. Rozhlížím se a pokouším se vypátrat, kde ten kůň stojí. (Možná to není kůň, možná je to jiné zvířátko.)  Vzhledem k tomu, že vidím pouze lidské hlavy, je mi jasné, že buď někdo v aktovce, místo lejster, pašuje kopku hnoje, nebo … ne, to NEEE!!! Zápach je opravdu velmi intenzivní, raději na následující stanici vystupuji s nadějí, že v příštím vlaku to bude lepší. (Ten smrad se prostě nedá vydržet, a protože si hodlám udržet svojí snídani ve svém žaludku, musím okamžitě vypadnout.) Opět se narvu do davu cestujících, z jedné strany mně prostorově výrazná dáma udělí políček svojí prostorově výraznou kabelkou, z druhé strany mě kdosi přimáčkne batohem na tyč, ale tohle už je pohodička, to se vydržet dá.

    Mám vážně štěstí, do práce doběhnu sice s plícemi až v krku, ale včas a navíc s vědomím, že zítra už je pátek. V pátek je cestování do práce jiné, než během ostatních dnů v týdnu. V pátek MHD cestují pouze školáci, turisti a já. A protože turisti v 7 hod. ráno ještě spí, je všude poloprázdno. Kde je zbytek obyvatel netuším a je mi to fuk. Konečně si užívám pražský život, nelíbám okna tramvaje, neobjímám tyč uprostřed vagonu, nesundávám cizí nohy z těch mých, nemám horkou kávu za mým výstřihem a dokonce sedím. No, není to báječné? Miluji pátky! Miluji páteční pražský život.

    Užívám si i cestu z práce. 

„Na Barrandov? Tramvaj stojí za rohem,“ odpoví na můj

vyděšený dotaz, jak se dostanu domů, jeden z desítek policistů, kteří pobíhají před výstupem z metra a nechtějí dovolit té mé tramvaji dokodrcat se na jedinou zastávku, ke které trefím bez navigace. Vzhledem k tomu, že všude kolem jsou policejní pásky, blikající auta, důležití policisté a chvátající hasiči, tak i já, velmi rychle pochopím, kde je ono „za rohem“. Davem brblajících lidí se proderu ke koloně tramvají, vyberu si tu s odpovídajícím číslem, a protože mám dnes to štěstí, usedám na volnou sedačku. „Nějakej debil nalitej někde pohodí igelitku a ty šašci z toho udělaj hned teroristickej útok,“ slyším za zády naštvaný mužský hlas. Ostatní spolucestující se souhlasně přidávají a tak se během několika minut z tramvaje stává improvizovaný kongresový sál, kde právě rokuje naše nová Bezpečnostní rada státu. Mlčím. Odmítám řešit,     co-kdo-kde pohodil, jsem nesmírně šťastná, že podezřelé zavazadlo nebouchlo zrovinka ve chvíli, kdy jsem se ochomítala v jeho blízkosti. Možná jednou, až budu otrlá Pražačka, budu i já rozumět všem těm pohozeným igelitkám. Zatím jsem ustrašená venkovanka, která by se ještě ráda na svůj „venkovský panelák“ někdy podívala. Diskuse je velmi vášnivá, ani nepostřehnu, že se tramvaj začala zlehka posouvat vpřed. Při běžném provozu trvá cesta z této stanice na tu následující asi 30 vteřin. Momentálně se posouváme už 30 min. a nejsme ani v polovině. Začínám počítat, zda ještě dnes stihnu vyzvednout Štěpu ze školy. Družina má jen do půl šesté a přeci jen, jsou už dvě hodiny. Nastal asi správný čas, vymyslet strategický plán, pro případ nejvyšší nouze. Budu muset zavolat bráchovi na Chodov, nejstaršímu synovi na Žižkov, švagrové do Štětí a pro jistotu i manželovi do Polska. Někdo z nich Štěpu vyzvednout musí. Když se to nepodaří, má dnes večer paní vychovatelka o zábavu postaráno a o jednoho nocležníka víc. (Až mi ho bude zítra vracet, jistě bude plakat lítostí. Kdyby podezřelé zavazadlo bouchlo, mohla by si Štěpu nechat.)

    „Mami, bacha hov..!“ vykřikne Štěpa, když chvátáme domů ověšení nákupními taškami. Pozdě, zase!  Dnes mám prostě štěstí a ten pražský život si zkrátka dokážu užít.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Večerní zprávy nás již několikátý den informují o teroristickém útoku v Londýně. 
Tam, bohužel, tolik štěstí, jako jsem měla dnes  já, neměli.