„Pomerančový
džus!“
„Co?“
Otevírám líně jedno oko, pak i druhé, sahám po mobilu … 4:52!!! Štěpa
zase mluví ze spaní. Copak se mu asi zdá? Otočí se na druhý bok a dál pravidelně
odfukuje. Mně už se ale spát nechce, mé smysly začínají vnímat zvuky moře
narážejícího na pobřeží. Uvědomuji si, že dnes je hlučnější než jindy, to už se
mě asi nemůže dočkat. Potichu
se zvedám, popadnu Pepínův nový foťák, z věšáku i jeho mikinu (svojí tady
nemám, na co taky mikinu na dovolenou u moře?) a v pyžamu mířím na pláž. Ještě
osušky, když už tam jdu, zaberu „VIP“ lehátka.
Chvilku
váhám. Nejsem cvok, courat v pět ráno po pláži? Ale co, spát můžu doma,
pohled na komíny štětské papírny mě v 5 hodin ráno z postele zaručeně
nedostane. Cestou
na pláž potkávám osamělého běžce se sluchátky v uších. Pravděpodobně si o
mně myslí totéž, co já o něm. Vyměňujeme si chápající úsměvy.
Moře
je dnes opravdu velmi vášnivé, takhle řádit jsem ho tu ještě nezažila. Hodím
osušky na lehátka, usadím se a rozespale sleduji tu divočinu. Fascinuje mě to. Nachystám
si foťáček a čekám na tu nejlepší, největší a nejkrásnější
vlnu. Je to přesně TAHLE! A tahle taky…a támhleta …. Běhám po pláži, vlny se
mnou laškují, něžně laskají mé nohy, střídavě je obalují pískem a chaluhami,
nebo jen tak omílají slanou vodou… tančíme spolu ve větru… cvak, cvak, cvak …
Přímo
přede mě moře vyplavilo shluk škeblí, (ví, jak mě okouzlit) – nádhera – cvak,
racek – cvak, další vlna, zaručeně ta pravá – cvak, milenci na molu (kde se tam
vzali?) – cvak, v dálce pluje loď (ááách, jak romantické) – cvak, vlna - cvak,
racek – cvak, mušle - cvak, cvak, cvak….. To už ležím v písku, svět okolo
nevnímám,… vychutnávám kouzlo okamžiku a snažím se ho zachytit. Slyším, jak se
ve vlnách „melou“ kameny, voda divoce cáká … na mně, na foťák …
Kdyby
nás takhle načapal můj muž, asi by mě ‚zabil‘. Společně se mnou se tady, v písku, mezi šutry, pouhých pár centimetrů od místa, kde se rozlila ta
nejdivočejší vlna, válí jeho vymazlený černý Canon. Vyprávět mu to ovšem nebudu, je to naše tajemství.
Procházím
se, vítr si pohrává s mými vlasy, pozoruji vlny narážející na břeh a
vnímám každý jejich dotek. Voda se rozlévá po celé pláži, převrací písek, vyplavuje
mušle a kameny, a zase si je rychle bere zpět. Napadá mě, že stejné je to
s mými myšlenkami. Mozek je vyplaví, převrátí a zase je vezme zpět, jako
by nechtěl, abych se o ně s kýmkoli dělila. Prostě si je srovná sám, tak
jako si moře srovná své kameny, mušle, zrníčka písku…..
Za
kopcem se vyhouplo sluníčko a hladina se rázem rozzářila jako zrcadlo. Chápu,
svádí mě. Sundávám mikinu a… už, už bych podlehla … jenže, pláž je plná lidí. Rychle kouknu na mobil, je téměř 7 hodin. Dvě hodiny jen my dva. Já a moře. Studí mě nohy a mé hladové břicho se začíná hlasitě ozývat. Konec randění, přijdu později, slibuji. Vracím se
do hotelu … poslední „polibek“ - cvak.
„Mám
asi milion nádherných fotek“, halekám hned na prahu pokoje. Za jak romantických
a zároveň dramatických okolností vznikly, taktně zamlčím.
„To
je fajn, jen doufám, že jsi neutopila foťák!“
😉
PSSST
!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat