Plážová architektura

... a štěstí pana Bagra

    Posledních několik dní, v těsné blízkosti našich lehátek – ano našich, chodíme výhradně sem – parkuje ‚bagr‘. Tedy, on je to spíš pan Bagr. Pan Bagr je starší pán, má šedivé vlasy, modré plavky a dětskou lopatičku. Pan Bagr je milý, tichý, nevrčí, nemluví, nerozumí. Usmívá se a hrabe.

    Když jsme poprvé přišli na pláž, byla téměř rovná, sem-tam se vypínal nějaký kopeček, připomínající zmenšeninu Řípu, nebo se naopak skrývala jáma, naplněná mořskou vodou. Taková pláž je krásná, ale o prázdninách poněkud nudná. 

    A tak se moji hoši rychle pouští do díla. Během několika málo okamžiků vyrose na pláži první hrad s vlastní vodní nádrží, okolo hradby, vesnice i protékající říčka, přes kterou vede lávka. Jak už to tak s hrady bývá i u toho našeho se náhle zastavují turisté a obdivně ho okukují. Děti tahají tatínky z lehátek a škemrají o vlastní stavbu, maminky chystají kyblíčky a lopatičky. A protože se tatínkové za žádných okolností nechtějí nechat zahanbit, začíná se pláž postupně měnit ve staveniště. Z rodičů se dočasně stávají architekti, stavitelé i umělci a dětičky radostně poskakují a … a pan Bagr hrabe.

 

  Bohužel, všecka ta krásná díla se vždy přes noc kamsi vytratí. Ne, že by je snad spláchlo moře, ale ti co neumí budovat, umí alespoň dokonale demolovat. Nevadí. Máme alespoň jedinečnou možnost, být každý den svědky nové a zcela originální plážové výstavby. Nyní už se ovšem nejedná pouze o hrady, z písku se zde vyrábí auta, sochy opalujících se maminek a jiná umělecká díla. A pan Bagr spokojeně hrabe.

    Ve chvíli, kdy se většina umělců rozhodla spláchnout celodenní dřinu a užít si zasloužený odpočinek ve vlnách, prochází plážovou výstavní síní animátoři hotelu. Rozhlíží se kolem a z jejich tváří lze číst nadšení. V zorném poli jim uvízne pan Bagr. „Are you an architekt? It´s beautiful! It´s very beautiful!!!“ vykřikují rozjařeně animátoři. Pan Bagr nesměle sklidí bujaré ovace, na oplátku se usměje, mlčí a hrabe.

    Druhý den odpoledne se pláž zaplní dětmi všech národností v čele s místními animátory a vypukne velká stavební akce. Před našima očima, doslova jako houby po dešti, rostou hrady a hrádečky, věže a věžičky, domy a domečky, potoky a potůčky… Pláží se nese dětský smích a švitoření ve všech možných jazycích, děti pobíhají, cákají, plácají, modelují a budují, rodiče konečně odpočívají ......

.....a pan Bagr je šťastný. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Bavilo mě pozorovat, jak se udusaná pláž mění v miniaturní městečko. Bavilo mě pozorovat, jakou radost dělá dětem obyčejný písek a chvilka času, kterou jim rodiče věnují, chvilka času, kterou tráví opravdu společně. Bavilo mě pozorovat, jak je pan Bagr den ode dne spokojenější. Čím víc plácajících dětí, tím větší štěstí. 
Ano, tak málo opravdu stačí. 

Když je moře Jónské

    

    Sedím v písku na břehu moře, sluníčko úžasně pálí, tyrkysová hladina se zrcadlově leskne, vzduch voní směsí soli a slunce, a já se soustředím na nic se nesoustředit. Hlavně na nic nemyslet, nic neřešit, nic nedělat, vyprázdnit mozek. V dálce se houpe bílá pramička a magicky přitahuje můj pohled. Filtruji zvuky, které ke mně doléhají, nechávám znít jen šumění vln. Jeden z mnoha střípků štěstí, pro které žiji celý rok tam u nás, v zemi bez moře.

    Jediný zvuk ale vyfiltrovat nedokážu. „Mami, tohle moře se jmenuje Středozemní, viď?“ vytrhne mě Štěpa z mého rozjímání. Rychle přemýšlím, nejsem si zcela jistá. „Tohle je Jónské moře,“ odpovím nakonec. „Hm, ale Středozemní je taky, ne?“ „Když je Jónské, nemůže být …“ zarazím se. Může, co by nemohlo. Když může být stát ve státě, proč by nemohlo být moře v moři? „No, vlastně jo, je to Středozemní moře a to Jónské je jeho součástí.“ Plácám trošičku nejistě to, co se pouze domnívám a doufám, že neplácám nesmysly. „A proč se jmenuje Středozemní?“ Tak nic, vyprazdňování mozku přesouvám na neurčito, teď ho potřebuju. „Nóóó,“ získávám čas a rychle přemýšlím, proč je vlastně Středozemní. Vzpomínám na hodiny zeměpisu, ale jediný pojem, který se mi, nevím proč, vybaví, je permafrost  - věčně zmrzlá půda. O názvech moří ani Ň. Permafrost je mi k ničemu, obzvlášť když si báječně užívám čtyřicetistupňových veder a za žádných okolností nemám chuť se jakkoli ochlazovat, takže se pokouším vybavit si globus. „Protože leží mezi třemi kontinenty, jako zeměmi, chápeš? Mezi Evropou, Afrikou a Asií.“ „Jó, to je jasný, to chápu. A proč je tohle Jónské?“ nedá si pokoj Štěpa. On snad zapomněl, že jsou prázdniny. „No, tak to já fakt nevím, asi podle nějakých původních kmenů, zeptej se táty,“ vzdávám to. „Táta tady není, šel tóóó.“ Jasně, když ho nejvíc potřebuju, je buď v práci, nebo tóóó. „Tak večer kouknem na net, ju.“ Štěpu zaujaly děti, hrající si kousek dál, takže ho má neuspokojivá odpověď kupodivu uspokojila. UF! Dala bych si kafe.

    „Něco ti nesu,“ usmívá se na mě Pepíno a podává mi papírový kelímek černého moku (10 let manželství se musí někde projevit). Zaslouží odměnu v podobě varování a tak ho informuji, že ho čeká výslech na téma ‚Proč je moře Jónské‘. Neví, prý asi podle původních obyvatel a večer kouknem na net. (Někdy mám pocit, že jsme jedna bytost.)

    Kouknout se na net jsme zapomněli, ale během těch pár dní jsme zjistili, že

když je moře Jónské, klidně vás připraví o dva dny opékání. Sluníčko zabalí do šedivých mraků, na pláž nažene uragán, hodí na vás pár dešťových kapek a je mu úplně jedno, že na něj máte pouze vymezený počet dní. Z plážových povalečů rázem ‚vykouzlí‘ aktivní turisty. A tak se plazíme po písečných dunách podél pobřeží, cákáme na sebe vodu z pet láhve a obdivujeme krásy místní „pouště“. Jenže, to už moře začíná žárlit a opět na nás posílá pichlavé sluneční paprsky. Vůbec mu nevadí, že nikdo z nás nemá plavky, sobecky nás žene z pískových dun přímo do svých vln. „Mami, to je hustý,“ jásá Štěpa. „Když já jsem na Adama, ty jsi na Adamku?“ vykřikuje nadšeně, když úlevně ponoříme svá upocená a zaprášená těla do slaného nálevu.

    Když je moře Jónské, dokáže okouzlit nejen obyčejného smrtelníka, ale třeba i císařovnu Sissi. Ta byla krásou zdejší přírody natolik uchvácená, že si na ostrově Korfu nechala vystavět letní sídlo. Když je moře Jónské, zavede vás do tajemných mořských jeskyní, které si jako své bydliště vybral bůh moří Poseidon a jeho milenka Amfitrité. Když je moře Jónské, nabídne vám legendu jenž říká, že na ostrově Korfu se na své cestě z Trojské války zastavil Oddyseus. Jeho loď, kterou Poseidon proměnil v kámen, je dodnes vidět u hlavního města v podobě malého ostrůvku. Když je moře Jónské, naláká vás do své modré laguny a nabídne vám koupání v průzračné, azurově modré vodě u jedné z nejkrásnějších pláží celého Středomoří. Když je moře Jónské, pochlubí se překrásným městečkem Gaios (na ostrově Paxos), které se právem honosí titulem  Cultural Village. Když je moře Jónské, můžete se ponořit do nejhlubšího místa Středomoří – hlubiny Calypso. Když je moře Jónské, nabídne vám iluzi malého Karibiku …

    Sedím v písku na břehu moře, sluníčko úžasně pálí, Jónské moře se zrcadlově leskne, vzduch voní směsí soli a slunce, a já se soustředím na nic se nesoustředit. Hlavně na nic nemyslet, nic neřešit, nic nedělat, vyprázdnit mozek. V dálce se houpe bílá pramička a magicky přitahuje můj pohled.  Kochám se pohledem na průzračnou hladinu, jejíž barva přechází z tyrkysově modré, až po téměř černou. Pohled, kterého se snad nikdy nenabažím, ať už je moře Jónské, Středozemní, nebo docela jiné.

    „Mami, pojď si zaplavat. Můžeš si vybrat, jaký chceš moře. Středozemní, nebo Jónský?“  Vybírám to druhé. Asi proto, že když je moře Jónské, je pro mě, tak trošku tajemné.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: A proč je tedy vlastně Jónské?

Tak na to jsem se musela zeptat tetičky Wikipedie.

Podle řecké mytologie se bůh Zeus zamiloval do Íó, kněžky své manželky - bohyně Héry. Když je manželka Héra přistihla, skryl Zeus Íó do podoby krávy, která pak putovala krajinou a během dlouhé cesty překročila průliv mezi Evropou a Asií. Podle ní je tedy pojmenováno Jónské moře. Íó došla až na břeh Nilu, kde porodila Diova syna. Ten se později stal prvním egyptským králem a Íó se tak v Egyptě dostalo božských poct. 

(zdroj: Wikipedia)