„Kde
máš brýle?“ ptám se Štěpi těsně před tím, než vyběhneme na tramvaj. „Já nevím,
tady jsem je před chvílí položil, fakt!“ „A čepici? Kde máš čepici? Venku mrzne.“ „Nevím, včera jsem jí nechával
v chodbě na polici a ona asi někam zmizela.“
Takhle to u nás chodí pořád, záhadná
zmizení jsou naší každodenní rutinou. Záhadně nám mizí nejen brýle a čepice, ale
i klíče, mobily, žákovská knížka, tužky, dálkové ovládání, záložky z rozečtených knih, nezaplacené účty a
spousty dalších věcí, bez kterých se v našem životě neobejdeme, nebo které
je potřeba nutně vyřídit. Ponožky v pračce už neřeším, neboť ponožkovou
módu jsem vděčně přijala za svou (má to své výhody). Náš život je zkrátka plný záhad.
Ještě nedávno jsem byla přesvědčená, že je
to naším bytem. Říkala jsem si, že náš byt je buď zakletý, nebo se nudí, a tak
nám zlomyslně schovává věci denní potřeby a potutelně se směje, když hledáme.
Pořád jsem vymýšlela různé systémy jak tomu zabránit, určovala jsem místa, kam
se co bude odkládat, které místo komu patří, jaké úložné prostory jsou na co
nejvhodnější, a propadala jsem beznaději pokaždé, když jsme něco hledali. Vždyť
přeci IKEA tvrdí, že to funguje. A asi to i funguje, ale zjevně jen
v katalogu.
A pak přišlo stěhování, tedy přesněji, naše
přemísťování do Prahy a zpět. Teď bude konečně všecko tak, jak má být a na svém
místě, těšila jsem se. A bylo. Prvních pár dní.
Jak jsme se postupně zabydlovali, záhady se opět, naprosto nenápadně,
začaly hlásit o pozornost, jenže teď už v daleko větší míře, než doposud.
K těm běžným záhadným zmizením čepic, brýlí a klíčů, na která jsme byli
léta zvyklí, se přidala další. Takže teď to u nás vypadá asi takhle: „Kde je
ten olej? Vím, že jsem ho kupovala. No, to jsem blázen, kam jsem ho dala?“
Chvíli hledám v lednici, v potravinové skříni i v komoře a pak
mi to konečně docvakne. „Aha, já ho opravdu kupovala, ale v Praze, tady
jsem ve Štětí.“ „Mami, kde jsou ty
tužkový baterky, co jsme je kupovali do mého robota?“ „Zůstaly asi ve Štětí,
zlato!“ „Kam jsem dala šlehač? Potřebuji ušlehat bílky. Jo, už vím, šlehač je v lince,
v posledním šuplíku, v Praze.“ „Miláčku, nevíš, kde mám klíče od auta?“
„Nevím, pokud je nenajdeš, nechal jsi je asi na zahradě.“ „Ježiši, kde mám tu
šálu, co mi ladí k téhle bundě? Jo, tak ta zůstala v ….“ No tak jo, uznávám, byt za to nemůže. Není začarovaný, ani zlomyslný. Chyba bude
jinde.
Ovšem ta opravdu největší záhada našeho
bytu, se odehrála o posledních Vánocích. Jistě, Vánoce jsou přeci dobou kouzel,
nevysvětlitelných záhad a tajemna, takže na tom není zase až tak moc divného.
Konečně jsme všichni spolu, v našem
doma a tak si užíváme nejen sváteční atmosféry, ale i společně strávených
chvil. Jsem šťastná, mám všecky své muže zase u jednoho stolu. Světýlka na
stromečku se rozzáří, prskavky se rozprskají a zvoneček zacinká. Radostně rozbalujeme
dárky od Ježíška, jenže, mně tu něco nehraje. Chybí jeden dárek – že by si se
mnou zase náš byteček pohrával? Na to teď vážně není nejvhodnější chvíle.
Začínám pátrat. „Kde je ta zlatá obálka pro Jakuba?“ Za pár chvil lezeme
všichni po zemi, přehrabujeme roztrhané papíry, kontrolujeme šuplíky, krabice …
NIC! Smiřuji se s tím, že jsem ho při balení někam zašantročila. To se
stává, hlavně, že jsme všichni zdraví a jsme spolu, snažím se hodit jeden
nenalezený dárek za hlavu. „A kde je ten malý dárek pro Petra?“ Ne, určitě jsem
nezašantročila dva dárky. Rozjíždí se nový
kolotoč hledání, všichni na kolena. Opět zbytečně. Tak toto je opravdová vánoční
záhada, k nám Ježíšek dárky nenosí, od nás si je bere.
Na druhý svátek vánoční, na Štěpána, po
velké rodinné sešlosti, si Štěpa běží uložit do kasičky nějaké ty kačky, které
dostal od babičky a tetiček k svátku. Jeho dosavadní úspory ale záhadně
zmizely. Nyní už začínám pochybovat o tom, že za tyto záhady může škodolibost
našeho bytu, či kouzelný čas Vánoc. A pak přijde ten strašný okamžik. Okamžik
uvědomění, kdy se mi v žilách zastaví krev, a mozek nechce uvěřit. Před
rokem, když začalo naše přesouvání do Prahy a zpět, jsem s dobrým úmyslem,
svěřila klíče od našeho bytu jedné ze sousedek pro případ, kdyby se v bytě
něco stalo. Sousedka klíče od našeho bytu nenašla. Záhadně se prý ztratily, asi
společně s našimi dárky, penězi a prstýnkem po babičce.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Není
záhada jako záhada. Naší vánoční záhadu nyní, zcela bez kouzel a záhad, řeší
Policie.
PPS: Brýle
se našly ve škole a čepici jsem druhý den vytáhla ze své kabelky (kde se tam vzala, je vážně záhada).
Žádné komentáře:
Okomentovat