Pátek třináctého

Mám angínu a může za to pátek třináctého.

Nikdy jsem na pověry moc nevěřila (tedy, až na kominíka a na to, že od vánočního stolu se během jídla nevstává), ovšem letošní červencový pátek třináctého mě přesvědčil, že něco na tom bude.

„Víš, že je pátek třináctého?“ ptá se manžel, když balíme poslední dárky, talismany a mokré plavky. Za hodinku musíme opustit hotelový pokoj, který se stal na těch několik málo horkých letních dnů naším domovem, odjezd na letiště je naplánován na 12.15 hod. „To je jen pověra, na to nevěřím,“ odpovím. Navíc, pořídili jsme si přeci turecký amulet Nazar, který chrání majitele před uhranutím a vším zlým. 
Ale nevím proč, červíček pochybností někde tam vzadu … Však to znáte.

Je 12.30 a autobus nikde. Začínám být trošku nervózní, jdu si pro kafe, aby to čekání bylo příjemnější. 12.40, stále čekáme. „No jo, pátek třináctého,“ utrousí můj muž a já se na něj mračím. 12.50 – hurá, je tu! Z autobusu vyskočí řidič, který mi nápadně připomíná toho Turka, co před hotelem nabízel jízdu na velbloudech. Myšlenku rychle zaženu, na nějaké pochybnosti není čas. Naložíme kufry, které se do autobusu vejdou jen taktak, a obsadíme poslední volná místa. Z okna pozoruji, jak řidič naše kufry vyndává a kamsi je přemísťuje -  snad je tu nenechá, doufám v duchu - pak usedá za volant a startuje. Jenže – „Haló! Stop!“ běžím k němu a svojí neangličtinou (má úroveň odpovídá osnovám 3. třídy ZŠ) ho upozorňuji, že „Baggage open“.  Pochopil. Opravdu se mi ulevilo, protože hledat kufry na trase dlouhé 100 km, když  teploměr ukazuje 44°C, by se nám nikomu asi nechtělo. Teď už snad můžeme v klidu vyrazit na letiště, snad ten let stihneme. Motor autobusu je ale tiše a řidič nikde. „No von kouří, je tohle možný?!?!“ slyším několik spolucestujících, jak se pohoršují a netrpělivě poposedávají na svých sedačkách. Je to možný.

Cesta na letiště se vleče, při každém přeřazení rychlosti autobus zakvílí. „On vůbec neumí řadit,“ nevydržím a na adresu řidiče si ulevím.  „To se nediv, když do včerejška řídil velblouda“, potvrdí manžel moje dosud nevyslovené myšlenky.

„Mami dělej,“ popohání mě Štěpa na letišti ve frontě u místní kafárny, „je čtvrt na pět, za 20 minut nám to letí, gate už máme dávno otevřený!“ Jenže na mně to nezáleží. Po dvouhodinové  cestě kvílícím autobusem kafe potřebuji a tady je to jako v Čechách – jeden pracuje a dva ho kontrolují.

Gate je zavřený (i když na tabuli je nápis OPEN). Nevadí, chvilka zpoždění se dá přežít, aspoň to kafe v klidu dopiju (mmch. stihla bych i dvě, možná tři, včetně fronty). Za půl hodinky si za přepážku stoupnou dámy v uniformách a jedna z nich zakřičí: „OSLO!“ Na tabuli, pod nápis Prague, naskočí nápis Oslo a k NAŠEMU gejtu se nahrnou dvě stovky blonďáků s dočasně tmavou pletí. Mezi Čechy to nepříjemně zahučí a pán, který určitě musí být jednovaječným dvojčetem Martina Maxi, nahlas doufá, že „oslové“ odletí opravdu do Osla a ne do Prahy. Zasmějeme se a trpělivě čekáme, co bude, až odbaví osly, pardon Oslo.

„PRAG!“ ozve se po hodině čekání. Cestují s příručními zavazadly, batohy, novými kabelkami značky MICHAEL KORS – zaručeně originál (taky mám), kočárky a pištícími dětmi se nadšeně hrnou do letadla, jen já svoji rodinu brzdím - asi intuice, což zatím nevím. Zatím vím jen to, že v letadle budeme namačkaní sedět tři hodiny, tak kam spěchat. 

Posádka nás s úsměvem vítá, předvede nám nezbytné poučení o tom, kde jsou masky a plovací vesty … to jen pro případ …. a nad hlavami se nám rozsvítí značka „připoutejte se“. Poutám se a výjimečně si zapínám klimatizaci. Nikdy to nedělám, nesvědčí to mým hlasivkám, ale zdá se mi, že je tu opravdu nesnesitelné vedro, tak jen na chvilku.

„Vážení cestující, vítám vás na palubě …,“ozve se kapitán, omlouvá se za zpoždění a informuje nás o poruše letadla. Úsměv na mé tváři (a nejen na mé) ztuhne. Porucha letadla? Proč tu tedy sedíme? Nahnali nás do porouchaného letadla? Já tu nechci umřít!!! Kapitán asi čte mé myšlenky a ujišťuje mně, že se jedná pouze o klimatizaci a na opravě se intenzivně pracuje. Dále čekáme na doplnění paliva, protože díky závadě musíme letět v nižší letové hladině. Z tohoto důvodu také kapitán žádal turecké letiště o povolení nového letového plánu, na které také stále čekáme. Tohle všecko kvůli porouchané klimatizaci?

 „Tati, to letadlo je rozbitý? A proč je tu takový vedro, nemůžu dýchat?“ ptá se Štěpa. Uklidňujeme ho, že je to jen drobnost, že se nemusí bát, technici to za chvilku opraví. Beru do ruky telefon, vypínám letový režim (kašlu na letový režim, kašlu na jakýkoliv režim) a píšu zprávu domů - našim synům a bratrovi. Nechci tady umřít.

Stále čekáme. Děti piští, poskakují, kopají do sedadel, dospělí si povídají, čtou a začínají vtipkovat. Všichni víme, že jde spíše o humor ze zoufalství, ale pořád lepší, než kňourání a nadávání.

„Stihnu jít v pondělí do práce?“ ptá se pán přede mnou.

„Tohle bude určitě v televizi,“ pronese jakási paní.

„No to budeme v televizi dřív než doma,“ odpoví kdosi.

Zadní částí letadla se nese smích, i když ve skutečnosti nám do smíchu není.

Dvě stovky lidí v letadle, kde nefunguje klimatizace. Kolik stupňů tu asi je, když hotelový teploměr ve stínu ukazoval 44°C? Může tu být 50°C? Nebo víc? Tři čtvrtě hodiny za námi. „Mami, ta holka za mnou mi přestala kopat do sedadla, co jí je? Mami, mě bolí hlava, je mi děsný vedro, mám žízeň, je mi špatně. Já chci ven!“

Posádka začíná rozlévat vodu. Informace, které jsou schopni nám poskytnout, nejsou vůbec uspokojující. Vlastně, nejsou téměř žádné. Vědí jen, že nám turecké letiště odmítlo podepsat nový letový plán. Děti nezlobí, nepiští, neskáčou po sedadlech, jen se unaveně povalují a pofňukávají, dospělí už si nepovídají, nečtou, ovívají sebe a své děti časopisem, který našli v kapsách sedadel před sebou. Aspoň k něčemu se hodí. Už hodinu sedíme v pekelném hrnci, kde se všichni doslova vaříme. Nechci tady umřít.

Vodu už nerozlévají, hodili mezi cestující několik lahví, ať je necháme kolovat. Chápu to. I stevardi musí být vaření. „Kde jsou letušky?“ zaznamená kdosi nepřítomnost palubního personálu. „Barikádují se s piloty v kokpitu,“ dostane se mu anonymní odpověď, když v tom se opět ozve kapitán. Za deset minut odlétáme. Proč mu nikdo nevěří?

 „Autem z Chorvatska je to rychlejší. Sednu a za devět hodin jsem doma,“ pronese pán, co vypadá jako Martin Maxa.

„Píšu domů, že nevim, jestli mě poznají, pokud se vrátím. Vypotila jsem tu asi deset kilo,“ ozve se paní za námi.

„No vidíš,“ chytne se hned můj muž, „tos těch waflí mohla sníst mnohem víc. Tady je vypotíš.“

Vtípky Čechům jdou i v kritických situacích a za to jsem vděčná.

„Chci být pan Tau, chci být muž na křídle letadla,“ vysloví své (možná poslední) přání pán před námi.

„Ještěže tu není žádný kardiak,“ pronese muž stojící v uličce a stírá si pot z obličeje.

„Už tady není,“ odpoví pohotově ‚Martin Maxa‘.

„Letadlo s wellnes programem, to mají jen Češi,“ ozve se odněkud.

Ze slibovaných deseti minut jsou desítky minut. Když už jsme v tom pekelném hrnci téměř hodinu a půl, naše oblečení je propocené do poslední nitky, začíná nám být opravdu zle, děti už sotva dýchají, lidé se začínají bouřit. Chceme ven! Chceme mluvit s kapitánem. “Kapitán leží na pláži a čeká na podepsání letového plánu,“ opět se ozve Martin Maxa. Tentokrát je ale vidět, že už je rozzlobený. Jeho děti to nedýchatelno očividně dál nesnesou. I ostatní cestující se ozývají, ale už nevtipkují.

„Proč jsme tu? Proč jste nás nenechali v odletové hale?“

„Dneska je pátek třináctého.“

„Nechci tady umřít.“ … nese se letadlem a humor je ten-tam. (Očividně nejsem sama, komu letí hlavou černé myšlenky.) Teď už je to vážné. Všem nám je zle, všichni chceme ven.

Rozsvítí se znak „připoutejte se“. To už tady bylo, přesto nám svitne naděje. Usedáme a poutáme se. Kapitán nás informuje, že závada je odstraněná (všichni mu to chceme věřit) a letadlo je připravené k odletu. S napětím čekáme, zda se letadlo pohne a to k našemu údivu opravdu začíná popojíždět směrem k ranveji. „To asi bude ta nízká letová hladina,“ vrací se humor mezi cestující.Ve chvíli, kdy letadlo začne nabírat rychlost, palubou se rozezní nadšený křik a potlesk. I já tentokrát tleskám, a pokud opravdu přistaneme v Praze, budu tleskat zase (i když - kdo tleská lékařům, zedníkům, učitelům … na konci jejich pracovní doby?) Je 19.09 hod.

Tři hodiny ve vzduchu v letadle, které má poruchu. Ujišťuji se, zda opravdu pod našimi sedadly jsou plovací vesty …to jen pro případ … 

Během několika málo minut teplota na palubě letadla klesne z cca 50°C (?) na 22°C. Pepíno vyčerpáním usnul (já mu říkala, ať si ten Kinedril nebere), mě to strach nedovolí. Lidé začínají vyndávat své bundy, mikiny a svetry. I mně je zima. Dloubnu do svého chotě „Je mi děsná zima, vyndej mi z kufru džísku, prosím tě.“ Nepřítomně se na mě podívá a opět upadne do kómatu. On mě tu snad nechá zmrznout?!?! Nechci tady umřít! Probere se, až když mi začnou drkotat zuby. „Tobě je zima? Tak proč to neřekneš, vyndám ti bundu.“

Grrrrr!!! Myslím, že já nebudu ten, kdo tady umře …. „Miláčku, víš, že je pátek třináctého?“

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: S dvou a půl hodinovým zpožděním, v propoceném oblečení, přesto paradoxně zmrzlí a hlavně vystresovaní, jsme nakonec v pořádku přistáli v Praze. 

PPS: Tleskala jsem. Radostí a úlevou.

PPPS: Čert vem angínu, vyléčím jí na zahrádce, až budu z lehátka na terase vzhlížet k modrému nebi a přemýšlet, kam má to letadlo asi namířeno.