Máme na rok na klid nárok

UF, a je to za námi.

Dárky jsou rozdány, řízky snědeny, šampaňské vypito a mnohá předsevzetí již vzala za své. Nespočet kilometrů v nohách při maratonu po obchodech, tolik shonu, stresu, tolik hodin strávených balením dárků, praskající ušní bubínky při všech těch koledách znějících v obchodních centrech už od října, kila salátu, řízků a cukroví, desítky chlebíčků a jednohubek, litry svařáku a vánočního punče … a 1. 1. břicho přetékající z nedopnutých džínsů.

Každý rok je to stejné a každý rok si říkáme, že příště už to bude jinak. Žádný úklid, jen tři druhy cukroví, každému dva dárky, to stačí a salát pouze z 1 kg brambor. Už nebudeme tak uštvaní a nebudeme se tolik přejídat, protože …        stojí nám tohle za to?

Stojí. Jinak bychom to přeci nedělali.

Ten pocit, když konečně seženeme přesně to, co si náš miláček přál.

Ten pocit, když ty krásně zabalené dárky obdarovaní ani nechtějí rozbalit.

Ten pocit, když vidíte, jak salát mizí rychlostí blesku a vy sklízíte chválu, protože 
„Mami, ty tvoje rohlíčky, jsou stejně NEJ.“

A navíc, každé správné Vánoce přeci provází nějaká drobná (či větší) vánoční příhoda. To už tak k Vánocům patří, aby bylo v příštích letech nač vzpomínat. Alespoň my to tak máme zařízené. Letošní rok byl za poslední léta, vlastně zimy, v tomto ohledu u nás asi nejnudnější.

Především jsme neprožívali žádný stres z budoucnosti, z hledání školy, která ví o čem je syndrom ADHD a z následného stěhování, kdy v lednu už musíme bydlet ( i ) někde jinde (než doma), ale zatím ještě vůbec netušíme kde. Takže – žádná nejistota co bude s naším dítětem, s námi, s rodinou. Tyhle vánoční příběhy let minulých jsou naštěstí za námi, nebyly tedy žádné slzy ani žádný stažený žaludek (s tím to bylo spíš naopak). A proto na všecky ostatní karamboly koukáme jako na příběhy úsměvné a veselé.

Letos nebylo potřeba hasit sedací soupravu, nebo alespoň adventní věnec, či ozdoby na stromečku, zaznamenali jsme pouze lehké vzplanutí svátečního svícnu na jídelním stole.

Štěpa si ve vaně nerozbil hlavu, takže výlet  23. 12. ve 22. 30 hod. na chirurgickou pohotovost se letos také nekonal. Lehce naražená pravá ruka, nestojí vůbec za zmínku.

Spálené vánoční cukroví? Kdeže! Poprvé po třiceti letech jsem si cukroví nechala upéct. No dobře, rohlíčky a linecké jsem stejně nakonec uplácala sama, ale nepřipálila!!! 

A hlavně, žádná vánoční záhada v podobě zmizelých dárečků, peněz z dětské pokladničky a prstýnku po babičce. Žádný tajuplný lupič v bytě. Letos jsme pod stromečkem opravdu našli všecky dárky, které tam být měly. Nekonalo se tedy ani žádné vánoční policejní vyšetřování. Prostě NUDA.

Maličkosti, jako např. ve sborovně zapomenuté brýle bez kterých jsem nemožná (sundala jsem je, protože mi překážely při vánoční líbačce s kolegyněmi) a tudíž jsem se pro ně musela vracet přes celou Prahu, nebo "Taxi" v podobě odtahovky, která přivezla 22. 12. večer z D8 domů mé hochy, protože jim cestou z Prahy někde praskla jakási hadička a při zdobení stromečku jsme zjistili, že nám nesvítí svíčky, považuji jen za opravdu drobné zpestření vánočního času.

Je tedy po Vánocích a my máme na rok na klid nárok, zas až do Vánoc.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Pevně věřím, že v tom nejsme sami a že i vy máte spoustu veselých vánočních příhod. 

Pochopitelně s dobrým koncem. 😉