Přiznám
se, že co se týká moderních technologií, jsem na tom dost mizerně.
S
troškou nadsázky tvrdím, že na počítači umím pouze utřít prach, ale upřímně,
zase
tak daleko od pravdy nejsem. Za nejdůležitější parametr na svém noťásku
považuji to, že je červený. Kolegové na škole, kde momentálně působím, se sice
mile usmívají, jakože to chápou, jenže - jsou to ‚ajťáci‘, takže pravda je
taková, že nemůžou pochopit, že já nemůžu pochopit …. .
Tak
třeba fecebook. Používám ho jen díky svému synovi, který mi pomohl s jeho
zřízením a naučil mě ty „základy“, zbytek se učím formou pokus – omyl. Nedej
Bože, když se facebook rozhodne něco vylepšit, např. přesunout seznam přátel,
kteří jsou právě on-line, na druhou stranu, nebo podobné zlepšováky. To jsem
ztracená. A když jsem ztracená, volám Plzeň (viz. níže). Občas se mi také
stane, že někomu pošlu zprávu, která mu nepatří. Reakce pak bývají dost vtipné.
Nedávno jsem psala synovi, že už je konec měsíce a měl by zaplatit nájem za
svůj byt. Okamžitě mi přišla odpověď od kamarádky: „Prachy posílám obratem, kdy
se můžu nastěhovat? PS. Klidně mi říkej i miláčku.“ Nebo jsem psala kamarádce, že tedy může
přijet, že se na ní už těším a odeslala jsem to známému, který má stejné
počáteční písmeno křestního jména. No, on se taky těšil.
Pokud
už si opravdu nevím rady, volám přítelkyni Kristině do Plzně, jako např. onehdy,
když jsem nutně potřebovala zablokovat jakéhosi otrapu, který mi stále psal a
chtěl po mně fotku. Vůbec jsem netušila, jak se ho zbavit a tak nezbylo nic
jiného, než - ano, volat Plzeň. Moje přítelkyně je jediná, která má se mnou
ještě trpělivost, synové už to vzdali, o manželovi ani nemluvím.
Dost
podobné to bylo se zakládáním tohoto blogu, ale o to je téma na celé
písmenkování.
Co
nemám ráda ještě víc než počítač, je mobil. Vysloveně ho nenávidím.
Přibližně
před rokem jsem byla nucená, pořídit si nový telefon. Ten, který jsem dosud
měla, se už nevyrábí, a tak nezbylo nic jiného, než si koupit jiný. (Fakt
vopruz!) V rámci zachování svého manželství, jsem do obchodu místo manžela
vzala opět – jak jinak - kamarádku. Ne tu z Plzně, jinou. Ona vybrala typ,
já barvu. Nejdůležitější je, aby uměl telefonovat, poslat sms a aby byl hezký –
to je jasné. A tak mám ‚chytrý telefon‘.
Můj
syn byl nadšený. „Teda mami, konečně máš pěknej mobil“. Mě se tak moc nelíbí,
ale vylepšilo to růžové pouzdro. Dominik se ihned chopil příležitosti mě
v těch moderních technologiích zase někam posunout a nainstaloval mi
facebook i do mobilu. A taky Messenger. „Na co?“ ptám se. „Vždyť já s tím
budu jen telefonovat.“
Chvilku
sice trvalo, než jsem tomu ‚přišla na chuť‘, ale znáte to …. Když už to tam
člověk má ….
No,
a když už ho mám, tak si do mého mobilu nejmladší syn nainstaloval různé hry.
Třeba Poua.
Malá
příšerka ve tvaru brambory, o kterou se pořád musí někdo starat jako o mimino a
běda, jak jí zanedbá. To se mi pak, třeba na poště, z kabelky ozývají
výhrůžné skřeky „Mňáááá!“
Úspěšná
jsem zatím jen v lovu Pokémonů. Ty mi do mobilu prostě nesmí.
„Nemůžu
se ti vůbec dovolat, jsi pořád nedostupná“ stěžují si čím dál častěji moji
přátelé i rodina. Nechápu, mobil leží vedle mě, je zapnutý, nikomu nevolám,
dokonce ani nepíšu, signál tady je. Nemůžu být nedostupná! Začaly mi ale chodit
zvláštní sms: „Zmeškané/Missed ……..SMS zdarma zaslal Váš operátor.“
Velmi
si vážím toho, že o mě můj operátor tak pečuje a často mi píše, ale já bych uvítala,
kdyby mi místo dopisování raději zařídil, aby se mi lidé dovolali. Můj
chytrý telefon sice umí ledacos, ale očividně vůbec neumí telefonovat. Asi zase
tak chytrý nebude.
Samostatnou
kapitolou je pak psaní zpráv. Telefon si sám od sebe píše, co chce a když ještě
náhodou nemám na očích brýle, a nevidím tak, CO vlastně ve skutečnosti píše, dokáže
vyplodit neskutečné perly. Tak např: máš ho tam, místo máš to tam (myšleno
email), vyhul ho (vybal ho - týkalo se dárku), je hovno (je hodná)…..
V tom, ale nejsem naštěstí sama. Nedávno mi psala bývalá kolegyně, že se necítí zrovna
dobře, vzala si Paralen a jde si vyfotit bacily. Bylo mi velmi líto, že je
nemocná, ale nedalo mi to, a poprosila jsem o fotografii jejích bacilů.
Asi
před měsícem mě Kristina donutila nainstalovat takový ten telefonek
v zeleném kolečku. Dlouho, vlastně celý rok, jsem to odmítala s tím,
že Messenger mi bohatě stačí, ale nakonec, nevím proč, jsem podlehla. Asi
proto, že jí mám ráda a chtěla jsem jí udělat radost, když má se mnou tu
neskutečnou trpělivost.
Poslala
mi jakýsi odkaz se vzkazem „stáhni si to“. Vtipné, že? Naběhla jsem tedy do své
třídy, která je plná budoucích IT odborníků a s (trapnou) otázkou „Umíte
to?“, jsem před ně položila svůj telefon.
Hurá,
tak už tedy mám ten WhatsApp. Po týdnu jsem zjistila, že si v něm nemusím psát
jen s Kristinou, ale se všemi, které mám v telefonním seznamu a kteří
také mají zelený telefonek.
„K
dispozici,“ čtu u jména známého. To mě nadchlo. Musíte uznat, že takovou výzvu
nelze přejít bez povšimnutí a tak jsem mu napsala, že jsem opravdu šťastná, že je
mi k dispozici. Byl překvapen. Prý vůbec netušil, že je k dispozici, napsalo se to tam samo. No jasně, samo, tomu
tak věřím. Hrabu se v tom už týden, takže se mohu považovat téměř za
odborníka a vím, že samo ne. (Firma „SAMO SE TO“ ve skutečnosti neexistuje.)
Mé
nadšení, se ale znásobilo. Očividně je nás víc, kdo má problém s moderními
„Mamí,
puč mi mobil, já bych chtěl taky lovit Pokémony.“
Uáááá!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat