Postřehy z konference

Postřehy z konference

„Lidé mají hodinky, evoluce má čas. Cokoliv se postaví evoluci do cesty, to evoluce semele. Nevypínejme dětem evoluci. Vyžeňme je do přírody, ať si otlačí nožičky, ať promoknou, ať pocítí opravdový hlad. Vychovávejme je v přírodě, ať se klidně ‚prasej‘. Ale naše výchova musí být pevná a laskavá.“ (Mudr. F. Koukolík, neuropatolog, spisovatel, publicista).

20.10.2016 jsem měla možnost poslechnout si přednášku Mudr. Františka Koukolíka.

Psát o této přednášce je zbytečné, protože papír nevystihne tu neopakovatelnou atmosféru, kterou pan doktor během chviličky navodil. Tři stovky posluchačů kongresového centra hltalo každičké jeho slovo. To se prostě musí zažít.

Přesto si dovolím podělit se s vámi o pár postřehů z Druhé mezioborové konference ADHD, kterou pořádalo nakladatelství Raabe.

Přednáška Mudr. Františka Koukolíka mě pohltila tak moc, že jsem si ani nestihla dělat poznámky.

Jeho odborný rozbor mozku popsat opravdu neumím. To, o čem mluvil následně, je pro lidi, zabývající se poruchou ADHD jistě notoricky známé, přesto jsem hltala každé jeho slovo a znovu a znovu jsem si uvědomovala, že se stále mám co učit, a to i přes to, že mě  ADHD již pár let denně provází životem a žiji s ním pod jednou střechou.

Takže, spíše jen pro připomenutí, pár postřehů, které jsem si stihla „hodit na papír“.

Žít s dítětem s poruchou ADHD je velmi náročné a proto rodiče takových dětí žijí v chronickém stresu. (Mohu potvrdit).

ADHD není nemoc, nedá se vyléčit. Jde o poruchu, která velmi často provází člověka po celý jeho život. Lze ji částečně ovlivnit medikací, výchovou, prostředím. Problémy dítěte s ADHD se zhoršují nepochopením a nepřijetím. Pomoci mu lze trpělivostí. (Málokdo ji ale má).

ADHD je genetická záležitost. Rizikovými faktory jsou ale stres, kouření, alkohol a drogy v době těhotenství matky. 

Lidský mozek lze mapovat již ve 20. týdnu těhotenství. Mozkové sítě musí být harmonicky propojené, pokud tomu tak není, dochází k poruše ADHD. Takové děti nejsou schopny aktivovat pozornost a tlumit své chování. Nefunguje jim pracovní a prostorová paměť.

Porucha ADHD jen výjimečně ‚kráčí‘ sama. Ve většině případů ji provází komorbidity, jako jsou DYS poruchy, včetně dysfázie, opoziční vzdor aj.

V 50% případů, přechází porucha do dospělosti a lidé nedokážou plně využít své IQ, přestože jsou vysoce inteligentní.

Vysoký podíl dětí s ADHD přechází do poruch chování. V severských zemích dokázali díky speciálním výchovným programům toto riziko minimalizovat.

Na těchto dětech není NIC vidět, jejich mozek, je ale odlišný od zdravých dětí.

Tolik mé písemné záznamy z přednášky                      Mudr. Františka Koukolíka.

Pedopsychiatrička Mudr. Zuzana Peterová se zmínila o tom, že rodiče by měli přestat vnímat poruchu jako katastrofu a připomněla, že ke zlepšení mozkového metabolismu může přispět užívání Ginko.

Dále připomněla, že psychostimulancia mohou přispět ke zmírnění obtíží, ale pozor, mají návykový charakter (nesmí být zneužívána).

Psycholožka a speciální pedagožka Mgr. Hana Žáčková, spoluautorka velkého množství publikací, zabývajících se poruchami ADHD, ADD, DYS apod. žena, které si velmi vážím, neboť vím, že se dětmi s různými poruchami zabývá celý život a její knihy mám doma snad všecky (nebo skoro všecky), zdůraznila, že děti s ADHD jsou vysoce úzkostné a to i přes to, že na první pohled to může působit přesně naopak.   (I toto mohu potvrdit).

Pokud dítě není přijímané takové, jaké je, ať už rodiči, pedagogy, nebo kamarády, silně to ovlivňuje jeho sebevědomí a zhoršuje jeho stav.

Děti s ADHD je třeba opravdu hodně chválit.

Speciální pedagožka Bc. Marja Volemanová nás krátce poinformovala o tom, co může způsobit, když se v dětském vývoji přirozenou cestou neodbourají primární reflexy. Paní Volemanová se zabývá ve své praxi právě odbouráváním primárních reflexů a vím, že je velmi úspěšná. I její slova mohu osobně potvrdit, protože jsem se synem na její terapie jezdila téměř dva roky.

 Měla jsem příležitost, a tak jsem jí využila. Soukromě jsem si chvilku popovídala s odborníky. Přiznám se, že jsem se trošku (spíš hodně) bála, že dostanu za uši. Bála jsem se, že se dozvím, že dělám spoustu věcí špatně, ale i přes to jsem to riskla a šla ‚s kůží na trh‘. Říkala jsem si, že toto jsou ti správní lidé, kteří mně v případě potřeby navedou na tu ‚správnou cestu‘.

A víte co? Nic. Prý tou správnou cestou už kráčíme. 

(To bude asi tím chronickým stresem). 

Jen musíme pohlídat, abychom se nedostali na scestí. Tak nám držte palce.