Hlavně klidnou dovolenou

Začal nám listopad a mně je zima. Stále častěji se ve vzpomínkách vracím o pár měsíců zpět, kdy jsem se vyhřívala pod zářivými slunečními paprsky. Že jste na tom podobně? Tak na co čekáme?
Letíme k moři. Jen tedy, společnost nám tentokrát bude dělat jeden osmiletý hyperaktivec. Pokud máte odvahu, přidejte se k nám, o zábavu je postaráno.

Hlavně klidnou dovolenou …

Milé přítelkyně, můžete mi závidět, z dovolené jsem si totiž přivezla něco, po čem touží téměř každá z nás. Tedy, vlastně nepřivezla … , ale  … pěkně popořádku.

Mít hyperaktivní dítěte je očistec, to je asi leckomu jasné. Když se k hyperaktivitě přidruží ještě pár poruch, je slovo očistec naprosto nedostačující, ale žádné jiné, které by ho předčilo, mě zrovna nenapadá.

Pro představu, zkuste smíchat hyperaktivitu s opozičním vzdorem, šmrncněte to emoční labilitou a místo šlehačky nazdobte negativismem. Že vám to nějak nejde? Nevadí, výsledek vám prozradím. Vyjde vám stále poskakující, věčně naštvané, nespokojené, vzteklé, bručící a reptající dítě.(Výstižnější popis by byl daleko stručnější, ale použít termín věčně nasrané dítě, mi mé slušné vychování nedovolí.)

Tak něco takového máme již pár let doma a ať děláme, co děláme, naše dítě není nikdy s ničím spokojené.

Trávit dovolenou s takovým prudičem, vás chtě-nechtě donutí, vyždímat ze sebe maximum, aby i ta vaše dovolená, byla alespoň trošku klidná, pěkná, a abyste byli spokojení všichni, včetně toho neustále nas…pruženého mláděte.

Jistě, máte pravdu, JE to vyčerpávající.

„Honem, vybalte ty kufry, musíme rychle k moři!“ „Už je devět hodin, pudém?“

Nová mánie mého syna je čas. Nikdy ho nikdo neučil znát hodiny, přesto je již nějakou dobu ovládá a od té doby nás nesmyslně honí ještě o poznání víc, než dřív. Dostihy, ve které se dovolená rázem promění, doprovází ještě oblíbeným slovem „pudém?“  Kam !?! To je jedno, hlavně, že „pudém“ zase někam jinam, než se právě nacházíme. Jsme-li na pláži, chce k tobogánům, jsme-li u tobogánů, chce k hotelovému bazénu, jsme-li u bazénu, chce do jídelny, když jsme v jídelně, chce na pokoj ….. atd.

Donekonečna trpělivě vysvětlujeme, že času máme dost, jsme přeci na dovolené a určitě, opravdu určitě, stihneme vše, po čem jeho srdce prahne. To, po čem prahnou naše srdce, není v tuto chvíli vůbec podstatné, chceme přeci klidnou dovolenou.

Poskakující dítko nám sice vše odkývne (pochopitelně s bručícím doprovodem), na znamení, že on to přeci dobře chápe a v zápětí pronese: „Už je 17.40, co budeme dělat po večeři?“

Po jídelně kmitá rychlostí blesku a nakonec si ke stolu donese poloprázdný talíř, na kterém se smutně choulí několik kousků suchých těstovin. Nic jiného ho nezaujalo, ale hlavně, u jiných jídel se vytváří fronty a on přeci nemůže čekat, čekání zdržuje.

Zhltne svojí „porci“, doběhne celé rodině pro něco k pití, mamince donese čokoládovou zmrzlinu … hlavně šup, šup, nezdržovat, pudém.

Vydáme se tedy na prohlídku okolí.

„Jééé, molo!“ vykřikne nadšeně Štěpa a řítí se na prkna nad mořem. Už jen slovo molo ve mně evokuje romantické představy a vlastně vyvolává i krásné vzpomínky. Nic z toho se ale nepodobá uragánu, který se děsivě prohnal kolem mně, rybářům vyplašil makrely a racci se vyděšením zapomněli chechtat.

Další, z mánií našeho „hada“ je nakupování. Je naprosto lhostejné CO, hlavně něco.

Tak tady má opravdu příležitost. Mé srdce krvácí, chtěla jsem šatičky a kabelku a …

no, nevadí, hlavně klidnou dovolenou.

Wow, mamí, tady mají „majnkrafťáky“ … a želvy Ninja, …a taxíka … a tohle letadlo, to bych fakt potřeboval …“

Uzavíráme mezinárodní dohodu: „Dostaneš kapesné, kup si co ty chceš, ale víc ti nedáme.“ Klaplo to, alespoň na chvíli nemá našpulenou pusu a nebručí. Pochopitelně mu to vydrží pouze do chvíle, než zjistí, že toho nutně potřebuje mnohem víc a jeho finanční obnos je pro jeho potřeby naprosto nedostačující. Opět se zakaboní, našpulí pusu a reptá …

„Jůůů, aqvapark! Zítra půjdeme na tobogány, jo?“ rozptýlí jeho zklamání nový objev.

Po snídani tedy vyrážíme do ráje vodních kaskadérů. Štěpa odkopne pantofle a je v trapu. 
Za minutku už na nás mává z toho nejdelšího tobogánu, absolvuje několik jízd, ale protože nesnese pohled na rodiče, kteří jen tak nečinně a v klidu leží na lehátku, přiběhne škemrat: „Mamí, pojď taky, prosím“, vrhne na mě psí oči. Nedá se říct, že bych byla příznivcem adrenalinové zábavy, té mám mimochodem během roku se Štěpou víc než dost, ale když tak pěkně prosí … . Chceme přeci klidnou dovolenou.

Vybírám tu nejkratší, nejširší a dle mého úsudku nejbezpečnější klouzačku a za bujarého nadšení svého výjimečně se usmívajícího synka svištím dolů.

„Dobrý“, pronesu spokojeně po přistání do ledové vody, ale tam již není nikdo, kdo by ocenil můj odvážný výkon, jelikož Štěpán právě objevil další atrakce. Vyběhne do věže, která končí kdesi mezi mraky, skočí na klouzačku a do pidi bazénku ho vyplivne jakási žlutá nádrž, připomínající chladící věže mělnické elektrárny.  „Tak na tohle mě nedostaneš, jsem hrůzou polomrtvá, už jen, když to vidím.“

„A co tohle?“, ukáže na maxi – obr vanu, ve které se plácají lidi v obr nafukovacích kruzích. „Ne!“ Jeho pohled posmutní, pusa se našpulí … Koukám na borce, kteří právě absolvovali jízdu smrti, vypadají spokojení, ba dokonce nadšení. „Tak jo, ale jen jednou,“ vypadne ze mě slib, kterého lituji dřív, než ho dořeknu (hlavně klidnou dovolenou).

Pepíno vytřeští oči, „Zbláznila ses? Ty na to jdeš?“

Není cesty zpět, když něco řeknu, tak to platí. „Jasně“, odpovídám s hranou statečností. Štěpa se rozzáří. Popadnu tedy nafukovací dvojkruh a už šplháme do věže. Chvíli trvá, než se do kruhu správně a pohodlně usadíme, znuděná obsluha do nás kopne a …  AU! … jsme dole.

Své pocity jsem ani nestačila vnímat. Vydrápu se z maxi kruhu a nechápu nadšení svých předjezdců. Cítím bolest a tak po svém „AU“ začínám pátrat. Hlavu, ruce, nohy, dítě … všecko mám a zdá se, že i v celku. Pátrám dál. Plavky! Mé krásné plavky, jsou děravé, a to přesně … TAM.

Mému drahému začínají cukat koutky. Jsem naštvaná, ale jeho smích je nakažlivý, za chvilku se řehtáme oba. Jenže, plavky mě přeci nebolí, začínám se tedy opět pídit po příčině svého bolestného výkřiku. To už se ale Pepíno mlátí smíchy.

Drahé kamarádky, zde je prostor ke slibované závisti. Odvážím si sice z dovolené domů svá obvyklá    3 kg navíc, ale nechala jsem zde značný kus své prodloužené části zad. Myslím přesně tu, která se většinou sluníčku nevystavuje. No holky, není to báječné?

Hlavně klidnou dovolenou.

PS: Zcela vážně si pohrávám s myšlenkou, že tuto „kůru“ doporučím Ewě Farné, aby neměla boky jako skříň.

PPS: Bolestné je štědré, kabelky si nakonec odvážím dvě. 

Už je vám tepleji? Příště můžeme letět zase.