A
je to tu zas, ten bílej sajrajt.
„Jééé,
mamí, koukej sníh! Budou Vánoce, já jsem tááák šťastnej!“ raduje se Štěpa, jen
co vystrčíme nos ze vchodu našeho ‚dýňového‘ paneláku. Já jsem šťastná o
poznání méně. A zatímco se snažím trošku prohřát auto i sebe, Štěpa nadšeně
poskakuje kolem a ometá ten sajrajt z oken.
Máme
před sebou opět několik měsíců, kdy nás čeká boj s nástrahami zimní
přírody.
Topení
ve svých domovech zapneme na 5, své tělesné schránky nadopujeme vitamíny, zakuklíme
se do péřových bund, chlupatých čepic a pletených šál a chopíme se hrabel,
lopat a soli. Tedy, pouze někteří. My, panelákoví šťastlivci, jsme přeci jen
určitých zimních radovánek ušetřeni.
Znám
ovšem spoustu bláznů, kteří se dobrovolně lopotí do hor, aby se pak dali tomu
bílému sajrajtu všanc, a ještě za to platí. Na nohy si nasadí fošny, kterým vznešeně říkají lyže a po
tom bílém, studeném a kluzkém čemsi se řítí z kopce dolů, aby se vzápětí postavili do hodinové fronty a nechali se lanovkou zase vyvézt nahoru na horu. Z nosu,
vousů, řas a čepic jim trčí rampouchy, ale oni se tváří, jako že jim to nevadí,
že to tak má být a že jsou s těmi rampouchy vlastně odjakživa.
Mně neoblbnou, nevěřím jim to. Jen co sjedou se svými plechovými mazlíky o pár nadmořských metrů níž, už takovým
nadšením neoplývají.
Silničáři
jsou opět velmi překvapení, že po létě přišla zima a napadl sníh, tudíž
nestíhají ty milimetrové závěje odklízet ani solit. A tak máme i my, kteří
zimní radovánky, ani jiné adrenalinové libůstky nevyhledáváme, jedinečnou
příležitost se také sklouznout.
To vše pěkně v pohodlí a v teplíčku, na čtyřech kolech.
To vše pěkně v pohodlí a v teplíčku, na čtyřech kolech.
„Nó jo,“ slyším Davida, vlastně Dejvida, rodilého mluvčího, který u nás učí angličtinu. Česky umí jen pět slov: Nó jo, babička a Karel Gott. ‚Nó jo,‘ je z jeho repertoáru nejuniverzálnější a tak ho využívá nejčastěji. Je to nakažlivé.
Z českých
řidičů má Dejvid strach i v létě, dokážu si tedy představit, jaké stavy hrůzy
musí ten chudák asi prožívat při několikamilimetrové sněhové kalamitě v Polabské
nížině.
Přemýšlím,
jak se té sibiřské zimě vyhnout. Pár možností mě napadá.
Někoho hřeje láska, jiného mládí. Mně láska na pár týdnů odcestovala a mládí .... vlastně taky, natrvalo. Musím tedy volit jinou cestu. Cesta!
Někoho hřeje láska, jiného mládí. Mně láska na pár týdnů odcestovala a mládí .... vlastně taky, natrvalo. Musím tedy volit jinou cestu. Cesta!
Zavřu
oči a už letím do …… Karibiku. Nepotřebuji nic, jen plavky, tílko, kraťasy a
žabky. Sluníčko, teplo, pláže, moře, palmy …… Tak ne, tohle asi nevyjde, takže se vracím zpět na zem.
Mohu
počkat na globální oteplování. No, to asi taky neklapne. Je sice rychlé, ale ne
tak rychlé, jak bych já potřebovala.
Nezbývá,
než na to jít se zdravým selským rozumem. Uvařím si svařák, zalezu pod deku a
počkám na jaro.
„Kde
je sníh?“ ptá se Štěpa, když ho vyzvedávám odpoledne z družiny. „Není, já
jsem tááák šťastná,“ tentokrát odpovídám s nadšením já, ale v jeho
očích vidím zklamání.
„Dojdeme
do sklepa pro boby,“ nevzdává se Štěpa svého plánu jít o víkendu bobovat a
s úsměvem mě poučuje: „Zítra je jedenáctého. Paní vychovatelka říkala, že
určitě přijede Martin na bílém koni. To jako, že nasněží, víš, mami?“
„Nó
jo!“
PS: Příště se sejdeme raději zase u moře, co vy na to?
(Jasně, "Nó jo!")
Žádné komentáře:
Okomentovat