Písmenkování: Bílej sajrajt

A je to tu zas, ten bílej sajrajt.

„Jééé, mamí, koukej sníh! Budou Vánoce, já jsem tááák šťastnej!“ raduje se Štěpa, jen co vystrčíme nos ze vchodu našeho ‚dýňového‘ paneláku. Já jsem šťastná o poznání méně. A zatímco se snažím trošku prohřát auto i sebe, Štěpa nadšeně poskakuje kolem a ometá ten sajrajt z oken.

Máme před sebou opět několik měsíců, kdy nás čeká boj s nástrahami zimní přírody.

Topení ve svých domovech zapneme na 5, své tělesné schránky nadopujeme vitamíny, zakuklíme se do péřových bund, chlupatých čepic a pletených šál a chopíme se hrabel, lopat a soli. Tedy, pouze někteří. My, panelákoví šťastlivci, jsme přeci jen určitých zimních radovánek ušetřeni.

Znám ovšem spoustu bláznů, kteří se dobrovolně lopotí do hor, aby se pak dali tomu bílému sajrajtu všanc, a ještě za to platí. Na nohy si nasadí fošny, kterým vznešeně říkají lyže a po tom bílém, studeném a kluzkém čemsi se řítí z kopce dolů, aby se vzápětí postavili do hodinové fronty a nechali se lanovkou zase vyvézt nahoru na horu. Z nosu, vousů, řas a čepic jim trčí rampouchy, ale oni se tváří, jako že jim to nevadí, že to tak má být a že jsou s těmi rampouchy vlastně odjakživa.

Mně neoblbnou, nevěřím jim to. Jen co sjedou se svými plechovými mazlíky o pár nadmořských metrů níž, už takovým nadšením neoplývají.

Silničáři jsou opět velmi překvapení, že po létě přišla zima a napadl sníh, tudíž nestíhají ty milimetrové závěje odklízet ani solit. A tak máme i my, kteří zimní radovánky, ani jiné adrenalinové libůstky nevyhledáváme, jedinečnou příležitost se také sklouznout.
To vše pěkně v pohodlí a v teplíčku, na čtyřech kolech.

„Nó jo,“ slyším Davida, vlastně Dejvida, rodilého mluvčího, který u nás učí angličtinu. Česky umí jen pět slov: Nó jo, babička a Karel Gott. ‚Nó jo,‘ je z jeho repertoáru nejuniverzálnější a tak ho využívá nejčastěji. Je to nakažlivé.

Z českých řidičů má Dejvid strach i v létě, dokážu si tedy představit, jaké stavy hrůzy musí ten chudák asi prožívat při několikamilimetrové sněhové kalamitě v Polabské nížině.

Přemýšlím, jak se té sibiřské zimě vyhnout. Pár možností mě napadá.
Někoho hřeje láska, jiného mládí. Mně láska na pár týdnů odcestovala a mládí .... vlastně taky, natrvalo. Musím tedy volit jinou cestu. Cesta!

Zavřu oči a už letím do …… Karibiku. Nepotřebuji nic, jen plavky, tílko, kraťasy a žabky. Sluníčko, teplo, pláže, moře, palmy …… Tak ne, tohle asi nevyjde, takže se vracím zpět na zem.

Mohu počkat na globální oteplování. No, to asi taky neklapne. Je sice rychlé, ale ne tak rychlé, jak bych já potřebovala.

Nezbývá, než na to jít se zdravým selským rozumem. Uvařím si svařák, zalezu pod deku a počkám na jaro.

„Kde je sníh?“ ptá se Štěpa, když ho vyzvedávám odpoledne z družiny. „Není, já jsem tááák šťastná,“ tentokrát odpovídám s nadšením já, ale v jeho očích vidím zklamání.

„Dojdeme do sklepa pro boby,“ nevzdává se Štěpa svého plánu jít o víkendu bobovat a s úsměvem mě poučuje: „Zítra je jedenáctého. Paní vychovatelka říkala, že určitě přijede Martin na bílém koni. To jako, že nasněží, víš, mami?“

„Nó jo!“