Hurá, škola!

     

    Konec prázdnin, období, které většina rodičů nedočkavě vyhlíží už od začátku července. Aby ne. Vždyť ti malí hadi (čti děti) potřebují už nějakou tu disciplínu, pravidelnost a řád jako sůl. Přes prázdniny nám dětičky tak trošku zvlčely, ale – koho by bavilo je pořád peskovat, ať si ty zuby vyčistí pořádně, ať si umyjí ruce aspoň před jídlem, ať zavřou pusu a jedí, ať konečně chvíli mlčí, ať nám řeknou něco pěkného, ať už laskavě vypnou ten fejsbůk a jůtůb a koukají mazat do postele, ať nesedí pořád doma a vypadnou na chvíli ven, ať už mažou domů a neflákají se po nocích s tím floutkem od sousedů, ať …

    Také sehnat hlídání na dva měsíce pro ten náš ‚pytel blech‘ je dost velký problém. Babičky jsou dnes většinou nehlídací - jasně, když do důchodu mají ještě 20 let (zlaté časy, kdy babičky byly babičkami, jsou nenávratně v … trapu), družiny jsou zavřené (co ty vychovatelky přes léto dělají?) a na tábor toho našeho kluka fakt nikdo nedostane, protože tam je zákaz počítačů, tabletů i mobilů a stejně, i kdyby zákaz nebyl, tak tam není wifina, a to je fááákt pruda. A jíst, jíst by už taky měly něco jiného, než jen Mekáče, Káefcéčko, párek v rohlíku, buřty, pizzu a langoše na koupálku (zlatá školní jídelna), jenže kdo to má uhlídat, když jsou ty děti pořád samy doma (no, někdo je živit musí, to se nedá nic dělat). Zkrátka, je nejvyšší čas, aby ‚to všecko‘ nabralo zase ten správný směr. A přiznejme si to, už nás taky trošku svrbí jazyk  - „Tak, co bylo dneska ve škole?“

    Mě konec prázdnin až tak netěší.

Většina lidí se v tomto období vrací domů a kufry vybaluje, my naopak balíme. Zase. Ten největší kufr narveme k prasknutí (plus několik desítek tašek různých velikostí) a vydáme se na nonstop ucpanou dálnici. Opouštíme to „naše“ malé, průmyslové a vlastně zcela nemalebné, betonové městečko pod Řípem, které, nevím proč, máme pořád rádi a přesouváme se do velkoměsta. Uteklo to.

    Když jsem 30. června zamykala pražský byt, měla jsem v hlavě dlouhý seznam toho, co všecko musím doma stihnout. Dva měsíce – to hravě zvládnu - všecko.

    Tak především:

-       hodlám si užít své dospělé syny, jejich slečny a ‚našeho‘ Jerryho (Jerry je zkušební vnouček značky Yorkšírský teriér).

-       rozhodně si užiju zahrádku. Trošku jí ‚vyšmuchlím‘, pohrabu se v hlíně, zasadím nové kytičky, budeme se koupat, grilovat, oslavovat a válet se na terase.

-       oběhnu úřady a zařídím vše, co je potřeba. Třeba novou občanku: „Tak se tady posaďte do kabinky, já vám udělám snímeček,“ zaskočí mě paní úřednice zcela nepřipravenou k jakémukoliv zvětšňování. OMG, to jako myslí vážně? Myslí. Když jdu s holkama na kafe, tak se připravím, to je jasné, že bez fotky se to neobejde, ale když se ženu na úřad, s focením vážně nepočítám. Že  musí být na OP i fotka, jsem zkrátka nějak pozapomněla a poslat ‚selfíčko‘ prý nejde. Tak dobrá, stejně občanku nikomu neukazuju, v baru mi už nějaký ten pátek nalijí bez problémů (škoda),  takže jestli mám, nebo nemám pomalovaný obličej, není vůbec důležité.

-       dojdu si na všecky preventivní prohlídky. To v mém věku už trošku času zabere.

-       objednám se na kosmetiku, nehty a k holiči a následně tam nezapomenu přijít. (Zapomněla jsem.)

-        odletím s rodinou na dovolenou. Nevařit, neprat, neuklízet, jen ležet, smažit se na sluníčku, ráchat se v moři, chodit na výlety a nechat se hýčkat manželem a synem – aspoň jednou v roce na to snad mám nárok. No, ve skutečnosti to až taková idyla není (ještě pořád s námi cestuje i ADHD) ale co, těším se moc.

-        navštívím všecky kamarádky (nebo ony mě) – to je HODNĚ důležité!!! Musím stihnout 
kafe s: Erikou (několikrát), Evkou (několikrát), Aničkou a Lukášem, Janou, Pavlínou (několikrát), Romanou, Mári, Renatkou, Dianou (několikrát), Šárkou, Lubkou (na dlouhou dobu naposledy, za velkou louži se jen tak nedostanu), Markétou, Vlastou, Alčou, Martinou, Vlaďkou… (Vlaďku jsem nestihla, ale přibyla Kamila - několikrát.)

-       rozhodně se vrhnu na tu hromadu knížek, které se mi tak nějak nepozorovaně nakupily na nočním stolku (procházek kolem knihkupectví je stejně nebezpečné, jako procházet kolem obuvi) a trošku s ní zahýbu. Na to se dost těším, to si užiju.

-       a hlavně, (!!!) hlavně musím opravdu důkladně uklidit štětský byt, protože během školního roku na to zkrátka není čas.

  Tohle všecko stihnout byla opravdu fuška, ale můžu na sebe být pyšná, zvládla jsem všecko a tak se vlastně v  klidu můžu přesunout na Barrandov a spokojeně zajásat - HURÁ, ŠKOLA!  

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Jen tedy - s tím úklidem to tak úplně neklaplo. (Dva měsíce jsou zkrátka málo.) Sice v jedné reklamě pořád slibují, že „Trivágo udělá práci za nás,“ ale asi jí dělá za někoho jiného, za mě určitě ne.

PPS: Za 10 měsíců budou zase letní prázdniny, období, které nedočkavě vyhlížím už od začátku září – tak třeba …