Šťastné děti = šťastná máma

    Říká se šťastná máma = šťastné děti. Nelze jinak, než souhlasit. Jenže, ono to vlastně může  být i naopak.

 „Teto, podívej, co jsem nám přinesla do Štěpova domečku,“ natahuje ke mně ruku desetiletá Michalka a pyšně mi ukazuje látkové srdíčko, které sama šila. Štěpa se okamžitě rozzáří jako červencové sluníčko a utíká pro hřebík a kladívko, aby mohl novou ozdůbku do dětské zahradní chatičky pověsit.

    Vůbec si nejsem jistá, jestli i já mám takový vliv na svého muže. Jak se lidé, kteří se mají rádi (nebo ještě lépe, kteří se milují), navzájem ovlivňují, vidí především jejich okolí. Ti dva, zasažení svým krásným vztahem, si to většinou vůbec neuvědomují. Máme tři syny a tak mám nejednu příležitost pozorovat, jak se moji „chlapečci“ vedle svých lásek mění.

    Jakubův život byl několik let jeden velký mejdan. Jakub nevynechal jedinou příležitost k oslavě čehokoliv. Slavil narozeniny i svátky své, celé rodiny i všech svých kamarádů, slavil Nový rok (to je jasné), MDŽ, Velikonoce (ty měl obzvlášť hodně rád), 1. Máj, příchod Cyrila a Metoděje, upálení mistra Jana Husa, Den vzniku samostatného českého státu i VŘSR (tady malinko přeháním, ale opravdu jen tady). Oproti tomu, málokdy dával průchod svým emocím a citům a s maminkou se přišel pomazlit naposledy asi tak v pěti letech. A pak přišla Štěpánka. Štěpánka je něžné stvoření, sluníčko, které rozzáří kdejakého bručouna a inklinující k vytváření tepla domova. Radostné oslavy Dne vzniku samostatného českého státu zcela jistě neodpovídají její představě o příjemně stráveném večeru. Když dostala Štěpánka od Ježíška štěně, její emoce rozněžnily celou naší rodinu, včetně její hlavy, o Jakubovi ani nemluvím. Bydlení s mladším bratrem vyměnil tedy Kuba za bydlení se Štěpánkou, na velkolepé ohňostroje k výročí výstřelu z Aurory rychle zapomněl, svojí lásku objímá a líbá při každé příležitosti a září štěstím, protože má Štěpánku. (Občas mu zbude políbení i pro starou matku.)

    „Už tam nejdu!“ rozčiloval se Dominik po té, co absolvoval první fotbalový trénink. Bylo mu asi 7 let. Podobně to dopadlo i s tréninky kix-boxu a dalšími (zaručeně těmi pravými) sporty, v průběhu jeho dětství. Fiaskem skončil i každý můj pokus nakrmit Dominika čímkoliv, co se jen zdánlivě podobalo něčemu, čemu se říká zdravá strava. Tím myslím vědomě nakrmit. V patnácti letech vymetl dvě dávky vanilkových rohlíčků ze špaldové mouky a třtinového cukru tak důkladně, že tu třetí dávku jsem před ním musela zamknout. Až když jsem prozradila, že rohlíčky byly špaldové, spustil kritiku, že byly fakt pěkně hnusný. Stejně tak by se nikdy nikomu nepoštěstilo spatřit Dominika umývat nádobí, nebo třeba jen vyklidit myčku. A pak přišla Míša. Míša je fitnes trenérka, výživová poradkyně a smysl pro pořádek má v krvi stejně tak, jako lásku k mučícím přístrojům, kterým honosně říká posilovací. Dominik si tedy pořídil běžecké kecky a ke kafi si na talířek nandá fazolové brownies. Když jsem byla poprvé u Dominika a Míši na návštěvě a viděla na vlastní oči svého syna umývat nádobí, musela jsem požádat o sklenici vody, abych neomdlela. Dominik umývá nádobí, věší prádlo, chodí do fitka a září štěstím protože má Míšu.

    Krátce po té, co jsme na zahradě postavili chatu, projevil Štěpánek veliké přání. Chtěl by taky takovou chatičku. Zanedlouho tedy naproti té naší, vyrostla ještě jedna, o poznání menší chatička i s mini záhonkem. Něco na způsob - TADY JE ŠTĚPÁNKOVO! V chatičce se pomalu kupila auta všech možných barev, tvarů a velikostí, hromadily se tam kyblíčky, lopatky, dětské zahradní nářadí, krabice s kostkami, vodovky, omalovánky, hry, stříkací pistole, luk, prak, dětská skládací židlička … Toto, naprosto nezbytné, vybavení chatky padalo ještě nezasklenými okýnky ven, dveře nešlo dovřít a o mě se, při pohledu tím směrem, pokoušely mdloby.

     A pak přišla Michalka. Michalka je desetiletá holčička, přesně taková, po jaké jsem toužila každé své těhotenství (až po třech pokusech jsem pochopila, že má touha nestačí). Michalka je krásná, milá, něžná, chytrá, výtvarně nadaná, dobře vychovaná, modrooká, s dlouhými blonďatými vlasy … ano, ano, ano - ztělesnění mých těhotenských tužeb existuje. A jako bonus Michalka disponuje něčím, čemu se říká přirozená autorita. Pod jejím nenásilným a láskyplným „velením“ se Štěpova zabordelená chata, během jednoho odpoledne, proměnila v útulný domeček. Štěpán vyklízel, uklízel, rovnal, natíral, zametal, přitloukal, leštil… a co víc – dělal to dobrovolně a tatínek, pod lehkým tlakem Štěpána (rozuměj silným, neodbytným pruzením), zasadil okna a vybudoval mini terásku. Být na zahrádce, když tam není Michalka je „mami fakt pruda!“ Když není na zahrádce Štěpa, Michalce prý ukápne i slzička. Naštěstí se letošní prázdniny opravdu vydařily a času, který jsme trávili na zahrádce, bylo víc než dost. A tak Štěpán běhal za Michalkou, Michalka za Štěpánem, občas přibraly do party i další děti a o zážitky bylo postaráno. Štěpán září štěstím, protože má Michalku a já zářím spokojeností, protože v chatičce je konečně uklizeno.

Žasnu, jak ty „naše holky“ mění ty naše kluky – k lepšímu, pochopitelně – a jsem šťastná, protože každá máma je šťastná, když jsou šťastné její děti. ♥ ♥ ♥

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- 

PS: Jen si tak říkám, kde já dělám chybu?

PPS: Před chvílí mi volal Dominik. Svěřil se mi, že si chtěl koupit drona, ale nakonec prý pořídil nový vysavač.