Pohádka

 aneb o Šípkové Růžence a jiná scifi

    Před pár dny, jsem se naprostou náhodou, zamyslela nad tím, jak asi vznikají pohádky. Bylo to ve chvíli, kdy mi má druhostupňová švagrová (druhostupňová proto, že je to manželka mého bratrance, nikoli bratra), poslala – citát. (?)
Zněl asi takhle: „Život není pohádka. Když o půlnoci ztratíš střevíček, jsi ožralá. Ne princezna.“

    Omyl! Když já o půlnoci ztratím střevíček, jsem ožralá princezna a v tu chvíli, život JE pohádka. Právě v TU chvíli se cítím mladá a krásná a sexy, s dokonalým účesem i líčením, s řasami jako mrkací panna (spíš jen mrkací) a džíny, co mě škrtí v pase, jsou přeci překrásné, skvěle padnoucí šaty. Střevíček jsem ovšem neztratila, protože ty zatracený kozačky, které mě stály půlku výplaty, si sama, bez cizí pomoci, prostě nesundám - zřejmě jsem si nevědomky pořídila zcela nový typ značky „Lamkové zlaté Hromnice“, takže je naprosto nemyslitelné, abych je kdekoliv ztratila. Princezna spící na hrášku je nuda. Princezna spící v kozačkách, to je jiný level.

    A pohádka pokračuje. Ráno. Přes noc mě kdosi zlý (sudička, čaroděj, kráva Milka – nehodící se škrtněte) začaruje a z princezny se stávám kouzelnou ježibabou. Tak, kouzelnou asi ne, ale ježibabou určitě. Svět se točí, s kozačkami na nohou, oděná jako chytrá horákyně, účesem, za který by se nestyděla ani top modelka osmdesátých let, řasenkou na čele, rtěnkou přes půlku obličeje a fialovými kruhy pod očima, prolétám sluneční soustavou a končím v černé díře. (Tohle náhodou dobře vím, protože jsem nedávno, naprosto nedobrovolně, absolvovala ‚scifi školení‘ jednoho žáčka ze 3. B. Měl na to i odborný pastelkový nákres.)

    Probouzím se s hlavou v míse. Toaletní. Kdesi v mléčné dráze zahlédnu prince, který mě sice odmítá políbit - asi ještě nenastal ten správný čas, ale na čelo mi láskyplně připlácne studený hadr a uvaří mi jakýsi lektvar. Podle barvy, zápachu i chutě odhaduji, že se jedná o odvar z babského ucha, myších tlapiček, hadích ocásků, muších křidýlek a pavoučích nožiček - ani na kafe ještě nenastal ten správný čas. Nyní potřebuji už jen 100 let spánku. Přibližně po 100 minutách (!!!), mě ze zakletí vysvobodí ostrý zvuk, dobývající se do mé komnaty. Žádný princ prodírající se trnitým, krvelačným křovím. To manžel v dětském pokoji právě přidělává tu polici, o kterou ho prosím už druhým rokem. TEĎ nastal ten správný čas – na polici, na kafe i na polibek. Za radostného jásání poddaných (tady nám musí stačit Štěpa), vděčně políbím svého prince vysvoboditele a odcházím vládnout - do kuchyně. Vzhledem k mému kulinářskému umění je mi jasné, že odtud na beton pochází romantické závěry většiny pohádek „ … jestli neumřeli, žijí do dnes“. My zatím žijeme.

    Zazvonil zvonec, jdu otevřít. Vladař ze sousedního království, v teplácích a s pivním odérem vyhrožuje vyhlášením války, pokud okamžitě nepřestaneme vrtat. Je neděle, on má po šichtě a chce v klidu koukat na fotbal a … pohádky je konec. (Nemusím ani koukat do křišťálové koule, abych pochopila, že zítra tou černou dírou proletí on. Jen si škodolibě troufám tvrdit, že já jsem kouzelnější ježibaba.)

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Do analýzy pohádky O Sněhurce a sedmi trpaslících se snad raději pouštět nebudu.