Na Žižkovskou věž

   Dvacetiletá dcera mé kamarádky vylétla z hnízda. Jelikož se jí ale Plzeň zdála k jejímu rozletu příliš malá, nasměrovala svá křídla přímo do matičky stověžaté. Sehnala si práci, pronajala si malý byt v Malešicích a k velkému překvapení své matky se z ní stala samostatná žena.

   Vzhledem k tomu, že jsou holky ze západu (původně) a já ze severu, je Praha ideálním místem našich občasných holčičích dýchánků. A protože má Michalka ten nový byt, prostě ho musím vidět. Navíc jsme se setkaly naposledy před rokem, máme tedy co dohánět a co vyprávět, vždyť za ten rok se toho stalo tolik. Domluvily jsme si „randíčko“ na naprosto neoriginálním místě, klasicky „pod ocasem“ (to je přeci jasné, k Míše zatím netrefím).

Přemýšlím, jakou pozornost Michalce do nového domova dovézt. Už to mám, nějakou bytovou vůni. Vybrala jsem mojí oblíbenou levanduli (To, že kromě pomela, moře a čokolády miluji také levanduli, je tím pádem asi jasné. Jo a taky hortenzie a růže a narcisky a fialky..) 

„Jé, já mám na levanduli alergii“, uštědří mi Michalka ledovou sprchu hned na uvítanou. Chápete to? Jak může mít někdo alergii na mou oblíbenou levanduli … ? No dobře, nedá se nic dělat, vůni tedy vrazím do ruky její matce. „Janičko, ty snad alergii nemáš?“ (řekni prosím, že ne!!!).

    V metru u eskalátorů si uvědomím, že jsem si zapomněla cvaknout (lístek – samozřejmě). Otočím se a v tu chvíli do mě někdo vrazí. „Do prdele!“, zakleje holka zírající do mobilu. „Hledá Pokémony,“ dostane se mi stručného vysvětlení.   ???

    Byt je opravdu malý, ale krásný, moderní, útulný, pro mladou ženu ideální. Pochopitelně nechceme sedět celý den v bytě (i když je krásný, moderní a útulný) a tak přemýšlíme, kam se vydáme. „Kousek odsud je Žižkovská věž,“ padne Michalky návrh, „a můžeme se projít parkem, ten je tady taky nový a moc pěkný.“

Cesta pražskou pouští

    Opravdu i park je krásný, sice celý do kopce, ale čert to vem, vždyť je pouhých 35°C, troška pohybu nemůže být na škodu. Z kopce teče voda (ze mě taky), děti tam skotačí, maminky odpočívají v trávě … Odpočívají! … Na konci parku je …. N I C …. … silnice ani cesta neexistují. „To je v poho, fakt, projdeme tou cestou (tou co neexistuje) a tam navazuje silnice,“ uklidňuje mě Michalka. Jsem velmi skeptická, ale nezbývá mi, než jí věřit. Riskuji, svěřuji svůj život do rukou mladé, nezkušené ženy a vydávám se společně s její maminkou, cestou necestou. Ocitáme se někde mezi  hlubokým lesem a pouští, ve vzduchu se tetelí 35°C, pod nohama prach, před námi bagr a dva mladí, hodně mladí, stavbaři s mobily v ruce. Lopaty odpočívají v trávě opodál. Prý hledají Pokémony.  ???  Svět se zbláznil!

    V žabkách a letních šatečkách (bez helmy a pracovní obuvi!!!), procházíme „stavbou“.

„Až se budeme celé upachtěné, vyřízené, žíznivé, hladové, na pokraji života a smrti, plazit zpět, ti mladíci se umlátí smíchy“ uvažuji nahlas. „To ani náhodou, raději se budu prodírat tím křovím, než bych se vracela zpět touhle cestou!“ statečně mi odpovídá Míša. Kolem nás profrčí Messenger na kole. „Hurá, ta „cesta“ asi vážně někam vede,“ radostně vypísknu. Znamená to, že civilizace je nadosah.

    Po nekonečných deseti minutách se před našimi zraky vynoří další bagr. Hýbe se, to znamená, že v něm sedí živá bytost. Je to tady - fata morgána, proletí mi hlavou. Holky ale vidí totéž a za bagrem se vynoří opravdová cesta, na cestě autobusová zastávka. V tolik štěstí jsem už ani nedoufala. „Autobus nám jede za půl hodiny,“ zdrceně hlásí Michalka. Za půl hodiny tu možná bude autobus, ale už tady nebudu já. Vydáváme se na další pochod, tentokrát již ale civilizovaně, po chodníku.

    Něco se mnou není v pořádku. Když nevidím fata morgánu, prožívám dežaví. 

Přede mnou stojí dům, o kterém jsem asi před rokem četla v jedné knížce. Není to TEN konkrétní dům, jen jsem si ho při té četbě přesně takto představovala. Je to vůbec možné? Kniha byla z prostředí Afghánistánu (miluji kromě pomela, moře, čokolády, levandule ….., také literaturu „zahaleného ksichtu“ – jak jí nazval můj manžel), takže nemůžu pochopit, jak je možné, že ten dům stojí na pražském Žižkově. Ano, takhle daleko jsme se PĚŠKY!!! dostaly z Malešic. Na druhé straně ulice se zjeví žena. Je oděná do dlouhé sukně a široké blůzy, na hlavě klobouk z 19. stol. „Určitě jsme se tou necestou vrátily v čase,“ konstatuji. „Myslíš, jako pan Brouček?“ chytne se hned Janča (je učitelka češtiny). „Ano, přesně to myslím.“

Vražedná tramvaj

    Tramvaj! Utíkáme (i já), ať nám neujede, co kdyby další jela až za půl hodiny? Naskočím, cvaknu lístek a usadím se. „Tak, a teď můžeme jet klidně až do depa,“ pronese Janča.

 „Vystoupíme až ve chvíli, kdy uvidíme žižkovskou věž,“ napadne mě geniální plán a obě holky nadšeně souhlasí. „Konečná stanice, prosíme, vystupte,“ ozve se záhy z reproduktoru. Cože? Jely jsme jednu zastávku! …. Opravdu konečná? Vypadneme z tramvaje a všecky tři doslova řveme smíchy. Janičce se téměř splnilo její přání, chtěla jet přeci do depa…

    Další tramvaj nejede až za půl hodiny, ale k našemu velkému nadšení, již za dvě minutky. Při nastupování si všímám řidičky, která vypadá dost hrůzostrašně, ale říkám si, že to může být tím vedrem, je prostě unavená. „Ta řidička vypadá jako Hepnarová,“ pronese vyděšeně Jana. „Hmmm, a kdo to je?“ „To byla masová vražedkyně, která v sedmdesátých letech úmyslně najela náklaďákem na tramvajovou zastávku a zabila …… „ hrůzou na malý moment přestávám vnímat „…jako jediná žena v té době, byla odsouzena k trestu smrti,“ slyším závěr Janina vyprávění. OMG a s jejím klonem sedíme v tramvaji !?!? Jsem rozhodnutá na nejbližší zastávce vystoupit, i kdyby se výstup na věž rovnal výstupu na Mount Everest (bohužel netuším, jak blízko jsem pravdě).

Věž pokořena

    Vystoupíme z tramvaje, obloha zatažená, padá na nás voda. Vytahuji deštník, neboť jako jediná z nás tří jsem vybavená do nepohody. Rázem ale pršet přestalo. Zdá se nám to divné, zvedáme oči k obloze, rozhlížíme se kolem … v dálce nám „mává“ kropící vůz. (Jsme DVĚ blondýny).

    Cesta k Žižkovské věži od tramvajové zastávky vede, no jistě, do kopce. A pro zpestření našeho výletu je téměř celá rozkopaná, po ní jezdí jakýsi buchar, nebo tak něco a dělá šíííílený randál. Teď už jsem v klidu. Přeplazila jsem se pouští, vrátila se v čase, vydržela slejvák kropícím vozem a přežila jsem jízdu s masovou vražedkyní… mě už nemůže vůbec nic rozhodit.

    Pod věží je restaurace s názvem Miminoo. Hlady šilháme a tak nám nezbývá, než doufat, že v nabídce nemají pouze dětské přesnídávky a Sunar. Posilněné těstovinami, lívanci a cafe latte, hravě pokoříme nejvyšší stavbu našeho hlavního města (tím výtahem jsme opravdu vyjet musely, schody jsme                                                                          nenašly).

    Až pojedu příště na návštěvu k Michalce do Prahy, rozhodně si neobléknu šaty. Natáhnu na sebe tepláky a na nohy nasadím pohorky. Třeba pak taky najdu Pokémony.