Čekám na léto

Neznám nic lepšího, než je léto a tak mi nezbývá, než si každý rok léto pěkně trpělivě vyčekat.

Čekám všude

Čekám na něj doma, když házím do hovězího vývaru babiččiny nudle, čekám v práci, když běžím po schodech do 3. A, čekám ve frontě u pokladny, čekám v tramvaji, v autě, čekám na třídní schůzce, čekám na procházce, čekám i ve zkušební kabince. Musím uznat, že tam se mi čeká docela dobře. Zkouším různá trička, tílka a šatečky ve slevách a sezonních výprodejích a čekám, až je budu moct v létě konečně provětrat.

Čekám a těším se

Tento druh čekání je ušlechtilá a bohulibá činnost, protože jde vlastně o těšení se. A já se těším moc ráda. Těším se na voňavé, teplé a slunečné dny, těším se na rozkvetlou zahradu. Těším se, až se naše zahradní kolonie probudí ze zimního spánku a promění se v malé rekreační středisko, kde terapie probíhají formou fyzické práce, grilováním steaků a kafíčkováním se sousedy, takže se pochopitelně také těším na první jarní kafe na terase. Těším se, až budu mít plnou zahradu cizích dětí a všecky mi budou říkat teto.

Těším se na několik horkých dnů u moře. Tam se naopak fyzicky nenamáhám vůbec, ale z načerpané energie, mořského vzduchu, plného záporných iontů a žhavého sluníčka pak žiji u nás ve vnitrozemí po zbytek roku. Jsem vysloveně letní typ, miluji jaro a především léto a krásy zbývajících ročních období opravdu nedokážu náležitě ocenit. S odcházejícím babím létem, upadám postupně do „zimního spánku“, a těch několik zimních měsíců funguji jako solární panel. Ožívám opět až s příchodem prvních jarních paprsků slunce. A tak už několik desetiletí posílám tam nahoru vzkaz, ať na mě neplýtvají sněhem, mrazem a větrem, ale nikdo mě neposlouchá. Léto si tedy musím rok co rok vyčekat.

První posel jara

Včera, krátce nad ránem, v momentě, kdy noc už odchází, ale ráno ještě nepřišlo, když jsem zase čekala na léto, zaslechla jsem pípnutí. Takové zcela nenápadné, nesmělé, ale jasné pípnutí. Spánek byl ten-tam. Můj i ptačí. Prudce jsem otevřela oči do tmy a nastražila uši. Píp…píp…píp… Jupí, zajásalo mé natěšené já. Mé čekání konečně přineslo ovoce. Jaro je tady a to znamená, že léto přijde záhy.

Píp…píp… pípá si osaměle první posel jara. Za okamžik už slyším ptačí rozhovor a za další okamžik štěbetá celý barrandovský lesík. Venku se pomalu rozednilo, vypadá to na pěkný předjarní den.

Jarní hádka

Ptačí štěbetání zesílilo a místo zpěvu připomíná spíš hádku ve větvích. 
"Co se tam natřásáš takhle časně? To už zase vyhlížíš mladé kosice, že jo? Pojď si ještě schrupnout po té dlouhé cestě," švitoří paní Kosová na svého Kosa.

„No jo pořád, neřvi tady takhle po ránu, vzbudíš sousedy," odpovídá pan Kos.

„Zavřete ty zobáky," usměrňuje manžele Kosovi pan Sýkora z protějšího dubu. „Manželka potřebuje odpočívat, aby snesla pěkná vejce."

„Co je to tu za bordel? No, jo Kosovi, to jsem si mohl myslet, to zas bude sezóna," ozve se pan Vrabec od vysoké borovice. A hádka je na světě.

Anebo taky ne. Možná se jen uctivě zdraví, vyprávějí si, jak těžkou zimu mají za sebou a sousedsky si přejí krásné jaro.

Ať už si ptáci v barrandovském lesíku zpívají, povídají, nebo se hádají, na mém těšení, se nic nemění. Léto je blíž, než bylo před měsícem, před týdnem, včera.

--------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Čekala jsem jaro a zatím přes noc napadl sníh. To asi proto, že "jaro, abych věděla, jedna 'vlaštovička' nedělá." A jak to tak vypadá, ani pár kosáků. 
PPS: Já se jen tak nevzdám, čekám dál.