„Nezajedeme
dnes do IKEI, podívat se po nějaké té pohovce?“ vyslovím při snídani dotaz a
snažím se, aby zněl co možná nejvíc ledabyle. Můj protějšek okamžitě pochopí a
léta praxe mu napovídají, že v úvahu připadá pouze jediná odpověď.
Rychle
sklidím ze stolu, kafe si může dát v Ikee. „Dneska řídíš ty, mě nějak bolí
hlava,“ upozorňuje mě manžel, když si obouvá boty. „Nééé, mě se nechce. Na
Zličín je taková blbá cesta,“ protestuji a léta praxe mi napovídají, že to na
mě filmuje, abychom se museli vrátit domu co nejdřív.
Nic
naplat, nakonec přeci jen usedám za volant. Na křižovatce za naším domem zaváhám.
„Nechápu, na co je tady směrem nahoru pořád ten zákaz vjezdu?!?! Vždyť ta
silnice je už tři dny hotová. To mám zase objíždět půlku Barrandova? Asi to
risknu, dyť to auto přede mnou tam jede taky,“ provedu rychlé riskantní
rozhodnutí a vjedu na čerstvý koberec právě opravené silnice, který ještě stále
zdobí zákazová značka. „Já bych to nedělal,“ ozve se ze sedadla spolujezdce. „
Jenže ty neřídíš. Za třicet let jsem se nedopustila jediného dopravního
přestupku, až na jedno špatné parkování, tak snad se to pro jednou nezblázní.“
Pohotově prokličkuji mezi silniční zábranou a už se na kopci řadím do svého
pruhu. Paráda!
„Jééééé,
mamíííí, policajti!“ upozorňuje mně Štěpa a neskrývá své nadšení
z očekávání báječné zábavy. „A hele, oni se otočili, jedou za námi a
blikaj. To asi budeš muset zastavit,“ dál jásá na zadním sedadle náš syn. Ve
zpětném zrcátku si ověřuji informace a bleskově hodnotím situaci. Dva, celkem mladí a celkem pohlední, no to
bude asi oříšek. „Já ti to říkal,“ opět zazní hlas ze sedadla spolujezdce. „Cos
mi říkal? Říkal si, že tě bolí hlava. Teď tě bude bolet peněženka.“
„Dobrý
den slečno, víte, jakého přestupku jste se dopustila?“
Slečno?!?!
Fakt řekl slečno ?!? Buď jde o provokaci
a ten … ten …. ten… mě chce naštvat a vyprovokovat, aby mi pak mohl napařit
větší pokutu, nebo je na tom chudák s dioptriemi mnohem hůř, než já. Klid
holka, to zvládneš, hlavně se nenech vyprovokovat. Před deseti lety by mě
tokové oslovení potěšilo. Dnes to spíš působí, že jsem nějaká chudinka, kterou
by si nikdo nevzal.
„Dobrý
den, ano, ano, já vím, promiňte. Já nerada. Víte, já to tady vůbec neznám, jsem
z malého města a nějak jsem se v té Praze zamotala …. Samý semafor,
zákaz a objížďka a ta navigace mě tudy vede a já vážně nevím, kudy jinudy bych
měla jet, ratatatatatatatatata,“ chrlím ze sebe nesmysly a tak trošku spoléhám
na ústeckou SPZ a trvalé bydliště v dokladech. Je mi ale jasné, že tohle mi neslupne. Fešák,
v jehož popisu práce je pomáhat a chránit, na mě chvilku vyjeveně kouká,
ale když se vzpamatuje z té salvy slov a uvědomí si, kdo by měl být pánem
situace, se statečně chopí svých povinností. „Hmmm, jistě, no já to chápu,“
lítostivě pronese, „tak za stovku, jo? To je nejmenší taxa, kterou vám můžu
dát. Já vám prostě nějakou pokutu dát musím, když už jsme vás zastavili. Máte
hotovost? „Dejte mi doklady od vozu, občanský a řidičský průkaz a počkejte ve
voze.“
Stovku???
Vážně chce stovku? Už podruhé během minuty nevycházím z údivu. Kde je
skrytá kamera? A nebo, že bych byla tak dobrá? Nebo možná politováníhodná? To
bude ono. „Jistě, že mám hotovost,“ vypísknu radostně, protože je mi vlastně
uplně jedno, jestli jsem k politování, nebo dobrá hérečka. Vysolím stovku
a všecky doklady, které mám, včetně kartičky na obědy v naší školní
jídelně a dle pokynů příslušníka poslušně usedám zpět za volant čekat. Čekám a
čekám a čekám a ….
„Co
jim tam tak dlouho trvá? Už deset minut vypisujou bloček na stovku,“ netrpělivě
sebou šiju při čekání na potvrzení mého zločinu. „Asi se jim nelíbíš, musí tě
pořádně proklepnout. A taky tvoje auto musí prověřit, jestli nejsi čórkařka,
když děláš dopravní přestupky,“ pošklebuje se mi ten, který by mi měl být
v těžkých životních situacích oporou. „Stejně je to tvoje vina! Měl si řídit
ty, ne já, mě se nechtělo. Jako bych tušila, že se něco semele,“ ulevím si. „Dostaneš
veřejně-prospěšné práce. Tvojí fotku v oranžové vestičce ti pak hodim jako
profilovku na facebook,“ dál se mlátí smíchy manžel. Grrrrr, vytasím drápy, ale
ve chvíli, kdy ho užuž hodlám rozcupovat, zaslechnu otevřeným okýnkem: „Tak
šťastnou cestu.“ Policista se očividně dobře baví, podá mi doklady a ujišťuje
mě, že jsem nepřišla o žádné body. Já ne, ale můj skoroex právě o nějaké
přišel.
„Bacha,
tady je sedmdesátka, ať tě zase nečapnou, jezdíš jak pirát,“ pokračují ve svém
humoru moji hoši a Štěpán se vzadu válí po sedačce. „Já slyším houkačku, už po
tobě, mami, zase jdou.“
Právě
jsem zajistila naší rodince vděčné téma na několik let dopředu.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Malá odměna za ty nervy:
