"Naše ADHD" a zázraky, které se dějí

 Dnešní článek je naprosto mimo pravidelný termín, ale snad to pro jednou nevadí. Je to proto, že je spontánní a opravdu nepřipravený. Původně jsem totiž zamýšlela jen krátký text do Občasníčku, jelikož jde o prožitek který se stal právě teď, ale ... mé myšlenkové pochody se neplánovaně jaksi rozeběhly. Ani fotka není nijak připravovaná, je přesně taková, jak právě dnes ráno vznikla.
No jo, mateřské emoce ... 😊

„Dobré ráno, maminko,“ slyším zatím jakoby vzdáleně, zachumlaná pod vyhřátou peřinou. „Nese se snídaně do postele a vana se už napouští.“ Líně otevřu jedno oko, to ale nestačí, otevřu tedy i druhé a leknutím se posadím. Na posteli se rozprostírá snídaně určená jen pro mě. Obsahuje přesně to, co mám ráda - jogurt, ovoce a vodu, plus ještě drobný bonus v podobě sušenek. „Jooo, a kafe chceš taky?“ Štípnu se, bolí to, takže nespím.

Zírám střídavě na snídani v mé posteli a na kluka, který stojí vedle. Můj Štěpa. Ten kluk, který má diagnostikované ADHD a poruchu chování, ten kluk, který ještě před čtyřmi lety řval, že jsem hnusná máma a že mě nesnáší, protože jsem vždy trvala na tom, co jsem řekla, protože se musel sám obléci, protože jsme odcházeli domů, protože něco se vyvíjelo jinak, než on měl naprogramováno v hlavě, protože … no, to je jedno. Ten kluk, nad kterým školství v našem městě zlomilo hůl. On dostal nálepku SPRATEK a my s manželem neschopní rodiče. Ten kluk, který se tak moc bál paní učitelky, že do školy chodil ve stresu a s bolestí břicha a svojí frustraci si pak vybíjel na dětech i dospělých, jelikož jinak to ve svém věku a se svojí poruchou neuměl. Ten, kterého školní psycholožka posílala, coby premianta třídy, do speciální školy a do střediska výchovné péče …

Tak přesně tenhle kluk mi ve svých deseti letech chystá snídani do postele, napouští vanu a vaří kafe. A není to jen o dnešní snídani. Přesně tenhle kluk se neurazí, když mu kamarádka řekne, že je tlustej a má jí pořád stejně rád, ve škole dobrovolně pomáhá slabším spolužákům, je schopen sám odprezentovat celou hodinu vlastivědy a v hlavě nosí celý jízdní řád pražské MHD. Pořád je sice trošku urážlivý a špatně snáší vlastní neúspěch, ale velmi se snaží ovládnout a když výjimečně dojde k nějakému selhání, umí se omluvit a statečně (no, někdy pochopitelně i se slzami a spoustou komentářů), nese následky.

Stačilo „celkem málo“. Změnit prostředí, školu a především paní učitelku a přitom pevně stát za svými výchovnými metodami v podobě lásky, důvěry, trpělivosti, pochopení, ale také důslednosti a přiměřené přísnosti. Jsem moc ráda, že jsem kdysi nepodlehla radám maloměstských „odborníků“ a nešla jejich cestou doporučovaných fyzických trestů, výchovných ústavů, nepřiměřených dávek léků apod. 

Dnes bych určitě neměla nachystanou snídani do postele.

Možná, že se zázraky dějí.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Teď ještě přežít pubertu. Co nás asi čeká?