Každé
úterní odpoledne sedím v bufetu hlubočepského plaveckého bazénu a čekám. Štěpa má trénink plavání. V malém bufetu je asi 6 stolečků, natěsnaných co
nejblíže k sobě a vždy plně obsazených dalšími čekajícími rodiči,
především maminkami.
Na
tuto čekací hodinku se vždycky dost těším, je to totiž chvilka, kdy můžu jen sedět a
nic nedělat. Nepřemýšlet, nevychovávat, nehlídat, nemluvit,
nenakupovat, neuklízet. Logicky jsem jí tedy pojala jako hodinku relaxační. V ruce
knížku, na stolku bufetové capuccino a něco „malého“ k tomu. Otevírám knížku
a těším se na pokračování příběhu, jenže písmenka na stránce mi dnes nějak poskakují a různě se
melou a mé soustředění poletuje kdesi po bufetu a dost možná ještě dál. Začínám tušit, že ze čtení tentokrát asi nic nebude.
„Franta
začal chodit do posilovny. Doufám, že kvůli mně,“ slyším jednu ze
čtyř maminek sedících u vedlejšího stolku.
„No
jasně že jo, ten by ti nezahnul.“
„Naše
mladá měla na výzo dvojku z matiky. Pořád jí nejde ta násobilka.“
„To
učitelka taky mohla přimhouřit oko, ne, když má jinak samý.“
„Taky
bych měla začít cvičit.“
„Tchýně
jede za měsíc do lázní. Budu 6 týdnů vařit i pro tchána. Pfff, to zas bude ...“
Dámy, jedna přes druhou, melou páté přes deváté a při tom všecky stíhají obsluhovat své mobily.
„Tedy
holky, to jsme dopadly, čumíme tu do mobilů jak puberťačky v metru,“ zareaguje jedna
z nich.
„No
a? Aspoň je vidět, že jsme ještě mladý, jsme mladá generace,“ pronese ta
nejstarší (odhaduji) a vrhne pohrdavý pohled na mé ruce svírající knížku,
kterou nečtu, protože poslouchám cizí (jejich) rozhovor.
Na
malý okamžik se cítím … ani nevím. V rozpacích? Trapně?
A
proč vlastně? Proto, že poslouchám cizí hovor, nebo proto, že místo mobilu mám
knihu a jsem tedy stará? Pravda,
nejsem zrovna stejná generace jako mobilující matky, jsem možná o nějaký ten
rok starší, jenže věc, kterou svírám v ruce, mě v jejich očích očividně
odsunula mnohem dál. Až k předčasnému důchodu.
Ovšem, já vím své. Milé nevyzrálé matky, jsem teprve ve středním věku, mé stáří začne až za 30 let. Najednou si uvědomím, že se usmívám. Vůbec se necítím v rozpacích, ani trapně, ani staře. V klidu se tak schovám za "svojí" Třeštíkovou a konečně se mi podaří zkrotit
neposedná písmenka. Potřebuji dočíst aspoň kapitolu, než Štěpovi skončí trénink.
PS: Také
umím hrát hry na mobilu. Fakt! 😉
