Mám se na co těšit aneb jeden obyčejný školní den

Z dobrých přátel občas vypadnou dobré rady. Jednu takovou jsem kdysi dostala od své kamarádky. „Když máš před sebou těžký den, vzpomeň si ráno alespoň na tři věci, na které se ten den můžeš těšit. Hned se bude zdát vše hezčí a problémy menší.“

Můj šestý smysl mi ráno napověděl, že tohle je zase on. Jeden z těch těžkých dnů. Zbystřila jsem tedy a to i přes to, že vlastně není žádný opodstatněný důvod. Posledních několik týdnů plynulo přece tak poklidně, Štěpa vyšlapuje jak hodinky, ve škole je celkem v pohodě, žádné záchvaty, žádné problémy, doma pomáhá, o jarních prázdninách mi chystal snídani do postele, ze školy už jezdí domů sám, mobilem hlásí, kde se zrovna nachází a je na něj spolehnutí. Nechala jsem se tedy ukonejšit slastným pocitem zdánlivě bezstarostného života. Jak příjemné. Tak proč ten hlodající červíček?

A tak sedím u stolu, nimrám se ve své snídani a vybavuji si chvíle, na které se dnes mohu těšit. Nebudu obědvat ve školní jídelně. Je středa, to znamená, že jdeme s kolegyní na oběd někam, kam se nám bude chtít. Pak procházka kudy nás nohy ponesou a na závěr nezbytné kafíčko na zahrádce jakékoliv kavárny, která se nám připlete do cesty. Jaro se hlásí o slovo, sluníčko začíná pěkně hřát a náš rituál středečního odpoledne se osvědčil. Mám tedy dobrý důvod k těšení se.

Jenže, zatím je ráno.

„Ferdo, ukliď tu svačinu, je teprve osm hodin, nemůžeš mít takový hlad. Připrav se na hodinu,“ upozorňuji žáka s ADHD, jehož svačina pokrývá celou lavici. Ne snad proto, že by byla tak extrémně veliká, ale jednoduše proto, že čím víc prostoru Ferda pro sebe má, tím víc ho potřebuje. Odezva žádná. „Ferdo, vnímáš mě?“ donutím jeho oči podívat se do těch mých. „Ano.“ „Prima, připrav si češtinu.“ „Jóóó,“ odpoví, otočí se a odejde na chodbu. Tam pak párkrát cvičně bouchne do své plechové skříňky, to abychom všichni věděli, že je ve škole a se zvoněním se radostnými poskoky vrátí do třídy.

„Co mám dělat?“ ptá se Ferda po té, co paní učitelka zadá práci. Vůbec jí nevnímal. „Kde mám pero?“ vykřikne a sveze se pod lavici hledat své psací potřeby. Pero sice nenajde, ale zato najde své boty, svačinu a několik papírových vlaštovek. Podávám mu svoje pero připravené pro podobné situace a ukazuji, kde a co má dělat. „Jééé, ještě sešit, já si ho nestihl vyndat. Nevím, která stránka to je, nevím, co mám dělat?!?“ Práskne vší silou s učebnicí, až vedle sedící spolužák nadskočí. Já taky. Otevřu mu učebnici, znovu ukážu zadanou práci, ujistím se, zda rozumí zadání. Vše se zdá v pořádku. Odcházím tedy zkontrolovat holčičku sedící před Ferdou. Prásk do stolu, prásk, bouchá Ferda do všeho kolem sebe, prská, hučí, „střílí“ mluví, dupe, směje se, ale jen on sám ví, čemu vlastně. „Buď tiše!“ ozývají se spolužáci. Chystáme se opustit třídu, ale Ferda se uklidnil. Nechce pryč. Sedne si a slíbí, že už bude pracovat. Zůstává pouze u slibu.  Kouká kolem sebe, nedělá nic. „Ferdo, pracuj, nestihneš to. Rozumíš zadání?“ „Jo, já tomu rozumím.“ „Bezva, pokud rozumíš, vezmi pero a už piš, ať nemusíš dokončovat doma.“ Nic. Ferda sebou škube, nadskakuje, kontroluje čas na hodinách, válí se po lavici, dupe nohama, ťuká perem, koleny nadzvedá lavici, tleská, lelkuje, směje se. V tom se ozve smích i z poslední lavice, kde sedí Denis, chlapec s autismem. Ani Denis nepracuje, lelkuje, maluje si, pobrukuje a ruší. Jeho asistentka se, stejně jako já, snaží, přivést chlapce k práci, ale Denis si maluje své oblíbené komiksy do pracovního sešitu, směje se zážitkům ve svém imaginárním světě, a co se děje v hodině mu nějak uniká.

Zazvoní na přestávku. Učitelka sice ještě mluví, ale Ferda už je mimo lavici. Běhá po třídě, rozhazuje rukama, bác. „Ferdo, shodil jsi mi svačinu.“ „Ahááá! Pardóóón!“ Svačinu posbírám, hodím do koše, nevadí, odpolko mě čeká přeci oběd a kafíčko s kolegyní. Mám se na co těšit. HUPS, skočí Denis na lavici. To se Ferda pochopitelně nemůže nechat zahanbit. HUPS. Třída se rázem změní v „tělocvičnu“. Sundat dva desetileté chlapce z lavic, uklidnit je a připravit na další hodinu je téměř nadlidský výkon.

Podobný scénář se prolíná celým dopolednem. Učení si Ferda nepřipraví ani na jedinou hodinu, pak se hrabe v tašce šustí a huhlá.  Na hodnocení v podobě mračounů reaguje uraženě, tak moc by chtěl usměváky, ale očividně není ochoten pro to něco udělat. „To zase nedostanu žádnou samolepku na konci vyučování, že jo? To zase bude táta naštvanej,“ snaží se Ferda o citové vydírání.

Blíží se konec vyučování, Ferda ví, že samolepka dnes opravdu nebude, ale zkusit se to musí. Přijde se se mnou pomazlit. Je téměř stejně velký jako já, mazlit se s tak velkým klukem se mi moc nechce, ale je mi ho líto. Je to hodný kluk, nikomu neubližuje, jen je občas trošku mimo a tak nějak neví, co si počít sám se sebou. Obejmu ho, mám ho ráda. „Tak zítra začneme nanovo, s čistým listem a určitě to na samolepku zvládneš, ju? Teď máš ještě možnost získat alespoň lentilku,“ snažím se ho povzbudit a ještě lehce namotivovat na poslední hodinu, protože Ferda je žrout a lentilky se osvědčily jako výborná motivace. Tentokrát to ovšem není nic platné. Ferda je rozjetý, jeho mazlící snaha o kladné hodnocení se ukázala jako marná, začíná být negativistický, bouchá hlavou do lavice, shazuje dětem věci, křičí, že je k ničemu, otevírá okno … Voláme rodičům.

V půl jedné mě třeští hlava, hučí mi v uších a v levém oku se mi objevil tik. Nevadí, mám před sebou krásné, klidné odpolko, připomínám si a těším se.  

Po té, co s kolegyní ukonejšíme své chuťové buňky, naplníme žaludky a upustíme nahromaděnou páru náročného dopoledne, vycházíme z indické restaurace báječně naladěné a vysmáté. Sluníčko krásně hřeje, naše nálada se vylepšuje, těžký den máme za sebou. Teď už jen to zasloužené kafe, už se nemůže nic stát, už nemusím být ve střehu.

Nakláním se nad voňavým šálkem, když mi zazvoní telefon. „Dobrý den paní Danešová,“ osloví mě třídní učitelka mého syna. „Štěpán má záchvat, prosím vás, přijeďte si pro něj, sám domů jít určitě nemůže.“

Jak jsem jen mohla zapomenout na vlastní dítě?

------------------------------------------------------------------------------------------------------

 PS: Za týden je zase středa. To znamená, že se celý týden mám na co těšit.

PPS: A také se těším až mi rozkvetou na zahrádce tulipány a pak pivoňky (na ty se těším hodně) a hortenzie a těším se na dovču (už půl roku) a na setkání s rodinou a na Velikonoce, protože jdeme do divadla a ...