Poslední
týdny, myslím ty týdny před letními prázdninami, jsem cítila, že potřebuji
vypnout. Ne něco, sebe. Únava střídala vyčerpání, bolesti hlavy přecházely
v migrény, běhala jsem z ordinace do ordinace, polykala
spousty prášků na bolest a fungovla pouze ze setrvačnosti, případně na pohon
kafe + čokoláda. CVAK, zaznělo v mé hlavě 28. 6. v 9 hodin dopoledne,
když poslední žáček ze 4. A konečně svíral v ruce své vysvědčení. Pomyslný
čudlík v mé hlavě přepnul do polohy OFF. Dočkala jsem se, nastala má
soukromá dvouměsíční doba temna.
„Nic
po mě nechtějte,“ upozorňovala jsem svojí rodinu s dostatečným předstihem,
aby jim bylo jasné, že o prázdninách nevařím, nepeču, nenakupuju, nemeju se,
neplatím složenky, neodpovídám na žádné nesmyslné otázky, vlastně, raději na vůbec žádné otázky, nezalévám zahradu (no, tady jsem ochotná udělat výjimku) a
hlavně NIKAM se nepřesouvám autem. Nechci nikam jezdit, nechci řídit a nechci
do Prahy. Jsem OFF.
„Vezměte
Hartla k moři,“ naskakoval mi stále dokola v mém vypnutém mozku
plakát visící snad v každé stanici metra či velkém knihkupectví. Proč Hartla? Já mám přeci
připravenou novou Šťastnou. A taky jsem si včera koupila „Mojí psychologii“ a
zakázala jsem si otevřít ji dřív, než v letadle, které mě ponese do
teplých krajin. Já tedy beru k moři Šťastnou a to hned dvakrát. Ta bude
šťastná.
I
já jsem šťastná, že letím k moři. Krom Šťastné se mnou opět letí i ADHD. Na
tom jistě není nic divného, tahám ho s sebou už 11 let, jenže tentokrát jsem si kromě předpubertální verze (zde se momentálně hodí termín malé ADHD) přibalila i verzi
dospěláckou (tedy velké ADHD). To dám, ujišťuji se, jsem přeci zvyklá. Navíc
velké ADHD má svojí manželku, takže to se mě v podstatě netýká. Já budu
ležet na pláži a civět do nekonečného obzoru. A hlavně – MÁM VYPNUTO! Jsem OFF,
jsem šťastná a letím k moři.
„Beru
si s sebou počítač a taky nabíječky a telefon a tu knížku o tý babče
drsňačce. Jo a taky si přibalím míček a lehátko, hlavně masku na šnorchlování,
tu fakt nesmím zapomenout a taky tu síťku na lovení. Mám si vzít powerbanku? A taky si musím ještě zabalit …,“ mlelo bez přestání týden před odletem malé ADHD. Co jsem říkala –
nic nového, jsem zvyklá.
Cestou
na letiště se Štěpán, tedy malé ADHD, doslova vetřel do auta k tetě, protože jet
s rodiči je vopruz, to je jasný. A taky se strejdou (velké ADHD) bude
legrace. Legrace v jejich autě byla asi velká, což jsme s manželem poznali
ve chvíli, kdy na kruhovém objezdu jezdily stále dokola. Po zaparkování na GO
parkingu Emilka vystoupila a omdlela. K terminálu jsem jí pro
jistotu nechala přepravit v jiném GO autě, než jel zbytek posádky jejího vozu,
aby se před odletem dala alespoň trošku do kupy.
„Ta
delegátka je moc pěkná,“ spustí opět malé ADHD, jen co vystrčí nos
z letadla. „Jmenuje se Bára. Musím se s ní vyfotit.“
„Podej
mi ten mobil. Tenhle ne, ten druhej! A napiš email tomu Nonákovi, já pak
zavolám do firmy …“ úkoluje velké ADHD na pláži svojí manželku a kdybych se
nechala, tak by zapřáhl i mě.
„Kdo
jde se mnou na tobogány?“
„Volala
jsi tomu Ing. Hudečkovi?“
„Plaveme
až k bójkám, jo mami?“
„Nepřišla
platba za tu zakázku číslo …!“
„Mami,
tati, teto, Terko, pojďte si se mnou házet!"
„Zlato,
zapiš si to telefonní číslo na účetní, budu ti ho diktovat …“
„Jooo
a pojede slečna delegátka zítra s námi na ten výlet?“
„Volali
z FÚ, musíme dořešit to DPH.“
„Jestli
slečna delegátka nepojede, tak já taky nikam nejedu.“
„Objednala jsi minulý týden ten materiál?"
„Tady to voní , tudy určitě šla před chvílí delegátka," nadšeně jásá Štěpán v hotelové recepci, otevře dveře do atria a proti němu opravdu kráčí Bára.
Pfff, snad je to oba další dny přejde, neztrácím naději a snažím se být optimista.
„Objednala jsi minulý týden ten materiál?"
„Tady to voní , tudy určitě šla před chvílí delegátka," nadšeně jásá Štěpán v hotelové recepci, otevře dveře do atria a proti němu opravdu kráčí Bára.
Pfff, snad je to oba další dny přejde, neztrácím naději a snažím se být optimista.
Cestou
na pozůstatky z doby antické velké ADHD opět žhaví dráty:
„Pane
Nováku, smlouvu vám pošlu příští týden, teď jsem na dovolené,“
zatímco
malé ADHD balí slečnu delegátku: „ Sedím v autobuse za Bárou!“
„No
ta platba ještě nepřišla!“ rozčiluje se velké ADHD a nechává volný průběh svým
negativním emocím.
Ani
jsem nestihla vypozorovat, kdy vlastně přepnul můj mozek zpět do polohy ON.
„Mám
na stavbě ještě tři lidi …“
„Domluvil
jsem si se slečnou delegátkou na čtvrtek focení…“
„Štěpáne,
aspoň ty buď chvilku ticho,“ nevydrží manžel a už po několikáté se snaží zavřít
pusu tomu menšímu.
„Jooo,
dyť jo. Dyť už mlčím,“ slibuje malé ADHD aby vzápětí vychrlilo další otázku:
„A
tati, můžu se tě na něco zeptat? Jaký mám IQ?"
„No
to je blbec,“ informuje nás velké ADHD o úspěchu posledního telefonátu a nadále
řídí provoz své firmy i manželky.
P
R Á S K! (Výbuch.)
Neudržela
jsem své nervy pod kontrolou a na povrch vypluly tentokrát mé negativní emoce. Tak
vida, jde to. Malé ADHD si konečně našlo kamaráda a po zbytek dovolené jsme ho
viděli jen u jídla a velké ADHD omezilo provoz své improvizované dovolenkové
kanceláře na nezbytné minimum.
OFF!
Jsem
šťastná, byla jsem u moře a přečetla jsem Šťastnou.