Šťastná letí(m) k moři

Poslední týdny, myslím ty týdny před letními prázdninami, jsem cítila, že potřebuji vypnout. Ne něco, sebe. Únava střídala vyčerpání, bolesti hlavy přecházely v migrény, běhala jsem z ordinace do ordinace, polykala spousty prášků na bolest a fungovla pouze ze setrvačnosti, případně na pohon kafe + čokoláda. CVAK, zaznělo v mé hlavě 28. 6. v 9 hodin dopoledne, když poslední žáček ze 4. A konečně svíral v ruce své vysvědčení. Pomyslný čudlík v mé hlavě přepnul do polohy OFF. Dočkala jsem se, nastala má soukromá dvouměsíční doba temna.

„Nic po mě nechtějte,“ upozorňovala jsem svojí rodinu s dostatečným předstihem, aby jim bylo jasné, že o prázdninách nevařím, nepeču, nenakupuju, nemeju se, neplatím složenky, neodpovídám na žádné nesmyslné otázky, vlastně, raději na vůbec žádné otázky, nezalévám zahradu (no, tady jsem ochotná udělat výjimku) a hlavně NIKAM se nepřesouvám autem. Nechci nikam jezdit, nechci řídit a nechci do Prahy. Jsem OFF.

„Vezměte Hartla k moři,“ naskakoval mi stále dokola v mém vypnutém mozku plakát visící snad v každé stanici metra či velkém knihkupectví. Proč Hartla? Já mám přeci připravenou novou Šťastnou. A taky jsem si včera koupila „Mojí psychologii“ a zakázala jsem si otevřít ji dřív, než v letadle, které mě ponese do teplých krajin. Já tedy beru k moři Šťastnou a to hned dvakrát. Ta bude šťastná.

I já jsem šťastná, že letím k moři. Krom Šťastné se mnou opět letí i ADHD. Na tom jistě není nic divného, tahám ho s sebou už 11 let, jenže tentokrát jsem si kromě předpubertální verze (zde se momentálně hodí termín malé ADHD) přibalila i verzi dospěláckou (tedy velké ADHD). To dám, ujišťuji se, jsem přeci zvyklá. Navíc velké ADHD má svojí manželku, takže to se mě v podstatě netýká. Já budu ležet na pláži a civět do nekonečného obzoru. A hlavně – MÁM VYPNUTO! Jsem OFF, jsem šťastná a letím k moři.

„Beru si s sebou počítač a taky nabíječky a telefon a tu knížku o tý babče drsňačce. Jo a taky si přibalím míček a lehátko, hlavně masku na šnorchlování, tu fakt nesmím zapomenout a taky tu síťku na lovení. Mám si vzít powerbanku? A taky si musím ještě zabalit …,“ mlelo bez přestání týden před odletem malé ADHD. Co jsem říkala – nic nového, jsem zvyklá.

Cestou na letiště se Štěpán, tedy malé ADHD, doslova vetřel do auta k tetě, protože jet s rodiči je vopruz, to je jasný. A taky se strejdou (velké ADHD) bude legrace. Legrace v jejich autě byla asi velká, což jsme s manželem poznali ve chvíli, kdy na kruhovém objezdu jezdily stále dokola. Po zaparkování na GO parkingu Emilka vystoupila a omdlela. K terminálu jsem jí pro jistotu nechala přepravit v jiném GO autě, než jel zbytek posádky jejího vozu, aby se před odletem dala alespoň trošku do kupy.

„Ta delegátka je moc pěkná,“ spustí opět malé ADHD, jen co vystrčí nos z letadla. „Jmenuje se Bára. Musím se s ní vyfotit.“

„Podej mi ten mobil. Tenhle ne, ten druhej! A napiš email tomu Nonákovi, já pak zavolám do firmy …“ úkoluje velké ADHD na pláži svojí manželku a kdybych se nechala, tak by zapřáhl i mě.

„Kdo jde se mnou na tobogány?“

„Volala jsi tomu Ing. Hudečkovi?“

„Plaveme až k bójkám, jo mami?“

„Nepřišla platba za tu zakázku číslo …!“

„Mami, tati, teto, Terko, pojďte si se mnou házet!"

„Zlato, zapiš si to telefonní číslo na účetní, budu ti ho diktovat …“

„Jooo a pojede slečna delegátka zítra s námi na ten výlet?“

„Volali z FÚ, musíme dořešit to DPH.“

„Jestli slečna delegátka nepojede, tak já taky nikam nejedu.“ 
„Objednala jsi  minulý týden ten materiál?"  
 „Tady to voní , tudy určitě šla před chvílí delegátka,"  nadšeně jásá Štěpán v hotelové recepci, otevře dveře do atria a proti němu opravdu kráčí Bára.
Pfff, snad je to oba další dny přejde, neztrácím naději a snažím se být optimista.

Cestou na pozůstatky z doby antické velké ADHD opět žhaví dráty:

„Pane Nováku, smlouvu vám pošlu příští týden, teď jsem na dovolené,“

zatímco malé ADHD balí slečnu delegátku: „ Sedím v autobuse za Bárou!“

„No ta platba ještě nepřišla!“ rozčiluje se velké ADHD a nechává volný průběh svým negativním emocím.

Ani jsem nestihla vypozorovat, kdy vlastně přepnul můj mozek zpět do polohy ON.

„Mám na stavbě ještě tři lidi …“

„Domluvil jsem si se slečnou delegátkou na čtvrtek focení…“

„Štěpáne, aspoň ty buď chvilku ticho,“ nevydrží manžel a už po několikáté se snaží zavřít pusu tomu menšímu.

„Jooo, dyť jo. Dyť už mlčím,“ slibuje malé ADHD aby vzápětí vychrlilo další otázku:

„A tati, můžu se tě na něco zeptat? Jaký mám IQ?"

„No to je blbec,“ informuje nás velké ADHD o úspěchu posledního telefonátu a nadále řídí provoz své firmy i manželky.

                                                   P R Á S K!  (Výbuch.)

Neudržela jsem své nervy pod kontrolou a na povrch vypluly tentokrát mé negativní emoce. Tak vida, jde to. Malé ADHD si konečně našlo kamaráda a po zbytek dovolené jsme ho viděli jen u jídla a velké ADHD omezilo provoz své improvizované dovolenkové kanceláře na nezbytné minimum.

OFF!

Jsem šťastná, byla jsem u moře a přečetla jsem Šťastnou.