To je můj bagr!

Na pláži si hraje asi tříletý Tomík. Je to takový živější klučík, který pořád mluví, všecky kolem sebe úkoluje a "je ho všude plno". Tomík má mámu a tátu, bráchu, ségru, bratrance a sestřenici, velký kyblík s obrázkem a hlavně, má bagr. Děti společně budují „lázně“ pro Tomíka, který nadšeně nosí do vydlabané jámy vodu z moře a zkušeně organizuje stavební práce. „Dělej, doneš taky vodu, nošte vodu, hulá!“ jásá Tomík a nemá problém podělit se o své hračky s dětmi ze své tlupy.

Tomíkův bagr láká i cizího mrňouse. Malý kudrnatý vetřelec z cizí tlupy využije momentu, kdy má Tomík plné ruce práce s kyblíkem plným vody, popadne bagr a peláší s ním pryč. Tomík se narovná, odhodí kyblík, nafoukne pusu a bojovně zkříží ruce na prsou. Zbystřím. Očividně se schyluje k pravé nefalšované batolecí bitce. „Tomíku, nic se neděje, jsi opravdu šikovný, že půjčíš klukovi svůj bagr,“ zakročí Tomíkova maminka a zvrátí tak vývoj událostí. „On ti ho za chvíli vrátí.“ No dobře, když to říká máma. Tomík splaskne a svůj bojový postoj změní v postoj „jsem ve střehu“.

Celou scénku sleduji z bezpečí svého plážového lehátka, pěkně schovaná za časopisem a jsem vážně hodně ráda, že mám tuto výchovnou etapu svých tří synků už dávno za sebou. Náhle mám možnost vidět celou situaci dvojím pohledem. I já učila své děti, že se mají umět podělit a svůj bagr půjčit ostatním. Ovšem za pár let už bagr mých dětí nebyl jen plastový, na mechanické ovládání, za pár „kaček“. Byl elektronický, na dálkové ovládání, za hodně kaček. „Ale já ho nerozbil, to Venca. Já mu ho půjčil,“ plakal syn a utíral si nos do rukávu. „Dobře ti tak, máš být na své věci opatrný a nepůjčovat to nikomu, když víš, jak je to drahé. Vencovi je teď jedno, že tvůj bagr je rozbitý,“ změnila jsem nečekaně svoji výchovnou strategii, absolutně netušíc, jaké zmatky se asi odehrávají v hlavě mého synka.

Pozoruji načuřeného Tomíka, jak svádí vnitřní boj sám se sebou, a napadá mně, že se mi líbí sousedovo auto. Možná bych se v něm mohla povozit, až se vrátím z dovolené domů. Ale soused, stejně jako teď Tomík, by asi nebyl moc rád. Ani já bych nebyla moc ráda, až bych se pak následně povozila ještě v autě policejním. Vlastně, neznám nikoho, kdo by byl rád, že si kdokoliv, kdo jde zrovna kolem, půjčí jeho auto, telefon, pračku, nebo třeba bagr.

Tomík se nečekaně vymrští, rozeběhne se směrem k mrňousovi z cizí tlupy, popadne svůj bagr a peláší zpět do bezpečí. Se šťastným smíchem a vítězným pohledem v hnědých očkách s ním plácne vedle „lázně“, kterou vydlabal se svojí tlupou. Čapne kyblík a s pokřikem „Nošte vodu,“ se rozeběhne směrem k moři. Mrňous okamžitě spustí sirénu zabudovanou ve svých hlasivkách, která probudí spící vorvaně vyvržené na pláži, odvrátí pohledy kochajících se pánů od polonahých slečen, vytrhne nudící se dovolenkáře z příběhů svých knih a sobecky strhne pozornost pouze na sebe.  No a? Tomík je spokojený. Bagr zase konečně parkuje tam, kde má parkovat a ten cizí mrňous, ať si klidně vříská.

------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Sousedovo auto jsem si nepůjčila, nemůžu ho najít. Buď si ho už půjčil někdo jiný, nebo ho soused přede mnou schoval. (Nooo, a taky jsem trošku srab, nesnáším vřískot sirén.)