Hurá do Řecka - díl 2.

 

Téměř čtyřhodinový let s rouškou na obličeji není zrovna to, po čem by komerční turista toužil, ale s vidinou následné dvoutýdenní válečky na pláži, to není až taková hrůza. QR kódy, bez kterých prý Řekové nikoho do své země nepustí, jsme pochopitelně téměř nepotřebovali. Pouze při výstupu z letadla jsme zamávali papírem před očima jakémusi „asiúředníkovi“ v teplákách.
„Tak jsme tu, teď už se nemůže nic stát,“ oddychla jsem si, když jsme z pásu sundali všecky naše kufry.
 
Hotel je ohromný a z větší části zatím prázdný. Aby taky ne, je začátek července, jsme mezi prvními turisty.
„Vybalíme až večer, teď půjdeme hned k moři,“ plánuje nedočkavě Štěpa.
Tak ne. Recepční nás usadil do křesílek a tři hodinky nás nechal zchladit.

„Říkali ve zprávách, že prý se tu na nás těší,“ zase se ozve načuřený Štěpán.

„To by asi souhlasilo. Turisty tu dlouho neviděli, tak se pan recepční potřebuje tím pohledem na plnou recepci nabažit.“ (Byli jsme tam sami).
 
Bydlíme. Teď už bude jen pohoda, teď už se nemůže nic stát.
„Ááááúúúú, vříská Štěpán se šnorchlovací maskou na hlavě (kompenzuje si absenci roušky) a z nohy mu teče krev. Docela dost krve. Hodně krve. Nesnáším pohled na krev, dělá se mi špatně a tohle vypadá odhadem tak na dva stehy. Hlavně žádnou paniku.
„Na doktora zapomeň, musí ti stačit léty a třemi dětmi prověřená maminkovská péče.“
Táta drží, já operuji. Poufoukám, vyčistím, zalepím náplastí s dinosaury a uklidňuji pacienta:
„Prosím tě neřvi, jizev máš za ty roky víc než de Peyrak a budeš tu řvát kvůli škrábnutí.“ Když jsem se patřičně vžila do role lékaře – chirurga, s úsměvem jsem ještě pacientovi zakázala další den koupání. To aby rána nezmokvala.

„Úúúááá, co tu jako budu dělat? Já se chci koupat a taky šnorchlovat a chci na tobogány. To tady fakt nemusím bejt, objednej mi letadlo! Jedu domu! Blbý moře, blbý šutry, blbý šnorchlování …“
Nasimulovala jsem hovor s leteckou společností a „objednala“ letadlo.
„V Praze na letišti si tě vyzvedne brácha,“ s ledovým klidem informuji pacienta, který se během mého telefonátu zázračně rychle uklidnil.
„Promiň mamííí, já nechci domů, mě se tady líbíííííííí ….“
Vymýšlíme náhradní plán, sháníme autobusovou zastávku a jízdní řád. Improvizace je mé druhé jméno.  
 
Výlet se vydařil, rána vypadá dobře, teď už se nemůže nic stát. Večerní procházka po pláži je báječné zakončení dne. Moře se trošku vzteká, vlny zaplavují pláž až k lehátkům. Hopsáme mezi nimi a vyprávíme si, co se nám líbilo na výletě a kam se ještě vypravíme.
„Au!“ zařve zase Štěpán a od jeho nohy moře odnáší ohromnou, ovšem očividně mrtvou rybu. „Kousla mě ryba.“
„Nemohla tě kousnout, je mrtvá.“
„Tak mě kousla mrtvá ryba,“ ječí a ukazuje na své zranění, pro změnu na druhé noze. Teče mu krev. Jen trošku, ale teče. Manžel drží, já operuji. Pofoukám, vyčistím, zalepím náplastí s dinosaury (de Peyrac by zbledl závistí). Teď už je téměř jasné, že jsem se minula povoláním.
„Na žádnej vejlet zejtra teda nejedu,“ varuje mě Štěpán se slzami na krajíčku.
„Neboj, krveprolití už bylo dost. Teď už se nemůže nic stát. Zítra se vrhneme do napěněných mořských vln.“
 
Druhý den ležím na pláži a zírám do těch napěněných vln. Včera jsem Štěpánovi slíbila, že se do nich dnes vrhneme, jenže to zatím není možné, jsou až příliš velké. Beach boy nás pustí maximálně tři metry od břehu, dál ani krok. A tak zatímco já se kochám a rozjímám, Štěpán se šel vrhat alespoň do bazénu.
 
Z rozjímání mě cosi vyrušilo. Kometa. V džínách, tričku a botaskách. Vypadá na kluka a nanejvýš na osm let. Za kometou spěchá schvácená paní v šatech. Ta vypadá na maminku. Než se maminka uvelebí na lehátku, kometa se houpe na vlnách. V džínách triku a botaskách. Když se vynoří, je ho okamžitě plná pláž. Lítá, skáče, válí se v moři, v písku, radostně výská, cáká na mámu i na všecky kolem. V mé hlavě se zběsile spustí siréna a hystericky se rozbliká červené světlo s nápisem „POZOR ADHD!!!“
OUUU, zaúpím v duchu.
 
Pozoruji toho kluka jak je hned tu, hned tam, teď v moři, pak na pláži, a vzápětí zase na molu. Kouknu na maminku, pokud zůstane v klidu, je to jasný. Mámu ADHD dítěte něco takového nemůže rozladit.
„No, ty zase vypadáš,“ pronese klukova máma s ledovým klidem.
„Aspoň ty boty sis mohl sundat. Půjdeš teď na recepci jako prase.“
Plesk, švihne sebou kluk do vln a mámu už ani neslyší. V tomhle zběsilém tempu vydrží ještě asi hodinu, pak se vyválí v písku a bez varování usne. Teď už nepochybuji.
 
„Jooo, jasně, že je ADHD, jak to víte?“ diví se maminka, když si druhý den povídáme na pláži. Jen si tak pokrčím rameny.
 
Moře se vzteká čím dál víc a já s nevolí přijímám fakt, že letos si v moři asi nezaplaveme. Již několikátý den nad molem vlaje červená vlajka, plavčík bedlivě sleduje všecky „přeskakovače“ vln a nepustí je dál, než pár metrů od břehu. Snažím se o vnitřní klid, aspoň mám víc času na čtení. Přírodě neporučíš. A bohužel, ani lidem. Alespoň některým.
 
Vnímám chaos, který náhle ovládl vše kolem. Odložím knížku (zrovna teď, když je to tak napínavý), právě v momentě, kdy se kolem mě mihne další kometa. Tentokrát to ale není kluk, tahle kometa je starší a místo džínů má oranžové plavky. V jedné ruce plovák, v druhé záchranný kruh. Na molu pobíhá několik mužů a ve vlnách daleko od břehu se občas mihne jakási hlava a mávající ruce. Záchranář hází kruh, ale moře mu ho vrací zpět, tonoucí nemá šanci jej zachytit. Nezbývá, než se vrhnout běsnící přírodě do náruče. S napětím sleduji tu scénu, která se mi vůbec nelíbí, a přemýšlím, co dělat. Nedělat nic se zdá zatím nejlepší. Na molu je lidí až dost a vrhat se do vln je nesmysl. Čekám. Stejně jako desítky lidí kolem mě. Po několika minutách vidím, muže na molu, kteří konečně vytahují tonoucí se paní z moře. To se ale nechce vzdát. Jako náhradu chce záchranáře.
 
Sleduji jeho boj o život. Není nikdo, kdo by pomohl, moře nám ho občas ukáže a hned zase pohltí. Na vhozený kruh nedosáhne, vlny ho nesou pryč.
Běžím k plážovému baru a žádám barmanku o pomoc pro záchranáře. Chvíli trvá, než pochopí, nakonec ale sáhne po telefonu. Ve chvíli, kdy se opět otočím směrem k moři, zahlédnu záchranáře plavat ke břehu. Za chvíli už kráčí po pláži. Vyčerpaný, potlučený, ale živý. Na pláži se strhne potlesk. Nejraději bych ho objala. Ta úleva.
 
Vždycky se může něco stát.
 
 -------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Pominu - li vyhořelou elektriku a návštěvu hasičů u nás na chatě hned první den prázdnin, bazén, vyvalený ze své konstrukce, všecka ta zranění a dovolenkové zážitky, tak jsme vlastně měli celkem klidné prázdniny.