Prázdniny s Emou

Prázdniny jsou o pohodě, teple, sluníčku, radosti, koupání, cestování a také setkávání. Máme za sebou nouzový stav, kdy jsme sice měli takové „jakoprázdniny“, ale neměli jsme ani pohodu, ani teplo, ani sluníčko, ani radost a už vůbec jsme nesměli cestovat, ba co víc, většinou jsme se nesměli ani setkávat. Rozhodla jsem se tedy, že si tohle všecko o prázdninách vynahradíme.

Nějaké to cestování už máme za sebou, teď přišlo na řadu sekávání. Pozvala jsem k nám na pár dní sestřenici Petru s dcerou Emičkou. Emička je krásná, čtrnáctiletá slečna s očima jako studánky, se srdcem na dlani, neskrývaným obdivem ke všemu, co řekne či udělá její tatínek, rozkošným, stále ještě dětským smíchem, který je v naprostém protipólu s jejími radikálními politickými názory a s Aspergerovým syndromem.

Já jsem se těšila, že si s Petrou pořádně pokecáme a Štěpán se těšil, že bude mít na pár dní parťačku. Jen můj muž byl zděšen. Při představě, že bude mít doma tři ženský, byl výjimečně rád, že musí chodit do práce. Domů chodil večer, opekl mamuta na ohni, zeptal se, jaký byl náš den a upadl do bezvědomí.

Zatímco on pracoval, my jsme si užívali pohodu, teplo, sluníčko a koupání. Velmi brzy jsem zjistila, že zabavit návštěvu není žádný problém. Návštěva bavila mě. A co víc, bavila každého, kdo se byť jen lehce mihl v blízkosti naší zahrady. Emička vesele pobíhala po trávě, chytala brouky, řádila se Štěpánem v bazéně a hlavně si s každým moc ráda povídala. Jen občas se schovala do stanu, aby si četla, nebo aby měla klid na telefonování s kamarádkou. Ve chvíli, kdy se v její blízkosti objevil někdo neznámý, spustila svůj seznamovací rituál. „Já jsem nejmladší dcera Jiřího XY a Petry XY. Můj táta je umělec…, táta říkal …, táta dělá…, táta má rád…, táta nemá rád…, táta se zlobí když …, a nadává když ….“ Emička je zkrátka kouzelná. A upovídaná. Hodně upovídaná. Děsně upovídaná. Prostě ukecaná. A úplně stejně jak je ukecaná, je taky upřímná.

Vzala jsem obě holky do obchodu své kamarádky Eriky. Zaprvé, abych jí pozvala na večerní grilování a za druhé, aby se holky mohly pokochat těmi rozkošnými vílami, skřítky, svíčkami, hrníčky, cedulkami, obrázky, mejdlíčky, polštářky, obrázky, zkrátka cetkami, kterých my holky nemáme nikdy dost a kterých má Erika plný obchod.

„Přijdu i s pejskem,“ přijala Erika pozvání.  

„Jéé, ty máš pejska?“ zaradovala se Ema.

„Mám, francouzského buldočka,“ pyšně pronesla Erika.

„Fuj, ty nesnáším. Já mám ráda jen velký psy, malí jsou zákeřní,“ vykřikla Ema s neskrývaným opovržením a spustila přednášku o tom, jaký je rozdíl mezi malými a velkými psy. Navázala pak plynule na naši současnou politickou scénu a pochopitelně na tátu.

Ani při večerním grilování jsme nedostali moc šancí popovídat si s někým jiným. Emička nás zásobovala historkami ze školy, nebo s kamarádkou, a hlavně jsme se dozvěděli, jaký názor má táta a pochopitelně i ona, na naše minulé i současné politiky, že táta nemá rád Karla Gotta a doslova nenávidí Vánoce. Když jsme společně vše dopodrobna prodiskutovali, vysloužili jsme si ocenění:

„Ty jsi nejlepší strejda, ze všech,“ udělila Ema titul Mírovi.

„A ty jsi mooooc hodná teta,“ vysloužila jsem si ocenění já. 

Pak se obrátila k Erice a tím nejlaskavějším tónem pronesla:

„Ty jsi zlatokopka, co má šmrnc.“

Výbuch smíchu, který následoval se nesl napříč všemi zahradami a nebral konce. Jen Ema nerozuměla, čemu se to vlastně smějeme. Smáli jsme se dlouho a toto ocenění už asi nic nepředčí. Nejlepší grilovač, který náleží mému muži, mu ale trošku závidím.

Další den jsme se vypravili na výlet. Naším cílem byl hrad Kokořín, ale nakonec jsme stihli i mělnický zámek. Dětem se hrad líbil, ale v tom horku se jim na zámek už nechtělo. Přemluvit se nechaly až pod příslibem návštěvy zámecké cukrárny, což pro nás matky zase takový problém nebyl, protože kafe přijde k chuti vždycky.

 

Prohlídka zámku se nakonec líbila všem, jen pan průvodce se očividně těšil, až skončí. Emička ho soustavně bombardovala otázkami, na které neznal odpověď.

“A kdo to je na tamtom obraze, vedle toho, který jste nám ukazoval? A proč je tamten obraz poničený? A na co je tohleto?“ 

Štěpána pro změnu přepadla silná touha provozovat svůj nový fotografický koníček a to i přes to, nebo možná právě proto, že je zde fotografování zakázáno. Běhal za panem průvodcem a pořád se ptal, jestli si může vyfotit tohle a taky tamto. Po několika minutách byl průvodce z našich dvou mimoňů úplně mimo a po celou dobu prohlídky si hlídal pozici, kde je on a kde jsou mimoni. Jakmile se jeden z nich přibližoval, pan průvodce prchal.

„Děti, podívejte se, támhle u cukrárny sedí majitel zámku, kníže Lobkowicz, kterého jsme viděli při prohlídce na tom obraze,“ upozornila jsem Emičku a Štěpána a v bláhovém domnění, že jdou za mnou, jsem bezstarostně vešla do cukrárny. Když jsem se pro ně vrátila, abych zjistila, kde se obě děti zapomněly, našla jsem Emu v družném hovoru s panem knížetem.

„Já vám moc děkuju, že jsem si mohla prohlídnout váš zámek. Je vážně pěknej. Můj táta je umělec, moc dobrej umělec, zasloužil by si ocenění. Můžete se k nám přijet podívat na jeho dílo …,“ švitořila vesele a Štěpán jí za zády zadumaně přitakával. Zavětřil příležitost, ale zeptat se na fotku si netroufl. Ovšem podpis, to by mohlo projít. Vytáhl svůj cestovatelský deníček a s panem knížetem si domluvil malou soukromou autogramiádu. Pan kníže nejprve ohromeně seděl a nevěřícně zíral, ale po chvilce se do hovoru s dětmi zapojil.

„Mami, já jsem ho pozvala k nám,“ pyšnila se radostně Ema už s plnou pusou opatlanou od jakéhosi kakaového zákusku. Petra zděšeně vykulila oči: „Zbláznila ses?!?! To budu muset uklidit …!“

Prázdniny jsou o pohodě, teple, sluníčku, radosti, koupání, cestování a také setkávání. My jsme se např. setkali (a kdo ví, možná ještě setkáme) s knížetem.

Dny s Emičkou byly možná trošku náročnější, ale jinak byly přesně takové, jaké mají prázdninové dny být.

--------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Ema prý zapomněla říct panu knížeti adresu. Petra zajásala, nemusí uklízet.

O čtyři dny později jsem se na zámku v Chlumci nad Cidlinou nečekaně setkala s hrabětem Kinským. Tentokrát už bohužel bez Emičky i bez Štěpána. 

PPS: Pan Jiří Jan Lobkowicz oficiálně neužívá titul kníže, ale princ. Ovšem uznejte, že kníže zní mnohem romantičtěji. 😊