Přibližně před půl rokem jsem byla přizvána
k projektu, který mě nejen zaujal, ale také donutil trošku se zamyslet.
Jak tím vším těch pár měsíců proplouvám, víc a víc přemýšlím, co mi nejvíc chybělo,
když k nám před lety „vtrhlo“ ADHD. Napadají mě dvě věci. Zaprvé mezioborová
spolupráce. Ta tenkrát, pokud se týkalo ADHD, v našem zdravotnictví
opravdu nefungovala. Rozčilovalo mě, jak všude, kde jsem jen otevřela dveře,
musím dokola vyprávět naší rodinnou i Štěpovu zdravotní anamnézu. Ať už jsem
vzala za kliku v PPP, u dětské psychiatričky, u neurologa, u psychologa, u
logopedky, všude jsem vykládala totéž. Nakonec nám stejně nikdo pořádně
neporadil, vše jsme si museli zjistit a zařídit sami. Jak to funguje dnes
nevím, obávám se, že se asi moc nezměnilo, ale s tím nic udělat neumím. A zadruhé
mi opravdu moc chyběly informace. Hladově jsem hledala na netu, nakupovala
a četla stohy knih, účastnila se různých seminářů a konferencí (to ostatně
dělám dodnes, jen už ne tak často), ale stále to nebylo ono. Pořád jsem nebyla
uspokojená. Chtěla jsem něco jiného. Chtěla jsem vědět, co mám dělat
v určité situaci, co nás ASI v průběhu těch dětských let čeká, jak
reaguje okolí a co s tím, jak se s tím vším dá žít a nezbláznit se a
jestli je ten „materiál“ vůbec vychovatelný.
Nechtěla jsem už číst co to je to ADHD, jaké má symptomy, případné
komorbidity apod. To jsem už věděla. Chtěla jsem obyčejnou mámu, která to má
doma a má už lecos za sebou. Postřehy kohokoliv, kdo se s tím denně potýká.
Zajímalo mě, co za dobu života s ADHD dítkem zjistil, zažil, jaké to je,
co ho trápí a co si o tom myslí. Po čase se sice podobná knížka na trhu
objevila (pochopitelně jsem si jí také koupila), ale zdála se mi strašně smutná
a vlastně jsem jí ani nedočetla. Ne, že bych já s naším hadem zažívala
denně desítky radostných příběhů, spíš naopak. Někdy jsem prožívala doslova
peklo, občas mi slzy tekly proudem, ale nechtěla jsem se s tím smířit.
Jsem od přírody spíš optimista, takže jsem věřila v lepší zítřky a byla
ochotná udělat doslova cokoliv, abych naučila syna s jeho hendikepem žít.
Učím ho to vlastně dodnes.
Rozhodně nejsem rodič, který si ví vždy rady. Často tápu
a mnohé situace jsou pro mě stále nové. Přestože dobře vím, že
nejlepší škola je vlastní zkušenost a praxe, občas se radím s odborníky,
hledám v té odborné literatuře, vymetám semináře (v dnešní době spíš
webináře), konference apod. Byla doba, kdy jsem se ptala, kde dělám chybu a
popravdě, ještě dneska mě tahle otázka občas trápí. A asi jako všude, kde se
vyskytuje jedinec s ADHD, tak i u nás je to jako na houpačce. Někdy
jsem zcela na dně, jindy se naopak blažená spokojeností vznáším v oblacích.
Zatím stále zpracováváme „materiál“ a jaký bude konečný
produkt si vůbec netroufám odhadnout. S naším ADHD totiž začala randit krásná
slečna Puberta a momentálně jsou prý na vrcholu své lásky. Slečna Puberta je
živel i bez ADHD, takže jistě chápete. Prognózy odborníků jsou zatím překvapivě
příznivé a nadějeplné, a tak chci doufat. Za těch 14 let, jsem ovšem cestou
nasbírala pár vlastních zkušeností. V hlavě se mi jich honí asi milion,
ale dlouhé články nikoho nebaví, tak se pokusím to zkrátit.
Lidé s ADHD většinou vnímají, že jsou jiní než
ostatní. Snaží se fungovat správně, což se jim málokdy daří. Bývají impulsivní,
zbrklí, neohrabaní, často chodí pozdě, a to i do zaměstnání. Někteří se špatně orientují,
klidně nasednou na jiný vlak a jedou na druhu stranu republiky, než měli v úmyslu
(v tomto směru mám doma výjimku, potvrzující pravidlo). Ztracené či zapomenuté klíče,
mobily, bundy, projekty, děti … jsou běžnou součástí jejich dnů. Dobře,
s těmi dětmi to trošku přeháním. Organizace každodennosti pro jedince
s ADHD bývá velmi složitá. Jejich myšlenky jim stále někam utíkají,
přeskakují z jedné na druhou, mozek „přepíná“ sem a tam. Mají problém se
soustředěním. Nedivme se. Špatně filtrují zvuky, slyší naráz vše, co se kolem
děje. Změť hlasů, hudby, zvířecích zvuků, pračky, sekačky, bouchání, kroků,
hluků z ulice, sousedovic dítě, auta, tramvaje – to vše dohromady. Nedej
bože, když kolem ještě proletí moucha, nebo na zdi leze pavouk. To je pak nadobro
konec s jakoukoli snahou o cokoliv. (Domácí úkol z matiky vzdejte,
nemá to smysl, vypravte se raději na lov pavouka). Musí to být k zbláznění
a oni s tím mají fungovat stejně jako my ostatní.
Naproti tomu bývají nadaní a velmi inteligentní.
Někteří se hravě zvládnou naučit několik jazyků (závidím), jiní mají umělecké
vlohy, další jsou pohybově nadaní, a jiní od kolébky vědci v pravém smyslu
slova.
Děti s ADHD mají velkou potřebu pohybu. (Však
také H, znamená hyperaktivita). Některé nevydrží sedět v klidu ani
několik minut. Stále poklepávají rukou, nohou, v jednom kuse jim něco
padá, vydávají zvuky, ve škole o hodinách „létají letadlem“. Naopak, pokud je
něco opravdu zaujme a nadchne, nehnou se od toho třeba hodiny (viz. PC
hry). Klid. Hyperaktivita je symptom, který se s přibývajícími roky pomalu
vytratí. Většinou. Můj syn jako malý šplhal doma po stoupačkách, chodil po
kuchyňském baru, na zahradě visel na každém stromě, někdy i na střeše naší
chaty, u lékařky v ordinaci se procházel po opěradle sedací soupravy a
kdyby to bylo možné, klidně by cestou na dovolenou pobíhal po křídle letadla.
Dnes mám někdy problém vytáhnout ho z postele, natož aby udělal pohyb
navíc.
Emoce některých „háďat“ jsou
nevyzpytatelné. Nikdy dopředu nevíte, kdy ten papiňák vybouchne.
Z mého rodičovského pohledu je právě emoční nevyzrálost u některých dětí asi
ten největší problém. Vlastně, on je to problém spíš pro rodiče. Protože – je-li
dítko pouze neposedné, nepozorné a impulsivní, je to těžké, ale okolí to
většinou nějak přijme. Běda ale, když se přidruží emoční labilita a váš malý
ďábel své emoce neumí zpracovat. Vybouchne pokaždé, když je něco jinak,
než by podle něj mělo být. Věřte, že za to nemůže. V jeho hlavě má
vše nějaká pravidla, kterým nikdo jiný nerozumí. Vy to víte, ale ostatní to
vidí jinak. Právě toto nezasvěcení nechápou a bohužel chápat ani nechtějí. A
spratek je na světě. Takže, pokud se miláček válí vzteky po zemi, kope
kolem sebe, případně hází vše, co má po ruce, nečekejte pochopení. Ušetříte si
mnoho zklamání a slz. Vím, o čem mluvím, vyplakala jsem řeku. Zkrátka kašlete
na okolí a snažte se situaci zvládnout co nejvíc v klidu. Budete-li jednat
podrážděně, dítě na sto procent přidá na intenzitě, na to vezměte jed. A
odkliďte diváky. Protože právě tady platí: čím víc diváků, tím větší divadlo. Buďte
si jistí, že právě tady procházíte nejtěžšími zkouškami své trpělivosti a svých
nervů (při jedné většinou nezůstane). Až se herec uklidní, zkuste s ním
v klidu promluvit. Vysvětlete mu, že tohle se vám nelíbilo, není to v pořádku,
řekněte si, jak by to mělo být správně a doporučuji, naučte ho omluvu.
Bude to v budoucnu potřebovat. Je to totiž stále dokola a ano, je to
k zbláznění. Kolem puberty se záchvaty začnou pomalu měnit. Puboš zjistí,
že tudy cesta nevede, protože krom průšvihu tím nikdy nic nezíská (pokud jste
opravdu důslední) a hlavně, začne se za to sám stydět. Tady už jste na dobré
cestě. Pořád sice bude nesouhlasně a naštvaně brblat, občas práskne uraženě
dveřmi, ale to už se dá vydržet.
Většinou z toho nevyroste. Ještě dnes se velmi často
setkávám s názorem, že „z toho vyroste“. Nesouhlasím. Vyroste
z tepláků, ne z neurovývojové poruchy. Centrální nervová soustava
se s přibývajícími roky jistě vyvíjí, dítě dozrává, mnohé aspekty pochopitelně
ustoupí, některé zůstanou a jiné se naopak nově objeví. Znám mnoho dospělých ve
svém okolí s diagnózou ADHD. Někteří se s tím naučili žít celkem
dobře a jsou ve svém životě úspěšní, vystudovali i několik vysokých škol a
pokud se sami nepřiznají, nic na nich nepoznáte. Jiní si naopak problémy nesou
i v dospělosti a stále se tak nějak hledají, případně se na ně valí jeden
průšvih za druhým.
Další z „odborných“ názorů a rad, kterých se mi často
dostávalo byl: „Já bych ho seřezal a byl by klid.“ Troufám si říct, že tady pozor, tahle „léčba“
by mohla být kontraproduktivní. Pokud totiž dítě, nedej bože dítě se sklony
k agresivitě seřežete, velmi názorně mu ukážete, že řešit problém násilím
a agresí je vlastně správně, protože vy to tak přeci děláte. Jak po něm potom
můžete chtít, aby se ono takhle nechovalo?
A co víc, výpraskem jeho sebevědomí opět o něco klesne a
jeho nenávist k vám pravděpodobně zase o něco vzroste. To určitě nechcete.
S ADHD se dá pracovat. Musíte
ale počítat s tím, že je to běh na hodně, opravdu hodně dlouhou trať (mnoho
let), na které si perfektně natrénujete laskavost, trpělivost a důslednost – ta
je opravdu důležitá. Musíte ovšem chtít. Musíte chtít věnovat dítěti daleko
více vašeho času, často také musíte pracovat sami na sobě a leckdy vystoupit i
ze své komfortní zóny a ledacos obětovat. Ne každý je ochotný změnit
zaměstnání, nebo se přestěhovat, nebo dokonce obojí. Nevyhnutelné je sjednotit
výchovu obou rodičů, případně všech, kteří se na výchově podílejí (širší
rodina, škola). Můžete najít vhodné terapie, relaxační techniky, případně toto
všecko nakombinovat. Pomoci může i dobře nastavená medikace (pod dohledem
odborníka!!!).
Výsledný dopad ADHD závisí na mnoha aspektech: genetice,
výchově, prostředí a okolí ve kterém dítě vyrůstá a vzdělává se, odborné péči, a
možná i na osudu. Nejdůležitější roli v tom, jak nakonec dítě samo sebe
bude vnímat, jak bude úspěšné ve zvládnutí svého hendikepu hrají ovšem dospělí.
Rodiče se ale mohou snažit sebevíc, pokud nenajdou pochopení a podporu ve
svém okolí, jejich snaha je většinou marná. Do života dětí totiž přirozeně
vstupují i jiní dospělí - prarodiče, tetičky, strýčkové, sousedé, učitelé,
vychovatelé, trenéři a další. Pokud se mezi nimi najde „odborník“, který pochopení
nemá, dítě s ADHD je pro něj jen nevychovaný spratek a agresor a
rodiče považuje za neschopné, pak stačí, když dotyčný znalec nebude ubližovat a
zdrží se, pokud možno, veškerých svých komentářů a činů. Nechce-li se svých jistě
dobře míněných rad a skutků vzdát, stále vám negativně zasahuje do života a
ničí vaši snahu, z vlastní zkušenosti vím, že je nejlepší přerušit
kontakty a zmizet z dosahu takového škůdce dřív, než napáchá nenávratné škody
na psychice dítěte i vaší. To platí jak v případě blízké rodiny, tak i pokud
jde o školu.
Lidé s ADHD se často cítí nepochopení, nepřijatí
a sociálně vyloučení, protože selhávají v mnoha oblastech. Okolí
si myslí, že „to“ dělají schválně a rychle je odsoudí, což vede k pocitům méněcennosti,
úzkostem, depresím. Pokud takhle odsoudíte dítě, pak k těmto pocitům
přivedete spolehlivě jak dítě, tak jeho rodiče.
Je důležité, abychom lidi s jakýmkoli
hendikepem přijímali takové, jací jsou. Pak mohou i oni přijmout sami sebe.
