sobota 26. února 2022

Na houpačce s ADHD, aneb jak to vidí máma

 


Přibližně před půl rokem jsem byla přizvána k projektu, který mě nejen zaujal, ale také donutil trošku se zamyslet. Jak tím vším těch pár měsíců proplouvám, víc a víc přemýšlím, co mi nejvíc chybělo, když k nám před lety „vtrhlo“ ADHD. Napadají mě dvě věci. Zaprvé mezioborová spolupráce. Ta tenkrát, pokud se týkalo ADHD, v našem zdravotnictví opravdu nefungovala. Rozčilovalo mě, jak všude, kde jsem jen otevřela dveře, musím dokola vyprávět naší rodinnou i Štěpovu zdravotní anamnézu. Ať už jsem vzala za kliku v PPP, u dětské psychiatričky, u neurologa, u psychologa, u logopedky, všude jsem vykládala totéž. Nakonec nám stejně nikdo pořádně neporadil, vše jsme si museli zjistit a zařídit sami. Jak to funguje dnes nevím, obávám se, že se asi moc nezměnilo, ale s tím nic udělat neumím. A zadruhé mi opravdu moc chyběly informace. Hladově jsem hledala na netu, nakupovala a četla stohy knih, účastnila se různých seminářů a konferencí (to ostatně dělám dodnes, jen už ne tak často), ale stále to nebylo ono. Pořád jsem nebyla uspokojená. Chtěla jsem něco jiného. Chtěla jsem vědět, co mám dělat v určité situaci, co nás ASI v průběhu těch dětských let čeká, jak reaguje okolí a co s tím, jak se s tím vším dá žít a nezbláznit se a jestli je ten „materiál“ vůbec vychovatelný.  Nechtěla jsem už číst co to je to ADHD, jaké má symptomy, případné komorbidity apod. To jsem už věděla. Chtěla jsem obyčejnou mámu, která to má doma a má už lecos za sebou. Postřehy kohokoliv, kdo se s tím denně potýká. Zajímalo mě, co za dobu života s ADHD dítkem zjistil, zažil, jaké to je, co ho trápí a co si o tom myslí. Po čase se sice podobná knížka na trhu objevila (pochopitelně jsem si jí také koupila), ale zdála se mi strašně smutná a vlastně jsem jí ani nedočetla. Ne, že bych já s naším hadem zažívala denně desítky radostných příběhů, spíš naopak. Někdy jsem prožívala doslova peklo, občas mi slzy tekly proudem, ale nechtěla jsem se s tím smířit. Jsem od přírody spíš optimista, takže jsem věřila v lepší zítřky a byla ochotná udělat doslova cokoliv, abych naučila syna s jeho hendikepem žít. Učím ho to vlastně dodnes.

Rozhodně nejsem rodič, který si ví vždy rady. Často tápu a mnohé situace jsou pro mě stále nové. Přestože dobře vím, že nejlepší škola je vlastní zkušenost a praxe, občas se radím s odborníky, hledám v té odborné literatuře, vymetám semináře (v dnešní době spíš webináře), konference apod. Byla doba, kdy jsem se ptala, kde dělám chybu a popravdě, ještě dneska mě tahle otázka občas trápí. A asi jako všude, kde se vyskytuje jedinec s ADHD, tak i u nás je to jako na houpačce. Někdy jsem zcela na dně, jindy se naopak blažená spokojeností vznáším v oblacích.

Zatím stále zpracováváme „materiál“ a jaký bude konečný produkt si vůbec netroufám odhadnout. S naším ADHD totiž začala randit krásná slečna Puberta a momentálně jsou prý na vrcholu své lásky. Slečna Puberta je živel i bez ADHD, takže jistě chápete. Prognózy odborníků jsou zatím překvapivě příznivé a nadějeplné, a tak chci doufat. Za těch 14 let, jsem ovšem cestou nasbírala pár vlastních zkušeností. V hlavě se mi jich honí asi milion, ale dlouhé články nikoho nebaví, tak se pokusím to zkrátit.

 ADHD není nemoc, (i když má svoji diagnózu).  Nejde však ani o neschopnost, lenost, hloupost apod. jak by se možná mohlo zdát, a to proto, že neurologie u lidí s ADHD nefunguje stejně, jako u ostatních lidí. ADHD je neurovývojová porucha. Je tedy zřejmé, že se jedná o jistý druh hendikepu, který není na první pohled vidět.

Lidé s ADHD většinou vnímají, že jsou jiní než ostatní. Snaží se fungovat správně, což se jim málokdy daří. Bývají impulsivní, zbrklí, neohrabaní, často chodí pozdě, a to i do zaměstnání. Někteří se špatně orientují, klidně nasednou na jiný vlak a jedou na druhu stranu republiky, než měli v úmyslu (v tomto směru mám doma výjimku, potvrzující pravidlo). Ztracené či zapomenuté klíče, mobily, bundy, projekty, děti … jsou běžnou součástí jejich dnů. Dobře, s těmi dětmi to trošku přeháním. Organizace každodennosti pro jedince s ADHD bývá velmi složitá. Jejich myšlenky jim stále někam utíkají, přeskakují z jedné na druhou, mozek „přepíná“ sem a tam. Mají problém se soustředěním. Nedivme se. Špatně filtrují zvuky, slyší naráz vše, co se kolem děje. Změť hlasů, hudby, zvířecích zvuků, pračky, sekačky, bouchání, kroků, hluků z ulice, sousedovic dítě, auta, tramvaje – to vše dohromady. Nedej bože, když kolem ještě proletí moucha, nebo na zdi leze pavouk. To je pak nadobro konec s jakoukoli snahou o cokoliv. (Domácí úkol z matiky vzdejte, nemá to smysl, vypravte se raději na lov pavouka). Musí to být k zbláznění a oni s tím mají fungovat stejně jako my ostatní.

Naproti tomu bývají nadaní a velmi inteligentní. Někteří se hravě zvládnou naučit několik jazyků (závidím), jiní mají umělecké vlohy, další jsou pohybově nadaní, a jiní od kolébky vědci v pravém smyslu slova.

Děti s ADHD mají velkou potřebu pohybu. (Však také H, znamená hyperaktivita). Některé nevydrží sedět v klidu ani několik minut. Stále poklepávají rukou, nohou, v jednom kuse jim něco padá, vydávají zvuky, ve škole o hodinách „létají letadlem“. Naopak, pokud je něco opravdu zaujme a nadchne, nehnou se od toho třeba hodiny (viz. PC hry). Klid. Hyperaktivita je symptom, který se s přibývajícími roky pomalu vytratí. Většinou. Můj syn jako malý šplhal doma po stoupačkách, chodil po kuchyňském baru, na zahradě visel na každém stromě, někdy i na střeše naší chaty, u lékařky v ordinaci se procházel po opěradle sedací soupravy a kdyby to bylo možné, klidně by cestou na dovolenou pobíhal po křídle letadla. Dnes mám někdy problém vytáhnout ho z postele, natož aby udělal pohyb navíc.

Emoce některých „háďat“ jsou nevyzpytatelné. Nikdy dopředu nevíte, kdy ten papiňák vybouchne. Z mého rodičovského pohledu je právě emoční nevyzrálost u některých dětí asi ten největší problém. Vlastně, on je to problém spíš pro rodiče. Protože – je-li dítko pouze neposedné, nepozorné a impulsivní, je to těžké, ale okolí to většinou nějak přijme. Běda ale, když se přidruží emoční labilita a váš malý ďábel své emoce neumí zpracovat. Vybouchne pokaždé, když je něco jinak, než by podle něj mělo být. Věřte, že za to nemůže. V jeho hlavě má vše nějaká pravidla, kterým nikdo jiný nerozumí. Vy to víte, ale ostatní to vidí jinak. Právě toto nezasvěcení nechápou a bohužel chápat ani nechtějí. A spratek je na světě. Takže, pokud se miláček válí vzteky po zemi, kope kolem sebe, případně hází vše, co má po ruce, nečekejte pochopení. Ušetříte si mnoho zklamání a slz. Vím, o čem mluvím, vyplakala jsem řeku. Zkrátka kašlete na okolí a snažte se situaci zvládnout co nejvíc v klidu. Budete-li jednat podrážděně, dítě na sto procent přidá na intenzitě, na to vezměte jed. A odkliďte diváky. Protože právě tady platí: čím víc diváků, tím větší divadlo. Buďte si jistí, že právě tady procházíte nejtěžšími zkouškami své trpělivosti a svých nervů (při jedné většinou nezůstane). Až se herec uklidní, zkuste s ním v klidu promluvit. Vysvětlete mu, že tohle se vám nelíbilo, není to v pořádku, řekněte si, jak by to mělo být správně a doporučuji, naučte ho omluvu. Bude to v budoucnu potřebovat. Je to totiž stále dokola a ano, je to k zbláznění. Kolem puberty se záchvaty začnou pomalu měnit. Puboš zjistí, že tudy cesta nevede, protože krom průšvihu tím nikdy nic nezíská (pokud jste opravdu důslední) a hlavně, začne se za to sám stydět. Tady už jste na dobré cestě. Pořád sice bude nesouhlasně a naštvaně brblat, občas práskne uraženě dveřmi, ale to už se dá vydržet.

Většinou z toho nevyroste. Ještě dnes se velmi často setkávám s názorem, že „z toho vyroste“. Nesouhlasím. Vyroste z tepláků, ne z neurovývojové poruchy. Centrální nervová soustava se s přibývajícími roky jistě vyvíjí, dítě dozrává, mnohé aspekty pochopitelně ustoupí, některé zůstanou a jiné se naopak nově objeví. Znám mnoho dospělých ve svém okolí s diagnózou ADHD. Někteří se s tím naučili žít celkem dobře a jsou ve svém životě úspěšní, vystudovali i několik vysokých škol a pokud se sami nepřiznají, nic na nich nepoznáte. Jiní si naopak problémy nesou i v dospělosti a stále se tak nějak hledají, případně se na ně valí jeden průšvih za druhým.

Další z „odborných“ názorů a rad, kterých se mi často dostávalo byl: „Já bych ho seřezal a byl by klid.“  Troufám si říct, že tady pozor, tahle „léčba“ by mohla být kontraproduktivní. Pokud totiž dítě, nedej bože dítě se sklony k agresivitě seřežete, velmi názorně mu ukážete, že řešit problém násilím a agresí je vlastně správně, protože vy to tak přeci děláte. Jak po něm potom můžete chtít, aby se ono takhle nechovalo?  A co víc, výpraskem jeho sebevědomí opět o něco klesne a jeho nenávist k vám pravděpodobně zase o něco vzroste. To určitě nechcete.

S ADHD se dá pracovat. Musíte ale počítat s tím, že je to běh na hodně, opravdu hodně dlouhou trať (mnoho let), na které si perfektně natrénujete laskavost, trpělivost a důslednost – ta je opravdu důležitá. Musíte ovšem chtít. Musíte chtít věnovat dítěti daleko více vašeho času, často také musíte pracovat sami na sobě a leckdy vystoupit i ze své komfortní zóny a ledacos obětovat. Ne každý je ochotný změnit zaměstnání, nebo se přestěhovat, nebo dokonce obojí. Nevyhnutelné je sjednotit výchovu obou rodičů, případně všech, kteří se na výchově podílejí (širší rodina, škola). Můžete najít vhodné terapie, relaxační techniky, případně toto všecko nakombinovat. Pomoci může i dobře nastavená medikace (pod dohledem odborníka!!!).

Výsledný dopad ADHD závisí na mnoha aspektech: genetice, výchově, prostředí a okolí ve kterém dítě vyrůstá a vzdělává se, odborné péči, a možná i na osudu. Nejdůležitější roli v tom, jak nakonec dítě samo sebe bude vnímat, jak bude úspěšné ve zvládnutí svého hendikepu hrají ovšem dospělí. Rodiče se ale mohou snažit sebevíc, pokud nenajdou pochopení a podporu ve svém okolí, jejich snaha je většinou marná. Do života dětí totiž přirozeně vstupují i jiní dospělí - prarodiče, tetičky, strýčkové, sousedé, učitelé, vychovatelé, trenéři a další. Pokud se mezi nimi najde „odborník“, který pochopení nemá, dítě s ADHD je pro něj jen nevychovaný spratek a agresor a rodiče považuje za neschopné, pak stačí, když dotyčný znalec nebude ubližovat a zdrží se, pokud možno, veškerých svých komentářů a činů. Nechce-li se svých jistě dobře míněných rad a skutků vzdát, stále vám negativně zasahuje do života a ničí vaši snahu, z vlastní zkušenosti vím, že je nejlepší přerušit kontakty a zmizet z dosahu takového škůdce dřív, než napáchá nenávratné škody na psychice dítěte i vaší. To platí jak v případě blízké rodiny, tak i pokud jde o školu.

Lidé s ADHD se často cítí nepochopení, nepřijatí a sociálně vyloučení, protože selhávají v mnoha oblastech. Okolí si myslí, že „to“ dělají schválně a rychle je odsoudí, což vede k pocitům méněcennosti, úzkostem, depresím. Pokud takhle odsoudíte dítě, pak k těmto pocitům přivedete spolehlivě jak dítě, tak jeho rodiče.

Je důležité, abychom lidi s jakýmkoli hendikepem přijímali takové, jací jsou. Pak mohou i oni přijmout sami sebe.

 

Žádné komentáře:

Okomentovat