Také máte ve svém životě někoho, komu chtě-nechtě, neumíte říct NE? U mě mezi takové lidi určitě patří paní učitelka Maruška. O Marušce už jsem na svém blogu psala mnohokrát, takže někteří z Vás ji jistě „znají“.
Někdy na podzim, zrovna když jsem dostala předvánoční nákupní horečku, mi v kabelce zazvonil telefon. Na tom by nebylo nic divného, kdyby … kdyby nevolala Maruška. Rovnou, bez skrupulí, na mě vypálila důvod jejího telefonátu. V momentě, kdy vyslovila slova „natáčení a ČT“, jsem věděla, že: „PROBOHATOHLEURČITĚNE!“ Nechtěla jsem ale odmítnutí vyslovit rovnou, a tak jsem si jako zástěrku, vzala alespoň krátký čas na rozmyšlenou. I kdybych si vzala roky na rozmyšlenou, nebylo by mi to nic platné. Marušce se zkrátka NE neříká. A navíc, natáčení někdy, kdoví kdy… to je za dlouho a bůhví, co bude. A tak jsem nakonec kývla a ve víru všedních předvánočních starostí na to vzápětí zapomněla.
Jenže za pár dní zazvonil telefon znovu. Neznámé číslo, scénárista, schůzka, příběh, schůzka, produkce, režisér, schůzka, natáčení, natáčení, natáčení … a už jsme se vezli. Mnohokrát jsem to všecko chtěla ukončit, ono totiž není úplně snadné „jít s kůží na trh“, obzvlášť jedná-li se o neurovývojovou poruchu, pro kterou, ani v dnešní době, veřejnost nemá zrovna pochopení. Pan režisér byl ale velmi vnímavý, nenutil nás do ničeho, co by nám bylo nepříjemné a chápal, že vracet se v myšlenkách a ve vyprávění do minulosti a znovu prožívat nepříjemný příběh prostě nechceme. Tolik let se snažíme, aby na to všecko Štěpán zapomněl, a tak o minulé škole doma vůbec nemluvíme. Proč taky? Máme pocit, že to všecko zůstalo někde daleko za námi. Natáčecí štáb je ale parta velmi veselých a hlavně vtipných chlapíků, a i když právě tohle v příběhu vidět není, byla s nimi švanda, takže se nám natáčení nakonec i líbilo.
Á propos švanda – tak ta největší nastala v momentě, kdy před naším domem zaparkovala dodávka ČT a jakýsi místí „zpravodaj“ vložil její fotku na stránky města se slovy: „ČT ve Štětí“. Diskuse, která se pod příspěvkem strhla nám vážně polechtala bránici. A protože se v našem městě pohybuji opravdu pouze sporadicky, ani jsem netušila, kolik zajímavostí k natáčení tu máme. Tak třeba nové podzemní kontejnery (vůbec netuším, kde tu jsou), feťáky (o těch povědomí mám, ti se přehlédnout nedají), rekonstrukci náměstí (zase další beton?), ukrajinské uprchlíky (potřebují spíš klid, než kameru), nebo nějakou problémovou paní (tak tady možná trefili hřebíček na hlavičku, ale zase tolik problémů snad nedělám). Padala i témata jako vražda, šikana, revitalizace. To vše si jistě pozornost ČT zaslouží, tak snad příště. Někteří diskutující se pod příspěvkem nezapomněli ještě vzájemně pourážet a vykázat do patřičných míst, prostě vše proběhlo přesně tak, jak to má na FB být.
Byť se nám do tohoto projektu původně vůbec nechtělo, nikde jsme o tom neříkali a snažili se natáčení co nejdéle udržet v tajnosti, teď už to neutajíme. Nakonec jsem ráda, že jsme na tuto několikaměsíční spolupráci kývli, už jenom proto, kolik skvělých lidí jsme poznali. Jak se tedy žije s ADHD a poruchou chování? Popravdě, žádná hitparáda.
Na "náš" díl, s názvem Smíšené poruchy, se můžete podívat zde: Klíč
Žádné komentáře:
Okomentovat