Neumím balit

Nemyslím chlapy, to je mmch. disciplína ve které mám také značné rezervy a určitě by bylo co zlepšovat (vůbec jim totiž nerozumím), ale naštěstí jsem už vdaná.

Nemám ani na mysli dárky. Zde si naopak troufám tvrdit, že to fakt umím a navíc jsem přesvědčená, že dotyčný, kterému dávám dárek, si jej zaslouží dostat vkusně zabalený. On takový zabalený (nezabalený) dárek o dárci i lecos prozradí. Na milost jsem vzala dárkové taštičky, které elegantně nahradily igelitky (no jasně, dostávala jsem i dárky v igelitce, vy ne?). Když už někdo neumí (nebo nestíhá) balit, má vystaráno, koupí taštičku (někdy i já). 

Já mám ale na mysli kufr. Tedy, přesněji řečeno kufr na dovolenou (víkend) v  ČECHÁCH.

Zabalit kufr k moři zvládám naprosto dokonale - pár tílek, nějaké kraťasy, jedny (raději dvoje) šaty, plavky, žabky – hotovo! (Tady můj drahý vykřikl – „Co kecáš?“)

Ale zabalit kufr do Čech …?!?! Copak můžu vědět, jestli bude vedro, nebo jen teplo, nebo chladněji, nebo zima, nebo mráz, vítr, déšť, nebo (nedej Bože!!!) sníh, anebo všecko dohromady?  Takže, zabalit se musí od každého něco, to dá rozum.

A proto, když mi můj muž oznámil, že na jeden srpnový víkend rezervoval hotel v Podkrkonoší, abychom si trošku odpočinuli!!! (TEN víkend, kdy jsme zrovna bezdětní), zmocnila se mě lehká panika. „V Podkrkonoší?!!! To jsi nemohl objednat hotel na Floridě? Vždyť tady nemají moře, jen samé kopce.“

Nejsem nevděčná, přeci jen jsem se těšila. Celý víkend bez dítěte, v přírodě,

na výletech, nemusím vařit, uklízet ….. užijeme si to, říkala jsem si.

Den před odjezdem jsem vytáhla kufr. Vlastně kufřík. Takový ten, co si ho beru do letadla na palubu jako příruční zavazadlo, ale na 3 dny …. to musí stačit. Nestačilo!!! Zbytek jsem narvala do ještě menšího kufříku k manželovi, který ho měl poloprázdný.

(Jsem přesvědčená, že jemu by stačil i dětský kufříček s krtečkem).

Po dvou hodinách jsem spokojeně zaklapla víko. Jenže má spokojenost trvala pouze do chvíle, než můj drahý, jen tak bezděky, víko mého kufříku nadzvedl. „My nejedeme do Afriky, jedeme do hor“, pronesl s laskavým úsměvem ve tváři. „Grrr!“ Znáte ten pocit, kdy máte neovladatelnou chuť někoho uškrtit…?

Přežil, je silnější.

Tak znova. Vyházela jsem tílka, kraťasy a žabky (ty jsem tam pak zase vrátila, protože bez žabek fakt NIKAM nejedu!)……. a v tu chvíli jsem zjistila, že já prostě NEMÁM CO NA SEBE !

Po dalších dvou hodinách jsem byla opravdu spokojená. Měla jsem vše – džíny, (i ¾), trika (i s dl. rukávem), mikinu, tepláky, větrovku, ponožky, noční košilku, botasky, crocsy, žabky ….

„Už máš zabaleno?“ ptala jsem se v půl 11. večer (plánovaný odjezd byl na 7. hodinu ráno, čekala nás ještě kontrola mého hnijícího prstu na chirurgii). „Klid, to stihnu.“

„Už máš zabaleno?“ ptala jsem se v 6 hod. ráno (půl hodiny před odjezdem). „Klid, to stihnu.“  (Nervy moje!!!)

Stihnul. Než jsem si já stihla vyčistit zuby, měl zabaleno. Všecko, NIC nechybělo a vešlo se to do půlky toho pidi kufříku.  

V příštím životě chci být chlap!

(Tak mě napadá, dobré téma na písmenkování.)

PS: Za celé tři dny jsem potřebovala pouze 3 trika, jedny kalhoty, mikinu, větrovku a botasky. Ale bez žabek jsem jet vážně nemohla ….