Opravdu chci být chlap?

V minulém písmenkování (o balení kufru) jsem napsala, že v příštím životě chci být chlap.

Neberte mě tak vážně, občas trošku přeháním. Jsem velmi ráda, že jsem holka, žena.

Být žena má své výhody a to už od dětských let.

Tak např: holky můžou nosit všecky barvy a nikdo se nad tím nepozastaví, ale kluk v růžové soupravičce … no, uznejte …!? Taky si holky můžou hrát se všemi hračkami. Klidně i s auty, s traktory, letadýlky, s Legem, Merkurem, mohou lézt na stromy a ploty, mohou hrát fotbal. Je to prostě tak nějak v poho. Ale kluk s kočárkem a panenkou, nebo narvaný do gymnastického dresu vypadá prostě blbě.

Můžeme nosit kalhoty i sukně a taky boty na jehlách (pokud to umíme). Prostě můžeme být dámy.

Už jako malá jsem chtěla být dáma. Chodila jsem doma v maminčiných pantoflíčkách s labutěnkou a za mnou vlál její fialkový župánek, lehký jako vánek.

Moje babička byla dáma. 
Žila sice na vesnici a většinu dne strávila v zástěře, ale když se vypravila do města, byla to dáma. Měla kostým, nebo květované šaty, klobouček, bílé rukavičky, střevíčky na podpatku a malou kabelčičku. Říkala jsem si, že až budu stará (třeba až mi bude 20), budu taky dáma. Ve dvaceti jsem to nestihla. Ve třiceti, to už určitě dáma budu. No, to taky nějak neklaplo a bohužel to neklaplo ani ve čtyřiceti. Nemám žádný kostým, ani klobouček, na podpatcích se cítím jako na chůdách, nejraději chodím v crocsách a žabkách, všecky mé kabelky jsou velikosti školního batohu a rukavice mám jen zimní pletené palčáky. 

Nedávno jsem na jednom zámku viděla průvodkyni, která byla dáma. Bylo jí asi 25 let (plus-mínus, nedalo se to dobře určit), měla černý kalhotový kostým, bíločernou halenu a bílé princeznovské lodičky na jehlách. Díky svému outfitu vypadala sice o něco starší, ale ty boty…. ty jsem jí FAKT záviděla. Za pár let mi bude ……(to je jedno) a to už určitě budu dáma.

My holky, můžeme klidně brečet a nikdo nám neříká „Nebreč, chlapi přece nebrečí!“ Navíc, když se rozbrečíme už jako žena, mají muži tendenci nás tak nějak chránit a objímat a utěšovat a hýčkat a ty naše krokodýlí slzy nám slíbat z tváří…. Takže, klidně můžeme dát najevo své emoce a nejsme hned labilní.

Můžeme používat ženské zbraně. Třeba, když si z dovolené vezeme hooodně šutrů a překročíme povolenou přepravní váhu (nemyslím pracně vymodelované špíčky z programu All in., myslím kufr), stačí se trošku předklonit, na celníka se usmát, udělat smutné oči …. Pár kilo navíc se rázem ztratí.

Máme špatnou náladu? No a?!?! Nemůžeme za to, máme premenstruační syndrom a zlepšit se to dá pouze novými botičkami, kabelkou, případně parfémem a vůbec, nejlépe manželovou kreditkou.

Pokud zvládneme mužskou práci, jsme za to obdivovány, pokud se nám to až tak nedaří, jsme u toho roztomilé a pokud se nám to vůbec nepovede …. nevadí, nikdo to po nás  přeci nechce.

Umíme darovat život. „Těhotenství je nejkrásnější období v životě ženy.“ Tak tohle mohl z pusy vypustit pouze chlap, nicméně darovat život umíme opravdu jen my, ženy (ano, uznávám, s významnou pomocí pánů tvorstva). Ono krásné období trvá asi dvě hodiny od chvíle, kdy se od gynekologa dozvíme tu radostnou novinu. To pak odcházíme z ordinace s připitomělým úsměvem ve tváři, rochníme se ve svém malém tajemství, užíváme si ten nový život pod naším srdcem, cítíme se jako akvárium a přemýšlíme, jakým originálním způsobem to oznámíme budoucímu hrdému otci (pokud nějaký existuje). Cestou domů se nám udělá nevolno a zbytek prvního trimestru prozvracíme. Pak nás uloží na nemocniční lůžko a nesmíme se hýbat- vůbec. Náš gynekolog nám oznámí, že jsme příliš hubené (po třech měsících s hlavou v míse vypadá jako anorektička každá) a máme se prý trošku najíst. Po té, co nás pustí z nemocnice domů zjistíme, že jsme se najedli asi trošku víc, jelikož neprojdeme těmi pidi dveřmi (kdy se tak zmenšily?), které vedou zrovna do té, pro nás momentálně nejdůležitější místnůstky v našem bytě, což je malér, protože čurat potřebujeme asi 30x za hodinu. Po uplynutí devíti měsíců našeho „nejkrásnějšího období“, ten stejný gynekolog se zděšením vykřikne „Ženská, že se nestydíte, tolik přibrat!“ (Nestydím, trošku jsem se najedla, pane doktore.) A pak to přijde – přivedeme si na svět……. manžela (ta podoba!!!) No, nejsme úžasné?

A protože jsme to krásné, roztomilé, báječné a chytré dítě přivedly (v bolestech) na svět, tak toho pubertálního, líného, drzého a nevděčného spratka můžeme (bezbolestně) ze světa také rychle sprovodit. (Tady mě opět neberte úplně vážně, když, tak jen napůl – přizabít ho můžeme).

A co ještě?

Nemáme tak perfektní orientační smysl, jako mají muži, a nejsme tak dobře technicky zdatné. Takže když zabloudíme, nebo píchneme pneumatiku, rytíři nás zachrání a jsou rádi (my taky).

Jsme lepší řidičky než muži – fakt! Podle výzkumu evropského autoklubu jezdíme bezpečněji.

Odcházíme dříve do důchodu a přitom se nám nedělá pleš (většinou).

Dostáváme od mužů květiny, čokolády, šperky a taky polibky.

Galantní muži nám podrží dveře, odnesou těžký nákup a v tramvaji nám uvolní místo k sezení (ti ostatní nestojí za naši pozornost).

Můžeme na sebe patlat všecky ty barvičky (hlavně rtěnky) a krémíčky v těch luxusních flakonech, lakovat si nehtíky, věšet na sebe různá cinkrlátka a šátečky, prostě můžeme být fifleny.

Můžeme drbat u kadeřnice a taky můžeme mít svůj čas na kafíčko (+ dortíček, pokud na to máme čas).

Sice nikdy nemáme peníze a ani co na sebe, ale zato máme vždycky pravdu.

Nevíme co chceme. A kdo to vlastně ví?

Když milujeme, tak naplno – pomelo, moře, čokoládu, levanduli, růže,… 

ale především muže .... a ze všeho nejvíc své děti a svojí rodinu!!!

A proto muži milují nás. Milují nás takové, jaké jsme: něžné, laskavé, milé, voňavé, usměvavé, spontánní, sebevědomé, ale zároveň trošku křehké, občas hubaté, a taky trošku bláznivé………..a milující …. (Tohle všecko vím na 100%, protože jsem si během psaní tohoto článku dělala malý soukromý průzkum).

Nechci být chlap, jsem ráda žena.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Zajímavé je, že když jsem chtěla zjistit, co muži milují na ženách, potřebovala jsem k tomu několik „respondentů“. V rodině jedné kamarádky jsem svým dotazem dokonce málem způsobila rozvrat. To když její muž neodpověděl tak, jak si ona představovala, že by odpovědět měl. Touto cestou se jim velmi omlouvám. Zato jejich osmiletý syn odpověděl velmi pohotově: „Zadek a prsa.“ 

Říkám si, že pokud bych měla psát o tom, co se líbí ženám na mužích, pomoc bych určitě nepotřebovala. Sama bych z rukávu vysypala celý seznam.